Tae-Hyung

S Kookieho plánem jsem celou dobu nesouhlasil a vůbec se mi nelíbilo kolik rizik nese. Jenomže poté co jsem se dozvěděl, že nám ani Jin nepomůže, tak nějak mi nezbývalo nic jiného než jeho plán přijmout, a to i přestože jsem zprvu byl dost proti. Uvědomoval jsem si však, že nám nepomůže, když se o tom budeme hádat a nebude stát při sobě, a to ať už je plán jakýkoliv. Pravdou také bylo, že mě nic jiného a kloudného ani nenapadlo. Jediné, co jsem chtěl bylo se na Leeho zvysoka vysrat. Jenže to zrovna žádné řešení není... hlavně když ani jeden z nás netuší, čeho všeho by byl pak schopný, kdy bychom se na něj opravdu vykašlali. Jisté však bylo, že jsem rozhodně nijak nechtěl ohrozit naše přátelé a mou rodinu... Samozřejmě že jsem ani nechtěl ohrozit nás dva a hlavně Kookieho, jen zaplést do toho blízké rozhodně není to, co bychom s Kookiem chtěli. A tak to tedy dopadlo tak, že jsme se shodli na Kookiem plánu, který však nesl spoustu rizik.

Jednou z hlavních chyb, který tento plán měl, bylo to, že by nás Lee po schůzce nemusel vůbec nechat jít. Podle Kookieho plánu bylo, že po schůzce s Leem, prostě co nejrychleji vypadneme pryč, avšak to bylo to, co by nám vůbec podle plánu nemuselo vyjít. Tento plán totiž vůbec nepočítal s tím, že by si nás dva nebo klidně jen jednoho, Lee mohl nechat jako rukojmího, kterého propustí až poté, co ověří pravdivost adresy onoho skladu. A to také byla jedna z věcí, jež jsem se mi na celém tomhle plánu celou dobu nepoznávala. Jenomže i přestože jsem namítl, jakou zásadní chybu tenhle celý plán má, tak skutečnost byla taková, že možností, jak tohle celé vyřešit vlastně moc nebylo. Spíš bychom mohli od znovu vymyslet úplně nový a jiný plán. A na to nejen že nebyl čas, ale hlavně jsme už neměli žádné nové nápady. Takže nám prostě nezbývalo nic jiného, než jen doufám ve štěstí, což bylo sakra moc naivní... ale to jsme si oba dva moc dobře uvědomovali.

Já jsem to však jen tak nechtěl vzdát, a tak jsem se ještě v posledních hodinách, kdy jsem si balil kufr zpět do Seolu, snažil na něco ještě přijít. Na nic zásadního jsem však nepřišel. Za to jsem při balení svých hadrů stihl Jung-Kookiemu vyčíst to, že alespoň mohl zkusit Jina požádat, zda by nám nemohl přijet na pomoc sem do Deagu a být tak naší posilou. Na to mi však raději Jung-Kook nic neodpověděl a tvářil se jakoby mou poznámku nezaregistroval. A tak jsem raději své veškeré snahy o zdokonalení našeho plánu hodil za hlavu. Stále jsem si však říkal že kdyby se přeci jen schylovalo k nejhoršímu zavolal bych policii, a to i přestože bychom z toho s Kookiem nemuseli vyjít vůbec dobře... ale kdyby to jednomu z nás mělo třeba zachránit život, všechny jakékoliv oplétačky s policí by za to rozhodně stály. Sice jsem se o tom Kookiemu zprvu nechtěl zmiňovat nakonec jsem to přeci jen udělal a před samotným odjezdem z domu jsme se mu o tom zmínil. Myslel jsem, že bude mít něco proti, ale nakonec zamumlal nějaká souhlasná slova.

