Tae-Hyung

Od doby, co mi Kookie povyprávěl o tom, jak to kdysi bylo a od chvíle, kdy domů už dorazili mý sourozenci a moje máma, uběhlo už několik hodin. Kookieho jsem seznámil jak s mojí sestrou, bratrem, tak i s mojí mamou, která byla ráda, že může potkat mého... kamaráda, kterého ještě nezná. Všichni jsme společně povečeřeli a já jsem Kookiemu nabídl ať tu u nás přespí, protože už bylo velmi pozdě a s největší pravděpodobností mi už ani zpět do Seolu nejel ani žádný vlak. Muselo už být velmi pozdě večer a já jsem nemohl stále spát, a tak jsem jen ležel v posteli a přemýšlel o tom všem co mi Jung-Kook řekl a vlastně nad vším co se dnes událo. A přesto všechno i to, jak byl dnešní den nejen psychiky, ale i fyzicky náročný, jsem nemohl usnout a všechno mi to stále vrtalo hlavou. Bylo pro mě především nejtěžší přijmout fakt, že jsem byl celou tu dobu úplně zaslepený a hloupý... a ubližoval tak Kookiemu, který už to tak neměl vůbec jednoduché. Kromě toho jsem se stále bál svých nočních můr, které jsem měl ohledně Joonga, takže bylo pro mě často složité vůbec usnout.

A po dnešním dny jsem se bál víc než kdy jindy. Dost mě rozptylovalo o tom všem přemýšlet, a tak jsem stal z postele a přešel jsem až ke dveřím pokoje, které jsem otevřel, abych se pak mohl po schodech vydat dolů do kuchyně. Když jsem však za sebou zavíral dveře od mého pokoje, zarazil jsem se, když jsem se pod dveřmi pokoje pro hosty, kde spal Jung-Kook, viděl prosvítat světlo. Vlastně jsem ani nějak nevěděl, proč jsem nechal spát Kookieho samotného v pokoji pro hosty. Chvilku jsem se ještě koukal ke dveřím, kde byl Kookie a přemýšlel nad tím, že zřejmě i on nemůže spát, pak jsem si však ze sebe setřásl všechny další úvahy a vydal jsem se potmě dolů do kuchyně, kde už jsem si ale rozsvítil. Ze skříňky jsem si vyndal hrneček, abych si udělal kakao, jako vždy když nemohu spát... Když už jsem chtěl zavřít skříňku s hrnečky zaseknul jsem se a vyndal jsem ještě jeden hrneček a pak jsem se už pustil do přípravy kakaa. Poté co byly oba dva hrnky plné lahodného horného kakaa, vydal jsem se po schodech opět nahoru.

Nešel jsem však do svého pokoje, ale šel jsem až ke dveřím Kookieho dočasného pokoje, kde to stále vypadalo, že se v něm svítí. Když jsem si jeden z hrnků položil na komodu vedle dveří, zlehka jsem na dveře zaťukal. Avšak zpoza dveří jsem žádný hlas nezaznamenal, a tak jsem si pomyslel, že už nejspíš spí. Než jsem se však stihl otočit k odchodu, dveře od jeho pokoje se otevřely a v nich nestál nikdo jiný než on. S rozcuchanými vlasy do všech stran a s nechápavým výrazem na mě hleděl, co tu tak pozdě večer dělám. „Děje se něco?" otázal se mě stále na mě zkoumavě hledíc. „Nemůžu spát a podle světla z tvého pokoje jsem myslel, že ani ty ne..." řekl jsem. „Jo, ani já nemůžu usnout." „Tak jsem ti přinesl teplé kakao," nazdvihl jsem hrneček o onou tekutinou, „mě vždy pomůže lepe usnout, " dodal jsem pro vysvětlitelnou a mírně jsem se na něj pousmál. „Můžu dál?" otázal jsem se ho, když jsme tam oba dva jen tak stáli a beze slov na sebe hleděli. „Jo jasný," přikývl a pustil mě dovnitř, kde jsem se usadil na jeho postel, jenž jsem mu na dnešní noc přiřadil a hned co si vedle mě sedl, jsem mu podal hrnek s kakaem.

