Jung-Kook

Byl jsem opravdu překvapený, když se náhle do pokoje otevřely dveře a v nich se objevil Tae-Hyung. Opravdu jsem nečekal, že by se tu najednou jen tak zjevil. Popravdě jsem si chvilku myslel, že je to jen výplod mé hlavy, ale nebyl... Tae-Hyung byl skutečný. Jeho příchodem jsem byl tak zaskočený, že jsem ze sebe nedokázal vysoukat ani jednu hlásku natož celé slovo, a tak jsem na něj hleděl jako smyslů zbavený. Ani Tae nevypadal, jakoby mě tu čekal, takže i on jen mlčky stál a stejně přihlouple na mě hleděl, tak jako já na něj. Místností vládlo nepříjemné ticho a mně se v hlavě honilo několik desítek tisíc myšlenek, tak že jsem je nestíhal ani vnímat. Koukal jsem na něj jako vyoraná myš a nedokázal jsem stále pobrat, že tu je. Cítil jsem na hrudi tak neuvěřitelnou úlevu, když jsem ho tu viděl, jak tu stojí a je v pořádku... že už konečně neleží v nemocnici v kómatu a já se nemusím strachovat o jeho život. Teď jsem se mohl strachovat jedině o náš vztah, který visel doslova na vlásku... a to hlavně po mé návštěvě v nemocnici.

Jako nějací hlupáci jsme na sebe hleděli celkem dlouho. Ovšem Tae byl ten, který rozbil to ticho mezi námi a oznámil mi, proč vlastně přišel. Můj mozek nebyl vůbec schopen pracovat, takže jsem mu řekl jen hloupé dobře. Nic víc jsem mu neřekl, i přestože jsem chtěl, ale z nějakého důvodu jsem toho nebyl schopen. Jedním a zároveň i hlavním důvodem toho byl fakt, že jsem nechtěl, aby to dopadlo jako minule v nemocnici. Nechtěl jsem znovu slyšet jeho křik, jímž mi minule zničeně sdělil, abych odešel. Zároveň jsem taky už nechtěl vidět jeho zdrcený výraz ve tváři... stejně tak jako slzy, jenž mé srdce společně s jeho slovy rozdrtilo na několik malinkých kousků. To jsem opravdu nechtěl, a proto jsem byl raději zticha a jen ho jedním očkem pozoroval.

Nakonec když se můj mozek probral k životu a já se odhodlal Taeho oslovit, abych mu řekl, že bych si s ním chtěl promluvit, když v tom se do pokoje přiřítil on! Yoon-Gi téměř ani nezaklepal a hned vlítl do pokoje, jakoby snad hořelo. Jenže ono nehořelo, takže jsem nechápal, o co mu šlo. Nestihl jsem téměř ani nic říct, když Yoon-Gi Taemu řekl, že by si s ním chtěl promluvit... a to o samotě. Kdyby mě Tae-Hyung nepoprosil, asi bych ani neodešel, ale nakonec jsem přeci jen odešel. Popravdě jsem ani netušil proč, když se jednalo o Yoon-Giho, ale stalo se. Opustil jsem pokoj, tak jak mě Tae-Hyung požádal, takže jsem teď stál na chodbě jako nějaký hlupák. Mohl bych sice jít někam pryč, jenže to bych nesměl mít bosé nohy. Stál jsem na chodbě opřený o zeď a čekal, až si ti dva promluví. Během toho jsem si pomalu ale jistě začal uvědomovat, proč jsem vlastně bez jakýchkoliv námitek nechal Taeho s tím potrhlým lhářem. V tu chvíli, když jsem opustil pokoj, mi to nějak ani nedošlo. Byl jsem tak trochu pořád zaskočen tím, že se tu Tae-Hyung objevil.

Měl jsem pocit, že už na chodbě stojím věčnost, ve skutečnosti uběhlo jen pár minut, co jsem opustil pokoj a nechal ty dva o samotě. Mé bosé nohy mě zábly zimou a já měl chuť už se vrátit zpět do svého pokoje ovšem, než jsem se stihl rozhodnout, zda tu ještě chvilku počkám nebo se na to vykašlu a vrátit se zpět, dveře od našeho pokoje se zhurta otevřely a z nich vyběhl Tae-Hyung se svojí taškou na rameni. Vypadal, jakoby byl rozčílený a naštvaný. Když se pak mihl kolem mě, všiml jsem si malých slz na jeho tváři. Neměl jsem sebemenší tušení, co se stalo ale zřejmě ne nic dobrého... ne když měl na tváři slzy. Měl jsem o něj starost, a tak jsem se rozeběhl za ním k výtahu, do kterého už stihl nastoupit. Chtěl jsem se ho optat, co se stalo a nastoupit k němu do výtahu jenže byl jsem moc pomalý a dveře výtahu se mi zavřely přímo před nosem. Bohužel ani mé zběsilé mačkání tlačítka nedokázalo otevřít dveře výtahu.

