Jung-Kook

Setkání s Leem nakonec proběhlo zcela jinak, než bylo původně v plánu, což možná bylo dobře, protože onen plán měl spoustu zásadních chyb, z kterých by se mohly vyklubat dost zásadní problémy, jež by se jen stěží pak vyřešily. Díky Bohu všechno dopadlo dobře a štěstí stálo při nás. Popravdě jsem ani nechtěl pomýšlet nad tím, kdyby tomu tak nebylo. Vlastně až teď, když už bylo konečně po všem, jsem si začal opravdu uvědomovat, jak hloupý a naivní náš plán byl a že by nás opravdu mohl dovést do velkých problémů. Ale tak se naštěstí nestalo a díky mému kamarádovi Jinovi a zlatíčku Taemu všechno dopadlo, jak jen nejlíp mohlo. Byl jsem na Taeho opravdu hrdý. Hlavně na jeho odvahu a kuráž zasáhnout, ale tak tomu rozhodně nebylo během naší schůzky s Leem, kdy jsem Taeho činny absolutně nechápal a za změnu planu jsem ho proklínal. V té chvíli jsem zcela upřímně nechápal, co to všechno má znamenat a co to sakra Tae-Hyung vyvádí. Byl na něj opravdu naštvaný, protože jsem v ten moment měl pocit, že vše jen kazí. Když mi však potom vysvětlil, o co jde, dost se mi ulevilo. Teď už ale naštěstí bylo po všem a já mohl Leeho hodit za hlavu!

Ten večer jsme nakonec do Seoulu nejeli, neboť vlak, kterým jsme měli v plánu jet, už dávno odjel a dalším spojem bychom přejeli do Seolu Bůh ví kdy. A tak jsme jeli zpět k Taemu domu, kde jsme jeho rodičům sdělili, že nám náš vlak do Seolu ujel a že tu zůstaneme ještě do zítra, s čím jeho rodiče problém neměli. Kupodivu se ani neptali, kde jsme byli poslední hodinu, protože přeci jen cesta na nádraží trvala autem jen pár minut. Nejspíš to bylo tím, že už bylo pozdě večer a oni už se chystali spát. I já s Taem jsme po krátce sprše společně ulehli do postele. A já jsem konečně po několika dnech mohl v klidu usnout s vědomím, že už nemusím nic ohledně Leeho řešit a jen vnímat Taeho blízkost. Po dlouhém a klidném spánku jsme si ráno do zabalili poslední věci a vyrazili na nádraží, tentokrát už opravdu. Taeho otec nás cestou do práce vyhodil přímo před nádražím, a tak jsme tam byli co by dup. Na nádraží nás však čekalo nepříjemné překvapení.

V nádražní hale bylo totiž přeplněno a všude se to hemžilo lidmi. A nebylo taky divu, když dnes byl konec vánočních prázdnin a veškerého volna a lidi se zase vraceli zpět domů a studenti, tak jako my, zase na své koleje. „Půjdu nám koupit lístky," oznámil jsem Taemu, hned jakmile jsme vstoupili do hlavní haly. „Fajn," souhlasně přikývl a já jsem se tedy vydal směrem ke frontě na lístky. I přestože byla fronta dlouhá, překvapivě jsem nečekal zas tak dlouho. Poté co jsem zakoupil mě i Taemu lístek do Seolu jsem se vrátil zase zpět za Tae-Hyungem. Jenomže na místě, kde jsem Taeho nechal čekat, teď stal jen jeho kufr, přes který byl přehozený jeho černý kabát. Rychlím krokem jsem se, proto vrátil zpět k jeho věcem, které tu jen tak ledabyle nechal u lavičky. Zmateně jsem se pak rozhlédl kolem sebe ve snaze Taeho najít nebo alespoň někde v davu najít jeho světle modrou mikinu, kterou si na sebe dnes oblékl. Jenže Taeho jsem nikde v tom davu lidí nezahlédl!

