Tae-Hyung

Nedokázal jsem téměř popsat, jak moc mě Yoon-Gi zklamal a zároveň ranil. Jeho slova jsem si dokola promítal v hlavě a nechtěl jim uvěřit. Měl jsem pocit, jakoby to byl jen nějaký špatný sen, ale nebyl. Bylo to opravdu skutečné a taky děsivé! Jak jen mohl? Nechápal jsem to a ani jsem to chápat nechtěl! Se slzami v očích a s taškou přes rameno jsem tak trochu nevědomky došel na nejbližší autobusovou zastávku a usadil se na prázdnou lavičku. Téměř jsem nevnímal kolemjdoucí, jen jsem byl zabraný do šokujících slov Yoon-Giho, kterými mi před několika minutami sdělil, co tehdy provedl. Snažil jsem se to celé nějak pochopit, avšak tohle nešlo chápat. Jak jsem jen mohl pochopit Yoon-Giho činy? Jak? Celou tu dobu byl Yoon-Gi můj kamarád, o kterém jsem si myslel, že je tu pro mě stejně tak jako ostatní mí kamarádi. Ale teď jsem moc dobře věděl, že tomu tak není! Lhal mi... a nejsem mě. Lhal všem, a to úplně o všem! Jak jen mohl!?

Věděl jsem, že je nemožné jeho činy v minulosti pochopit. Celé jsem to nějak nechápal... nechtěl jsem a ani jsem nemohl. Nešlo to! Yoo-Ggi byl totiž stejně jako Jung-Kook zodpovědný za Ji-Mina. Na jeho smrti měl stejný podíl jako on! To i on měl na rukách jeho krev. Mohl za to! Už opět jsem brečel a nedokázal jsem tomu zabránit. Nemohl jsem na to všechno přestat myslet. Bylo to nemožné. Stejně jako nepřemýšlet nad tím, zda vůbec někdy Yoon-Gi mluvil pravdu a kolik lží bylo ještě z jeho úst vypuštěno. Hlavou se mi totiž začala honit myšlenka, zda vůbec Yoon-Gi o Jung-Kookovi mluvil pravdu. Co když to tak vůbec nebylo tak jak mi Yoon-Gi před nedávnem tvrdil a Yoon-Gi si to celé vymyslel nebo ještě hůř... na Jung-Kooka to jen celé hodil. Bože! Co když to byl on, co Ji-Mina zabil a ne Jung-Kook! Byla snad i tohle lež nebo se jen všichni v mém okolí zbláznili a jsou úplně někým jiným, než jsem si myslel. Doufal jsem jen, že už mě nikdo ničím nepřekvapí a že se neukáže, že i mí dva zbylí kamarádi něco netají stejně tak jako Yoon-Gi s Jung-Kookem.

Už opět jsem měl v hlavě neskutečný bordel a nevěděl jsem co si s ním počít. Myslel jsem si už, že jsem si to v hlavě nějak urovnal, avšak nejspíš ne, protože Yoon-Gi mě svým sdělením rozhodil na tolik, že jsem začal pochybovat úplně o všem, a to i sám o sobě. Nevěděl jsem čemu věřit, a hlavně co si počít se svými city ke Kookiemu, které jsem se ve svém srdci snažil zazdít. A popravdě se mi to vůbec nedařilo. Opravdu moc jsem chtěl na všechno zapomenout, ale nešlo to, a to i přes to, že jsem si pořád dokola připomínal, co hrozného provedl mému kamarádovi... však on zabil! Jenomže teď zazdít mé city půjde ještě hůř! Dostal jsem totiž od Yoon-Giho naději, že by vše mohlo být úplně jinak a že Yoon-Gi jen lhal! Netušil jsem však, zda mé úvahy byly správné nebo ne, a tak pro mě bylo stokrát složitější si s city k Jung-Kookovi poradit. Bylo to ovšem obtížné a lepší pro mě bylo, když jsem na to nemyslel. Akorát že teď to zrovna bylo mnohem těžší než kdy jindy předtím. A to nejen díky naději, jež vyšla z mých úvah, ale i z našeho setkání po několika dlouhých týdnech.

