Jung-Kook

Potom, co jsem díky doktorovi získal Taeho adresu, byl jsem úplně bez sebe, protože jsem byl moc rád, že bych si s ním mohl promluvit. Ono nadšení ze mě ale celkem rychle zase opadlo, neboť jsem si začal uvědomovat, že si promluvit s Tae-Hyung nebude jednoduché. Už tuhle před pár dny, kdy si přijel pro své věci, to bylo úplně marné a taky nemožné si s ním promluvit. Byl jsem proto nejistý svým rozhodnutím, které jsem chtěl učinit. Chtěl jsem to však mezi námi už urovnat a čím víc dní uteklo od naší neshody, tak tím víc jsem z toho celého byl na trní. Sice jsem se na to všechno chtěl vykašlat, jenže ten pár v parku a také později i doktorova slova změnily můj předchozí názor. Uvědomil jsem si, že nic za další zkoušku si s ním promluvit nedám a že už to stejně nemůže být horší! Nebo právě že i muže... A tak jsem tajně doufal, že si to v hlavě tak nějak uspořádal... nebo tedy aspoň tu novinku, co mu tuhle Ho-Seok sdělil.

Uvědomoval jsem si však, že to pro Tae-Hyunga musí být těžké. Všechny ty věci, co se vyplavily na povrch a taky mé lži... musel být z toho zřejmě opravdu zmatený. Kdybych byl teď na jeho místě, nejspíš by pro mě také bylo těžké vše pochopit. Nejspíš bych si taky přál být o samotě. Takže jsem mu tohle neměl za zlé... a to ani to, že mě několikrát od sebe odstrčil a byl na mě oškliví. Sice mi to všechno lámalo srdce na malé kousky a tím vším jsem se užíral, snažil jsem se to chápat. Ale už utekla nějaká doba a já jsem si to s ním chtěl už vysvětlit a taky mu říct, co k němu cítím, neboť všechny ty pocity ve mě začínaly být k nevydržení! Byl jsem proto rád za slova modrovlasého doktora, který mě popostrčil k tomu to zkusit znovu. Na Tae-Hyungovi mi sakra záleželo, a proto bylo taky načase něco pro to udělat!

Předchozí dny jsem se hodně utápěl ve svých vyčítavých myšlenkách, a tak jsem si proto moc přál znát jeho adresu, neboť čekat na den, kdy se Tae vrátí do školy by snad trval věčnost a já bych se utrápil k smrti, k tomu jsem však měl blízko, tak či tak. Takže bylo jasné, že prostě pojedu, a to hned jak to bude možné! Jelikož jsem zjistil, že teď o svátcích vlaky moc nejezdí! Nejdřívější spoj do Deagu jede až pozítří, takže jsem musel nějak přežít ještě ten jeden den i včetně dnešního večera, kdy žádný vlak do Deagu nejede. Další den jsem si proto v klidu sbalil pár věcí, které bych mohl na cestu potřebovat a taky jsem zašel za doktorem, aby se mi podíval na moji poraněnou ruku a vyměnil mi na ní obvaz. Divil jsem se, že tu vůbec takto o svátcích je, ale bylo mi od něj vysvětleno, že pokud tu někteří studenti zůstávají, on tu musí zůstat taky. Vlastně ten den jsme si společně dost dobře popovídali a já jsem zjistil, že má stejné příjmení jako Tae-Hyung, takže Kim. Společného však nic nemají.

