Jung-Kook

Přes to všechno, co se teď dělo ohledně Leeho jsem málem zapomněl na Taeho dnešní narozeniny. Naštěstí jsem si na to přeci jen brzy ráno, kdy jsem nemohl spát, vzpomeň. Rychle jsem se proto vydal do centra něco pořídit. Vlastně jsem ani nemusel hledat dlouho jelikož mě v jednom obchůdku ve výloze zaujali dva stříbrné náramky. Vypadali možná až dětinsky ale byly opravdu moc krásné a roztomilé. Přesto jsem měl obavy, co na ně Tae řekne a jak se mu budou líbit. Samozřejmě že mé obavy byly úplně zbytečné, protože mě Tae-Hyung obdaroval svým krásným úsměvem a nejen tím. Kromě úsměvu a děkovných slov mi poděkoval i polibkem. Když však náhle začal vyzvánět můj mobil Tae-Hyung se odtrhl z našeho polibku a já mu svůj mobil vytrhl z jeho ruky. Přes všechnu tu Taeho radost z mého dárku jsem úplně zapomněl na to, že jsem ještě před hodinou volal Jinovi. Doufal jsem, proto že mi volá právě on!

Ne že bych teď byl už zase s Jinen za dobře, jen mi nějak moc nezbývalo možností, jak celou věc s Leem vyřešit. Doufal jsem, proto že Jin bude vědět víc. Jenomže když jsem mu dnes ráno zavolal on mi to nezvedal. Doufal jsem, proto že mi zavolá zpět a že na mě není snad naštvaný, aby ignoroval mé hovory. Přeci jen po tom, co před několika týdny vyšel s pravdou ven a přiznal mi jak to tedy mezi ním a jeho bratrem bylo, měl jsem přeci jen větší právo být naštvaný já na něj, než by měl být o naštvaný na mě. Pravdou však bylo že jsem si ho od něj doteď ještě nenechal vysvětit. Jenže to teď nebylo vůbec podstatné. Teď tu jde totiž úplně o jiné věci. Když jsem pak pohlédl na volné číslo zjistil jsem, že je to opravdu Jin, jehož číslo jsem si stále nebyl schopen uložit, poté co jsem si zakoupil nový telefon.

„Ahoj Jine," řekl jsem do telefonu jako první. „Jung-Kooku?" vydechl překvapeně jakoby nečekal že to jsem opravdu já. Možná byl jen udivený že jsem mu předtím volal a projevil o něj tak zájem. „Jo jsem to já. Nevolal jsem ti ale kvůli usmiřování, ale potřebuji pomoc!" stihl jsem vše narovinu vysvětlit, aniž by se stihl optat, proč jsem mu vůbec volal. „V čem zase lítáš?!" vyhrkl vystrašeně už tak nějak tušíc, že nejde o žádné dobré zprávy. „Jde o Leeho," vydechl jsem s těží. „Ten Lee?" „Jo, potkal jsem ho před pár dny v baru, kde po mě chtěl abych pro něj dělal a včera z něj vypadlo že chce po mě jen vědět o nějakém Joongovo druhem skladu nebo co. A já vůbec o ničem takovém nevím... Jine řekni mi, že ty víš, o jakém skladu mluvím," rychle jsem mu celou situaci vysvětil doufajíc, že mi nějak pomůže a že o onom skladu bude vědět víc než já. „Nejspíš jo," „Vážně?" nechtěl jsem uvěřit tomu, že by to vše mohlo být tak rychle vyřešené.

„Jo, ale jestli chceš vědět kde je tak to fakt nevím." „Ne?!" vyhrkl jsem zaskočen, že tuto informaci zrovna nevím. „Vím jen že nějaký takový sklad Joong a jeho otec měli, a to jako zálohu a nejspíš proto ho Lee chce. Nejspíš se v něm nachází, spoustu koksu a jiných drog, ale netuším, kde je. Ten sklad byl pojistka, kdyby přišli o úplně všechno, takže o tom, kde je věděli jen ti dva," objasnil mi. „Ale sakra Jine já to potřebuji zjistit!" řekl jsem naléhavě neboť mi pomalu začalo docházet, že mi s tím zřejmě nepomůže ani Jin. „Promiň Kookie já fakt netuším, kde ten sklad je, ale můžu se podívat do nějakých dokumentů a faktur třeba něco zjistím," nadhodil onen nápad jenž se zdál jako jedno z nejlepších řešení, jak něco víc zjistit, tedy aspoň teď. „Byl bych ti vděčný Jine. Lee je magor, který nás stalkuje a já se bojím čeho všeho je schopný," „Vás?" řekl s údivem. „Jo jsem teď s Taem, ale to ti vysvětlím jindy," vysvětlit jsem mu a jedním okem pohlédl na Teaho, který celou domů mlčky seděl vedle mě.