Nechtěl jsem zbytečně panikařit, jenomže když se Tae ani po dalších pár minutách neobjevil, mé tělo přeci jen pohltila vlna paniky. Než jsem však začal úplně panikařit, rozhodl jsem se, že zkusím Taemu zavolat. Vytáhl jsem si proto mobil z kapsy a urychleně jsem se snažil v kontaktech najít číslo právě na něj. „Jé, ty už jsi se vrátil?" vytrhl mě od displeje hlas Tae-Hyunga. „Kde jsi byl?!" vyhrkl jsem na něj naštvaně a mírně podrážděně. „No... potřeboval jsem si odskočit na záchod," řekl klidně jakoby o nic nešlo, což vlastně nešlo až na to, že mě jeho náhle zmizení dost vylekalo. „Proč mi pořád tohle děláš," povzdychl jsem si se vzpomínkou, kdy mi něco podobného udělal i tehdy na benzínce. „Jak to myslíš?" otázal se nechápavě. „Hele, nehlásí zrovna náš vlak?" vyhrkl hned na to, když se po hale začalo rozléhat hlášení. „Máš ty lístky?" „Jo!" přikývl jsem a ukázal jsem mu je. „Tak pojďme, ať to stihneme!" popadl do ruky svůj kabát s kufr a společně jsme se pak urychleně vydali směrem k nástupišti.

Vlak jsme stihli úplně na pohodu, a dokonce se nám podařilo si zabrat hezké místo u okýnka, kam jsem nechal si sednou Taeho. Ne, že bych se nerad díval z okýnka, ale dívat se na Taeho, který z okna pozoruje ubíhající krajinu je mnohem hezčí. Než vlak z Deagu vyjel, trvalo to ještě několik minut, a tak jsme s Tae-Hyung rozebírali včerejší večer, neboť včera už jsme na nějakou delší konverzaci ohledně Leeho neměli náladu. „Kookie?" odlepil pohled z okna a tázavě na mě pohlédl. „Hmm?" zamručel jsem. „Opravdu jsem teď tvůj přítel, jak jsi tvrdil Leemu?" otázal se mě s nejistotou v hlase a se zabodnutýma očima do těch mých. Než jsem mu na otázku odpověděl, musel jsem se nad tím pousmát. Bylo vážně roztomilé, že se na to ptá. „Samozřejmě, že ano," odpověděl jsem mu a hned na to jsem si s ním propletl prsty. „Proč bys přeci neměl být?" „Noo... já nevím," řekl mírně rozpačitě. „Ty jsi trdlo," pousmál jsem se nad jeho slovy a druhou rukou jsem mu prsty vjel do vlasů. „Samozřejmě že jsi můj přítel!" znovu jsem ho ujistil a zlehka ho políbil na jeho rty. „A ty můj," řekl hned poté, co jsem se od něj odtáhl.

Cesta do Seolu trvala necelé dvě hodiny, a tak po naší konverzaci, jsem se pak oba dva uvelebili do sedaček a koukali ven z okýnka. Po pár minutách jsem míhající krajinu sledoval jen já, neboť Tae-Hyung usnul. Byl na něj opravdu roztomilý pohled, když měl zavřená víčka a pootevřené rtíky. Chvilku jsem ho pozoroval než i já jsem podlehl únavě a také usnul. Probudil jsem se až jednu stanici před Seolem a tak jsem pomalu začal budit i mého ospalce, který stále ještě spinkal. Cesta na koleje nám už pak zabrala jen pár minut, neboť díky metru jsme tu byli, co by dup. V přízemní hale na nás pak čekalo stejné překvapení jako ráno na nádraží, všichni studenti pomalu přijížděli na koleje a všude tak vládl chaos. „Ahoj kluci," vybafl na nás někdo zezadu na což jsme se polekaně oba dva obrátili za majitelem hlasu. „Jé ahoj, Ho-Seoku," řekli jsem jednohlasně, když jsme zjistili, že je to jeden z našich kamarádů.

„Koukám, že už jste taky konečně přijeli. Já jsem přijel asi před hodinou," zkonstatoval a zářivě se na nás pousmál. Ho-Seok vypadal, že je plný energie a skvělé nálady. Popravdě mi to ani nevadilo, a byl jsem mnohem raději než kdyby na nás nebo spíš na mě byl nějak uražený. Hlavně po tom, co jsem se už v jeho přítomnosti, několikrát s Yoon-Gim porval. Možná už jen tuhle skutečnost během vánočních svátků zahodil za hlavu. „Jo, teď jsme přijeli," přikývl jsem a hlavou jsem pokynul směrem k Taemu kufru. „Kde máš vůbec zbytek?" otázal se Tae-Hyung hned poté, co se s Ho-Seokem obejmul. „Nam-Joon, prý přijel už včera, ale nevím, kde teď je a o Yoon-Gim nemám žádné informace," vysvětlil nám. „Chápu..." zamručel Tae. „No nic, já už půjdu, ještě jsem nic neobědval," vyhrkl najednou až jsem se málem polekal. „Tak ahoj," řekli jsem mu na rozloučenou. „Uvidíme se později, ahoj," mávl na nás a vytratil se pryč z haly.