Mohl jsem sice za Tae-Hyungem doběhnout po schodech, jenže neudělal jsem to. Místo toho jsem vběhl do našeho pokoje, kde jsem se přesně ve dveřích střetl s Yoon-Gim, který se zřejmě chystal odejít. Já jsem však do něj zhurta strčil, takže Yoon-Gi se ocitl uprostřed pokoje. „Co jsi mu udělal?" vykřikl jsem na něj a zabouchl jsem za sebou dveře, aby nás ostatní nemuseli poslouchat. „Nic," odsekl a provinile na ně koukl. „Nic? A proč tedy tak najednou vyběhl z pokoje se slzami v očích?" optal jsem se ho rozzuřeně. Snažil jsem se však sobě držet všechnu svou agresi, neboť jsem měl opravdu velkou chuť mu jednu vrazit. Doufal jsem však, že násilí nebude třeba. „Do toho ti nic není, tak se nestarej," vyprskl na mě nevrle a strčil do mě, abych mu uhnul z cesty. Já jsem mu však z cesty neuhnul. „Ale já se o to chci starat. Tak co jsi mu udělal?" „Myslíš si jako, že zrovna tobě něco řeknu? Tak to se pleteš," uchechtl se posměšně, avšak to neměl dělat. Já jsem do něj totiž zprudka strčil, takže narazil do skříně. „Jo to sakra řekneš!" řekl jsem výhružně a přirazil do víc ke skříni. Yoon-Gi sice kolem sebe mával rukama, abych ho pustil, avšak já jsem byl silnější.

„Nech mě být! Pust mě sakra!" snažil se dostat z mého sevření, ale marně. „Drž ten svůj zobák a radši mi řekni, co jsi mu udělal!" přirazil jsem ho ještě nic ke skříni, takže se místností ozval dunivý zvuk. „Ne! Nic ti do toho není... Takže mě pusť!" protestoval Yoon-Gi a ze všech sil se mě snažil od sebe odstrčit. Oběma rukama mě silně tlačil do mé hrudi, jež mě stále po nehodě bolela, avšak nepříjemnou bolesti jsem se nenechal oblbnout a stál na tom stejném místě pevně jako skála. „Tak co teda?!" vykřikl jsem a pěstí udeřil vedle Yoon-Giho hlavy, což způsobilo, že se Yoon-Gi polekal. Jeho nátlak na mé hrudi však nezeslábl ba naopak. Snažil se mě mnohem silněji od sebe odtlačit, takže mě má poraněná hruď bolela mnohem víc, a tak mi nezbývalo nic jiného než ucuknout. Neučinil jsem, však jen protože bolest na mé hrudi byla čím dál tím míň snesitelná, ale taky protože jsem si uvědomil, že jsem si to s Yoon-Gim chtěl všechno v klidu vyříkat, a ne být zase agresivní jako tuhle, kdy mě jako teď ovládla chuť mu rozbit tu jeho neomalenou držku.

„Jsi fakt idiot Yoon-Gi! Kdybych mohl tak tě tu na místě rozkopu!" kroutil jsem nad ním hlavou a zlostně mu hleděl do těch jeho ulhaných očí. Už dávno jsem ho netiskl ke skříni, takže Yoon-Gi stál uprostřed pokoje necelý metr ode mě. „Ovšem," řekl ironicky a na tváři se mu vyrojil pošklebek. Jeho posměšná slova mě už opět rozčílila, takže jsem stál celý rozzuřený přímo před ním. Chuť mu jednu vrazit mě už opět ovládla a já tak po chvilce co jsme si jen tak zlostně hleděli do očí, učinil. Má pěst se potkala s jeho tváří, takže Yoon-Gi bolestně zasyčel. Ve mně to však stále vřelo, a tak jsem už opět tiskl jeho tělo ke skříni. „Říkal jsi snad něco?" optal jsem se ho s trochou sarkasmu a ironie v hlase, neboť mě jeho předchozí pošklebná poznámka opravdu vytočila. Yoon-Gi mi však nic neodpověděl, ale za to mě kopl do rozkroku, takže jsem ztratil jakoukoliv moc nad jeho tělem a pustil ho ze svého sevření. Jeho kopanec mě fakt bolel, a takže jsem bolestně zamručel.

