Jung-Kook

Přišel čas, kdy bych už měl Taemu všechno, ale opravdu všechno říct. Už to nešlo dál oddalovat, hlavně by to ani nemělo žádnou cenu. Vlastně jsem byl rád, že je to za téhle okolnosti, kdy oba v relativním klidu jsme u Taeho v pokoji a nic a nikdo nás neruší. Taky jsem byl vděčný za to, že mě Tae-Hyung hodlá vyslechnout. Stále se mi to zdálo neuvěřitelné, neboť ráno mě ještě propaloval svýma očima... Teď když jsem se zahleděl do jeho očí, tak jsem v nich už takovou nechuť ke mně neviděl. Svojí rukou mě hladil na hřbetu té mé a já se vnitřně připravoval na své vyprávění. „Tak asi začnu od úplného začátku," oznámil jsem mu a zhluboka jsem se nadechl, jelikož jsem moc dobře věděl, že je toho spousty, co mu musím říct. Hlavně jsem chtěl začít od úplného začátku, aby vše dávalo smysl... a toho zrovna nebylo málo. Taky jsem byl dost nervózní a měl strach, jak to vše Tae vezme... věděl jsem však, že jsem nic špatného neudělal, aby se na mě mohl zlobit či mi něco vyčítat... Jenomže v tomhle případě jsem si nemohl být už jistý ničím.

„Dobře tak tedy začni od začátku," pobídl mě nedočkavě. Oči měl upřené do mé tváře a uši pozorně nastražené. Nemělo cenu už to nijak oddalovat a bádat nad hloupostmi. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a pohodlně se urovnal mezi polštáře, než jsem byl připravený začít vyprávět. „Celé tohle vlastně začalo, když jsem byl v prváku na výšce. Strašně moc jsem na ní chtěl, jenomže naše finanční situace se strýcem byla na bodě mrazu. Proto jsem hrozně dřel abych dostal stipendium, jenomže i přes všechnu tu dřinu se mi to nepovedlo... Jenomže na výšku jsem fakt chtěl, nechtěl jsem skončit jako můj uchlastsný strýc, a tak jsem strávil všechen svůj čas na brigádách, abych si na školu vydělal, a to se mi i podařilo. Na začátku podzimu jsem nastoupil do prvního semestru a naivně jsem si myslel, že to všechno budu zvládat. Jako školu a všechny ty brigády a placení všech věcí kolem... strýc se totiž rozhodl mě nepodpořit ani jediným wonem. Byl jsem na to všechno sám, byl jsem ale šťastný že jsem na výšce. Všechno bylo skvělé až do chvíle, kdy jsem vše přestal zvládat a kdy jsem se dozvěděl, co strýc udělal..."

„V to období to všechno byla blbá shoda náhod. Úplně bez důvodně mě vyhodili z práce a strýc... Strýc mě okradl o mé všechny předchozí vydělané peníze... Nevím, jak to ten sráč udělal, ale z mého účtu mi vybral většinu peněz, tak že mi téměř nic nezbylo. Hned jak jsem to zjistil jsem mezi námi rozpoutal hádku a chtěl jsem, aby mi peníze vrátil zpět, jenomže on už je stihl prohrát v automatech a propít. Takže jsem neměl vůbec nic, chtěl jsem od něj vypadnout, jenomže to bez peněz šlo těžko. V mé předchozí práci o mě už nestáli a ve škole po mně dožadovali peníze za školné. Všechno se to v jeden moment úplně celé posralo a mně se kvůli tomu sráčovi celý svět zbořil pod nohama," řekl jsem vzpomínající na ono nehezké období a na zasraného strýce, kvůli kterému jsem se dostal až téměř na samotné dno, kdy jsem si nevěděl, co s životem dál.