My jsme si to pak společně zamířili na náš pokoj, kde jsem pak následně pomohl Taemu vybalit jeho kufr a trochu tady po fackovat bordel, který jsem tam před Vánoci nechali. Narychlo jsem si pak stihli dát i oběd, který jsme si před dovoz objednali. Než jsme se oba nadáli, byla už jedna hodina. „Asi tedy půjdu navštívit Jina," promluvil jsem do ticha, když jsme zrovna oba dva odpočívali na gauči. Měl jsem totiž v plánu zajít za Jinem až se zase vrátíme zpět do Seolu. „Jo, jen jdi," souhlasně přikývl, a tak jsem hned na to vstal, abych se mohl obléknout. „Měli byste se už konečně usmířit, a hlavně bys mu měl poděkovat za tu adresu pro Leeho," dodal. „Já vím, proto za ním chci taky jít," souhlasil jsem s ním, protože přesně to jsem měl v plánu. „Tak ho ode mně pozdravuj," řekl, když jsem si na sebe zrovna oblékal bundu a byl připraven odejít. „Dobře, tak pá," mávl jsem na něj ve dveřích. „Pá," řekl na rozloučenou i on a pak už jsem vyrazil směrem k výtahu.

K Jinovi jsem jel taxíkem, který mě vyhodil přímo před jeho bytem. Bylo zvláštní zase po takové době stát před jeho bytovým domem. Se vzpomínkou z minulé návštěvy Jina, kdy jsem od něj naštvaně zdrhl, jsem otevřenými vchodovými dveřmi vklouzl dovnitř budovy a poschodech jsem se vydal směrem nahoru. Jin bydlel jen ve druhém patře, takže to trvalo jen chvilku a už jsem stál před dveřmi jeho bytu. Chvilku jsem tam jen tak stál a přemýšlel, co Jinovi vlastně řeknu nebo spíš, jak se mu za své minulé chování omluvím, a hlavně jak mu vyjádřím svůj dík za pomoc ohledně Leeho. Nakonec jsem přeci jen zmáčkl zvonek, který se začal rozléhat po celém jeho bytě. Avšak ani po pár minutách mi Jin neotevřel. Řekl jsem si, že to zkusím ještě jednou, a tak jsem opět zmáčkl zvonek u dveří. Tentokrát už jsem byl úspěšnější. „Jé, ahoj Kookie," vykoukla na mě ze dveří Jinova hlava. „Ahoj," pousmál jsem se na něj šťastný, že mi přeci jen nakonec otevřel.

„Nečekal jsem, že jsi to zrovna ty," neskrýval své překvapení, že jsem to právě já, kdo ho vyrušuje. „No... jo, jsem to já," nejistě jsem se uchechtl. „Můžu jít dál?" otázal jsem se ho, neboť mi přišlo blbé tu tak stát před jeho dveřmi. „No... jo, jasně," pootevřel víc dveře a pokynul mi abych šel dál. Když jsem si v předsíni vyzul boty překvapeně jsem koukal, jaký tady má Jin nepořádek, což mi k němu moc nesedělo, neboť tu měl vždy uklizeno. „Posaď se," pokynul směrem ke stolu, když jsme vešli do kuchyně. I tady v kuchyni to vypadalo jako by tu vybouchla bomba. Když jsem se pak usadil na židli, všiml jsem si na stole dvou talířů a dvou skleniček, což mě ihned přivedlo k myšlence, že tu přede mnou musel mít nějakou návštěvu, avšak vzhledem k tomu bordelu mi to nějak nesedělo. Vyptávat jsem se ho však v úmyslu neměl. „Promiň za ten nepořádek, nějak jsem měl teď rušno a nestíhal jsem uklidit," omluvil se zahanbeně, když se i on usadil ke stolu.