Yoon-Gi zřejmě chtěl využít situace a chtěl jako nějaký zbabělec utéct, já jsem mu však stihl svou nohou podkopnout nohy, takže hodil pořádnou tlamu. Ležel na zemi jako hromada kamení a já jsem se mezitím stihl pomalu zapamatovat z jeho zákeřného kopance. Yoon-Gi zrovna stával ze země, když jsem ho popadl za lem jeho trička a jednu mu pořádně vrazil, neboť si to za ten zákeřný kopanec zasloužil. Vrazil jsem mu jí opravdu silně, takže nebylo divu, když mou ránu neustál a zavrávoral sebou. Udělal několik kroků dozadu, aby ustal mou ránu, když v tom zakopl o můj batoh, který jsem měl pohozený jen tak na zemi. Než dopadl na zem, vypustil z úst několik sprostých nadávek. Pak už dopadl na zem, avšak hlavou nešikovně dopadl na hranu mojí postele. Poznal jsem to podle šumivého zvuku.

Nejspíš bych tam jen tak na místě stál a koukal na něj, jenže on se po pádu ani nehnul. „Yoon-Gi?" vydechl jsem starostově a všechny své předchozí problémy jsem zahodil za hlavu. Yoon-Gi však na má slova nijak nereagoval a nehybně ležel na zemi. „Yoon-Gi!" oslovil jsem ho znovu a udělal krok směrem k němu. Poklekl jsem si na zem a popadl Yoon-Giho za paže, abych s tím zatřásl. „No tak Yoon-Gi!" třásl jsem s jeho tělem ve snaze ho probrat z bezvědomí. Jenže nic se nedělo. Vzal jsem proto do rukou jeho obličej a párkrát ho propleskl, avšak ne nějak silně. Zděsil jsem se pak, když jsem na jeho hlavně nahmatal něco vlhkého. Když jsem pohlédl na svou dlaň, zjistil jsem, že je to krev. Červená vlhká tekutina mi smáčela mé prsty. V tu chvíli jsem měl v hlavě úplně prázdno a vyděšeně jsem hleděl na svou ruku od krve. Krev byla i na hraně postele, do které se hlavou udeřil. Mlčky jsem hleděl na bezvládné tělo Yoon-Giho a hlavou se mi honilo nespočet splašený myšlenek, jež mě doháněly k panice.

Netušil jsem, co si teď počít věděl jsem však, že bych na něj neměl jen tak hledět. Ne když je v bezvědomí a z jeho hlavy mu teče krev! Hlavou se mi ale honily myšlenky, které mě nutily na něj jen vyděšeně hledět. Moc dobře jsem si, ale uvědomoval, že to není správné. Jenomže než jsem se rozhoupal něco udělat, místností se ozvalo slabé klepání na dveře. V tu chvíli jsem úplně ztuhl a zaposlouchal se do tichého klepání na dveře od tohoto pokoje. Neměl jsem sebemenší tušení, kdo to je, ale ať už je to kdokoliv nestál jsem o jeho přítomnost! Rozhodně ne teď v tenhle moment, kdy tu Yoon-Gi nehybně ležel na zemi a já měl ruce od krve. Modlil jsem se, aby se ten někdo už přestal dobývat do pokoje a odešel. Bohužel moje přání nebylo vyslyšeno a ten dotyčný vrazil do pokoje se slovy: „Jung-Kookie, neviděl jsi Yoon-". Ten, kdo stál s vytřeštěnýma očima uprostřed dveří, byl Ho-Seok. „Bože!" vydechl překvapeně, aniž by dokončil svá předchozí slova, s kterými sem vlítl.

