Tae-Hyung

Už nějakou dobu jsem jen tak ležel na kraji postele a hleděl na Kookieho roztomilý obličej během toho co spal. Oči měl zlehka zavřené a svůj roztomilý, teda teď trochu pomlácený nosík tiskl do mého polštáře. Vlasy neměl ani nijak zvlášť rozcuchané, ale za to je měl ještě trochu vlhké od předchozí sprchy. Nejvíc roztomilé však bylo, když jsem si všiml, jak k sobě tiskne plyšového medvídka, jenž patřil mé mladší sestře. Netušil jsem však, kde se tu ten medvídek vzal. Nebýt něho Jung-Kookie by neměl co objímat. Byl na něj opravdu roztomilý pohled a byl by ještě víc, kdyby mu jeho obličej nezdobily šrámy a odřeniny. Na tohle jsem však už znovu myslet nechtěl. Ne když mé myšlenky ohledně toho dle celého byly pomatené, čerstvé a taky i bolestné. Obzvlášť myšlenky, které mě neustále nutily se zaobírat tím, jak špatně by tohle celé mohlo dopadnout kdyby... kdybych nepřišel... kdyby ten muž neutekl... kdyby nás ti muži dostihli... kdyby...

Naštěstí ani jedno kdyby se nevyplnilo, a proto jsem raději myšlenky ohledně toho dle zahnal pryč a zahleděl jsem se do jeho něžné tvářičky. Stále spal a já jsem ho budit rozhodně nehodlal. Nejen že nebylo kam pospíchat, i přestože jsem už opravdu toužil slyšet všechnu pravdu, ale taky jsem věděl, že by si měl pořádně odpočinout. Vlastně i na mě pomalu doléhala všechna ta únava, takže ať už jsem se snažil sebevíc, pociťoval jsem, jak mi těžknou víčka a únava přebírá kontrolu nad mým tělem. A než jsem se stihl nadát usnul jsem, tak jako Kookie před pár minuty... Když jsem pak procitnul a otevřel svá víčka, měl jsem možnost se zahledět ho tmavě čokoládových očí, které hleděly přímo do těch mých. Chvilku mi trvalo, než mi docvaklo, že jsem zřejmě usnul i já a že Jung-Kookie už dávno nespí a jen na ně hledí, tak jako já předtím na něj.

Chvilku jsme si jen mlčky hleděli do tváří, než se Jung-Kookie převalil na záda a začal se zlehka protahovat. „Spalo se ti dobře?" otázal jsem se ho, když i já jsem se párkrát protáhl, neboť jsem měl některé části těla přeležené. „Jo, postel máš celkem příjemnou," pousmál se na mě a prohrábl si své zlehka rozcuchané vlasy. Posléze nastalo ticho, zřejmě ani jeden z nás neměl co říct. Naštěstí vše zachránilo, když jsem si vzpomněl, že jsem nám předtím přinesl menší svačinku. „Nemáš žízeň?" otázal jsem se ho, hned potom co jsem se zvedl z postele, abych nám došel pro tác s jídlem. Když Kookie přikývl, nalil jsem jak jemu jak i sobě pomerančový džus a společně se sušenkami a s ovocem jsem se vrátil zpět do postele. Fakt, že moje máma nesnáší, když se jí v posteli jsem od ignoroval a položil tác doprostřed postele.

„Jen si vezmi," pobídl jsem ho, když jsem mu podal skleničku s džusem a usadil jsem se zpět na postel. Jung-Kook nic nenamítal a začal chroupat skořicové sušenky, takže se pokojem rozléhalo chroupaní, jako by byl nějaký králíček. Avšak i já jsem si dal pár sušenek, takže Kookie nebyl králíčkem sám. Snědli jsme asi půlku, když už jsem byl sušenek přejedený a Jung-Kookie zřejmě taky. Nebo si už alespoň žádnou nevzal a byl už dobrých pár minut jen zahleděný někam za mě. Dle jeho výrazu nejspíš nad něčím přemýšlel. Do hlavy jsem mu však neviděl, a tak jsem jen mohl spekulovat nad čím asi tak přemýšlí. Se všemi různými myšlenkami jsem na něj zaujatě hleděl a přemýšlel nad tím, nad čím asi tak přemýšlí on. Přitom jsem pozorně sledoval jeho výraz ve tváři, který se za tu dobu nijak nezměnil.