„A potřebují to zjistit co nejdříve. Lee to chce vědět už v první den v lednu," dodal jsem, neboť jsem to opravdu potřeboval vědět co nejdříve. „Jako za dva dny?" otázal se udiveně jakoby tomu sám nechtěl věřit. „Jo, přesně tak." „Sakra, tak to si budu muset pospí-"„Jinnie? Kde jsi?" nedořekl to, za to jsem z telefonu zaslechl povědomí hlas volajícího Jina. „Budu muset jít. Dám ti vědět, jestli něco zjistím. Tak zatím!" vychrlil na mě urychleně a než jsem stihl jeho slova zpracovat hovor ukončil. „Čau," řek jsem i když už zbytečně. Netušil jsem, co ho tak náhle donutilo ukončit hovor, ale to nebylo to, co by mě teď mělo trápit. „Tak co ti Jin řekl? Ví snad něco?" otázal se zvědavě Tae-Hyung, který celou dobu nejspíš pozorně poslouchal náš rozhovor, což bylo z jeho otázek dost zřejmé. Jenomže Jin toho zas tak tolik nevěděl, vlastně nevěděl vůbec nic! Byl jsem proto zklamaný, neboť jsem byl zas tam kde předtím. Nezbývalo mi proto než jen doufat, že něco víc stihne zjistit.

„Tak co tedy Jin říkal?" znovu se mě otázal tentokrát však mnohem víc zvědavě a dotěrně. „Myslel jsem si, že bude něco vědět, ale nic neví. Takže jsme tam kde jsme byli předtím," povzdychl jsem si stále zklamán z toho, že jsem se od něj opravdu nic nedozvěděl. „Ale tak něco ti přeci řekl, ne?" dál zvědavě vyzvídal. „Řekl mi úplný hovno, když neví o tom, kde ten sklad je tak je úplně jedno co dalšího řekl!" vykřikl jsem v návalu vší bezmoci jenž jsem každou chvilku pociťoval čím dál tím víc. Neboť strach z toho, co by se mohlo stát, kdybych nezjistil, kde onen sklad je šlo jen stěží potlačit. „Klid Kookie," dotkl se z jemna mé paže, po které párkrát jemně přejel. „Promiň," hesl jsem, když jsem si uvědomil, jak na něj z ničeho nic vyjel. „Neboj se však mi to nějak vyřešíme," řekl do ticha, jež mezi námi teď vládlo. „Ty ne, ne dnes, máš přeci narozeniny," namítl jsem. „To ale není tak důležité." „Ale ano je," opět jsem namítl a lehce políbil jeho rty.

Oba jsme tak tiše seděli vedle sebe a každý jsme tak ve svých světech přemýšleli nad tím svým nebo alespoň já. Tae si totiž už znovu prohlížel náramky na našich rukou. Byl na něj tak hezký pohled, když si je zaujatě s úsměvem na tváři prohlížel. Byl jsem opravdu rád, že jsem mu tím udělal takovou radost. Nejspíš i já bych měl takovou radost jako on, kdyby mi stále neděl starosti Lee. Nebyl jsem na něj totiž schopný nemyslet ani jednu jedinou minutu. „Kookie?" řekl tiše, když ke mně zvedl svůj pohled a už tak nezkoumal naše náramky. „Hmm?" jen jsem zamručel. „Co jsi povídal Jinovi o usmiřování? Vy jste se snad pohádali?" otázal se a já jsem na něj překvapeně pohlédl. Nějak mě totiž nenapadlo, že o tom vlastně neví. „Jo, už je to ale pár týdnů zpět," řekl jsem pravdivě, neboť tomu tak opravdu bylo. „O co šlo?" vyptával se dál. „O tom jsem ti vlastně ani neřekl, ale Jin se mi tuhle svěřil s tím, jak vlastně všechno znovu v Seoulu začalo."

„Jak to myslíš?" otázal se tak trochu nechápavě. „Jin se mi prostě svěřil s tím, že v srpnu tohoto roku se setkal s Joongem, který naléhal na jejich setkání. Prý se setkali v nějakém baru, kde si Joong Jinovi vylil srdíčko s tím, že ho všechno mrzí, a to jak ohledně Ji-Mina tak ohledně mě. Joong mu pak tvrdil že se mi chce za vše omluvit a ten dement mu řekl o mých plánech se odstěhovat do Seolu a jít na výšku..." řekl jsem mu, jak mi to tehdy řekl i Jin. „Kdyby mu tehdy nic z toho neřekl, tak se to vše stát ani nemuselo, bylo totiž jasné že se se mnou usmiřovat rozhodně nechce... Sakra! Jsem fakt na Jina naštvaný!" povzdychl jsem si naštvaně. Popravdě jsem tak trochu na tohle celé zapomněl ve sletu všech předchozích věcí, jež se od té doby udály. Přesto mě to však nepřestávalo štvát a rozhodně jsem to vše Jinovi neodpustil. „Nemyslíš si, že by si i tak šel Joong za svým i kdyby to od Jina nezjistil? Takže by se vlastně nic nezměnilo?"