Popravdě to pro mě bylo víc zničující, než jsem čekal. Když jsem tam stál v pokoji u dveří a hleděl mu do očí, měl jsem, co dělal, abych všechen ten nával emocí ustál. Byl to boj mezi srdcem a rozumem, kdy ani jeden z nich nechtěl ustoupit a každý z nich mi radil úplně něco jiného. V jednu chvíli jsem měl snad pocit, že mi praskne hlava nebo, že se tam před tím rozbrečím. Ale ani jedno z toho se nestalo a já se s tím nějak popral. Avšak ti dva se nepřestali hádat ani teď, když jsem jako hromádka neštěstí seděl na autobusové zastávce. Už jsem ani nebrečel, jen jsem hleděl na projíždějící auta a na lidi kolem. Nechtěl jsem už ani na to všechno myslet. Věděl jsem, že už je zbytečné se tím trápit. Hlavně teď před Vánocemi, kdy by mělo být všechno kouzelné a lásky plné. A tak už jsem na to nemyslel a své myšlenky jsem zaměstnal tím, v kolik vlastně pojedu zpět do Deagu. Za tu dobu, co jsem tu seděl, jsem totiž úplně ztratil pojem o čase, a tak jsem se začal hrabat ve své tašce, abych našel svůj mobil. Jak jsem se tam, tak prohrabával, zjistil jsem, že ho tu nemám. Hledal jsem ho pak i ve svých kapsách, ale ani tam nebyl. On byl totiž úplně někde jinde... Já hloupá hlava ho zapomněl na pokoji!

Živě jsem si vzpomenul, jak jsem si ho položil na noční stolek, když jsem si začal balit některé věci, které jsem si chtěl odvést do Deagu. Pak při odchodu, kdy jsem byl z Yoon-Giho celý rozhozený jsem na nějaký mobil úplně zapomněl. Sakra! Nechtěl jsem se vrátit zpět na koleje, avšak bez mobilu jsem odjet nechtěl. Byl jsem sám na sebe naštvaný. Jak jsem jen mohl být, tak hloupý a nechat ho tam? Věděl jsem, že mé naříkání nic nevyřeší a já se i tak pro svůj mobil budu muset vrátit, ať chci nebo ne. Takže jsem se po chvilce zvedl a šel zpět směrem na koleje. Po cestě jsem zjistil, že mi vlak jede až za hodinu, takže jsem se alespoň nemusel stresovat tím, že bych kvůli zapomenutému mobilu nestihl vlak zpátky do Deagu, tak jak jsem měl v plánu. I tak jsem se snažil jít co nejrychleji, abych vše stihl, jak jsem chtěl. Takže za nedlouho jsem už opět byl před budovou školy.

Když jsem pak stál před dveřmi pokoje, zjistil jsem, že nejsou zamčené, což mě však tolik neudivovalo, jelikož Jung-Kook na rozdíl ode mne neměl tu tendenci se pořád zamykat. Když jsem však vešel do pokoje, zjistil jsem, že tu nikdo neví. Přišlo mi to zvláštní hlavně, když bylo odemčeno. Pomyslel jsem si, že si nejspíš někam odběhl a zapomněl zamknout. Popravě i mě se to občas stávalo. Neměl jsem chuť to však nějak dál řešit, a tak jsem popadl svůj mobil, který díky bohu ležel přesně tam, kde jsem myslel, že bude. Strčil jsem si ho do kapsy u bundy, tak abych ho měl v bezpečí a nikde už ho nevytratil. Ještě, než jsem opustil pokoj, jsem si vzpomněl, že jsem si v tom všem spěchu před tím zapomněl vzít některé své knihy na učení, a tak jsem si vzal i ty. Když jsem si pak dal svou tašku na zem, abych si tam knihy mohl uložit, všiml jsem si u Jung-Kookovi postele něčeho divného... Byla to jakási loužička čehosi tmavého až mírně načervenalého.

