Jung-Kook

„V to období to všechno bylo zmatené, jelikož Joong s jeho otcem se rozhodli rozšířit výrobnu a sklad. Všechno se předělávalo, takže byl ve všem prostě zmatek. A do toho dle všeho jsme dostali dost velkou a důležitou objednávku od našeho největšího odběratele Leeho-" „To je ten z baru?" vyhrkl Tae hned jak jsem zmínil jeho jméno. „Jo přesně ten!" přikývl jsem na souhlas, snažíc se teď nemyslet na toho debila. „A jelikož byl ve všem chaos a zmatek a bylo i málo lidí, tak objednávku dostal na starost Ji-Min. On ani já jsem na starost přípravu objednávek neměli, takže jsme moc nevěděli jak a co, ale nakonec jsme to dali dohromady, jenomže špatně. Dali jsem mu jinou a taky víc ošizeno várku kosku, která sloužila na jiné účely. To se však nestihlo zjistit a my rovnou tuto objednávku Leemu odvezli. Leeho samozřejmě hned poznal a my měli malér! Po tomhle maléru jsme to měli napravit, jenomže když nám řekli řešení toho dle průšvihu, tak jsme odmítli. Šlo totiž o to, že jsme měli odprásknout Leeho a to jsme udělat nechtěli. Sice jsme jeli v téhle vší špíně, ale nejsme vrazi, abychom někoho zabili!"

„No... Ještě ten den jsme dostali padáka. Ani nám nedali peníze za minulí měsíc a prostě nás vykopli. Dost je tahle celá situace nasrala, neboť Lee byl jeden z největších odběratelů, takže přijít o něho, a hlavně i o další velké odběratele by pro ně znamenal téměř konec, jelikož bylo jasné, že by se všechen ten podvod mohl provalit i mezi ostatní jejich zákazníky," vysvětlil jsem mu zahleděn do jeho tváře. „Jenže po pár dnech nám Joong a jeho otec začali vyhrožovat, že bychom to měli udělat, jinak něco podniknou oni. Ji-Min se v té době hrozně bál, ale to i já. On však měl o koho. Já v té tobě měl jen jeho, Jina a... opilého strýce. No a Ji-Min měl opravdu důvod se bát..." na konci jsem se na chvilku odmlčel, neboť pomalu už šlo do tuhého. „Joong s jeho otcem opravdu zakročili a unesli Yoon-Giho a to přímo z parkoviště školy. Když nám pak volali, že mají Yoon-Giho, tak jsem myslel, že Ji-Mina asi trefí. Ti dva prostě chtěli, abychom Leeho oddělali my, nevím, zda se tím ti dva i zároveň bavili, ale mě doházelo, že to všechno přestává být sranda a že tu jde o životy!"

„I přestože jsme to oba dva posrali, tak jsme v plán zabít Leeho neměli. Rozhodli jsem se na jejich hloupé požadavky vykašlat a zachránit Yoon-Giho. Jenomže jsme nevěděli vůbec nic. To, kde jsou, kolik tam mají s sebou jejich poskoků a jestli vůbec Yoon-Giho mají, neboť to vše mohli být jen pouhé kecy. Když jsem si ale ověřili, že Yoon-Giho opravdu mají, tak jsem se snažili zjistit, kde ho vězní. Popravdě jsme vůbec nevěděli, kde jsou a kam ho odvezli. V naší základně v Busanu totiž nikdo, kromě dalších pracovníků nebyl! Mysleli jsme už, že jsem ztraceni, když se nám ozval Jin, jako naše poslední záchrana," řekl jsem myšlenkami vzpomínající na naše tehdejší trable. „Asi jsem ti předtím zapomněl zmínit, že Jin už v tomhle celém moc už nejel a věnoval se svým věcem. Chtěl si rozjet nějaké své vlastní podnikání, takže se tomuhle v té době stranil. Když však zjistil, v čem jsme mi dva namočeni, tak nám chtěl samozřejmě pomoct. A díky němu jsme pak i zjistili že Yoon-Giho vězní v nějakém skladu na kraji Seolu... a tam jsme taky s Ji-Minem tehdy vyrazili."

„Ji-Min z toho byl celý na trní. Všechno si to vyčítal, ale k záchraně Yoon-Giho jsme byli už opravdu blízko. Jin nám dal dokonce i orientační polohu toho skladu, takže jsem je nemuseli hledat po celém Seolu. A taky, že jsem ten sklad i Yoon-Giho našli! Vlastně to nebylo ani tak těžké. Dovnitř jsme se vplížili bez jakéhokoliv povšimnutí kohokoliv, kdo to tam hlídal a Yoon-Giho jsme rozvázali a utekli s ním, jenomže ten největší problém nastal až veku. To už to nešlo tak hladce jako předtím a oni si nás všimli. Čas nás tlačil a my jsme to vlastně ani tak dobře promyšlené neměli. Ji-Min tehdy řekl Yoon-Gimu ať si vezme naše auto a odjede pryč k rodičům na chatu, která, jak jsem se pak dozvěděl, byla jen kousek od Seoulu. Poté co jsme zpacifikovali muže, jež nás zahlédli prchat, tak jsme jim ukradli auto a odjeli i my dva. Samo sebou ani tohle nebylo jen tak!" řekl jsem důrazně, na což Tae ještě víc zpozorněl.

