Tae-Hyung

Pevně jsem si ho tiskl k sobě do obětí ve snaze ho utišit, neboť ještě před chvilkou měl oči plné slz... ale to i já. Nebylo pro mě vůbec lehké všechno tohle vstřebat. Všechno to bylo tak šílené a až skoro nereálné, ale bohužel tohle vše se stalo... Věřil jsem mu ve všem, co mi řekl, vlastně mě ani jednou nenapadlo, že by mi mohl lhát. Už jen to, jak jsem na něm celou dobu viděl, že to pro něho není jednoduché. Ani jsem si nechtěl představit, jaké to pro něj muselo být, a to včetně toho být nechtěné dítě, žit s opileckým strýcem, jenž vás několikrát okrade, dělat tuhle špínu s drogami kvůli vlastnímu přežití a... pak vidět umírat svého kamaráda. Bylo to něco, co jsem si já sám nedokázal představit a co bych opravdu zažít nechtěl. O to víc mě mrzelo, jak jsem se k němu choval a poslední dobou mu vlastně v ničem nevěřil. Udělal jsem obrovskou chybu, ale znovu jsem to zvorat už nechtěl. Taky jsem si teď zpětně moc dobře uvědomoval, co pro mě vše Jung-Kook udělal. Proto jsem si ho přitáhl ještě víc do obětí s vědomím, že teď už to vše snad bude zase dobré!

Když jsem na své ruce ucítil, jak na ní dopadlo něco mokrého, došlo mi, že už opět brečí. „Ale no tak... nebyla to tvá chyba," začal jsem ho znovu hladit po zádech. „To Joong s jeho otcem jsou totální magoři a šílenci! To ne ty, Kookie!" dodal jsem, snažíc se ho uklidnit. Jenomže to moc nepomáhalo. Proto jsem se od něj odtáhl, abych se mohl zahledět do jeho tváře. Opravdu měl znovu slzy v očích. Sevřel jsem jeho tvář ve svých dlaních a donutil jsem ho se na mě podívat. „Nic z toho není tvá chyba, rozumíš?" řekl jsem zahleděn do jeho tmavě hnědých očích plné slz. „Hmm..." zamručel a následně popotáhl, dívajíc se do mých očí. „Jenomže kdyby-" „Kdyby, co?" skočil jsem mu ihned do řeči, „nemohl jsi přeci, že se ti zasekl pás ani to, že ty ten zmetek prostřelil pneumatiku. Za to jsi přeci nemohl ty! V obou dvou případech jsi přeci dělal, co jen si mohl, no ne?" řekl jsem ve snaze mu vysvětlit, že opravdu za toto nemůže.

„Jo, jen nejde si tyhle věci nevyčítat..." povzdechl si smutně. Ihned jsem ho proto znovu obejmul. Ruce jsem obmotal kolem jeho krku a bradu jsem si opřel o jeho rameno. Ani nevím, jak dlouho jsme se společně objímali, ale nějaká chvilka to byla. Popravdě jsem už nějak přestal myslel na všechny ty hrozné věci, jenž jsem se od Jung-Kooka dozvěděl, neboť mé myšlenky se začaly ubírat úplně jiným směrem. To by se však najednou nesměl z mého sevření vymanit a říct: „Chtěl bych to už celé dopovědět... abych na to celé nemusel vzpomínat znovu." Moc jsem ani nevěděl, co mu na to říct, a tak jsem souhlasně přikývl. Jung-Kook též několikrát hlavou přikývl, pak jí ode mne odvrátil pryč a zahleděl se kamsi na zeď pokoje. „Potom... potom co mi došlo, že je... Ji-Min mr-rtv-ví, tak jsem utekl!" polkl na sucho. „Zachoval jsem se jako zbabělec... Vůbec jsem netušil co dělat, a tak jsem utekl pryč. Nechal jsem ho tam samotného a prostě jsem utekl..."