Chvilku jsme oba dva jen mlčky usrkávali teplý nápoj z našich hrnečků, než Kookie položil hrnek na noční stoleček a zkoumavě se na mě zahleděl. „Jak to, že nemůžeš spát?" otázal se mě. „Nějak mě to nutí nad vším, co jsi mi dnes řekl přemýšlet," řekl jsem mu popravdě a usrkl jsem si teplého kakaa. „To i mě po dnešním celém dní nejde usnout," povzdechl si, a tak jako já se napil pár doušků teplé tekutiny z hrnečku. Po našem vzájemném svěření se, proč nám nejde usnout jsme oba dva mlčky popíjeli kakao a zamyšleně hleděli do hrnečků. „Vlastně se i bojím usnout," řekl jsem a pohlédl na Jung-Kooka, který zvedl pohled od hrnečku a něco se na mě zahleděl. „Jak to?" otázal se mě starostově. „Poslední dobou mívám noční můry," řekl jsem a sklopil jsem svůj pohled k hrnečku, jako bych se za to snad styděl. „O Joongovi..." dodal jsem a pohled měl stále sklopeny dolů a střídavě hleděl na své nohy a hrnek.

„Ty o něm máš noční můry?" vyhrkl Kookie po mém přiznání o nočních můrách a Joongovi. „Joo," šeptl jsem a souhlasně přikývl. „Zdá se mi o něm už od té doby, co jsem ho zabil..." povzdychl jsem si. Popravdě jsem ani moc netušil, proč jsem se mu s tímhle chtěl najednou svěřit, možná proto že byla vhodná chvíle, ale asi taky proto, že jsem to v sobě už neuměl dál držet... A taky jsem se s tímhle jen tak němu svěřit nemohl... „Většinou se mi zdá o tehdejším dnu, ale poslední dobou se mi o Joongovi zdají děsivé sny, kdy... chce zabít moji rodinu i přátelé a..." nebyl jsem schopný už dál pokračovat, když jsem si začal postupně vybavovat všechny mé děsivé sny s Joongem. „Nejspíš je to asi tím, že se nedokážu přenést přes to, že jsem někoho zabil a že jsem vlastně vrah..." vydechl jsem s těží se slzami v očích, jež se mi z nějakého důvodu začaly rvát ven.

Jung-Kook celou dobu jen mlčel, a tak jsem k němu zvedl svůj pohled. Starostlivě na mě hleděl, a i v jeho očích jsem zaznamenal slzy. „Promiň mi to, je to moje chyba," řekl omluvě. Hned na to mi z rukou sebral hrnek, který postavil na stoleček, aby si mě pak následně mohl přitáhnout do svého obětí. Nechal jsem se, vlastně objetí bylo to, co jsem právě teď potřeboval, a tak jsem nechal Jung-Kooka, aby mě obejmul. „Je to má chyba, to já jsem měl Joonga zabít," řekl, když si mě ještě víc přitáhl do objetí a sevřel mě tak víc ve svém objetí. Hned na to se však ode mě odtáhl a zahleděl se do mých očí. „Tae, ty ale nejsi žádný vrah... Chtěl jsi mě jen před ním zachránit, ne přeci?" „Jo to ano, jen... nechtěl jsem ho zabít..." řekl jsem provinile. „To já vím," položil svoji ruku na tu mou a zlehka jí stiskl. „Kdybys, ale nevystřelil, možná bych tu teď s tebou ani nebyl," namítl a zlehka mi přejel po hřbetu mé ruky. „Ale ty tu se mnou jsi," pousmál jsem se na něj se slzami v očích, jež se mi už opět chtěly rvaly ven, když jsem pomyslel na to, co Kookie řekl.