„Proč jsi vlastně přišel, děje se snad něco?" otázal se hned poté, co na stole odhrnul stranou špinavé nádobí. „Ne, neděje. Jen jsem ti přišel poděkovat... a omluvit se ti," objasnil jsem mu svůj příchod. „Omluvit za co?" přimhouřil na mě nechápavě oči. „Ohledně Joonga," povzdychl jsem si a zavzpomínal na to, co se před asi měsícem vlastně odehrálo. „Když jsi mi tehdy řekl o tom, co jsi udělal a řekl Joongovi o mých plánech a že se budu stěhovat do Seolu hrozně mě to naštvalo. Měl jsem dojem, že se to všechno stalo jen kvůli tobě, ale vím, že Joong by si, tak či tak zjistil, kam jsem zmizel. Promiň, jak jsem se zachoval jen v tu dobu mě všechno tak sralo, hlavně ohledně Taeho. Byl jsem tak bezradný a..." „Chápu tě, Kookie... nemusíš se omlouvat. Byla to hlavně má chyba. Teď vím, že to byla chyba věřit Joongovi, že by se s tebou chtěl usmířit za vše co udělal a napáchal. Jen já jsem opravdu chtěl věřit, že v mém bratrovi je aspoň špetka dobra a důstojnosti, ale mýlil jsem se..." povzdychl si provinile.

„Byla to chyba, promiň mi to Kookie," znovu se mi omluvil i přestože jsem to byl já, kdo se přišel za své jednání omluvit. „Však i já jsem udělal spoustu chyb..." řekl jsem ve snaze mu naznačit, že každý z nás udělal chyby. „Teď už je zase všechno v pohodě, a to i ohledně Leeho, tak není důvod se nad tím už trápit." „To máš asi pravdu," souhlasně přikývl a já byl rád, že už si teď nic nemusíme vzájemně vyčítat. „Jinak fakt díky, že jsi se na nás nevykašlal a pomohl jsi nám najít tu adresu, co Lee chtěl. Bez tebe bychom byli asi fakt v háji!" řekl jsem děkovně, a to i přestože jsem mu už předtím prostřednictvím SMS zprávy poděkoval. „Jo, to je jasňačka. Přeci bych vás v tom nemohl nechat samotné, tak jsem do poslední chvíle nepřestával hledat. Řeknu ti, ale že to byl děs se hrabat ve všech těch otcových papírech." „Jel jsi kvůli nám až do Busanu?" otázal jsem se, když zmínil svého otce. „Ne, v Busanu jsem byl už předtím, jel jsem tam za mámou," vysvětil. „Co to bylo?" vyhrkl jsem polekaně, když se najednou ozvala hlasitá rána zpoza dveří Jinovi ložnice.

„To, nevím... asi něco vedle muselo spadnout," pohlédl směrem ke dveřím.
„Ty se nepůjdeš se podívat, co to bylo?" otázal jsem se ho, když dál v klidu seděl.
„Emm, ne... to... to asi spadl obrázek. Pořád mi padá... asi jsem ho blbě přidělal," vykoktal ze sebe. „Aha," zamručel jsem a zkoumavě jsem se na něj zahleděl. Něco mi na něm nehrálo, jenomže jsem netušil co! Jin se totiž choval zvláštně. „Jinak hádám, že už jsi ty a Tae zase v pohodě," promluvil do ticha, jež mezi námi nějakou chvilku vládlo. „Jo, jsme, vlastně je to víc než v pohodě," pousmál jsem se, když jsem si vzpomněl na Taeho. „To jsem rád. Je na tobě vidět, jak záříš štěstím. Být s Tae-Hyungem ti jen prosp-" „Hele nemohl bys to zesílit?" skočil jsem mu do řeči, když jsem si v televizi za ním všiml povědomé tváře, jež jsem si nebyl jistý, jestli skutečně patří tomu, komu doopravdu myslím.

„Jo, jasný," pomateně začal kolem sebe hledat ovladač. Když ho pak našel, televizi na mé přání zesílil. „... se dnes v poledne policistům povedlo zadržet drogový gang a hlavního drogového mafiána Leeho Byung-Huna, v minulosti už několikrát trestně stih-" „Ty vole, to je Lee!" vyhrkl nahlas Jin, když se v televizi ukázali jeho fotografii. Já, aniž bych něco říkal nevěřícně jsem hleděl na obrazovku televize. „Však to je v Ulsanu!" „Jo, to vidím a nemluv do toho!" okřikl jsem ho, neboť jsem kvůli němu neslyšel, co říkají. „... dle známých informací, se policisté o poloze drogového gangu dozvěděli už dnes ráno kolem deváté hodiny. Echo policisté dostali od neznámého oznamovatele, který policii zavolal z veřejné telefonní budky z hlavního nádraží v Deagu. Další informací nám budou známé později..." Když reportáž skončila, nevěřícně s otevřenou pusou jsem se snažil pobrat, co jsem právě slyšel. „Říkali hlavní nádraží v Deagu, kolem deváté?" „Jo," přikývl Jin a mně to hned všechno došlo...