Tae-Hyung

Na bowlingu jsme strávili víc jak dvě hodiny. Hráli jsme na týmy, podle toho, jak jsme byli na pokojích, takže bylo jasné, že jsem byl s Jung-Kookem. A poněvadž jsme proti těm třem prohráli, museli jsme výherní tým pozvat na nějaký drink do baru, v kterém jsme byli právě teď. V sobě už jsem měl pár drinků, ale stále jsem byl při smyslech. H-Seok s Yoon-Gim si to společně užívali na tanečním parketu, kde jsem skoro ani Yoon-Giho nepoznával, ale nejspíš to bylo tím alkoholem. Nam-Joon už odjel na kolej, jelikož prý má zítra setkání s profesorem a Jung-Kook zmizel bůhví kam, takže jsem tu teď u baru seděl úplně sám. Když jsem tu tak seděl sám všechno to tak na mě začalo padat. Všechny ty černé myšlenky, které se většinou člověk snaží ze své hlavy vytěsnit, a proto jsem odešel ven na čerstvý vzduch, s nadějí že to bude lepší. Venku to ale taky nebylo o moc lepší, takže jsem si moc nepomohl. Jedinou výhodou bylo to, že tu byl oproti baru větší klid, který byl pro mě mnohem příjemnější.

Nechtělo se mi jít nikam daleko, a proto jsem šel jen do malého parku, který byl hned vedle baru. Sedl jsem si tu na kamennou zídku a zahleděl se na štěrk pod mýma nohama. Opřel jsem si lokny rukou o stehna a do dlaní schoval svůj obličej. A všechny ty emoce, které jsem v sobě tak dlouho držel, vypustil ven. I přestože jsem se s Yoon-Gim usmířili, pořád mě to všechno štvalo. Nemohl jsem totiž přestat myslet na to, že ho něco trápí a on se nám s tím nechce svěřit. Nevěděl jsem ani to, jestli ho něco trápilo kvůli Ji-Minovi nebo Jung-Kookovi, na kterého z nějakého neznámého důvodu, zaútočil. Všichni prostě někam zmizeli a já tu byl teď sám a alkohol v mém těle mi to nijak zvlášť neulehčoval. Cítil jsem se hrozně, tak jako už dlouho ne, ale věděl jsem, že mě to opět přejde a že je to jen alkoholem a mým špatným rozpoložením. Byl jsem tak moc rozrušený svými myšlenkami, že jsem přeslechl něčí příchod.

To, že jsem tu nebyl sám, jsem poznal teprve, když se mě dotkl rukou na mých zádech a promluvil: „V pořádku?" Ten ustaraný a hluboký hlas, který teď zněl o dost jemněji, nešlo nepoznat. Ale i tak jsem odlepil svůj obličej od svých dlaní, abych se přesvědčil, že je to doopravdy on. Jung-Kook seděl vedle mě a hladil mě po zádech. V obličeji měl ustaraný výraz, který jsem na něj ještě nikdy neviděl. Bez toho, aniž bych mohl ovládat své emoce, se mi z očí vyhrnuly slzy. Znovu jsem si musel obličej zakrýt dlaněmi, aby to tolik nebylo vidět. Nechtěl jsem, aby mě kdokoliv viděl v tomhle stavu, i když tu byl se mnou jen Jung-Kook. „Ale....ať už je to cokoliv tak se to spraví," řekl křehkým hláskem a přitáhl si mě za zátylek krku na své rameno, tak abych mu na něj mohl vyplakat. „Nespraví," fňukl jsem a rozbrečel se ještě víc. „Pššt...jsem tu s tebou," řekl potichu a přitiskl si mě k sobě ještě víc.

V tu chvíli jsem úplně zapomněl na všechno kolem a byl vděčný za jeho přítomnost. Bylo to tak uklidňující, když jsem měl opět pocit toho, že nejsem sám. Že tu opět s někým můžu sdílet své pocity, aniž bych musel cokoliv podrobně říkat. Díky tomu, jsem po chvilce opět dostal pod kontrolu své emoce a byl opět klidný. „Tae?" oslovil mě a zlehka se ode mne odtáhl, tak aby se na mě mohl podívat. Pohlédl mi do očí a svým rukávem mi otřel mokré cestičky na tvářích. „Takhle je to lepší," usmál se a položil svoji ruku na můj krk. Lehce mě po mé kůži na krku hladil a já se snažil nezbláznit z jeho blízkosti. Byl tak moc blízko, že se naše nosy skoro dotýkaly i jeho teplý dech jsem mě šimral na mých červených tvářích. A pohled do jeho očí, které i přes tmavě hnědou barvu zářily jako hvězda na nebi. Netušil jsem, kvůli čemu jsem se takhle cítil, ale tenhle pocit se mi rozhodně líbil a alkohol mi tento stav vůbec neulehčoval.

Z ničeho nic se ode mne odtáhl a přemístil svoji ruku z mého krku na mé stehno. „Nepůjdeme si ještě něco dát?" zeptal se a zlehka mě poplácal na mém stehně. Chvilku jsem se na něj díval a zkoumal jeho obličej, než jsem si uvědomil, že se mě na něco vlastně ptal. „Jo, klidně," řekl jsem, i přestože jsem tu s ním chtěl ještě chvilku být sám, ale bylo mi trapné to říct. Hned jak se zvedl, tak jsem se zvedl i já a šel společně s ním zpět do baru na další drinky. Všechny mé předchozí myšlenky z ničeho nic zmizely a nahradily je myšlenky na osobu, která je zahnala, a v tuhle chvíli jsem měl pocit, že už nic víc nepotřebuji než být v jeho přítomnosti. Jestli jsem předtím tvrdil, že jsem po všech těch drincích byl při smyslech, tak teď jsem rozhodně nebyl. Jelikož poté co jsem se s Jung-Kookem vrátili, zpět do baru, tak jsme si slušně dopřáli a já opravdu neměl tušení, která bije, ale to asi ani on. „Možná už bychom to měli zabalit," řekl z ničeho nic, když se zahleděl na své hodinky. „Kolik je?" zeptal jsem se ho.

Jung-Kook se ke mně mírně nahnul a ukázal mi ciferník jeho hodinek, který ukazoval dvacet minut po jedné hodině. „Souhlasím, jen si odskočím na záchod," oznámil jsem mu a rychle dopil svůj drink, abych si mohl odskočit. Šel jsem rovně tmavou chodbou, kterou osvětlovalo malé skomírající světýlko, což působilo dost tajemně až strašidelně. Ale poté co jsem otevřel dveře na pánské záchody, se mi dostalo více světla a já už neměl ten zvláštní pocit strachu. Za to se mi dostavil pocit znechucení. Na to, že bar vypadal opravdu hezky až skoro luxusně tak záchody byly úplný opak. Bylo mi z toho až na zvracení. Chvilku jsem tam stál a znechuceně koukal kolem sebe. Nevěděl jsem, jestli mám odtud odejít nebo to překousnout a vykonat svoji potřebu. Ale mezitím co jsem tam uprostřed místnosti stál a rozhodoval se, tak se za mnou otevřely dveře. A aniž bych se stihl otočit, tělem mi projela palčivá bolest. Poslední, co jsem zaznamenal, byla chladná zem.