„Popravdě mám dost věcí z tohohle incidentu v mlze. Vím jen, že se mi podařilo zkontaktovat Jina, jenž mě odvezl k sobě domů a postaral se o mě," řekl tentokrát už zahleděn do mých očí. „Muselo to být pro tebe opravdu těžké," soucitně jsem se dotkl jeho ruky stále na něj hledíc. Kookie jen zamručel a povzdechl si. „Bylo to pro mě opravdu moc těžké období, nechtěl jsem si připustit, že je Ji-Min opravdu mrtví a měl jsem hroznou chuť se jim pomstít, jenomže to jsem neudělal... vlastně pomstít se Joongovi otci bych už ani mohl," na chvilku se odmlčel a já jsem napínavě čekal, co dál řekne, neboť jsem jeho slova moc nechápal. „Od Jina jsem se totiž dozvěděl, že jeho a Joongův otec je mrtvý. „Kdo ho zabil?" otázal jsem se. „Byl to Lee. Když se totiž dozvěděl, že jsme ho měli zabít, tak zakročil a zabil jejich otce!" vysvětlil mi a já už o něco víc chápal, celou tu zvláštní situaci. Přesto to celé nepřestávalo být na hlavu!

„I tak jsem měl chuť se pomstít aspoň Joongovi, ale Jin mě nenechal se pomstít. Taky jsem si uvědomil, že nechci být jako oni... řešit všechno pouze smrtí a pomstou. Byl jsem však ztracený ve všech svých pocitech. Bylo pro mě těžké se přes to všechno dostat, a hlavně si nevyčítat jeho smrt... a Yoon-Gi mi to tehdy vůbec nezlehčoval..." opět se odmlčel, tentokrát však na mnohem déle. Očima byl zahleděn do země a nejspíš nad něčím přemýšlel. Bylo mi jasné, že nejspíš nad tím, co se tehdy vše dělo. „Yoon-Gi tě osočoval z jeho vraždy, že?" řekl jsem do ticha, jenž mezi námi teď vládlo. „Jo," souhlasně přikývl. „Yoon-Gi tvrdil, že všechno ví... že ví, že jsem zabil Ji-Mina a že jsem zasraný zrádce! Vyčítal mi jeho smrt a neustále tvrdil, že se mi jednou pomstí. Prý mě tehdy viděl Ji-Mina zabít, takový nesmysl..." povzdechl si a nevěřícně nad těmi slovy zakroutil hlavou. „Sice jsem si dával za vinu, že to kvůli mně Ji-Min zemřel, ale já jsem nebyl ten, co mu několikrát vrazil nůž do hrudi!"

„Tehdy, když mě unesli a já byl s Yoon-Gim zavřený u Joonga ve sklepě, Yoon-Gi mi řekl, že tě viděl klečet nad jeho tělem a v ruce držet nůž," vzpomněl jsem si, co mi to vlastně tehdy ve sklepě Yoon-Gi řekl. „Nejspíš mě musel přistihnou při tom, když jsem se snažil z Ji-Minova těla vytáhnout nůž, jenž měl z-zabod-dnutý ve své hrudi... vlastně tak jak říkáš, mi to jednou už i řekl, nepřikládal jsem k tomu ale tedy žádnou váhu, pořád totiž něco mlel..." řekl stále zahleděn kamsi do země. „Nejspíš za to vše i mohlo to, co slyšel tehdy ve skladu, když ho unesli. Říkal totiž, že slyšel rozhovor mezi dvěma muži, kteří se bavili o tom, že se bude muset zařídit zbavit se Ji-Mina, pokud to celé nevyje... nejspíš si to asi nějak celé nějak spojil..." povzdechl jsem si stále tak trochu přemýšlejíc jak tehdy k onomu závěru, že Ji-Mina zabil Jung-Kook vlastně Yoon-Gi došel. I přestože to bylo pro mě vše teď nelogické, přeci jen já jsem byl ten, co tehdy všem jeho kecům ohledně Jung-Kooka věřil.

„Hmm..." Jung-Kook jen zamručel a nic víc mi na to už neřekl. „Promiň mi to," „Co?" zvedl ke mně hlavu a nechápavě se na mě zahleděl. „Promiň, že jsem mu věřil," řekl jsem omluvně a pevně stiskl jeho ruku. Opravdu moc mě mrzelo, že jsem uvěřil všem Yoon-Giho slovům a ublížil tak Kookiemu, jenž si ode mne takové chování nezasloužil. „V pohodě, já se na tebe přeci nezlobím," vpil se mi do mých očí a stiskl mou ruku, tak jako já před chvílí jemu. Chtěl jsem na jeho slova něco namítnout, ale on mi nedal žádný prostor a dodal: „Chápu, že jsi uvěřil Yoon-Gimu, a vlastně už tak nějak chápu i to, že tomu všemu věřil i sám Yoon-Gi, obzvlášť pokud opravdu viděl to, co viděl a slyšel to co říkáš... tak se mu asi ani nedivím, že nechtěl věřit ničemu jinému..." Já jsem jen přikývl, neboť jsem byl stále trochu zamýšlen nad Yoon-Gim a tím vším.