Rty měl semknuté do úzké čáry, obočí zjemna svraštělé a oči zabodnuté někam za mě. Opravdu jsem netušil, co se mu asi tak může honit hlavou. Chtěl jsem se ho nato zeptat, když v tom jsem spatřil, jak se na jeho tváři něco zalesklo... Byla to slza. Putovala mu od slzného kanálku po tváři až k čelisti, kde její cesta končila a ona dopadla někam do mých peřiny. „Všechno mě to moc mrzí Tae.." řekl dřív, než jsem cokoliv stihl říct já. „Nechtěl jsem, aby to všechno bylo takhle..." až teď odvrátil pohled ke mně a své oči zabodl do těch mých. Chvilku na mě jen mlčky zíral, než svůj pohled sklopil dolů, ke svým rukám, v kterým ňoumal kus deky. „Vážně mě to mrzí. Nechtěl jsem, aby to tak bylo. Chtěl jsem jen žít normálně, zapomenout na staré časy a neřešit nic z minulosti..." zvedl svůj pohled ke mně a opět se na ně zadíval. Po tvářích mu stekly další slzy a mě se bolestně sevřelo srdce. „Klid, Kookie," zlehka jsem uchopil jeho ruku ve snaze jej zklidnit, neboť slzy ještě víc smáčely jeho tváře.

Jung-Kook

Když jsem na své ruce ucítil jeho jemný dotek, donutilo mě to se ještě víc vpít do jeho očí, jež mě starostlivě pozorovaly. Byl to příjemný a taky úlevný pocit, opět vidět v jeho očí starost, a nejen pouhou nenávist. Popravdě jsem tomu tak trochu nemohl uvěřit, neboť ještě dnes ráno jsem měl pocit, že mě stále od srdce nenávidí... Možná i proto se do mých očí ještě víc hrnuly nové a nové slzy. Nejen že jsem opět cítil veškerou svojí vinu za všechny události, jež se v několika předchozích měsících staly, ale také zároveň nemohl uvěřit, že jsem teď tady s Tae-Hyungem a že mě už nenávidí? Nebyl jsem si však stále jistý, jestli tomu tak opravdu je, a proto jsem stále trval na tom, že mu všechno musím vysvětlit, a to ať to pak dopadne jakkoliv... Neměl jsem však moc ponětí, jak začít, takže jsem plácal jen nesmysly, jako před chvilkou. A kdyby mě Tae nezastavil nejspíš by z mých úst vycházely další nesmysly bez pointy a logiky.

A tak jsem se se sklopeným pohledem díval na tác se sušenkami a ovocem, jenž nám Tae donesl jako svačinku. Neměl jsem hlad jen jsem na něj zamyšleně hleděl a vnímal jeho blízkou přítomnost. Už jsem z hlavy vypustil to, jak správě začít, abych mu vše logicky vysvětlit. Teď jsem totiž přemýšlel jen nad ním a nad tím, co se vlastně změnilo. Stále mi totiž nešlo do hlavy, co je teď jinak než ráno. Snažil jsem se nad tím přemýšlet a přijít na něco, avšak jeho ruka, jenž mě hladila na hřbetu mé ruky, mě z mých myšlenek rozrušovala. Zvedl jsem svůj pohled zpět k němu a detailně jsem se zahleděl do jeho tváře. Hleděl na mě, a to bez jakéhokoliv ostychu. Bylo to všechno mezi námi tak zvláštní. Ještě aby ne, když se stalo vše, co se stalo. V hlavě jsem měl tolik otázek a tolik myšlenek, které z toho všeho byly stejně pomatené jako já sám. Moc jsem proto netušil co mám dělat nebo co mám dokonce říct... proto jsem na něj jen mlčky hleděl, což nebylo o nic míň trapnější, něž kdybych se mu pohledem vyhýbal.

„Co se změnilo?" „Hm?" nechápavě na mě zamrkal. „Proč se najednou ke mně chováš takhle, když jsi mi ještě ráno přibouchl dveře před nosem?" otázal jsem se ho s trochu víc vyčítavým tónem, než jsem chtěl. Možná i proto Tae sklopil hlavu ke svým rukám. Nějakou chvíli mezi námi vládlo ticho, než mi byl Tae-Hyung opět schopen věnovat pohled. „Když já..." řekl ani ne dvě slova a hned se na to zasekl. Svůj pohled odvrátil někam směrem za mě, ihned ho však s tichým povzdechnutím vrátil ke mně. „Přiznávám, že jsem se celou tu dobu choval jako naprostý idiot. Bezprostředně jsem jako tupá hlava věřil Yoon-Gimu a... a níž bych věděl, zda opravdu říká pravdu jsem odmítal slyšet jakékoliv slova od tebe. Jsem fakt debil... A byl bych nejspíš i dál, kdybych si nezačal uvědomovat, že ti na mě nejspíš opravdu záleží, že bys sem za mnou nejel jen tak a taky mi nepřivezl dárek., otočil se a pohlédl se na skříňku, kde ležela krabice, v níž jsem mu přinesl dárek. Fakt, že dárek našel, mě hrál u srdce.