„Pár z nich nás pronásledovalo, takže jsme nemohli jet přímo za Yoon-Gim, ale museli jsme se jich zbavit. I to se nám povedlo... tedy to jsem si tehdy aspoň myslel," polkl jsem na sucho, když mi pomalu začalo docházet, že se opravdu už blížím k tomu nejhoršímu. K momentu, jenž pro mě byl víc než bolestivý. „Když už jsme si mysleli, že nás nikdo nepronásleduje vydali jsem se směrem k Yoon-Giho chatě. Už jsem tam téměř byli, dokonce nám pak volal Yoon-Gi, kde jsme a Ji-Min mu řekl, že asi za deset minut tam budeme... Oba dva už jsem tehdy byli šťastný, že se nám to povedlo. Ani jeden z nás jsme nemysleli na to, co bude pak a že bychom i poté mohli mít problém s Joongem a jeho otcem. Byli jsme prostě rádi, že se nám tahle akce povedla..." opět jsem se na chvilku odmlčel. Věděl jsem, že už to budu muset Taemu doříct, hlavně když už jsem mu řekl tohle všechno. Bylo to však pro mě mnohem těžší, než jsem si myslel. Poprvé, a i naposledy jsem tohle celé popisoval Jinovi a to bylo dávno. Vlastně celé už to bylo dávno, přesto to bylo tak čerstvé a zároveň i bolavé...

„Jenomže po tom hovoru se to vše posralo a já zjistil, že není z čeho se radovat. Za námi se totiž objevili Joongovi muži, který nás musel nějakým způsobem najít. Tehdy jsem řídil já a věděl jsem, že jsme v prdeli, protože jsme měli za sebou jeho a cesta, kterou jsme jeli nebyla na únik vůbec ideální. Byla to prostě úzká cesta uprostřed lesa, kde se nenacházely žádné odbočky, které by vedly pryč a kudy bychom mu mohli uniknout," popsal jsem mu detailně tehdejší situaci, jenž se nám stala osudovou, tak jako celá naše akce ohledně Yoon-Giho! „Moc jsem tehdy nevěděl co dělat, a tak jsem na to prostě šlápl ve snaze jim prostě ujet. Těm za námi se nelíbilo, že jsme začali ujíždět, a tak jeden z nich na nás začal střílet. A tak já jsem ještě víc dupl na plyn..." odmlčel jsem se, neboť jsem začal cítit, jak se mi slzy derou do očí. Nechtěl jsem brečet, a tak jsem se snažil své slzy rychlím mrkáním zahnat. „Jenomže to nebyl moc dobrý nápad..." šeptal jsem opět se snažíc potlačit slzy.

„Když jsme vjížděli do zatáčky, prostřelili nám pneumatiku, já jsem to v té rychlosti nezvládl řízení, a tak jsme sjeli z cesty do lesa a... napálili jsme to přímo do stromu..." vydechl jsem se slzami v očích, jenž se mi nepodařilo zahnat. Svůj pohled jsem odvrátil od Taeho pryč, neboť jsem se už dál nemohl dívat do jeho očí. Hned na to jsem však na své ruce ucítil tu jeho, a tak jsem zase svůj pohled vrátil zpět. Přes uslzené oči jsem se zahleděl na jeho tvář a hned na to na jeho ruku, jenž pevně tiskla tu mou. Celou dobu nic neříkal, jen mlčel a naslouchal mi. Popravdě jsem byl rád, že se nijak víc nevyprávěl, neboť už takhle pro mě bylo těžké o tom celém mluvit. „Vlastně si toho pak už moc nepamatuji... Vím jen, že když jsem se probudil Ji-Min vedle mě v autě už neseděl. Strašně jsem se polekal, když jsem se pak ohlédl, zaznamenal jsem ho venku. Nebyl tam však jen on, ale i muž, jeden z těch, co nás pronásledoval..." snažil jsem se pokračovat dál ve vyprávění.

„Ji-Min a on prali se. Chtěl jsem Ji-Minovi pomoct, jenomže můj pás byl zaseklý. Nešlo se mi odpoutat. Kromě toho jsem měl nejspíš otřes mozku, naražená žebra a něco s nohou. Bolel mě úplně celý člověk, ale nemohl jsem v tom nechat Ji-Mina samotného," snažil jsem se mu co nejvíc popsat tehdejší mou zapeklitou situaci s pásem. „Trvalo to tak strašně dlouho, než se mi podařilo nějakým způsobem odpoutat. Jenže..." kuňkl jsem se slzami v očích, jenž se mi stále dařilo zadržet. Když jsem však pomyslel na to, co se dělo pak, steklo mi pár slz po mých tvářích. „Jenže když jsem se pak dostal z auta Ji-Min ležel na zemi v trávě a ten muž stál nad jeho nehybným tělem. Když jsem na něj pak namířil zbraní a několikrát vystřelil, začal utíkat směrem k nějakému autu a urychleně odjel. A Ji-Min on..." vzlykl jsem, tentokrát už jsem slzy opravdu neudržel a začaly mi smáčet mé tváře. „Chvilku byl při vědomí... Ale pak už byl mrtví! Byl mrtví Tae! Chtěl jsem mu pomoct, ale on byl..." vzlykl jsem, předtím, než jsem si schoval obličej do svých dlaní.