Nejspíš šoku na mě hleděl s vykulenýma očima a nebyl zřejmě schopen pochopit, co se tu stalo. Po chvilce však udělal pár kroků k nám a poklekl na zem. Zkoumavým pohledem sjel pozorně celé Yoon-Giho tělo a pak i mě včetně mých zakrvácených rukou. „N-neni-i to t-tak já to v-vypadá!" vyhrkl jsem rozpačitě a své ruce od krve jsem si schoval za záda. „Co... Co se stalo?" „O-On zakopl... a spadl na hranu postel-le..." dodal jsem stále rozhozený z celé situace. „Opravdu jsem mu nechtěl nijak ublížit..." vydechl jsem a zahleděl jsem se na Ho-Seoka, který se stejně jako já snažil Yoon-Giho přimět se probrat. „Byla to jen neho-" „Už nic neříkej!" vyhrkl Ho-Seok a zoufale se na mě podíval. Nevypadal, jakoby mi má slova nevěřil, což ještě víc zneklidňovalo mé myšlenky. Nevěděl jsem co dělat a jak mu pomoc. Připadal jsem si tu úplně zbytečný hlavně, když jsem měl pocit, že se tu sám nejspíš zhroutím. „Půjdu... půjdu si umýt ruce," šeptl jsem tiše na Ho-Seoka, který se stále snažil Yoon-Giho probrat. Svá slova jsem však řekl tak tiše, že je nemohl slyšet, a tak mi neodpověděl.

Zvedl jsem se ze země a přešel pomalou chůzí až do koupelny, kde jsem za sebou zamkl. Pustil jsem vodu a začal jsem si umývat ruce, na níž byla Yoon-Giho krev, která byla na některých místech mírně zaschlá. Snažil jsem se proto, co nejvíc pečlivě umýt ze svých rukou umýt krev, jež se smíchala s průhlednou vodou. Ruce jsem si myl velice pečlivě a dlouho. Tak dlouho dokud jsem neměl pocit, že všechna Yoon-Giho krev je už pryč. Mezitím, co jsem si své ruce pečlivě umýval, se mi hlavou honilo nespočet myšlenek. Některé mi dokonce vehnaly slzy do očí. Začal jsem totiž mít čím dál tím větší strach, že mě budou všichni obviňovat, že jsem chtěl Yoon-Gimu ublížit což jsem rozhodně nechtěl... ne takhle! Sice jsem mu několikrát vyhrožoval, avšak nikdy... nikdy bych mu nechtěl nijak vážně ublížit. Byl jsem proto z toho celého zdrcen. Zároveň jsem měl strach, aby se Yoon-Gimu něco vážného nestalo. Krev, jež mu tekla z hlavy, mě opravdu děsila! Děsila mě stejně tak jako krev Ji-Mina, která byla na mých rukou stejně tak jako krev Taeho...

Bál jsem se toho, jak by si všichni mohli vyložit tuhle celou situaci a také aby se Yoon-Gimu něco nestalo. Vzpomenul jsem si totiž na slova, jež jsem dal Ji-Minovi předtím, než odešel mezi neživé. Dál jsem mu slib, že na Yoon-Giho dohlednu a že se postarám, aby se mu nic nestalo... Věděl jsem, že jsem ho už dávno zklamal! Tak jako úplně všechny! Celou dobu jsem dělal úplný opak toho o co mě Ji-Min požádal a teď to došlo tak daleko, že se Yoon-Gi kvůli naší rvačce poranil... Bylo to kvůli mně! Už opět! Připadal jsem si jako bych byl magnet na špatné věci a přitahoval jen samé negativně věci na lidi kol mě, kteří zároveň kvůli mně trpěli. Nebyl jsem schopný se téměř podívat do zrcadla na svou tvář, jelikož jsem měl pocit, jako bych hleděl do tváře člověku, kterého neznám. Opravdu jsem si připadal jako někdo jiný, o němž jsem celou dobu neměl sebemenší tušení.

Měl jsem pocit, jakoby se z mého nitra probrala nestvůra, jež se snažila vše kolem sebe zničit... Byl to Ji-Min co kvůli mně přišel o život. To kvůli mně přišli o Ji-Mina jeho blízcí. Ji-Min však nebyl jediný, a i Tae-Hyung málem přišel kvůli mně o svůj život! Yoon-Giho jsem zatáhl do spoustu maléru a připravil o Ji-Mina a téměř i o Tae-Hyunga ...a teď jsem se o něj nedokázal ani postarat a dodržet slib jenž jsem dal svému kamarádovi... zklamal jsem všechny i sám sebe! Uvnitř sebe jsem zuřil ještě víc než před malou chvilku a na svůj odraz v zrcadle jsem nebyl schopen se dívat. Slzy mi stékaly to tváři a já plný vzteku jsem pěstí udeřil do zrcadla, které se roztříštilo na malé kousky po podlaze. Já jsem se s brekem sesunul k zemi a nechal volně stékat své slzy. Neubránil jsem se a z plna hrdla jsem žalostně zakřičel, neboť jsem nebyl schopen v sobě zadržet všechny své emoce, jenž jsem nedokázal ovládnout.