Den díky dobré společnosti doktora Kima utekl rychle a nastal ten den, kdy jsem se rozhodl, že se vypravím za Tae-Hyungem. Bylo brzy ráno, když jsem se po rychlé snídani oblékl, abych se mohl vypravit na nádraží a odchytit první vlak. Přece jenom cesta do Deagu není úplně krátká, takže bylo jasné, že se do Deagu dostanu někde před dvanáctou hodinou. V nádražní budově bylo jen pár lidí, takže tu byl nezvyklí klid. Stejný klid byl i ve vlaku, takže jsem mohl v pohodě zavřít oči a nabrat síly, ale taky hlavně odvahu, kterou budu později potřebovat jako sůl. Protože jsem v tenhle moment byl posraný až za ušima. Nikdy mi totiž na ničem jiném nezáleželo tak moc jako na tom, jak tahle celá moje výprava dopadne. Nebylo divu, že se cítím tak nesví. Proto jsem si v hlavě promítal, co přesně Taemu řeknu, jednak jsem tak předním nechtěl koktat nesmysly, ale taky mi to pomáhalo potlačit mé obavy. Doufal jsem proto, že to vyjde anebo že mi Tae-Hyung snad aspoň otevře dveře... protože kdyby ne, tohle vše by bylo zbytečné! Počítal jsem ale se vším.

Tae-Hyung

Potom co jsem se vrátil ze Seolu domů, jsem si řekl, že už nic z toho, co se stalo řešit nebudu, neboť přeci jen jsou Vánoce, a to by měli být svátky, klidu a míru. Hlavně jsem však chtěl být v pohodě kvůli své mámě, která z mého chování byla úplně hotová. Nechtěla to sice přiznat, ale já jsem moc dobře věděl, že tomu tak je! Rozhodl jsem se proto, že alespoň teď na Vánoce všechny své myšlenky ohledně Jung-Kooka a Yoon-Giho hodím za hlavu a nebudu je už řešit. Byl jsem však naivní, když jsem si myslel, že toho budu schopný. Protože každý večer, jsem nemohl jinak a myšlenky ohledně toho se vždy vynořily v mé hlavě, takže jsem už opět nad tímhle vším přemýšlel. Díky Bohu tomu tak bylo jen večer, kdy jsem neměl, co na práci. Během dne mé myšlenky zaměstnávali mý mladší sourozenci, kteří si za každou cenu chtěli užívat mé společnosti, jež pro ně byla vzácná, neboť jsem během roku trávil nejvíc času mimo domov.

Takže přes den, kdy jsem čas převážně trávil s rodinou, jsem téměř na nic nemyslel nebo aspoň ne na nic ohledně těch dvou. Popravdě jsem se i dostal do bodu, kdy se mi na tváři vytvořil úsměv a já jsem měl díky přítomnosti rodiny dobrou náladu, což po tak dlouhé době, kdy jsem byl ze všeho skleslý byl i dost zázrak. Jenomže tento zázrak moc dlouho netrval, když se v den Vánoc všechno pokazilo. Všechno to začalo už tím, že jsem se rozhodl mé mámě pomoct v kuchyni s přípravou na večeři. To však nebyl ten problém. Problém byl v tom, že jsem byl nehorázný ňouma a v kuchyni jsem se spíš motal a překážel jsem, než abych pomáhal, takže nebylo divu, že se mi podařilo drcnout do láhve vína, takže spadla na zem a rozbila se. Bylo to červené víno, takže se na podlaze roztékala červená tekutina. Bylo to jen víno... a já jsem to moc dobře věděl, jenže i přes to si můj mozek myslel něco jiného a v hlavě mi vyskočila ona vzpomínka na Joonga.

V ten moment mě pohltila vlna úzkosti a strachu, takže jsem byl schopný jen nad kaluží červené tekutiny stát a jen na ni hledět. Byl jsem mimo a jen matně jsem dokázal vnímat maminčina slova, kterými se mě tázala na to, co se stalo. Nebyl jsem však schopný ji odpovědět. Před sebou jsem měl Joongovo nehybné tělo kolem, kterého se roztékala jasně červená krev. Jeho pokřivený výraz od bolesti s otevřenýma očima, jež vypadaly vystrašeně a bolestně. Pociťoval jsem, jak mě pohlcují všechny ty pocity jako tuhle v té chatě a já se nemůžu ani nadechnout. Cítil jsem i třes svého těla, hlavně nohou, na kterých jsem měl co dělat, abych se udržel. A nejspíš bych se pak i zhroutil k zemi, kdyby se mnou má máma pořádně nezatřásla a nevrátila mě tak zpátky do reality. Byl jsem z toho všeho tolik zmatený, že jsem ani pak po celém incidentu netušil, co se to stalo.

