Tae-Hyung

Byl jsem opravdu šťastný, že jsem Kookieho přemluvil, aby tu u nás zůstal. Bylo mi totiž víc než jasné, že kdybych ho nepřinutil zůstat, odjel by zpět do Seoulu a byl by už opět sám, a to já jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby po tom všem byl už zase sám, a navíc jsem se bál i ohledně Leeho a proto jsem uznal, že by bylo mnohem lepší zůstat pospolu. Navíc pořád byly prázdniny, a tak jsme měli oba dva spoustu volného času na vše možné a nemožné. Taky jsem popravdě toužil po nápravě našeho vztahu, jenž šel kvůli všem událostem během několika minulých měsíců do kytek. A to se mi i postupně dařilo. Od té doby, co jsem se Kookiemu svěřil se svými nočními můrami, jsme spali už jen spolu v jedné posteli a mě se také od toho dne nějakým zázrakem žádná noční můra o Joongovi nezdála. Kromě toho jsme pospolu strávili skoro všechen čas a postupně jsme si k sobě hledali ztracenou cestu i lásku, jež jsem moc dobře věděl, že mezi námi stále je.

A o tom jsem se i přesvědčil dnes, když jsem Kookieho vytáhl ven na procházku. Avšak jen u procházky to neskončilo a mi jsme nakonec strávili ještě spoustu času v centru Deagu, kde jsme si kromě vynikajících Hotteoků užili i bruslení na venkovním kluzišti. Popravdě ono bruslení bylo mnohem zábavnější, než jsem si myslel, a to i přestože mi to skoro vůbec nešlo. Ale díky Kookiemu mi to pak šlo o mnohem lépe... Proto si také ode mne zasloužil polibek, jež jsem se odvážil z inscenovat. Vlastně jsem ho už chtěl políbit dlouho... už od té doby, co mi Kookie vyprávěl o tom, jak to tedy vše bylo, jenže tehdy mě vyrušila má sestřička. Takže až teď jsem dostal znovu odvahu to opravdu udělat. A bylo to... nepopsatelné. Když jsem přitiskl své rty na ty jeho, došlo mi, jak jen mi tohle chybělo a jak přes to všechno co bylo Kookieho miluju. A poté co jsme se začali líbat měl jsem pocit jakoby všechna naše láska zalepila bolestivé šrámy a zaplnila prázdnotu mého utrápeného srdce, jež pro něj teď tlouklo jako zběsilé. V ten moment jsem si opravdu uvědomil, co vše pro mě Kookie znamená a jak moc ho miluju.

„Kookie? Děje se něco?" otázal jsem se ho poté, co jsem se vrátil ze sprchy, kam jsme oba dva skočili po naší večerní procházce. Kookie totiž zamyšleně seděl na posteli. On mi však nic neodpověděl a jen na ně tázavě pohlédl jakoby snad ani moji otázku neslyšel. „Od té doby, co jsme přišli jsi zvláštní. Děje se něco?" posadil jsem se vedle něho na postel a znovu jsem mu položil tu stejnou otázku. „Jo máš pravdu," povzdychl si, „něco se děje..."„O co jde?" vyhrkl jsem zvědavě, doufajíc však, že nejde o nic závažného. „Nejraději bych ti to ani neříkal, ale vím, že bys to měl vědět," opět si povzdychl, tentokrát však ke mně zvedl svůj pohled a zahleděl se do mých očí. „Jde totiž o Leeho..." hesl potichu. „Co?" vypadlo ze mě, neboť jsem nechtěl věřit svým uším. Samozřejmě že jsem o problémů s Leem věděl, jen jsem netušil, že přijde tak brzo. Hlavně jsem tak nějak nechápal o co přesně s Leem najednou teď jde, jelikož do teď jsem měl pocit, že vše v pohodě.