„A co tví rodiče?" řekl potichu a také trochu nejistě, jakoby si nebyl jistý tím, zda se mě na mě může zeptat. Rodiče však pro mě nebylo nijak citlivé téma, takže mi ani jeho otázka nevadila, vlastně mě spíš překvapil jeho zájem. „Rodiče nemám nebo... Hned jak jsem se narodil o mně neměli zájem, takže mě hodili na krk mému strýcovi a babičce, ta však umřela, když jsem byl ještě hodně malý. Takže jsem vyrůstal většinu času se strýcem," vysvětlit jsem mu, jak se vše mělo. „Vlastně jsem neměl ani tak špatné dětství a strýc se o mě staral dobře... Tedy do té doby, než začal kvůli smrti své partnerky pít. V té době mi bylo asi třináct. Její smrt ho hodně vzala, takže pil od nevidím do nevidím. Do toho ho vyhodili z práce, byl na všechny včetně mě agresivní, takže jsem raději byl mimo domov. V té době jsem hodně navštěvoval obchod s komiksy, kde jsem se schovával před realitou a kde jsem kromě toho potkal Jina."

„S Jimen jsme se stali dobrými kamarády. Trávili jsme spolu spoustu času. A i přestože byl Jin o několik tel starší jsme si rozuměli a vyváděli spolu všemožné kraviny. Až později, kdy Jin musel na výšku do Seolu, jsme se rozdělili. Už jsme spolu nebyli tak v kontaktu jako kdysi, ale ani jeden jsme to tomu druhému nevyčítali. Když se Jin zas vrátil zpět do Busanu a dozvěděl se, jak to mám se školou a se strýcem, hned se mi snažil pomoct. Jin mi nabídl finanční podporu, ale to já jsem od něj nechtěl přijmout. Byl jsem proti tomu, protože mi to přišlo nefér. Nechtěl jsem, aby mi cokoliv dával," řekl jsem zahleděn do jeho tváře. „Jin byl ze mě zoufalý, ale zároveň mě chápal, a tak z něj pak vypadlo jejich takové rodinné tajemství ohledně prodeje drog. Jin byl hrozně skeptický vůči tomuhle celému, ale nakonec mi práci u jeho otce dohodil. A tak jsem se k tomuhle celému dostal..." řekl jsem tak trochu zahanben tím, jak hluboko jsem kvůli své tehdejší situaci mohl klesnout.

„A od srpna minulého roku jsem v tom jel naplno. V celé té špíně s Joongem a jeho otcem a všemi ostatními. Nejdřív jsem dělal prostě jen takové podřadnější věci ve skladu až pak jsem se dostal na místo, kdy jsem klientům vozil jejich objednávky. Vlastně to byla ta nejvíc nejnebezpečnější práce, protože nejenže nás někdo mohl odhalit, ale nejvíc nebezpečné bylo samotné setkání s klienty, protože pokud něco bylo špatně schytali jsme to právě mi, jakožto jen pouhý zprostředkovatelé..." na chvilku jsem se odmlčel při vzpomínce na onu práci. „Ale to je teď fuk... Dostával jsem za to dost slušný balík peněz, který se mi hodil. A takhle to šlo i další měsíce a já jsem měl další a další peníze. Někdy začátkem prosince jsem už měl dost peněz na to abych s touhle prací skončil, protože jsem v téhle černotě už dál jet nechtěl. Byl jsem už rozhodnutý, že to Joongovi a jeho otcovi řeknu, jenže ještě den předtím, než jsem měl v plánu jim to říct, se všechno zase posralo..."

„Co se stalo?" vyhrkl plný zvědavosti, celou dobu mlčící Tae, jenž bedlivě poslouchal každé mé slovo. „Zjistil jsem, že mi strýc opět všechny peníze ukradl! Ten uchlastanej debil mi je všechny znovu ukradl, chápeš?! Koupil si za to opět hromadu chlastu snad na sto let a co neutratil za chlast, tak nastrkal do hracích automatů nebo je prostě někde vsadil. Ty peníze jsem měl schované u sebe pod podlahou a myslel jsem si, že tam je najít nemůže... spletl jsem se!" při vzpomínce na strýce a na jeho opětovný podraz jsem tiskl ruce v pěst, neboť i po tak dlouhé době jsem z téhle vzpomínky zuřil. Nezuřil jsem však jen na něj, ale i na sebe. I já sám jsem byl tak zkurveně blbý a naivní! Do teď jsem nikdy nechápal, jak jsem po tom všem mohl strýci v tomhle věřit... „Takže ti všechny tvé vydělané peníze opět rozfofroval?" otázal se mě, mezitím co já jsem se víc dloubal ve vzpomínce na strýce. „Jo přesně tak! On mě už opět podrazil a mně nezbyl mi ani jeden won..."