Než jsem si však uvědomil, o co by se mohlo jednat, už jsem k té loužičce natáhl ruku. Už už jsem se svým jedním prstem toho malém dotkl, když v tom mě někdo vyrušil. „Tae-Hyungu?" vydechl dotyčný a donutil mě otočit k němu hlavu. Byl to Ho-Seok, který stál ve dveřích s udiveným výrazem. „Co tu děláš? Myslel jsem, že vrátíš až po Vánocích." „Jo to jo, jen jsem si přišel pro nějaké věci... Co se tu stalo?" ke konci už jsem to nevydržel a optal jsem se ho, neboť mi pomalu začalo docházet, že ta věc na zemi není jen tak něco, ale krev. Ho-Seok jakoby snad věděl, o čem mluvím, pohlédl na místo vedle mě. „Yoon-Gi se poranil," vydechl Ho-Seok, když udělal několik kroků ke mně. „Jak?" znovu jsem se ho optal a upřeně hleděl na krve. „To kvůli té rvačce," odpověděl mi, čímž mě donutil na něj pohlédnout. „Kvůli rvačce?" optal jsem se ho trochu nechápavě a zvedl jsem se ze země, takže jsme si oba dva hleděli do očí. „Jo, kvůli rvačce..." potvrdil to, co před chvilkou řekl. „... Jung-Kook se totiž už zase porval s Yoon-Gim. Jsou jako blázni!" dodal.

„Nebo spíš Jung-Kook je jako blázen tuhle nám vtrhl do pokoje a bez žádného vysvětlení se vrh-" „Nic už neříkej!" okřikl jsem ho, čím jsem přerušil jeho slova. Nechtěl jsem slyšet další věci, které by ještě víc pomátly už takhle dost mé zmatené myšlenky. Šel jsem si jen pro svůj mobil, a ne pro další žvásty. Ať už to vše bylo, tak nebo onak. Je mi to fuk! I to, zda Yoon-Gi dostal od Jung-Kooka před držku nebo ne. Doufal jsem však, že dostal. Avšak ta krev na zemi mě děsila víc než cokoliv jiného. Neboť se mi začaly do hlavy vracet všechny vzpomínky, kdy naposled jsem krev na zemi viděl. Nebyla to však jen mala louže krve jako tady... byla o dost větší a mohl jsem za ní já! Ať už jsem chtěl nebo ne mou mysl ovládly mé vzpomínky, na které jsem měl pocit, že už jsem dávno zapomněl. Avšak zapomenout na něco takového nešlo. Měl jsem už opět pocit, že se mi svírá hrudník a já nemůžu dýchat. A nebylo tomu jen jako, ale doopravdy. Všechny nádechy a výdechy mi šly ztuha a já byl rád, že stojím rovně na nohou. „Já... Já už musím," vysoukal jsem ze sebe k Ho-seokovi a obešel ho směrem ke dveřím. „Tae! Počkej!" křičel na mě z pokoje. Já jsem ho však nevnímal. „Jsi v pořádku?... O Yoon-Giho se bát nemusíš! Je v pořádku. Má jen rozseknuto hla-" další jeho slova jsem už neslyšel, neboť dveře výtahu se zavřely. Dnes už po druhé a snad už naposledy.