„Vlastně mi to všechno pomalu docházelo i předtím, ale až teprve dneska mi to všechno docvaklo a já si uvědomil, že jsem opravdový debil. Moc mě mrzí, že jsem se k tobě takhle choval, bylo to ode mně sobecké... Bál jsem se, že by mohla být opravdu pravda to, co Yoon-Gi tvrdí a slyšet tohle z tvých úst jsem nechtěl... Protože jsem se bál dalšího zklamání a... ani nevím, byl jsem prostě blb, Kookie," všechno to ze sebe tak trochu zmatečně vychrlil a pak se jen vpil se do mých očí, čekající na mojí reakci. Já jsem však netušil co říct, jelikož jsem se snažil zpracovat jeho slova a pochopit ho. Tae rozhodně blb byl a choval se víc než sobecky. Předtím jsem byl na něj naštvaný a některé činy jsem mu měl za zlé, ale teď, když jsem věděl, že už si o mě nemyslíš nic špatného, co předtím, jsem se na něj nedokázal nijak zlobit. Vlastně jsem ho i z jedné části chápal, a tak jsem se na něj nemohl víc zlobit. Zlobit bych se nechtěl i kdybych měl důvod, protože jsem byl vděčný za to, jak to je teď a další rozepře mezi námi jsem nechtěl!

„Kookie?" jeho oslovení mě vytrhlo z mých myšlenek a pozorně jsem se na něj zahleděl. „Jak jsi vlastně zjistil, kde bydlím?" „No... tvoji adresu mi pomohl zjistit doktor od nás ze školy..." snažil jsem se mu vysvětlit. „Nesmí náhodou sdělovat tyhle informace?" otázal se s udiveným obličejem, který mu z jeho obličeje nepřestával mizet. „Nejspíš ne, ale chtěl mi pomoct," snažil jsem se mu to ve zkratce celé shrnout. Tae to zřejmě moc nechápal, a tak nebylo divu, že nic neřekl a jen párkrát souhlasně přikývl. „Poslední dny pro mě byly opravdu nesnesitelné a já jsem nemohl přestat myslet na to, jak to teď mezi námi je..." začal jsem jen tak mluvit do ticha mezi námi. „Vyčítal jsem si, že jsem se s tebou nepromluvil ještě, než jsi odjel ze Seolu, jelikož jsi už byl dávno pryč a já ani nevěděl kde bydlíš. Kdyby pak neprohodil pár slov s tím doktorem, s kterým jsme se potkali v parku asi bych tu teď nebyl..."

„Potom co mi našel tvoji adresu a poradil mi abych nám dal další šanci ta-" „Ty jsi mu o nás říkal?" přerušil mě Tae, který celou dobu předtím jen mlčky poslouchal. „Ne, tedy jen velmi okrajově a bez žádných detailů," řekl jsem a Tae jen několikrát chápavě přikývl. Chvilku mi pak trvalo, než jsem si vzpomněl u čeho jsem skončil a co jsem vlastně chtěl říct. „Pak jsem se vydal za tebou s nadějí, že ti konečně vše vysvětlím a že to mezi námi nebude už takové..." dořekl jsem a bez dalších slov jsem se na něj zadíval. Nějak jsem už totiž nevěděl, co víc říct. Protože to, jak to dál bylo už on moc dobře věděl a znovu zmiňovat to, jak mi zabouchl dveře před ksichtem by nemělo žádný význam. „A pak už jsem tě jen já poslal do háje, že?" řekl, jako by mi snad četl mé myšlenky. Nic jsem mu na to však neřekl, neboť jsem nevěděl co. Ne že by to, co řekl nebyla pravda, jen já jsem neměl na to, mu jakkoliv jeho slova potvrdit.

„Vím, že jsem totální blbl," nešťastně si povzdychl do ticha, jenž mezi námi celou dobu vládlo. „To ne..." vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě a zlehka se dotkl jeho ruky, kterou měl volně položenou na matraci postele. Tae-Hyung polekaně ucukl a tázavě se na mě zahleděl. „Kdybys byl přeci totální blbl, tak tu teď nesedíme u tebe v posteli... Nejsi blbl." „Asi jo, ale-" zarazil se, neboť při jeho ale jsem mu přitiskl svůj ukazováček k jeho rtům, aby mlčel. A on taky mlčel. Zvláště se na mě díval, jako by nechápal, co dělám, to jsem však moc nechápal ani já sám. „Nejsi blb... To my oba dva jsme totální blbové!" „Jo, to asi jsme..." přikývl. „Ale to já bych tu teď měl povídat, ne?" nadzvedl jsem obočí. „Nebo nechceš slyšet, co jsem ti chtěl říct?" raději jsem se ho otázal. „Ale jo, chci!" „Jen nevím, kde začít," povzdechl jsem si. „Kdekoliv," pousmál se na mě, a aniž bych se stihl nadechnout, ucítil jsem na své ruce jeho jemný dotek.