Tae-Hyung

Stále jsem hleděl ke dveřím, ve kterých ještě před malou chvilkou stál Jung-Kook. Byl jsem mírně v šoku, jak se tu vzal, a hlavně co tu pohledával... Naštěstí tu už nebyl a místo něj ve dveřích stála zdravotní sestra, která byla stejně v šoku jako já. „Jste v pořádku?" vydechla vyděšeně a několikrát se ohlédla za sebe, jakoby se chtěla ujistit, zda je ten blázen už pryč. Díky Bohu byl... a odešel, tak jak jsem ho žádal. V hlavě se mi honilo nespočet splašených myšlenek a já nevěděl, co si o tom celém myslet. Celou dobu jsem tu jen ležel se zavřenýma očima a snažil jsem se odpočívat, neboť jsem se vůbec necítil dobře a v mé hlavě mi pořád dokola nepříjemně tepalo. Byl jsem rád, že jsem alespoň na chvilku nemyslel na to vše, co se stalo, jelikož jsem si po probuzení začal na všechno opět vzpomínat, a to opravdu jasně a zřetelně. Pamatoval jsem si úplně všechno, a to do nejmenšího detailu... tedy jen tu nehodu jsem si nebyl schopen vybavit. Doktor však říkal, že se to stává a že je to běžné při podobných úrazech hlavy. Tvrdil prý, že se sám diví, že jsem si zase na vše vzpomněl... já bych však byl raději, kdybych na určité věci už na dobro zapomněl... třeba na Jung-Kooka a také současně na Yoon-Giho slova, která mě vždy tolik děsila a zároveň bolela, když jsem si na ně opět vzpomněl.

Samozřejmě bych nejraději zapomněl i na Joongovo nehybné tělo, které kvůli mně skončilo na podlaze v kaluži krve. To já jsem ho zabil... jsem vrah! Stejně tak jako Jung-Kook! Rozdíl byl však v tom, že já jsem Joonga zabil, abych Jung-Kooka zachránil... to, jestli jsem udělal správně nebo ne netuším, avšak zabíjel jsem z... lásky? Ne! Samozřejmě že ne! Nemiluju ho a milovat ani už nechci! Zabil Ji-Mina... mého nejlepšího kamaráda! Jak bych ho jen mohl milovat? Byl jsem tolik zmatený ze svých pocitů a myšlenek, jež se mi stále rojily v hlavě. Přál jsem si na vše zapomenout a nic necítit! Všechny myšlenky mě ničily a já netušil co si počít... a jak vyřešit nevyřešitelné. Nechtěl jsem už na něj myslet. Nechtěl jsem myslet na nic a zároveň jsem nechtěl pociťovat ten zvláštní pocit na hrudi... tak moc jsem si přál, aby vše tohle byl jen zlý sen a nic z toho nebyla pravda. Opravdu moc jsem si to přál. Protože kdyby tomu tak bylo nemusel bych nad ničím z toho přemýšlet a už vůbec bych se nemusel trápit svým zlomeným srdcem... jenž jsem celé věnoval jen a jen jemu. Avšak neměl jsem, kdybych jen tehdy věděl, co je zač nic takového bych neudělal... Setřel jsem si slzy z mé tváře a zahleděl se na sestru, jenž s obavami kontrolovala přístroje vedle mě.

Jung-Kook

Seděl jsem na lavičce před budovou nemocnice a se sklopenou hlavou hleděl na své nohy, s kterými jsem si ledabyle pohrával s malými kamínky. Při tom jsem nemohl přestat myslet na to, co se ještě před malou chvilkou stalo u Taeho na pokoji. Nemohl jsem z hlavy pustit ten jeho pohled, kterým mi dával najevo, že doopravdy o mou přítomnost nestojí. I jeho zvýšený tón, kterým na mě křičel, toho byl důkazem. Tak moc mě to bolelo, když jsem věděl, za koho mě Tae-hyung má... že věří tak jako Yoon-Gi, že jsem vrah! Tak moc mě to štvalo už předtím a teď potom, co i Tae věřil tomuto faktu, mě to štvalo stokrát víc. Proklínal jsem Yoon-Giho za to, co udělal! To, že Yoon-Gi pořád dokola věřil těm svým výmyslům a že mě s nimi neustále otravoval, mě sice štvalo, avšak dokázal jsem to vždy nějak přejít. Jenže teď co své výmysly vykládá všem, jsem to už nechtěl nechat jen tak. Měl jsem chuť mu rozkopat tu jeho užvaněnou držku, tak jako nikdy. Možná jen přehráním, jenomže teď mě Tae-Hyung nenávidí, a to jen kvůli němu... kvůli jeho hloupým výmyslům!