Tomuhle však nebyl konec a potom co se má matka ujistila, že je vše pořádku, mi řekla ať to uklidím. Myslel jsem si, že na tom nic nebude, jenže když jsem poklekl k rozlitému vínu, abych ho utřel, má živá vzpomínka se mi vrátila a já jsem měl už opět před sebou Joongovo tělo. Tentokrát však byl přímo u něj a své ruce... své ruce jsem měl od jeho krve! A kromě krve na svých rukách jsem v nich držel onu pistoli, kterou jsem ho zabil. Jestli mě ještě před chvilkou nepohltilo vlna paniky a strachu, tak teď jednoznačně ano. Opět jsem pociťoval třes těla i obtížné dýchání, díky kterému mé srdce bilo dvakrát rychleji. Někde v podvědomí jsem ale věděl, že tu žádné Joongovo tělo není, tak jako krev a pistole. To, co jsem totiž držel v ruce byl jen hadr, a ne žádná zbraň. Má mysl byla však silnější a já, aniž bych dokázal udělat to o co mě máma požádala, jsem odhodil pistoli... vlastně hadr... na zem a zmizel pryč do koupelny, kde jsem se snažil celou situaci rozdýchat.

Popravdě ani netuším, jak dlouho mi trvalo, než jsem si v koupelně uvědomil, co se stalo a že nic z toho nebylo reálné. Že to vše byl jen nějaký můj přelud! Musel jsem si však několikrát opláchnout obličej ledovou vodou, abych se vrátil zpět do reality a také abych z části zapomněl na onu hroznou vzpomínku. Děsilo mě, že se mi už opět začínala vracet vzpomínka na Joonga, která byla ještě víc reálnější než předtím, což mě děsilo snad ještě víc. Nejhorší bylo, že jsem se nemohl přes onu děsivě živou vzpomínku přenést, jenomže musel jsem, jelikož měla být už za chvilku večeře a já jsem teď zrovna nemohl být mimo a zalézt si někam, kde bych mohl být o samotě. Takže jsem se pak celou večeři i celý večer snažil tvářit, že se nic neděje a že jsem v pohodě, což jsem popravdě moc nebyl a byl jsem z toho všeho rozhozený, což opět zneklidňovalo mou mámu, která věděla, že se už opět něco se mnou děje.

Celý večer tak vládla zvláštní nálada, tedy alespoň mezi mnou a mými rodiči, kteří zřejmě nechtěli v tento moment ze mě vytahovat, co se děje. Celou situaci zachránili mý mladší sourozenci, kteří s úsměvem na tváři dělali večer lepším a kouzelnějším, neboť není nic hezčího než se koukat na dětskou radost, i když můj bratr už byl spíš puberťák než dítě, jako moje malá sestřička. Nakonec jsem to všechno dokázal přežít a byl jsem rád, když jsem pak po celém dni zapadl do postele. Byl jsem rád, že ze mě ten den, rodiče na nic nevyptávali a nechali to být, neboť jsem opravdu nevěděl, co bych jim měl říct. Už takhle jsem měl pocit, že jsem jim předtím v dosti věcech lhal a lhát jim už znovu, se mi nechtělo. Všechny ty věci jsem nechápal ani já sám, na tož aby je pochopili mý rodiči, kteří by nejspíš z toho všeho šíleli... obzvlášť má máma, které na mě záleželo.