„Jediné, co nechápu je, proč mě vlastně tehdy nenahlásil policii... Tehdy jsem se opravdu strachoval, že by to mohl udělat, a to i přestože byl Ji-Minuv případ uzavřen jako pouhá autonehoda, ale ti ty víš, ne?" „Jo, vím... Jen, jak po tomhle celém mohli dojít k tomu, že šlo jen o autonehodu?" otázal jsem se ho, neboť to bylo jedno z mála, co mi nešlo do hlavy. „To popravdě nevím ani já, Jin mi však tvrdil, že všechny stopy musel zahladit Joong, jinak by to policii zavedlo až k nim a...„ „A o to on nestál," dořekl jsem za něj. „Přesně," přikývl. „Tohle vše je stejně tak absurdní. Nikdy bych nevěřil, že se vážně takové věci dějí," povzdychl jsem si zamyšlen nad celou tou situací a nad tím, že se vážně takové věci opravdu v tomhle světě dějí. A ať už jsem chtěl nebo ne, celé mě to donutil si vzpomenout si na den, kdy jsem se o Ji-Minovi smrti dozvěděl. Tehdy nám opravdu všem bylo řečeno, že Ji-Min zahynul při autonehodě a já jsem mu to jeden čas hrozně vyčítal!

Prý za to mohla jeho nepozornost a o to víc mě to tehdy štvalo a já jsem mu vzduchu nadával, proč jen nemohl tehdy nemohl dávat větší pozor. Teď jsem však věděl, že to ve skutečnosti bylo vše jinak a Ji-Min byl tak krutě a nemilosrdně zavražděn... Když jsem začal cítit, jak se mi hrnou nové slzy do očí raději jsem se to snažil vše hodit za hlavu. „Vím to, proč na tebe Yoon-Gi nezavolal policii," řekl jsem, když jsem si vzpomněl na Jung-Kookieho předhodí slova ohledně Yoon-Giho a policie. „Co?" vyhrkl nechápavě a trochu udiveně, že něco takového vím. „Tuhle se mi přiznal. Vyčítal jsem mu proč nic pro Ji-Mina neudělal a nezavolal tehdy policie no a on se i přiznal, proč tak neudělal," vysvětlil jsem vzpomínajíc na den, kdy jsem si přijel kolej pro své věci a Yoon-Gi si se mnou chtěl promluvit, aby mi o tom všem mohl říct.

„Prý chtěl tehdy opravdu zavolat policii i záchranku, ale v jeho chatě se objevil Joong a spol. Takže ho donutili, aby nic z toho neudělal. Pak říkal, že mu Joong nabídl nějaké peníze, aby mlčel a neudělal žádnou hlouposti ani poté, popravdě, ale nevím, proč na ně kývl... nějak jsem ho to tehdy nenechal doříct," řekl jsem mu přesně tak jak mi to Yoon-Gi vylíčil. „Opravdu? Myslel jsem si, že to asi nějak takhle bylo..." „Bylo to od něj sobecké!" vyhrkl jsem na pomyšlení, že Yoon-Gi takto jednal jen kvůli penězům. „Možná tohle vše od něj bylo opravdu sobecké, ale kdyby to udělal a on opravdu zavolal policii a řekl jim o tohle všem, tak bych tu asi teď s tebou neseděl a Bůh ví, jak by to celé bylo..." řekl ihned jak já jsem dokončil větu. A mě jeho slova donutily se na tím celým zamyslet, neboť na tom přeci jen něco bylo... Kdyby přeci jen Yoon-Gi zavolal policii a ať už tehdy nebo později nejspíš by asi z toho celého Jung-Kook nemusel vyjít vůbec dobře. Popravdě mě tohle nikdy nenapadlo, a tak i přestože byl Yoon-Giho tehdejší čin víc než sobecký, zachránil tak nejspíš Jung-Koovi krk...