Potřeboval jsem už opět obejmout, a tak jsem svoje ruce přemístil na jeho ramena a přitáhl si ho k sobě do objetí. Ta představa, že by se Kookiemu mohlo kvůli Joongovi něco opravdu stát, mě víc, než dost vyděsila. Sice jsem si od toho dne vyčítal jeho smrt, ale kdybych tak neučinil... mé výčitky by ohledně Jung-Kooka , byly mnohem větší a horší. Někde uvnitř sebe jsem věděl, že jsem učinil správě, jen to přes všechny mé výčitky bylo složité si to uvědomit. Teď jsem si však byl svým tehdejším činem o něco víc jistější než kdykoliv předtím. Bylo to však díky Kookiemu, kterého jsem si teď k sobě pevně tiskl. „Děkuji ti, Tae," šeptl mi do mého ucha, mezitím co jsme se stále objímaly. „Za co?" zlehka jsem se od něj odtáhl, abych mu viděl do tváře. „Že jsi nenechal Joonga vystřelit a zasáhl jsi," řekl s mírným úsměvem na tváři. „Pamatuj si ale, že nejsi vrah, ano?" dodal a tázavě se na mě zahleděl. Já jsem po chvilce souhlasně přikývl a schoval jsem se do jeho náruče.

„Kookie?" oslovil jsem ho do ticha, jenž se rozléhalo po místnosti. „Hmm?" zamručel a tázavě se na mě pohlédl. „Co se vlastně stalo s Joongem... tedy s jeho tělem?" otázal jsem se ho na to, co mi už delší dobu leželo v hlavě a co ještě víc znepokojovalo mé myšlenky ohledně Joonga a mého činu. Přeci jen to, co jsem udělal byl trestný čin, a tak mě napadlo víc než dost děsivých představ, co by se mohlo stát, kdyby se na to přišlo. „Nemusíš se bát, Jin to všechno zařídil a jeho smrt se uzavřela, jako přestřelka mezi ním a jeho muži," vysvětlil mi klidným hlasem, jakoby snad téměř o nic nešlo. Věděl jsem, že bych už se tím vším už neměl tolik zabývat a pořád jen myslet na Joonga a tak jsem Kookiemu odpověděl jen pouhé aha. Taky už jsem pomalu začínal být unavený, což byl i zřejmě Kookie, na kterém bylo vidět, že každou chvilkou asi usne.

Jung-Kook

Po celém dnešním dni jsem nemohl vůbec usnout, a tak jsem seděl v pokoji, a tak trochu zamyšleně hleděl do zdi. Z nějakého důvodu jsem se totiž obával toho, zda je mezi mnou a Taem vše zase v pořádku, a to i přestože mě tu Tae nechal přespat, a dokonce mě seznámil i s jeho rodinou. Věděl jsem, že mé obavy jsou úplně zbytečné a o tom jsem se přesvědčil i právě teď když za mnou Tae přišel s kakaem. Bylo to od něho víc než milé, že za mnou přišel s kakaem v ruce a se starostí, jestli i já nemůžu spát. Tae-Hyung byl opravdu zlatý. Když se mi pak svěřil o jeho nočních můrách o Joongovi a vlastně i o tom, jak to ohledně Joonga cítí, začal jsem opět pociťovat vinu, že jsem tehdy Joonga nezabil já. Naštěstí teď už to vypadalo, že je Tae o trochu víc v pohodě. Popravdě mi totiž začaly dělal starosti jeho slova a to, že se cítí jako vrah... Doufal jsem proto, že díky mým slovům pochopil, že to tak není.

„Je už opravdu pozdě," řekl najednou z ničeho nic a zahleděl se do mých očí. „Měli bychom už jít spát," poznamenal, když se zvedl z postele. „Jo máš pravdu," souhlasně jsem přikývl a pozorně jsem sledoval, jak přešel ke dveřím pokoje. Nenatáhl však svoji ruku směrem ke klice, ale k vypínači, takže místnost najednou zahalila tma. Přesto jsem ve tmě viděl obrys jeho postavy, jež se ke mně pomalu vracela zpátky. S údivem jsem pozoroval, jak se Tae vrátil zpět ke mně a usadil se vedle mě na postel. „Nebude ti vadit, když tu s tebou zůstanu?" otázal se velmi potichu, já jsem však jeho slova slyšel velmi dobře. „Ne, klidně tu se mnou zůstaň," vyhrkl jsem hned co mi došlo, co řekl. A Tae tak udělal a společně se mnou zalezl do postele. Srdce se mi pak rozbušilo, když se ke mně přitulil a položil si svou hlavu na moji hruď. „Dobrou noc," řekl do ticha. „Dobrou," řekl jsem též a pohladil jsem ho po vlasech, pak už jsem usnul ani nevím jak.