„Jo, je tomu tak... trápí mě Lee," opět si povzdychl a svůj pohled ode mě odvrátil k zemi. Já jsem ho však dál pozorně sledoval. „Potkal jsem ho totiž dnes, když jsem ti tvrdil, že nám skočím pro něco na zahřátí," „Takže jsi mi lhal?" vyhrkl jsem, když jsem si uvědomil, co vlastně řekl. Jeho lež však nebylo to, co mě zaskočilo nejvíc, ale byl to právě fakt, že Leeho potkal! „Jo, Tae... lhal jsem ti, promiň," řekl omluvě, když ke mně opět zvedl svůj pohled, aby se mi mohl podívat do očí. „Zlobíš se?" zkoumavě se na mě ještě víc zahleděl, jakoby snad chtěl zjistit, zda se na něj opravdu zlobím, jenomže já jsem byl tak trochu myšlenkami nepřítomen, neboť jsem si v hlavě přehrával moment, kdy Kookie odešel pryč ke stánkům, snažíc si vzpomenout na něco divného a neobvyklého, jelikož jsem si předtím ničeho nevšiml. „Jo zlobím, ale ne kvůli tomu, že jsi mi lhal, ale že jsi tak riskoval... Vždyť minule tě skoro zabil!"

„Promiň mi to," opět se omluvil, „jen jsem tě do toho nechtěl zatahovat..." dodal provinile, nejspíš si uvědomujíc, že to opravdu nebylo rozumné. „A co s ním tedy je?" optal jsem se ho, jelikož jsme ještě nedošli k tomu, o co přesněji jde. „Vypadlo z něj, že mu celou dobu jde o nějaký Joongův tajný sklad, jenomže já vůbec o žádném takovém skladu nic nevím..." objasnil mi o co vlastně tedy jde. „Takže po tobě chce říct, kde ten sklad je?" „Jo, jenže já to nevím...a taky nevím co budu dělat... Ještě k tomu mi ten debil vyhrožuje a chce to vědět už za tři dny!" „Tak brzy?" vyhrkl jsem překvapeně. „Hmm..." zamručel a zamyšleně se zahleděl kamsi do země. „Co budeme dělat?!" „Ty nic... nechci tě do toho zatahovat," vyhrkl tentokrát on a poplašné se na mě zahleděl. „To už je ale pozdě. My dva už v tom prostě jedeme spolu!" namítl jsem. „Nechci Tae, aby se ti něco stalo," namítl tentokrát on. „Ani já nechci, aby se něco stalo tobě."

Na má slova už mi nic neodpověděl a jen se zamyšleně zahleděl do země. Ani já jsem nevěděl, co víc k tomu všemu dodat, a tak jsme tu jen mlčky seděli myšlenkami ve svých vlastních světech. I mé myšlenky mě donutily se zamyslel nad tím vším, a hlavně nad Leem a celou touhle zvláštní záležitostí, z které jsem se snažil vnitřně nepanikařit, neboť jsem z toho všechno začínal mít blbý pocit, a hlavně špatné vzpomínky. Bylo to jakoby všechno to o čem jsem si myslel, že už skončilo stále pokračovalo! Jako by to vše tohle byl jakýsi začarovaný kruh nekončících problémů. Nejspíš bych byl myšlenkami dál mimo, kdyby mi můj pohled nespadl na hodiny. Zděsil jsem se, když jsem zjistil, že je skoro půlnoc. „Dnes už stejně na nic nepřijdeš," promluvil jsem na něj ve snaze mu naznačit, že už by nad tím neměl přemýšlet. „A taky už je pozdě, měli bychom už jít spát. Zítra určitě na něco přijdeme," dodal jsem a lehce jsem ho pohladil po jeho paži. „Jo... asi máš pravdu," vydechl a s malým úsměvem na tváři se na mě zahleděl.

Nakonec jsme opravdu šli hned spát a už jsme nic dalšího neprobírali. Přeci jen už bylo opravdu pozdě a tyhle věci tak už ani nemělo cenu, jakkoliv dál řešit i přestože to nebyla žádná maličkost. Vlastně jsem o tom skoro nic nevěděl, ale vyptávat se na detaily jsem teď opravdu nechtěl. Hlavně jsem byl tak moc po celém dni tak unavený, že jsem v Kookieho teplem objetí usnul během pár sekund. Když jsem se však ráno probudil, zjistil jsem, že v posteli ležím sám. Nijak jsem to však neřešil, neboť jsem si pomyslel že si šel Kookie nejspíš jen odskočit na záchod. Jenomže když uplynulo několik dalších minut, začal jsem mít ponětí, že Kookie nebude na záchodě a taky když jsem vstal, jsem zjistil že tam opravdu není. Možnost, že by snad šel dolů třeba do kuchyně nebo do obýváku, mi přišla zvláštní, neboť to předchozí dny nikdy neudělal. Nezbývalo mi nic jiného než to zjistit, a tak jsem sešel po schodech dolů se po Kookiem porozhlédnout. Jenže tady dole jsem narazil pouze na svoji mámu.