„Co bylo vlastně pak po tomhle všem?" zeptal jsem se raději, než abych dál myslel na to, co by bylo kdyby. „Po všech těch událostí jsem si řekl, že se musím sebrat a dál žít. Nebylo to jednoduché, ale díky Jinovi jsem to všechno zvládnul. Byl jsem u něj asi tři měsíce, než jsem si zařídil všechny věci a dal se aspoň trochu odkupy, což bylo asi ze všeho největší. Jin mi s tím vším pomohl a donutil mě se také přihlásit se na výšku, a to jsem taky na konec udělal," vyprávěl mi to, jak to vše bylo dál. „Když jsem pak nastoupil, tak jsem po delší době byl opravdu šťastný, jenomže když jsem pak zjistil, že tu studuje i Yoon-Gi, tak to šlo všechno pomalu do kytek, ale tak to si sám víš. A ještě víc do kytek to šlo, když mi asi hned druhý den po nástupu do školy zavolal Joong s tím, že se bude mstít a že pokud chci žít a nepřijít o to co teď mám, tak se mám postarat o smrt Leeho. V tu dobu jsem měl pocit, jakoby se vše mělo zas opakovat a o to jsem nestál," řekl zahleděný do mých očí, jež ho velmi pozorně sledovaly.

„Snažil jsem se s ním proto nějak dohodnout, ale on trval na svém. Popravdě jsem jemu a tomu celému nechápal. Nechápal jsem totiž to proč si ho nezabije sám. Zjistil jsem však, že po smrti jeho otce byl pošahaný ještě víc než kdy předtím, a tak nebylo divu jak nelogicky ne-li dětinsky uvažoval... A byl tak pošahaný, že se pak stalo, co se stalo a on tě opravdu unesl, tak jak mi vyhrožoval! Vážně trval na tom, abych Leeho oddělal. Ale já jsem ho nehodlal poslouchat, a tak jsem místo toho zachránil společně s Jinem tebe a..." zasekl se a svýma očima se na mě ještě víc zadíval. Chvilku na mě jen mlčky hleděl, než řekl: „Joong už je vlastně taky mrtví... a mezi námi už je také všechno zase v pořádku, ne?" „Teď už myslím, že víc než to," pousmál jsem se na něj a okamžitě jsem si ho přitáhl k sobě do objetí. Byl jsem tak moc rád, že jsem se od Jung-Kooka dozvěděl všechnu pravdu a že to díky tomu mezi námi mohlo být už opět v pořádku. Popravdě jsem to už dál vše nechtěl podrobně řešit. Důležité bylo jen to, že jsem věděl pravdu!

V objetí jsme setrvali jen chvilku, než jsme se od sebe odtáhly a s úsměvy na tváři na sebe jen mlčky hleděli. Já jsem se dokonce přistihl i přitom, jak jsem zaujatě hleděl na Kookiho narůžovělé rty, jež kvůli rvačce s Leem nevypadaly tak perfektně jako vždy. Ihned jsem pomyslel i na to, jak sladce chutnají a jak jemné dokážou být. Když jsem pomyslel na to, že bych ho políbil, ucítil jsem, jak se mi srdce rozbušilo... Svýma očima jsem se z jeho rtů přemístil přímo na jeho oči, do kterých jsem se vpil a nemohl přestat myslet na jeho rty. Když jsem si však všimnul že i on mi hledí na rty, mé srdce se rozbušilo ještě víc a já měl tak ještě větší nutkání tu udělat. Opravdu jsem toužil po tom se opět dotknou jeho rtů... Bylo už to tak dlouho... Tak dlouho že už jsem téměř zapomněl, kdy naposledy to bylo. Co jsem však nezapomněl bylo to, jaké bylo líbat jeho rty... proto jsem je chtěla líbat znovu, a tak jsem se k němu naklonil... „Tae! Tae! T-" polekaně jsem se odtáhl od Kookieho a zahleděl jsem se ke dveřím pokoje, kde stála má mladší sestra a mě došlo, že už se museli společně s mojí matkou vrátit.