Jung-Kook

Po sletu předchozích událostí jsem psychicky, ale vlastně i fyzicky vysílený ležel v posteli obklopený měkoučkou dekou a se zavřenýma očima jsem se snažil už na nic nemyslet. Opravdu jsem byl unavený a nejraději bych se už přenesl do říše snů. A i přestože má mysl byla už o něco klidnější než před malým okamžikem, z mého vnitřního klidu mě vyrušovala bolest mé ruky. Tedy přesně moje dlaň, kterou jsem si v koupelně o hloupý střep zrcadla poranil. Zprvu jsem měl sice dojem, že mě mé poranění ani tak tolik nebolí, jenomže teď když moji hlavu opustily některé myšlenky, jsem se víc dokázal soustředit na ono poranění. A tak bolest byla o mnoho intenzivnější. Nejhorší však přišlo, když jsem se s dlaní pokusil pohnout. To mým tělem projela taková bolest, že jsem měl co dělat, aby mi z očí nevytryskly slzy.

Opravdu to bolelo jako čert a já jsem moc dobře věděl, že bych si své poranění měl ošetřit, neboť by to celé mohlo být ještě horší, a to jsem opravdu nechtěl. Bohatě mi stačilo to, jak je to teď! O další potíže jsem opravdu zájem neměl, a tak jsem i přes svou vyčerpanost vstal z postele, rozsvítil jsem si lampičku, neboť bylo už šero a přešel jsem ke dveřím koupelny. Někde uvnitř totiž měla být lékárnička, kterou jsem chtěl využít na ošetření svého zranění. Jenomže to nebylo jen tak, jelikož v koupelně byl stále ten neskutečný nepořádek, co jsem tam při svém menším psychickém kolapsu udělal. Střepy ze zrcadla byly úplně všude, a to jak ty velké kusy, tak hlavně ty malinké, které byly tak desetkrát víc nebezpečnější. Nedalo se ale nic dělat a já jsem se začal i přesto po špičkách brodit mezi střepy. Připadal jsem si chvilkami jako baletka, avšak jako nemotorná baletka. Díky Bohu jen na chvilku, protože pak jsem se dostal k místu, kde nebyl žádný střep.

Stál jsem už zase normálně na nohách a svou neporaněnou rukou jsem se snažil natáhnout k lékárničce, která byla až úplně nahoře skříňky. Neštěstí nebyla až tak vysoko, abych na ni nedosáhl, takže jsem si už v mžiku namáčel kousek vaty dezinfekcí, s níž jsem si snažil vyčistit ránu. Jelikož byla rána vcelku hluboká, štípalo to víc, než když si člověk odře jen koleno. A tak jsem v některých chvílích k sobě tiskl víčka. Nebránil jsem se ani několika bolestným zasyčením. Ránu jsem si ale nedokázal dezinfikovat už déle, a tak jsem toho nechal. Pak už jsem si na ránu dál kousek gázy a celou ránu obmotal obvazem. S dlaní jsem se celou dobou snažil moc nehýbat, i když to bylo složité, jelikož po dezinfekci jsem měl pocit, že mě bolí ještě víc. Když jsem se pak vracel jako nemotorná baletka zpět do pokoje, tiše jsem doufal, že zítra na tom mé poranění bude líp. Přeci jen jsem moc dobře věděl, že ta rána je celkem hluboká.

Po akci s názvem Záchrana mé ruky jsem se odebral zpátky do své postele, kde jsem se příjemně uvelebil mezi polštáře a deku. Únava na mě už opět padala a oči se mi klížily čím dál tím víc. Ale hlavně jsem už chtěl, aby mé současné myšlenky nahradilo něco pěkného z říše snů. Mé myšlenky byly už opět k nevydržení. Z toho důvodu jsem v koupelně sáhl po prášku na spaní a také i současně po prášku na bolest. Doufal jsem tedy, že to byly ty správné prášky, neboť svými předchozími činy jsem v tom udělal hrozný bordel. Ale ať už to byly prášky na cokoliv, hodil jsem si je do úst a s trochou vody jsem je spolkl. Pak už jsem nic neřešil a hlavu jsem si položil na polštář. Lampičku vedle postele jsem zhasnul a vyčkával jsem na účinky prášků, které se po několika minutách dostavily a já začínal pociťovat ještě větší únavu, ale hlavně značně menší bolest dlaně. Pak už jsem se nestihl zamyslet nad ničím jiným a únava sebrala kontrolu nad celým mým tělem.

