Tae-Hyung

Byla sobota odpoledne a já jsem se rozhodl, že si dojedu pro své věci na kolej. Měl jsem tam většinu svých věcí, a hlavně veškeré své učení, které jsem potřeboval, neboť jsem kvůli svému stavu zameškal období zápočtů, ale zároveň se také blížily zkoušky. Takže jsem si chtěl všechny tyto věci vyzvednout, a to ještě před Vánocemi, které se pomalu, ale za to jistě blížili. Moje máma nebyla sice moc nadšená, že jsem se najednou rozhodl, že si z ničeho nic dojedu pro své věci až do Seolu, avšak nakonec jsem jí přemluvil a nasedl na vlak. Měla o mě totiž stále strach a chtěla o mě nepřetržitě pečovat. Bylo to sice od ní milé, jenže čeho je moc, toho je příliš hlavně teď, když už mě konečně propustili z nemocnice a doktor prohlásil, že můžu začít pomalu fungovat tak jako předtím. Také jsem chtěl alespoň na malou chvilku být sám, jelikož poslední dny jsem trávil s rodinou, což rozrušovalo mé myšlenky, které stále dokola kolovaly mou hlavou. Byly to především myšlenky ohledně Kookieho a Yoon-Giho slov.

Stále dokola jsem si jeho slovo v duchu opakoval a snažil jsem se přijít na něco, co by dokázalo Jung-Kookieho nevinu... nechtěl jsem si pořád připustit, že tomu tak doopravdy je. Bylo sice pravdou, že jsem měl chvíle, kdy jsem byl o Jung-Kookovi vině přesvědčen, ale občas jsem měl zas chvilky, kdy jsem tomuto faktu nechtěl uvěřit... bohužel podle Yoon-Giho slov vše směřovalo k tomu, že Jung-Kook Ji-Mina doopravdy zabil. Pořád jsem však asi naivně doufal, že je to všechno jinak. Proto jsem i začal uvažovat nad tím, že bych si s Jung-Kookem promluvil. Přeci jen bychom se měli chovat jako rozumní lidé, avšak netušil jsem, kdy na to seberu odvahu, abych se ho na vše zeptal. Nechtěl jsem se, ale k němu chovat tak jako minule v nemocnici, neboť jsem si uvědomil, že to ode mne bylo velice nefér. Bohužel tuhle v nemocnici jsem byl ze všeho tak rozhozený, že jsem se nedokázal téměř ovládat, hlavně když jsem stále myslel na vše ohledně Joonga, který už je zřejmě dávno po smrti...

Než jsem se stihl ponořit ještě hlouběji do svých myšlenek vlak, ve kterém jsem seděl, zatavil a já si uvědomil, že už jsem konečně v Seoulu. Vystoupil jsem z vlaku tak jako několik lidí, kteří cestovali vlakem. S bolavou nohou, kterou jsem si poranil při autonehodě, jsem se došoural až před budovu nádraží, kde se hemžila hromada lidí. Odchytil jsem si proto co nejrychleji taxi, jelikož se svou stále ještě bolavou nohou jsem si nemohl dovolit ujít delší vzdálenosti, takže hned jak taxi přijel, nasedl jsem do něj a on už mě na mou žádost odvezl ke škole. Cesta trvala snad věčnost, jelikož centrum Seolu bylo hned několik kolon, ale to se taky dalo čekat v tuhle dobu. Naštěstí jsme se asi po půl hodině dostali ke škole, kde jsem už pěknou dobu nebyl. Vypadalo tu však úplně stejně, takže se tu nic očividně nezměnilo. Nic se nezměnilo ani ve výtahu, jenž mě vyvezl až do patra, kde mám svůj pokoj tak jako další studenti této školy.

Když se dveře výtahu otevřely, vyšel jsem na chodbu, po které jsem se dostal až k mému pokoji, který jsem sdílel s Jung-Kookem. Netušil jsem, zda tam bude nebo ne, a proto jsem trochu s nejistotou strčil klíč do zámku a odemkl dveře. Poté, co jsem je otevřel, jsem zjistil, že se Jung-Kook v pokoji opravdu nachází. Seděl na pohovce s nohami v tureckém sedu a svůj pohled měl zabořen do nějaké knihy. Jenže když jsem za sebou zavřel dveře Jung-Kook svůj pohled od knihy odlepil a zadíval se mým směrem. Pod jeho pohledem jsem ztuhl a nevěděl co udělat nebo říct, a tak jsem tam jen tak stál a hleděl rozpačitě na Jung-Kooka, který zase hleděl na mě. Nikdo z nás nic neříkal, a tak místností vládlo nepříjemné ticho. Přišel jsem si jako bychom se viděli poprvé v životě a ani jeden z nás netušil, jak se mluví. Jeho pohled mi po chvilce byl nepříjemný, a tak jsem svůj pohled od něj odvrátil. Sundal jsem si bundu, neboť tu bylo celkem teplo a odhodil jsem jí na svou postel, jež byla řádně ustlaná.