„Nehorázně mě naštval, měl jsem chuť mu ustřelit hlavou. To jsem však neudělal, a ještě ten den jsem si sbalil všechny věci a vypadl jsem od něj pryč. Jin mi ten večer nebral mobil, už si ani nepamatuju co řešil, ale já jsem to šel zapít do jednoho baru v Busanu a tam... tam jsem potkal Ji-Mina... Vypadal jako úplně obyčejný kluk, co zapíjí svůj žal a vztek, tak jako tehdy já. Bylo na něm vidět, že si na rozdíl od ostatních do baru nepřišel užívat, což ani já ne... a tak jsme se lehce dali do řeči. I přestože jsme se vůbec neznali navzájem jsme se svěřili se svými problémy... Svěřil se mi s tím, že i jemu, tak jako mě jde o peníze. Byli jsme na tom úplně stejně, já jsem už opět neměl žádné peníze na svůj sen ohledně školy a Ji-Min chtěl splatit všechny dluhy, co on a jeho nemocná matka měli po jeho otci. V ten den jsme si povídali strašně dlouho a strašně si rozuměli jako bychom se snad znali už věčnost... vím že to zní zvláště, ale v tu chvíli jsme toho měli tolik společného..." mé myšlenky zavítaly k Ji-Minovi a k tehdejší noci, kdy jsme se poznali... Jako by to bylo včera...

„Nakonec mě ten večer vzal k sobě domů a já jsem u něj přestal. Dokonce mi nabídl, že u něho nějakou dobu můžu pobýt. Cítil jsem se, že mu dlužím, a tak jsem mu řekl o tom, jak by mohl dluh své mámy splatit a o tom, že já jsem si tak své předešlé prachy tak vydělal... a takhle tohle celé vlastně začalo..." na konci jsem si povzdechl, neboť jsem se pomalu, ale jistě blížil k nejdůležitější části, jenž pro mě samotného nebylo lehké vzpomínat natož mluvit. „No a někdy od nového roku v tom jel Ji-Min se mnou. Ji-Min byl můj parťák a byl na něj spoleh. Ji-Min však musel chodit do školy, a tak se mnou netrávil všechen čas, ale hlavně víkendy, kdy zrovna nejezdil do Seolu. Vím, že mi pak v té době říkal, že se svým kamarádům vymlouval na nemocnou matku a tuhle výmluvu pak začal používat častěji a častěji, aby pracoval i v týdnu..." řekl jsem a věnoval jsem mu svůj pohled. Čekal jsem totiž zda mi poslední část ohledně Ji-Mina potvrdí.

Tae však nevypadal, že by chtěl něco říct. Nejspíš se však jen nad tím celým zamýšlel, protože následně se na mě zahleděl a řekl: „Je pravda, že jedu dobu hodně často jezdil za svou matkou domů... a tvrdil nám, že je hodně nemocná," povzdechl si a pohled odvrátil někam za sebe. Zprvu jsem moc nechápal na co se tam dívá, pak jsem však na komodě zahlédl fotku Ji-Mina. „Nikdy jsem si nemyslel, že by mi mohl lhát." „V tomhle, ale nelhal! Jeho matka opravdu v té době byla hodně nemocná... jen mimo to jel i v téhle černotě," snažil jsem se bránit Ji-Mina, jelikož jsem moc dobře věděl, jak ho to tehdy vše moc trápilo, a to jak jeho matka, dluh ale i jeho kamarádi, před kterými tajil celou tuhle věc. Tae mi však na to nic neodpověděl a jen potichu zamručel. Nejspíš ho to opravdu muselo celé trápit. „A tak tedy Ji-Min flákal školu, vám se vymlouval na nemocnou matku a my dva jsme si vydělávali potřebné peníze," pokračoval jsem dal ve vyprávění.