„Nejspíš jo... Asi máš pravdu Tea. Možná Jinovi až moc křivdím," řekl jsem poté co jsem se zamyslel nad jeho slovy, která zněli dost logicky. „Jenže nejde se na něj nezlobit, obzvlášť když jsem mu vždy ve všem tak věřil," povzdychl jsem si a pomyslel na Jina a na všechny naše společné staré časy, kdy jsme byli těmi nejlepšími přáteli a pomohli jsme si vždy když druhý potřeboval. „To chápu, ale určitě to nemyslel špatně," řekl a uchopil do své ruky tu mají. „Možná jo," opět jsem si povzdychl, neboť jsem si vůbec nebyl jistý tím jak to tedy Jin asi, tak mohl myslet. Chtěl jsem však věřit v Taeho slova a v to že má nejspíš pravdu. „Určitě byste se měli zase usmířit, o Jina bys přijít neměl, nemám pravdu?" „O Jina přijít ani nechci, vím že mi už spoustukrát dost pomohl, je ještě nejsem schopný mi odpustit," řekl jsem Taemu, co jsem měl na srdci a jak jsem to právě teď cítil. Tae-Hyung už mi na to nic víc neřekl a jen mi věnoval velký široký úsměv, z kterého jsem vyčetl, že má slova chápe.

Tae-Hyung

Po dnešním chaotickém ránu, kdy se toho stalo snad víc než za poslední dny dohromady, jsem společně s Kookiem ještě ulehli do postele, neboť jsme po včerejším dni a po dnešním ránu byli oba ještě unavení. Takže jsme spali až téměř do oběda. K obědu pak máma připravila hostinu jak pro celý zájezd výletníků a k onomu obědu se rozhodl přijít dokonce i můj otec, který většinu času býval až do noci v práci. Byl jsem rád že si aspoň na mé narozeniny udělal čas a mohli jsme tak být všichni pospolu, a to i s Kookiem. Po našem společném obědu pak máma přinesla krásný čokoládový dort, který byl samozřejmě jak jinak než vynikající. A tak i po ranním šoku, kam se Kookie vytratil se dnešní den vyvedl. Tedy až na to že se Kookie pořád tvářil tak jak se tvářil. Pořád vypadal tak zamyšleně a také i naštvaně. Moc dobře jsem věděl že ho štve to s Leem, jenomže to štvalo mi mě. Co mě však štvalo ještě víc byl pohled na bezradného Kookieho.

Celý den se tedy Kookie tvářil jakoby se nic nedělo a věděl jsem moc dobře že to dělá hlavně kvůli mně a kvůli tomu že mám narozeniny. Sice jsem si jeho milého gesta cenil, ale i tak mě to dost celé štvalo. Jung-Kook to stejně celý den nevydržel a k večeru už se to ani skrýt už nesnažil. Téměř celý večer měl tak přilepený obličej k displeji mobilu, kde se zřejmě snažil něco vykoumat ohledně Leeho. Absolutně jsem tedy netušil co, protože mi to přišlo absurdní. Nechápal jsem totiž co tam chce přesně najít. Nadhodil jsem mu proto svůj nápad, že bychom se raději mohli vydat do Busanu a po nějakých skladech se porozhlédnout. To on však ihned zamítl se slovy, že zná Busan jako své vlastní boty a netuší, kde by tam něco takového mohlo být. Hned ještě na to dodal že je to také dost nebezpečné, což ale nebyla pro mě žádná novinka. Nechápal jsem tedy pak, co chce Kookie v mobilu vykoukat.

Druhý den to nebylo o moc lepší vlastně bych i řekl, že to bylo i horší, neboť začínal být nervní z toho že se už další den večer má sejít s Leem a říct mu kde je onen sklad. Takže i na Silvestr se snažil Kookie přetvářet, že se nic neděje, jenže to se mu vůbec nedařilo, když svým zamračeným výrazem neustále koukal do mobilu. Byl jsem z celé téhle situace skleslý a bezradný neboť ani já jsem netušil co si s tím vším počít. Hlavně jsem nechtěl nějak Kookiemu zasahovat do jeho práce. Přesto se mi ho podařilo po obědě vytáhnout ven, což se mu zprvu nelíbilo, ale když jsem začal škemrat a dělat na něj psí oči on nakonec povolil, a tak jsme necelé dvě hodinky strávili venku. Dokonce se mi Kookieho podařilo trochu víc uvolnit, takže jsme si i společně zablbli ve sněhu, kde jsme se koulovali a dělají jiné dětinské vylomeniny, které nám však dokázali vytvořit na rtech úsměvy. Domů jsme pak přišli úplně promáčený, takže jsme si pak každý dál teplou sprchu, a v ten moment nastal čas, na můj tajný plán, který jsem věděl, že se Kookiemu líbit nebude!