Hned jak jsem si bundu odložil na postel, pohlédl jsem opět na Jung-Kooka, který mě tu celou dobu pozorně sledoval. Atmosféra mezi námi byla opravdu zvláštní. Ještě aby ne, když si uvědomím, jak vlastně dopadlo naše minulé setkáním, kdy jsem na něj před celý nemocniční pokoj křičel, aby odešel. Zřejmě proto raději nic neříkal a jen mě mlčky pozoroval. Pro mě to však bylo velmi nepříjemné. Jenže ani já jsem zatím neřekl ani jedno slovo. „Jen jsem si přišel pro pár věcí..." řekl jsem do ticha, jelikož už jsem to napětí mezi námi nemohl vydržet. „... takže zase za chvilku odejdu," dodal jsem a přešel jsem ke skříni, kde jsem měl své věci. „Dobře," zamumlat téměř neslyšně Jung-Kook já si zatím do tašky dál pár věcí, které jsem si chtěl vzít domů. Nikdo z nás nic opět neříkal, takže se místností už opět rozléhalo to trapné ticho. Já jsem si skládal své věci do tašky a Jung-Kook si už opět četl tu svou knížku, teda on ji podle mě moc nečetl, neboť jsem viděl, jak na mě jedním okem nenápadně sleduje. „Tae?" oslovil mě najednou z ničeho nic. „Hmm..." zamručel jsem na odpověď a otočil se jeho směrem. Jung-Kook se už chtěl nadechnout, když v tu najednou někdo nahlas zaklepal na dveře a vlítl do pokoje.

Nečekal jsem to, a tak jsem se sebou mírně cukl. Pohled od Jung-Kooka jsem odvrátil k osobě, která do našeho pokoje přilétla jako tajfun. Byl to Yoon-Gi. „Ahoj Tae," vyhrkl na mě jako nějaký blázen. „Ahoj," také jsem ho prozradil a čekal, co z něj ještě vypadne, neboť vypadal, jakoby mi potřeboval urgentně něco říct. „Mohl bych s tebou mluvit?" optal se a já jen souhlasně kývl. „Ale o samotě," dodal a pohlédl směrem k Jung-Kookovi jakoby mu chtěl naznačit, ať vypadne. „Prosím..." požádal jsem ho a on jen protočil očima. Nakonec se však zvedl a odešel z pokoje na chodbu, tak jak jsme ho s Yoon-Gim požádali. Yoon-Gi jakoby to byl jeho pokoj, se usadil na pohovku a nohy si položil na malý stoleček. Raději jsem to nekomentoval a urovnal jsem si v tašce řádně své věci, aby se do ní vešly ještě další. „Být tebou tak požádám o jiný pokoj! Já bych s tu s Jung-Kookem být nemohl," promluvil Yoon-Gi a já se na něj jen nechápavě podíval, jelikož jestli se mnou chtěl mluvit jen o tomhle tak na to jsem opravdu neměl náladu. „O čem jsi chtěl mluvit," optal jsem se ho a ignoroval jsem jeho předchozí slova.

Yoon-Gi jakoby najednou zvážněl a nohy, které měl ještě před chvilkou na malém stolečku, si z něj sundal dolů a usadil se jako normální člověk. „Noo..." podrbal se na zátylku, jakoby se nad něčím zamyslel a já si zatím do tašky skládal další své věci, neboť jsem tu nechtěl strávit věčnost. „Chtěl jsem s tebou mluvit o... o Ji-Minovi," vysoukal ze sebe nakonec a já se na něj se zamračeným obočím podíval, jelikož jsem nějak nechápal, co chce se mnou ohledně něho řešit... jedině, že by se přeci jen v Jung-Kookovi spletl a chtěl mluvit o tom? Avšak pak jsem ji vzpomněl na jeho předchozí slova ohledně Jung-Kookovi, takže jsem svou teorii mohl hned zahodit za hlavu. „A o čem přesně?" zeptal jsem se celý zvědavý, co mi odpoví. „Chtěl jsem ti říct, jak to vlastně bylo... jelikož mě tíží, že jsem ti neřekl úplně všechno," odvětil a má zvědavost ještě víc stoupla. Přestal jsem proto urovnávat věci v tašce a posadil jsem se na postel tak, abych na Yoon-Giho viděl. „Co všechno?" nechápal jsem a pozorně ho sledoval.