〰〰〰〰 𝕗𝕝𝕒𝕤𝕙𝕓𝕒𝕔𝕜〰〰〰〰

Vlasy měl rozcuchané a slepené od krve. V obličeji měl nevinný výraz a z pohledu do jeho velkých vyděšených očí, se mi sevřelo srdce bolestí.

Stisk jeho ruky už dávno povolil, ale i tak jsem já tu jeho nepouštěl.

Zarazil se mi dech a srdce se mi opět sevřelo, když jsem si uvědomil, že jeho tělo nejeví žádné známky života a že se z jeho obličeje pomalu vytrácí všechna lidská barva.

Je opravdu mrtvý!

Odhodil jsem stranou nůž, který byl ještě před chvílí vražen v jeho hrudi.

Pohled mi sjel na jeho zakrvácené tělo a na jeho bodnou ránu, z které nepřetržitě ještě vytékala krve. Krev spočívala i na mém těle. Byla především na mých rukou, které se nepřestávaly rozechvěle třást.

„Promiň," promluvil jsem na něj, když jsem svůj pohled vrátil zpět k jeho tváři. Hned na to jsem, ale svůj pohled odvrátil na odhozený nůž.

Vstal jsem od jeho nehybného těla a přešel jsem k noži, který jen tak spočíval v jasně zelené trávě.

„Proč?" špitl jsem si sám pro sebe a několikrát jsem agresivně kopl do nože, který za sebou v trávě zanechal červené cestičky krve.

Otočil jsem se zpět k jeho tělu, které stále leželo bez jediného pohybu v trávě. Jen pramínky vlasů mu jemně vlály ve větru.

〰〰〰〰 𝕖𝕟𝕕 𝕠𝕗 𝕗𝕝𝕒𝕤𝕙𝕓𝕒𝕔𝕜〰〰〰〰

„Jung-Kookie, Jung-Kookie!" zaznamenal jsem Taeho hlas a jeho ruku na mém rameni. Svůj obličej jsem si stále schovával ve svých dlaních, tak aby mě Tae neviděl. Brečel jsem totiž ještě víc než předtím, obzvlášť když jsem si velmi detailně vzpomněl na Ji-Minovo mrtvé tělo a to, jak jsem pro něj už nic nemohl udělat. „Ji-Min byl prostě mrtví, snažil sejm se mu pomoct, ale on ho bodl přímo do hrudi... Vím, že jsem za to mohl já! Kdybych byl rychlejší nebo kdybychom se nevybour-" „Nemůžeš za to Kookie! To je hloupost! Za nic z toho nemůžeš!" přerušil má slova Tae-Hyung a začal mě hladit rukou po mých zádech. Já jsem stále vzlykal neschopen přestat. Všechno se to stalo už dávno, přesto jsem měl pocit jakoby to bylo včera. I bolest, kterou jsem cítil byla stále stejná ne-li ještě horší. Obzvlášť když si uvědomil, jak je zvláštní bez něj dál žít. Ji-Min se stal tehdy mým opravdu dobrým kamarádem, a proto to bylo tak těžké přijmout fakt, že už tu se mou... s námi není.

Nechtěl jsem si už dál smáčet tváře slzami, nechtěl jsem už vzlykat, a tak jsem si z obličeje setřel všechny slzy ve snaze už dál nebrečet. Poté co jsem si promnul uslzené oči od slz, zahleděl jsem se do Taeho tváře. Celou dobu seděl mlčky vedle mě a jemným hlazením po zádech se mě nažil utišit. Byl jsem za jeho přítomnost i útěchu rád. Když jsem se však ale zahleděl do jeho tváře zaznamenal jsem, že i na jeho tvářích se nacházejí slzy. „Promiň..." šeptl jsem omluvně. Vlastně jsem moc nevěděl za co se omlouvám, jen jsem netušil, co mu říct nebo co udělat. Tae jen na má slova zakroutil hlavou, jakoby nechápal za co se omlouvám... „Neomlouvej se!" řekl do ticha a utřel si slzy, jež mu stékaly po jeho tvářích. Hned na to se ke mně nahnul a přitáhl si mě do svého obětí. Já překvapen jeho činem jsem chvilku netušil, co dělat, pak jsem však obmotal své ruce kolem jeho krku a víc si ho přitáhl k sobě. Byl to víc než příjemný pocit ho mít tak blízko u sebe a cítit jeho osobitou vůni. Bylo tak trochu k neuvěření, že je mezi námi zase vše v pořádku, nebo v to jsem alespoň doufal!