Cestou autem, který nám vypůjčil můj otec s domněnkou, že jedeme pouze na nádraží odkud už pojedeme do Seolu vlakem a které si pak druhy den vyzvedne, jsem začal pomalu pociťovat nepříjemnou dusnou atmosféru. Nejen že jsem nervozitu začal pociťovat z Kookieho strany, ale i sám na sobě. A čím blíž jsme byli k místu setkání, tím víc se mi hlavou začínaly honit mé obavy a také i nejhorší scénáře, jež by se mohli přihodit. Nechtěl jsem na nic z toho myslet, jen to šlo velmi stěží, když jsem se o nás dva tak tolik obával. Nic se na tom nezměnilo ani pak když jsme došli na místo setkání, kde však ještě Lee nebyl. A tak jsme měli ještě nějaký čas na ujasnění celého plánu. A jak už mi od začátku bylo jasné Kookie mě chtěl z jejich vyjednávání nechat stranou. Zprvu jsem namítl, že chci jít s ním a být po jeho boku, pak mi však začalo docházet, že kdybych chtěl přivolat pomoc, odtud zpovzdálí by se to rozhodně dělalo mnohem lépe... Jenže to bych však nesměl zapomenou svůj mobil v autě, a tak mi tedy musel Kookie půjčit ten svůj.

Nakonec jsem tedy zůstal tady na lavičce, kus opodál od místa jejich setkání. Se sevřeným srdcem a nepříjemným pocitem na hrudi jsem hleděl na odcházejícího Kookieho, v duchu se modlící ať to vše vyjde. Na svých rtech jsem ještě cítil jeho polibek, jež mi věnoval na rozloučenou se slovy Miluju tě. Samozřejmě že i já jsem mu jeho slova oplatil, tak jako polibek. Kookie už dávno stál na onom místě, kde se měl s Leem setkat, avšak Lee se ještě neobjevil. Nakonec se však po několika dlouhých minutách objevil nejel Lee, ale i jeho muži. V ten moment mé tělo pohltila ještě větší nervozita než doposud, a tak se mé srdce se o něco rychleji rozbušelo. Zpovzdáli lavičky jsem pozoroval příchod Leeho ale i rozhovor mezi nimi. Na tu dálku jsem však samozřejmě neměl šanci slyšet co si povídají a ani jsem nedokázal nic vyčíst z jejich výrazů. A tak bylo jen otázkou o čem se ti dva baví, a i přestože jsem toužil jejich rozhovor slyšet, jsem poslušně dál seděl na lavičce.

Tedy aspoň do chvíle, než mě z mého pozorování těch dvou vyrušilo bzučení mobilu. Lekl jsem se, protože má veškerá pozornost byla zaměřena na ty dva. A i přestože jsem netušil, co to má být a kdo zrovna v tuhle nevhodnou chvíli volná Kookiemu, jsem urychleně vyhrabal z kapsy jeho mobil, abych mohl hovor típnout a dál nerušeně je pozorovat. Jenomže poté co jsem pohlédl na displej mobilu, jsem udiveně vydechl. Kookiemu totiž nevolal jen tak někdo, ale byl to Jin! Narychlo jsem se porozhlédl kolem sebe, zda mě náhodou někdo z Leeho mužů nesleduje, ale i kdyby ano, hovor bych zvedl tak či tak. „Jine?" řekl jsem nejistě hned poté, co jsem si přiložil mobil k uchu. „To jsi ty Tae?" řekl udiveně, že slyší právě mě. „Jo, mám Kookieho mobil, on je teď s Leem," vysvětlil jsem ve zkratce. „Takže už asi volám pozdě..." vydechl zklamaně. „Máš snad něco?!" vyhrkl jsem s nadějí, že by vůbec nemuselo být tak pozdější si Jin myslí.

„No... jo, nakonec se mi přeci jen povedlo něco o skladu najít, nejsem si však jistý, jestli adresa je sp-" „Máš adresu?! Tak rychle povídej, nemám moc času," přerušil jsem jeho pochybné žvatlání, na které teď opravdu čas nebyl. „Chceš to nadiktovat?"„Jo! Tak rychle!" okřikl jsem ho, aby si pospíšil. Mezitím jsem si z vnitřní kapsy u bundy vytáhl propisku a kus papíru, který jsem tam nejspíš nosil ještě od minulé zimy. „Sklad je v Ulsanu," oznámil mi. „Adresa je 3545 Maeam-Dong," nadiktoval mi onu adresu, kvůli které jsme se společně s Kookiem poslední dny tolik natrápili a já si jí pozorně naškrábal na kus ušmudlaného papíru. „Fakt díky Jine, už musím, tak čus!" vychrlil jsem na něj děkovná slova společně s rozloučením a ukončil hovor. Pak už jsem neváhal ani vteřinu a hned poté co jsem si uložil mobil společně s papírkem do kapsy, vydal jsem se rychlík krokem směrem, kde ti dva stáli. Nebyl jsem ani v půli cesty, když jsem zaznamenal, že si mě všimli, tedy přesněji Lee.