„Neřekl jsem ti, proč jsem Jung-Kooka nenahlásil a tím pádem neudělal pro Ji-Minovu záchranu víc," objasnil mi, avšak já jsem mu na to nic neříkal a čekal, co dál z něho vypadne. „Tuhle, když jsem ti řekl, jak to celé s Ji-Minem bylo, jsi mi vyčetl, proč jsem něco neudělal, když jsem věděl, že to byl Jung-Kook... Řekl jsem ti, že jsem se bál, avšak tak to úplně nebylo," „A jak tedy?" optal jsem se ho snažíc se nějak pobrat, co mi chce vlastně tedy sdělit. „Bál jsem se to ano a taky proto jsem nasedl zpět do auta a odjel do naší rodinné chaty, kam měli i oni dva přijet... jenomže nepřijeli. Jel jsem zpět, abych zavolal pomoc a hlavně záchranku, jenomže tam na mě čekalo nemilé překvapení... Opravdu jsem chtěl zavolat policii i záchranku jenže... Objevil se tam Joong společně s těmi jeho kumpány. A proto jsem v tu chvíli nemohl nic udělat. Jeden mi držel zbraň u hlavy a Joong se mě mezitím snažil přemluvit, abych Jung-Kooka nenahlásil... Vůbec jsem netušil proč, ale nejspíš aby na ně nepřišli," pokračoval dál ve svém vysvětlování, jak to tedy tenkrát bylo. Já jsem mlčky seděl a pozorně ho poslouchal.

„Měl jsem hrozný strach, co se bude dít. Joong pak hodil na stůl několik balíků s bankovkami a zeptal se mě, zda to bude stačit, abych mlčel a neudělal nějakou hloupost. Samozřejmě jsem mu na to kývl, jelik-" „Co? Jak jako kývl?" vyhrkl jsem a nechápavě jsem se zahleděl na Yoon-Giho, který stále seděl na pohovce. „Nechceš mi říct, že jsi nezavolal pomoc jen kvůli penězům!" vykřikl jsem na něj, když mi pomalu začalo docházet, co mi právě řekl. „Ne, Tae! Kývl jsem na to, to ano al-" „Bože! Už mi raději nic neříkej," vydechl jsem stále šokován. „Al-le já jsem na to kývl... kývl jsem na to jen, jeliko-" „Sakra Yoon-Gi mlč!" okřikl jsem ho, neboť jsem nechtěl slyšet víc. Z nějakého důvodu mi po tváři začaly stékat slzy. Nejspíš jsem nedokázal unést další hrozivé zjištění, jež mi právě Yoon-Gi sdělil. Popravdě jsem ani netušil, jak na to reagovat... jak bych to taky měl vědět, když jsem nečekal, že mi něco takového řekne.

Nemínil jsem tu být už ani sekundu, a tak jsem z postele popadl svoji bundu a tašku, do které jsem si stihl hodit pár věcí, pro které jsem si přijel. V tašce jsem však neměl všechny věci, které jsem chtěl, avšak už jsem tu nemínil být... ne po Yoon-Giho slovech, jež rozhodily všechny mé dosavadní myšlenky. „Počkej, Tae... kam jdeš?" otázal se mě Yoon-Gi a zvedl se z pohovky, na které celou dobu seděl. „Pryč! Už tu nemíním s tebou být," vyhrkl jsem a se svými věcmi jsem bez jakýchkoliv dalších slov opustil pokoj. Bylo mi fuk, že jsem tam nechal Yoon-Giho jen tak. Nezáleželo mi na něm! Byl už mi ukradený! Zabouchl jsem za sebou dveře, i přestože jsem slyšel, jak na mě Yoon-Gi křičí a vyrazil k výtahu, abych co nejrychleji opustil budovu školy. U výtahu jsem se však střetl s Kookiem, který tu zřejmě celou dobu jen tak stál, aby nám s Yoon-Gim nechal soukromý. Prošel jsem kolem něj a vběhl do výtahu. Jung-Kook mě sledoval s nechápavým výrazem, jakoby nechápal co se děje. Dost možná za to mohly mé slzy, jež upoutaly jeho pozornost. „Tae... stalo se snad něc-" chtěl vběhnout za mnou do výtahu, avšak dveře výtahu se zavřely dřív, než je stihl zastavit, takže jsem ve výtahu stál sám a se slzami o očích jsem se snažil zklidnit své splašené myšlenky.