Druhý den, jsem si myslel, že se vrátím zase zpět do Seolu, avšak Tae-Hyung mě přemluvil, abych tu nich zůstal i následující dny. A to se slovy, že si nepřeje, abych byl na kolejích sám. Taky mi tak trochu nechtěně i přiznal to, že se mu mnou dobře usíná a že se o mě bojí... Nejspíš těmi posledními slovy myslel to, že by se zase mohl ukázat ten sráč Lee. Popravdě i já jsem měl kvůli němu starosti. Vůbec jsem neměl tušení, co má za lubem a o co mu vlastně jde. Když jsem ho totiž potkal v tom baru, přišel mi zvláštní, ale taky hlavně celý pomatený možná dokonce i nejistý tím co říká. Neměl jsem sebemenší tušení o co by mu mohlo jít, a proto jsem se snažil být stále ve střehu. Myšlenkami jsem se ale poslední dny raději soustředil na Taeho a na jeho milá malá náklonná gesta, kterými se mi snažil naznačit svou náklonnost. Během těch pár dnů, co uplynuly ode dne kdy jsem Taemu povyprávěl vše o mé minulosti, ale hlavně o Ji-Minovi smrti, jsme se k tomu ani jeden z nás už nevraceli.

Co mě však ze všeho těšilo nejvíc, bylo to, jak se náhle od toho dne vše změnilo, a to hlavně Taeho chování. Už to nebyl ten odtažitý Tae jako poslední měsíce, ale byl to přesně ten Tae-Hyung s kterým jsem se seznámil v září. Pravdou však bylo, že už nebyl tolik plachý či stydlivý jako při našem seznámením. Byl jsem opravdu šťastný, že jsem nakonec mohl Taemu vše říct, a ještě víc jsem byl rád, že mě vyslechl a ani jednou nenamítal, že by mi nevěřil. Za to se mi asi už nejméně stokrát omluvil za to, jak se hloupě předtím choval. A i když jsem mu několikrát, řekl, že se mi už omlouvat nemusí, přesto to dělal. Tohle jsem mu však nemohl mít nijak za zlé. Vlastně jsem mu ani nikdy neměl za zlé to, jak se choval, kdy předtím. Moc dobře jsem totiž věděl, že jsem ho do to všeho zatáhl vlastní vinou... Ale to teď už byla minulost, kterou se už nemělo smysl zabývat, ne když už bylo vše ohledně nás dvou vyřešené. Sice stále chybělo vyřešit Yoon-Giho, ale na něho jsem teď myslet nechtěl.

Byla totiž neděle, den před Silvestrem a my jsme se společně celý den jen váleli v posteli, což mě popravdě vůbec nevadilo. Být v teplé postýlce s ním a koukat společně na vánoční komedie a slyšet Taeho, krásný smích, bylo to na co jsem si za žádnou cenu nemohl stěžovat. K večeru však Tae-Hyung prohlásil, že bychom se mohli jít projít ven a podniknout něco zábavného. Popravdě moc se mi do té zimy zprvu vůbec nechtělo, ale pro něho bych udělal snad cokoliv, a tak jsme oba dva vyrazili ven. Procházeli jsme se městem a pozorovali jsme vánoční výzdobu a světýlka na budovách v centru města. Bylo to přesně to po čem jsem tehdy na Štědrý den toužil. Procházet se bok po boku s Tae-Hyungem a užívat si všechnu tu krásu kolem. Byl jsem tak šťastný, když jsem mohl být s ním a taky když jsem věděl, že je šťastný i on, což se podle jeho úsměvu na tváři dalo poznat velmi zlehka. Byl jsem s ním opravdu tak šťastný!