Oba dva hleděli mým směrem. Lee ani nevypadal překvapivě za to Kookie nechápal, co to ksakru vyvádím. Jenomže kdyby jen tušil, co jsem se ještě před malou chvilkou od Jina dozvěděl, tvářil by se zcela jinak. Jediná má obava byla, zda už nejdu pozdě a Kookie už mu dávno nedal onu adresu, kterou si vymyslel. To bych asi už úplně nezachránil, ale věřil jsem že i tak, by se to dalo nějak zahrát do autu... Nebo jsem v tom aspoň doufal. Když jsem byl od nich už jen pár kroků všiml jsem si náhlé a pohotové reakce Leeho mužů, kteří hned jak jsem se přiblížil do jejich prostoru, byli připraveni, jakkoliv zasáhnout. Než jsem však k nim došel, Lee na ně mávl, aby si dali pohov. „Jo, je tu se mnou i můj přítel," vyšlo z Kookieho úst, hned co jsem se postavil vedle něj. Neměl jsem sebemenší tušení o čem to mluví, rychle mi však došlo, že se muselo jednat o odpověď na nějakou z Leeho otázek. Z téhle věty, jsem však nedokázal rozpoznat, zda jdu včas nebo už je dávno po všem a veškerá Jinova snad tak byla úplně k ničemu...

Svým nečekaným příchodem, jsem je nejspíš musel opravdu rozhodit, hlavně Jung-Kookieho, který stále zřejmě nechápal, co to má být. Snažil se však tvářit jakoby nic. Přesto jsem si všiml jeho nechápavého, ale i naštvaného pohledu. Ale i přes to, mě chytl za ruku a přitáhl si mě o něco víc, blíž k sobě. „Opravdu rozkošné," odvětil ironicky na Kookieho předchozí slova a ušklíbl se na nás. „Teď, ale zpět k tomu hlavnímu," řekl tentokrát už vážněji. A já jsem tak zpozorněl, co za další slova řekne. „Kde se tedy nachází ten sklad?" otázal se a mě se vzápětí ulevilo, že opravdu ještě není pozdě. „Je v-" „Ulsanu! Tady je napsána přesná adresa," vyhrkl jsem a skočil tak Kookiemu do řeči. Hned na to jsem z kapsy vytáhl papírek s adresou a vrazil mu ho do ruky. Nejen že jsem na sobě cítil divný nechápavý pohled Kookieho, ale i Lee se na mě zahleděl podezřívavě. Vlastně jsem se mu ani nedivil, když jsem se sem přiřítil jak tajfun a teď mu do ruky vrazil jako nějaký pošuk kus papíru s adresou.

„Takže v Ulsanu, říkáš?" otázal se jakoby mi má slova snad nevěřil. „Snad má tvůj přítel pravdu," věnoval tentokrát svůj pohled Jung-Kookiemu, který mu na to neřekl ani slovo. Ani já jsem nevěděl, co bych měl říct, spíš jsem se zatajeným dechem čekal, co přijde teď. „Prověřte to!" otočil se směrem ke svým mužům a jednomu z nich vrazil do ruky onen papírek. Lee nás pak poslal si sednout na lavičku opodál s tím, že to bude nějakou dobu trvat. A mě se tak potvrdilo to, co jsem si celou dobu předtím myslel. Lee by byl prostě hlupák, kdyby nás nechal jen tak bez ověření adresy odejít! „Co to mělo být? Na tom jsme se nedohodli!" sykl na mě naštvaně Kookie hned poté, co jsme se oba dva usadili na lavičku. „Já vím, ale volal Jin s tím, že přeci jen něco objevil." „Co?" vyhrkl překvapeně a zároveň i nechápavě. A tak jsem mu hned na to vysvětlil, co přesně se stalo a jak to bylo, takže Kookieho naštvanost se pomalu ale jistě změnila v úlevu. „Teď musíme jen doufat, že ta Jinova adresa je správná..."