„Dobré ráno," pozdravila mě máma, když jsem přišel do kuchyně ujistit se, že tu Kookie opravdu není. „Dobré ráno," pozdravil jsem jí též, myšlenkami jsem však byl u Kookieho. „Děje se něco?" otázala se mě poté, co jsem odhrnul záclonu a pohlédl ven z okna, jakoby snad mohl být Kookie na naší zahradě. „Neviděla jsi dnes Jung-Kooka?" optal jsem se jí napřímo bez jakýchkoliv keců okolo. „Jo prý si vyrazil něco zařídit," řekl s úsměvem mezitím, co míchala cosi v míse. „Nevěděl jsi o tom?" „Joo... jen jsem to zapomněl, jsem ještě rozespalý," zalhal jsem jí, neboť o ničem takovém se mi Kookie rozhodně neřekl. Měl jsem proto obavy, co se rozhodl zařídit. Bál jsem se totiž, že to má souvislost nějak s Leem. „Dáš si něco k snídani?" vyrušila mě z mých obav máma. „To je dobré, nějak nem-" „Ale snídaně je základ dne," skočila mi ihned do řeči, aby namítla, že bych se měl nasnídat. „Fajn," rezignoval jsem a vytáhl jsem si z ledničky alespoň jogurt, aby se neřeklo. Chtěl jsem už odejít, když v tom mě máma zastavila: „Tae-Hyungu?" „Ano?" zastavil jsem se uprostřed dveří a obrátil jsem se jejím směrem.

Máma nechala vaření a přešla blíž ke mně. „Jsem šťastná, že teď tak záříš. Poslední měsíce jsem si o tebe začínala dělat starosti." „Měl jen špatné období, ale teď je vše zase... dobré," objasnil jsem jí, aby si ohledně mě už nedělala starosti. Ve skutečnosti to však bylo mnohem komplikovanější. „To jsem ráda," usmála se na mě a pohladila mě o mých vlasech. Nemohl jsem jinak než jí také věnovat aspoň malý úsměv. Vážil jsem si její starostlivosti... jenže jestli tu teď měl někdo o někoho opravdu starost tak jsem to byl já! Když jsem se zase vrátil zpět do pokoje a naládoval jsem do sebe onen jogurt nemohl, jsem přestat přemýšlet nad tím kam sakra Kookie šel a proč mi nic neřekl. Opravdu jsem si o něj dělal starosti, obzvlášť teď kdy tu byl onen problém s Leem. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem nemohl vůbec nic... Neměl jsem totiž ani sebemenší ponětí, kam se mohl podít. A každou další minutou, co jsem tu tak seděl a přemýšlel, jsem na něj začínal být čím dál tím víc naštvaný. Kdyby mi aspoň jen něco naznačil!

Nechtěl jsem už nad tím vším dál přemýšlet, a tak jsem si lehl zpět do postele a schoval se pod deku, když v tu náhle vrzly dveře. Bylo mi jasné, že je to máma nebo někdo z mých sourozenců, kteří mě přišli akorát tak otravovat. „Chci být te-" nedořekl jsem, neboť ten, kdo stál ve dveřích nebyla ani máma a ani jeden z mých sourozenců. „Kookie?!" vyhrkl jsem překvapeně a zároveň i naštvaně. „Kde jsi sakra byl?!" otázal jsem se ho, poté co jsem jako střela vylítl z postele. „Dělal jsem si o tebe starosti, vůbec nic jsi mi neřekl a prostě jsi zmizel," pokračoval jsem dál naštvaně mezitím, co Jung-Kook stál u dveří a mlčky na mě provinile hleděl. „Šel jsi si něco zařídit s Leem, že jo? Nebo jsi se sd-"„Tae, uklidni se, ano?" přerušil mé zběsilé žvatlání. „Všechno ti to řeknu jen se uklidni." „Promiň," hesl jsem omluvně neboť jsem si byl vědom toho, že jsem na něj nemusel tak vyjet. „Nemusíš se bát nesešel jsem se s Leem, ale byl jsem zařídit něco úplně jiného," objasnil mi mezitím, co se usadil na kraj postele. „A co?" řekl jsem zvědavě. „Něco pro tebe," usmál se na mě a nadzvedl malou papírovou tašku.