Tu noc se mi usínalo dost špatně. Vracely se mi myšlenky na Joonga i na všechny věci, které se staly. Už opět jsem si v hlavě přemítal vše, co se stalo, a to nejen tuhle v chatě, ale vše od prvního dne, co jsem Jung-Kooka poznal. Přemýšlel jsem nad vším, co jsem si dokázal vybavit, ale hlavně nad tím, jak se Jung-Kook choval. Snažil jsem si vzpomenout i na ty nejmenší hlouposti, neboť jsem chtěl tuhle celou zapeklitou věc vyřešit. Chtěl jsem vědět, co měl Jung-Kook od prvního momentu v plánu i to, co jak v tomhle celém byl sakra zamotaný Yoon-Gi, tak Ji-Min! Jenže i přes několik hodin strávených přemýšlením nad tímhle vším jsem nedokázal dojít ke konečnému verdiktu, který by dával od začátku až dokonce logiku. Nějaké věci mi totiž nebyly pořád jasné a nedokázal jsem je pochopit i kdybych chtěl. Ani jsem nevěděl, proč už zase nad tímhle přemýšlím, protože nad tímhle jsem přemýšlel snad už milionkrát, s než svých přišel na neví nového jsem spíš chtěl zapomenout na mou myšlenku, že jsem vrah... že jsem zabil!

Přemýšlení nad tím vším bylo vysilující, takže i přestože, že jsem ze začátku mohl usnout, nakonec jsem po několika hodinách usnul jako nic. Bylo to však i tím, že jsem byl z celého dne úplně vyšťavený. Nebylo proto divu, že jsem se druhý den probudil až na oběd. A i když jsem spal takhle dlouho, stále jsem měl pocit, že jsem ze všeho unavený, a tak jsem celý den strávil v obýváku u televize, kde jsem sice chtěl sledovat se svými sourozenci vánoční pohádky, ale únava byla většinou silnější než já, takže jsem téměř celý den prospal. Byly však svátky, a tak bylo dovolené se povalovat a nic nedělat. To stejné jsem měl naplánované dělat i zítra.

Další den jsem vstal oproti tomu předchozímu dřív. Nic se však nezměnilo na tom, že jsem se opět se svými sourozenci válel v obýváku u televize. Bylo něco kolem půl jedenácté hodiny, když jsem prostřel stůl na oběd a usedl jsem zpět k televizi. Neposeděl jsem tam dlouho a domem se rozezněl zvonek. „Tae-Hyungie! Jdi prosím tě otevřít. Jeongyu si určitě zapomněl klíče," zakřičela na mě máma z kuchyně, kde připravovala jídlo na dnešní oběd. Popravdě se mi vůbec nechtělo zvednout, ještě když jsem věděl, že se jedná o mého hloupého brášku, který si neustále zapomíná klíče, nebo jiné věci doma. „Však já jdu," povzdechl jsem si a zvedl jsem se z gauče. Než jsem stihl dojít ke dveřím, domem se zazvonění ozvalo ještě jednou. Nedonutila mě to však si pospíšit. Když jsem stál před dveřmi popadl jsem kliku a otevřel jsem.

„Vážně by js-" vyhrkl jsem, hned co jsem otevřel dveře, avšak větu, jenž jsem chtěl říct jsem nedořekl. Místo toho jsem vykulil oči a hleděl zaraženě na osobu jenž stala uprostřed dveří. Nebylo to totiž Jeongyu tak jak máma říkala, ale někdo, koho bych tu ani omylem nečekal. „Jung-Kooku?" vydechl jsem nevěřícně zahleděn do jeho tváře na níž se tvořil malý úsměv. Oči měl zabořené do těch mých a já jsem měl pocit, že se mi tohle jen zdá. Že je tohle zase nějaký můj přelud, jako předevčírem a že to není opravdické. Jenomže i když jsem několikrát zamrkal, Jung-Kook stál pořád přímo přede mnou. Měl na sobě svoji zimní bundu, černé kalhoty a v ruce držel cosi v krabici. Usmíval se na mě jakoby nic... jakoby bylo běžné, se objevit ve dveřích našeho domu a to, aniž by něco řekl. Popravdě jsem netušil kde se tu vzal... a vědět jsem to nechtěl! Proto jsem po chvilce vzájemného zírání, popadl kliku a dveře zavřel.