Čekáním na lavičce jsme strávili skoro hodinu než se k nám opět uráčil vrátit Lee, který předtím zmizel Bůh ví kam. Kookie říkal, že se šel určitě někam zahřát a že by určitě nečekal někde venku, mezitím, co nějaký jeho poskok ověřuje adresu, jež jsme mu dali. My dva jsme mezitím mrzli venku, a nejen mi dva, ale i Leeho muži. Samozřejmě že nás tu nenechal jen tak samotné bez dozoru a společnost nám tak dělali dva namakaní muži, kteří nás celou dobu zpovzdálí bedlivě pozorovali. „Tak jsem tu adresu nechal prověřit," řekl hned co se postavil přímo před lavičku a sklonil pohled na nás dva. „Aa?" otázal se nedočkavě Kookie. „Jsem dost zklamaný," zamručel a zkřížil si ruce na hrudi. V ten moment ve mně hrklo. Není to snad správná adresa? Takže se tedy Jin mýlil? „Ale ta adresa je správně!" vyhrkl nečekaně Kookie, který urychleně z lavičky vstal a postavil se čelem k Leemu, který ho bez sebemenšího cuknutí dál sledoval.

Neměl jsem absolutně tušení, co to do něho vjelo, ale nejspíš to chtěl nějak celé ještě zachránit, ale vymluvit mu, že se plete. „Jo, ta adresa správně je," řekl klidně jakoby o ni nešlo. Já jsem však jeho slova absolutně nechápal, a to ani Jung-Kook. „Tak co to meleš?" vyhrkl nechápavě. „Chtěl jsem říct, že jsem jen zklamaný, že se s vámi neuvidím o něco déle," řekl opět velmi klidně, avšak tentokrát se mu na jeho tváři vyklubal malý úšklebek a mě tak došlo, že si z nás teď vystřelil. „Ty, kreténe!" vykřikl na něj Kookie, když to stejné došlo i jemu. Chtěl se na něj vrhnou s nejspíš mu jednu vrazit, avšak v tom jsem mu ihned zabránil a prudce jsem si ho přitáhl za jeho bundě zpět k sobě. O žádné drama jsem totiž nestal. „Dávej si bacha na zobák," výhružného po upozornil Lee. „No... teď, když už mám to, co jsem chtěl, tak můžete jít," rozhodil rukama. A aniž bych stihl jeho slova zpracovat Kookie mě chytl za ruku a táhl mě od Lee pryč. „Třeba zas někdy příště!" křikl na nás ještě než se i on odebral k odchodu. „To určitě," zaslechl jsem Kookieho zamumlat si pro sebe.

Po pár minutách chůze, jsme byli zase zpět u auta, jež jsme nechali zaparkované několik pár metrů od místa setkání. „Tak jsme to zvládli," úlevně jsem vydechl, hned co jsem za sebou zabouchal dveře auta a pohlédl na Kookieho. „Jo, zvládli... hlavně díky tobě," souhlasně přikývl a zářivě se na mě pousmál. „Díky Jinovi," opravil jsem ho, protože přeci jen největší zásluhu na tom měl právě on a nejen já. „Díky vám oběma," opravil tentokrát zas on mě. Cítil jsem takovou velkou úlevu, když už jsem věděl, že je konečně po všem a že Lee má to co chce a nikomu nic nehrozí. „Jsem šťastný, jak to nakonec dopadlo," zkonstatoval Jung-Kookie a ještě víc zářivě se na mě pousmál. „Já také," řekl jsem s úsměvem na tváři. A hned co jsem to dořekl, Kookie se ke mně náhle naklonil, chytl mě za můj krk a přitáhl si můj obličej blíž k sobě. Bez jediného zaváhání mě pak políbil a nejen jednou... a já jsem mu láskyplně jeho polibek oplácel.