Během noci jsem se neprobudil ani jednou nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Takže jsem nejspíš musel spát opravdu tvrdě a prášek na spaní tak měl opravdu dobré účinky. Dokonce tak dobré, že jsem se probudil až druhý den v poledne. Sám jsem tomu moc nemohl uvěřit, když mi po probuzení pohled sjel na budík, kde obě ručičky ukazovaly na dvanáctku. Takhle dlouho jsem už pěkně dlouhou dobu nespal. Ještě aby jo, když se dělo to, co se v uplynulých týdnech a dnech dělo. Jenomže i přesto jak dlouho jsem dnes spal, jsem měl pocit, že jsem i tak unavený a nejspíš to nebylo z té fyzické stránky, ale právě z té psychické, které spánek nepomůže tolik jako té fyzické. A tak jsem se po probuzení neměl vůbec k ničemu. Byl jsem rád, když jsem se zmohl na to se otočit na druhý bok. Na nic víc jsem se ale nezmohl. Nechtělo se mi vůbec nic! Jen dál ležet ve vyhřáté posteli a koukat tupě do stropu, kde okrem dvou velkých stínu nebylo vůbec nic.

Takhle jsem v posteli ležel pěkně dlouho. A když říkám dlouho, tak tím myslím opravdu dlouho. Protože se už totiž začalo znovu stmívat. Za tu dobu jsem opravdu nedělal nic jiného, než tupě zíral na strop. V hlavě se mi sice už opět honily mé splašené myšlenky ohledně všech těch věcí, a hlavně kolem Tae-Hyunga, ale jinak jsem nic jiného nedělal. Možná jsem přeci jen na tom nebyl úplně nejlíp, ale moc jsem nevěděl, co si počít. Měl jsem už tak trochu pocit, že jsem přišel o všechny své emoce, neboť jsem se už necítil smutně, naštvaně ani zraněně. Šťastně či radostně jsem se cítit ani nemohl, ale všechny ty ostatní emoce jakoby zmizely. Nebo jsem spíš už jen přijal to, jak se všechny věci mají. Ono mi ani nic jiného nezbývalo. Ale úplně bez pocitů jsem nebyl, jelikož jsem vnímal své poranění dlaně, které mě už opět čím dál tím víc začínalo bolet, a to i přestože jsem s ní skoro vůbec nehýbal.

Kdyby mě ruka nebolela asi bych se nejspíš ani z postele nezvedl, jenomže ona mě bolela, a to opravdu dost. Dokonce víc než včera. Netušil jsem, co se s ní děje, ale když jsem opatrně rozvázal obvaz z ruky, pohled na ránu byl děsivý. Už jsem si tak trochu nepamatoval, jestli má ruka vypadala takhle hrozně i včera, ale při tom pohledu jsem moc dobře věděl, že se to jen tak bez odborné pomoci samo nezdravý. Moc dobře jsem věděl, že by ta rána potřebovala zašít, jenže to bych sám v žádném případě nedokázal. Rozhodně ne teď a tady. Byl jsem proto rád, když jsem si vzpomněl, že Ho-Seok tuhle mluvil něco o školním doktorovi nebo či co. Vůbec jsem ale netušil, kde by tu měl být, neboť jsem do teď ani nevěděl, že tu nějaký je. Jenomže pohled na ránu mě opravdu zneklidňoval, a tak jsem okamžitě vstal z postele, abych mohl toho doktora najít.

S poraněnou dlaní mírně přitisklou k hrudníku jsem vystoupil z výtahu, jenž mě dovezl až do spodního patra, kde jsem měl dojem, že by se mohl ten školní doktor nacházet. Ale potom co jsem prozkoumal všechny zákoutí a pozorně jsem si několikrát přečetl všechny cedulky na dveřích, žádného doktora jsem tu nenašel. Vyjel jsem proto do prvního patra a doufal, že tam budu mít větší štěstí a taky, že jsem měl, neboť jsem stál přímo před dveřmi s nápisem doktor. Chvilku jsem tam jen tak stál a rozmýšlel jsem se nad tím, zda mám tedy zaklepat, když v tu jsem zpoza dveří zaslechl nějaké hlasy. Uvědomil jsem si sice, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory, ale když jsem zaslechl Yoon-Giho jméno, nedalo mi to a přiblížil jsem se blíž ke dveřím. „...naštěstí se nic vážného nestalo, takže má teď jen zašitou hlavu, ale i tak by na sebe měl dávat větší pozor. I přestože už je to víc jak dvacet čtyři hodin po úrazu i tak by se stále mohly dostavit jakékoliv následky," řekl nejspíš ten doktor. Netušil jsem sice kdo všechno je v místnosti, ale Yoon-Gi tam byl určitě. „Je mi to jasné. Dám na něj pozor," ozval se zpoza dveří mužský hlas, takže tam někdo s Yoon-Gim musela být.