Jung-Kook

Ležel jsem na chladné podlaze v koupelně a svá kolena jsem si pevně tiskl ke své hrudi. Už jsem ani nebrečel, jen jsem měl zavřené oči a snažil jsem se potlačit své vyčítavé myšlenky, z kterých sem měl pocit, že se nejspíš dočista zblázním. Všechny mé myšlenky ještě víc umocňovalo ticho, které v koupelně vládlo. Bylo tu opravdu hrobové ticho a nebýt světla, které vyzařovala malá žárovička, měl bych pocit, že v nějakém hrobu opravdu ležím. Jenomže neležel. Byl jsem mezi živými a jen ležel na zemi mezi střepy zrcadla jako nějaký zbabělec, co nedokáže ustát své činy. Já jím však opravdu jsem, a to ne jenom jako, ale doopravdy. Nezmohl jsem se na nic víc než jako zbabělec fňukat a smáčet si tváře slzami. Nebyl jsem schopný ničeho jen se litovat. Brečel jsem v koupelně opravdu dlouho, tak dlouho, že jsem téměř ztratil pojem po čase. Nic kromě svých myšlenek jsem nedokázal vnímat, tedy až na Ho-Seokovo zakřičení z vedlejší místnosti, kterým mi sdělil něco ve smyslu, že Yoon-Giho někam odvede. Avšak kam už jsem mu nějak nerozuměl. Bylo mi to ale jedno... jak sobecké.

Netušil jsem, jak dlouho jsem tu byl, ale poté, co jsem se vybrečel, jsem zůstal jen se svými myšlenkami. Ano i slzy mě opustily a nechaly mě o samotě. Naštěstí mě o samotě nenechala únava, která na mě po mém vyčerpávajícím breku dopadla. Nebyl jsem schopný ničeho, a to ani zvednout se ze země a přemístit se do postele. Jedním z důvodu toho i byly střepy, které byly roztříštěné všude kolem mě. S jedním střepem jsem si dokonce jednu chvilku pohrával. Byl malinký a ostrý. Párkrát jsem se o něj malém řízl, ale nakonec jsem jej stejně odhodil na zem k ostatním. Nelíbilo se mi totiž, když jsem v něm viděl svůj ošklivý odraz. Oči jsem měl napuchlé od pláče a své tmavé vlasy jsem měl rozcuchané do všech stran. Byly však rozcuchané úplně jinak než vlasy po ránu. To člověk vypadá roztomile, a tak já jsem rozhodně nevypadal. Byl jsem jako stvůra! Jako ta ze snu, co se jí lidí bojí a kvůli, které nemohou usnout. Ta, která vypadá strašidelně a lidem ve snu dělá peklo. Nejde ji nijak zkrotit a ona stále dál páchá hrůzostrašné věci, které všechny děsí. Přesně jako taková stvůra jsem se cítil...

Všechny předešlé myšlenky o tom, jak jsem všechno podělal jen a jen já se mi už opět honily v mé hlavě a já měl pocit, že jim snad nikdy nebude konec. Bylo nemožné je vyhnat pryč z mé hlavy! Byl bych nejradši, kdybych alespoň na chvilku na to vše nemusel myslet. Kdybych jen mohl... jenomže mě to přišlo jako nemožné! Připadalo mi to jako zlá můra, z které nejde utéct. Pohled mi pak při myšlence na vše zapomenout sjel opodál k zemi, kde leželo několik platíček s prášky, které při mém praštění do zrcadla musely nejspíš vypadnout z poličky. Jen tak tam ležely... a v mé hlavě se honily šílené myšlenky ještě na mnohem víc šílenější věci. V ten moment jsem měl pocit jako bych měl z rázu v hlavě černo a jediné co dokázalo upoutat mou pozornost byly prášky na zemi. Popravdě jsem vůbec netušil, co dělám nebo co udělat chci, ale v tu ránu jsem byl na kolenou a plazil jsem se přes střepy k několika platíčkům s prášky. A než jsem se nadál, už jsem jeden po druhém vylupoval do své dlaně, aniž bych věděl, co jsou zač... V tu chvíli mě to ani trošku nezajímalo. Chtěl jsem přeci na to vše alespoň na chvilku zapomenout!