„Asi koncem ledna se mi Ji-Min svěřil s tím, že něco s někým má, a tak to období to trochu flákal. Tehdy mi však nic moc neřekl až později jsem se dozvěděl, že jde o Yoon-Giho a že jsou spolu. Pomatuju si, že byl Ji-Min hrozně v to období šťastný, jen se strašně bál svůj vztah s Yoon-Gim říct tvým přátelům, takže zjevně tobě, Ho-Seokovi a Nam-Joonovi." „Hmm..." zamručel a zároveň si povzdychl. Nejspíš vzpomínal na ono období, o kterém jsem zrovna mluvil. „Je pravda, že zrovna v tu dobu byl Ji-Min jiný. Myslel jsem si, že je to všechno kvůli jeho nemocné mámě, ale teď už vím že ne..." opět si povzdychl. „Nechápu, proč se nám o tom bál říct. Však jsme byli jeho kamarádi, a i Yoon-Gi je náš kamará-" zasekl se, když si uvědomil, co vlastně řekl. Přeci jen to teď mezi ním a Yoon-Gim nebylo nejlepší. „Já to nechápu... Nechápu proč nám aspoň tohle neřekl..." řekl se zklamaným tónem v hlase. Nejspíš ho tohle celé ohledně všech Ji-Minových tajemstvích mrzelo. „To opravdu nevím," pokrčil jsem rameny zahleděn do jeho posmutněle tváře.

„Co bylo dál?" řekl, nejspíš ve snaze zapomenout na ono téma s Yoon-Gim a jejich vztahu. „Další měsíce vše jelo tak jak mělo, jen pak někdy v březnu se všechno dozvěděl Yoon-Gi... jako o Ji-Minovi práci a v čem tom jede. Ji-Min mu nechtěl lhát, a tak mu to prostě všech-" „Takže on to všechno řekl Yoon-Gimu a nám ani slovo?!" skočil mi doprostřed věty, mírně rozčilený Tae. „To snad není možný..." povzdechl si a z tváře si setřel slzu, jenž nedokázal zadržet. Já jsem na něj jen mlčky hleděl a nevěděl co říct. Měl jsem totiž pocit, že každým mým slovem je všechno čím dál tím víc horší. Chtěl jsem Taemu říct všechnu pravdu, zároveň jsem však nechtěl Taeho vidět zklamaného, hlavně pokud šlo o Ji-Mina... „Ji-Min mu to neřekl jen tak. Yoon-Gi ho podezříval a doléhal na něj, aby mu řekl, co se děje," řekl jsem, ve snaze to ještě nějak zachránit a Taeho přesvědčit o tom, že to Ji-Min celé vůči němu nemyslel zle.

Tae-Hyung na mě jen upřeně hleděl, a tak jsem pochopil, že tomuhle moc svýma kecama už nepomůžu. Proto jsem se rozhodl dál pokračovat: „Ještě před tím, než mu to řekl, se mi s tímhle problémem svěřil. Já jsem však byl proti, aby mu cokoliv řekl. Je pravda že jsem se s Yoon-Gim vůbec neznal, ale věděl jsem, že není dobré, aby o tom věděl někdo úplně cizí, kdo v tom nejel! Ji-Min mě však stejně neuposlechl a řekl mu to. Já jsem se totiž na rozdíl od něj bál, že by se něco mohlo posrat nebo že by nás Yoon-Gi mohl naprášit. To se ale naštěstí nestalo..." „Ale?" nadzvedl obočí a čekal co dál řeknu. „Ale asi o tři měsíce se to všechno posralo. Jednou ten den nastat musel a nastalo tak v červnu, kdy Ji-Min zrovna končil svůj semestr," řekl jsem, mezitím co jsem vzpomínal na onen osudový měsíc, kdy se to celé posralo...