Dlouhou dobu se pak nic nezbývalo. Slyšel jsem jedině nějaké pohyby a šustění papírů. Když jsem pak slyšel, jak se už loučí, rychle jsem ucukl a schoval jsem se za vedlejší roh. Neměl jsem totiž sebemenší potřebu se s Yoon-Gim vidět. Slyšel jsem pak, jak cvakla klika, a tak jsem se ještě víc přitiskl ke stěně. Byl však zvědavý, kdo s Yoon-Gim tam byl, a tak jsem mírně zpoza rohu vystrčil hlavu. Pohled mi spadl na muže, jenž vypadal, že je jen o pár let starší než Yoon-Gi. Zprvu jsem si myslel, že to bude nejspíš nějaký jeho kamarád, ale když jsem si pak všiml, že mají téměř totožné nosy i rty, uvědomil jsem si, že by to mohl být jeho bratr. Protože ta podoba tam skutečně byla a ne malá. Hlavu jsem zpět schoval a chvilku ještě počkal, až ti dva zmizí. Přitom mi pomalu začalo docházet, že se Yoon-Gimu nejspíš opravdu nic tak závažného nestalo. Nebo ne že by zrovna rozseknutá hlava nebyla nic vážného, jen když jsem ho tam u své postele viděl zcela bezvědomí, myslel jsem na nejhorší. A popravdě jsem se o něj bál... a to i přes to všechno. Průseru a škody jsem totiž nadělal dost!

Hned co jsem měl dojem, že už ti dva zmizeli, vylezl jsem zpoza rohu a přešel ke dveřím toho doktora. Tentokrát už jsem neváhal a na dveře několikrát zaklepal. Než jsem se stihl nadát, dveře se otevřely a uprostřed nich stál muž s bílým pláštěm. „Dobrý den," pozdravil mě a já mu jeho pozdrav opětoval. Přitom jsem si ho celého prohlédl. Byl nejspíš starší než já, ale i tak vypadal celkem mládě. Co mě na něm však nejvíc překvapilo, byly jeho tmavě modré vlasy. Bylo to velmi netypické, a hlavně při jeho profesi, ale i tak jsem musel uznat, že mu to opravdu slušelo. „Tak pojďte dál," pobídl mě a já tedy přešel do místnosti. Ten mladý doktor za mnou zavřel dveře a přešel až ke svému stolu. Usadil se na svojí židli a já jako tupý stál na tom stejném místě. „Tak s čím jste za mnou přišel?" optal se a zkoumavým pohledem se na mě zadíval. „Poranil jsem si ruku..." řekl jsem trochu zahanbeně. Při tom jsem ale svoji ruku schovával za zády. „No tak mi jí ukažte, ať se na to mohu podívat," přikázal mi a já mu ji tedy ukázal.

„Moc pěkné! Co jste dělal?" optal se mě potom, co z mé ruky sundal obvaz a pozorně si prohlédl mou ránu. „Poranil jsem se o střep," řekl jsem popravdě a snažil jsem se moc nekroutit, jelikož mi mou ránu začal dezinfikovat. „Dneska, ale určitě ne, že?" podíval se na mě vyčítavým pohledem. „No... dnes ne... včera odpoledne," „Měl jste přijít hned! Ale naštěstí to nevypadá zad tak zle. Ale i tak vám to budu muset zašít," vysvětlil mi a dál mi dezinfikoval mou poraněnou dlaň. Už jsem si myslel, že z té bolesti asi umřu, když v tom už naštěstí přestal. Na chvilku nechal mou ruku být a šel někam na druhou stranu místnosti. Nejspíš si tam šel pro nějaké věci, protože pak mi řekl, že mi místo rány umrtví a následně i zašije a také tak udělal. Popravdě jsem byl rád, že jsem nic necítil, protože pohled na to, jak mi ránu sešívá, byl víc než děsivý. Nakonec když všechno bylo hotové, mi ruku ještě nazpět zavázal obvazem a řekl mi pár pokynů i to kdy za ním mám přijít.

Potom už jsme se jen rozloučili a já jsem se ocitl zpět na prázdné chodbě. Tentokrát už s ošetřenou rukou. Nemohl jsem však říct, že by mě bolela méně. Rozhodně jsem však věděl, že takhle se mi zranění zahojí mnohem lépe. Vrátil jsem se zpět do pokoje, a jelikož jsem byl přeležený dostatečně, rozhodl jsem se, že tu alespoň poklidím. Žádná jiná aktivita mě ani nenapadla a uklidit to tu rozhodně potřebovalo, a to hlavně v koupelně. S jednou rukou to šlo všechno mnohem složitěji, ale to mě neodradilo od toho, abych v úklidu pokračoval. Už ani nevím, kdy jsem s úklidem skončil, ale vím jen to, že jsem přerovnával i to co nebylo třeba. Jenomže mě popadl jakýsi uklízecí amok a já jsem si nemohl pomoct. Na druhou stranu to bylo pro mě jako jakýsi lék na duši. Uklidňovalo mě to a já si nemohl pomoct. Byl jsem do toho tak zažraný, že jsem při rovnání svého oblečení usnul opřený o skříň a probudil mě až ranní svit. A já se tak probudil do Štědrého dne!