Té tašky jsem si předtím nevšiml, a tak jsem byl překvapený, že jí ruce drží. „Pro mě?" nechápal jsem, a tak jsem na něj udiveně hleděl. „Ano, hlupáčku," uchechtl se nejspíš pobavený mým výrazem. Nějak jsem totiž nestíhal zpracovat to, že celou dobu byl pryč, aby něco zařídil pro mě. Koupil mi snad něco? Nějak jsem to celé přestával chápat, a tak mi v hlavě šrotovaly všemožné myšlenky. „Ty snad nevíš, kdo pak má dnes narozeniny?" „No... já," vydechl jsem, když jsem si uvědomil, že jsem to přeci já, kdo má dnes narozeniny... Nějak přes všechny ty věci kolem mi to úplně vypadlo z hlavy. „Tak jsem ti něco menšího koupil." „Ale to jsi přeci nemusel," vyhrkl jsem stále trochu překvapený tím, že mi Kookie opravdu koupil dárek k narozeninám. „Ale ano, musel. Tak se už podívej," namítl a podal mi tašku, ve které se nejspíše nacházel koupený dárek. Když jsem si od něj tašku převzal usadil jsem se vedle něj na postel a nakoukl zvědavě do tašky.

Vevnitř se nacházela černá krabička. Vůbec jsem neměl tušení, co by v ní mohlo být, ale když jsem si ji vzal do ruky a otevřel jsem jí, vydechl jsem údivem. Uvnitř krabičky se nacházely dva zlaté náramky. „To je vážně pro mě?" nechtěl jsem tomu stále věřit. „Pro nás," opravil mě a já jsem se znovu zahleděl na obsah krabičky a pozorně jsem si prohlédl oba dva náramky. Byly téměř stejné, lišili se od sebe jen malými přívěsky. Jeden byl ve tvaru jakéhosi králíčka a druhý ve tvaru tygříka. Byly opravdu krásné až jsem se bál se jich dotknout, nakonec jsem po nich stejně přejel prsty. „Jsou krásné," vydechl jsem dojatě. „Děkuji," řekl jsem, když jsem se zahleděl do jeho tváře, na které měl široký úsměv. „Ukaž zapnu ti ho," vzal mi krabičku z ruky a vyndal z něj náramek s tygříkem. Hned jak ho zapnul, tak jsem ho pomohl zapnout i já jemu a pak už jsem okouzlen díval na naše ruce.

Byl to od Kookie opravdu moc krásný dárek, který jsem od něj vůbec nečekal. Skoro mi to až vehnalo slzy do očí... že si vzpomenul a koupil něco tak krásného. Hřálo mě to všechno u srdce... tedy hlavně jeho úsměv na tváři, jež se mnou vyrojil po mém nadšení z jeho dárku. Pomyslel jsem si, že si na výběru musel dát nejspíš opravdu záležet a nejspíš si byl i trochu nejistý, jak se mi od něj bude dárek líbit. Zamrzlo mě, když jsem si uvědomil, jak jsem na něj nepříjemně vyjel, kam se poděl když on mi byl přitom koupit dárek k narozeninám na které jsem já úplně zapomněl. „Vážně ti děkuji, Kookie!" řekl jsem a vzápětí jsem se k němu víc naklonil, aby mohl políbit jeho sladké rty. Nelíbali jsem se však dlouho neboť nás vyrušilo bzučení mobilu. Odtrhl jsem se proto od jeho rtů a pohlédl jsem k nočnímu stolečku, kde ležel Kookieho telefon. „Vola ti nějaké neznámé číslo," řekl jsem a podal jsem mu jeho telefon, který on mi z mé ruky rychle vytrhl, jako by se snad něco dělo. Zvláštní...