Chvilku jsem ještě bezradně seděl na lavičce a utápěl jsem se ve svých bezradných myšlenkách. Snažil jsem se však své myšlenky nějak urovnat. Přeci jen se Tae-Hyung probral, a to bylo to hlavní. I přestože mě nehorázně moc mrzelo, jak moje návštěva Taeho dopadla. Uvědomoval jsem si však, že v tom je nevině a být já na jeho místě asi bych také věřil svému kamarádovi... avšak ranilo mě to. Yoon-Gi v tom však nevině nebyl a zasloužil si leda tak před držku, což jsem měl v plánu udělat! Nasedl jsem proto do autobusu a jel zpět ke škole. Cestou jsem pak jen doufal, že tam Yoon-Gi bude, abych si to s ním mohl konečně vyřídit, a to ať chce nebo ne. Došla mi už s ním trpělivost a já jsem neměl důvod ani náladu ho, jakkoliv šetřit. Proto jakmile jsem vystoupil před budovou školy, jsem výtahem vyjel až do patra, kde je můj pokoj stejně tak jako ten Yoon-Giho společně s jeho kamarády. Z výtahu jsem došel až ke dveřím jeho pokoje a hned jsem několikrát zaklepal.

Chvilku po mém zaklepání se otevřely dveře a v nich se objevila Ho-Seokova tvář. „Ahoj Kookie," usmál se na mě zářivým úsměvem. „Ahoj," řekl jsem stroze, a přitom jsem se jedním očkem snažil nakouknout do jejich pokoje, zda tam někde nezahlédnu Yoon-Giho, avšak marně. „Potřebuješ něco? Jinak jsem moc rád, že jsi zpět," „Je tu někde Yoon-Gi?" optal jsem se Ho-Seoka na nějž jsem se falešně usmál, neboť jsem neměl náladu na žádné velké vykecáváni. „Jo je ta-" nestihl to ani doříct a já do něj zlehka strčil, takže jsem mohl vejít do jejich pokoje. Udělal jsem pár kroků a hned jsem toho parchanta viděl. Ležel si v klidu v posteli a četl si nějakou knížku. „Tak tady tě máme," řekl jsem, když jsem přešel až k jeho posteli. On zpoza knížky vykoukl mým směrem mírně překvapen, co tu dělám. „Co tu chceš?!" optal se mě nevrle a svou knížku zavřel a odhodil na zem. „Tebe a taky vysvětlení," řekl jsem podrážděně mezitím, co Yoon-Gi vstal z postele a svýma očima se zahleděl do těch mých. Nic neříkal a jen na mě s malým úšklebkem hleděl, jakoby snad věděl, o co jde. „Ty parchante! Co jsi to sakra Taemu nakecal za hovna!" křikl jsem na něj, když už jsem nevydržel hledět do jeho tváře a zhurta jsem do něj strčil tak, že spadl zpět na postel.

„Víš, jak se na mě díval!" křikl jsem na něj znovu a tentokrát ho popadl za mikinu, jenž měl na sobě. Skláněl jsem se nad jeho tělem a hleděl mu do jeho tváře, na níž měl stále posměšný úšklebek. Vřelo to ve mě jako v hrnci a já měl chuť mu jednu ubalit, to by se však ke mně nesměl přiřítit Ho-Seok. „Co to děláš Kookie! Nechte se být sakra!" vyhrkl vyděšeně, avšak já jsem ho rukou odstrčil dál od sebe. „Tak co jsi mu nakecal! Co?!" opět jsem na něj křik a za jeho límec jsem si ho přitáhl blíž k sobě. „Řekl jsem mu jen pravdu. Má právo ji znát," prskl na mě a snažil se svýma rukama dostat z mého sevření. „Žádnou pravdu jsi mu neřekl! Všechno sis to jen vymyslel!" zakřičel jsem přes celou místnost a Yoon-Giho za límec vytáhl na nohy, tak že na nich opět stál, jeho límec jsem však nepouštěl. „Nevymyslel! Vím, co jsem viděl! Viděl jsem, jak se nad jeho nehybným tělem skláníš i to, jak v ruce držíš nůž!" křikl na mě a několikrát mě rukama udeřil do mé hrudi. Párkrát jsem bolestně zaúpěl, neboť to bolelo. Na oplátku jsem do něj strčil tak že udělal několik kroků dozadu a pak spadl na zem. Ho-Seok nás mezitím zpovzdálí vyděšeně sledoval a křičel na nás, abychom se nechali být. Ani jeden z nás jsme jeho slova neposlouchaly.

Po bolavém místě na hrudi jsem si s bolestným povzdechem přejel konečky prstů a s nenávistným pohledem jsem se zahleděl na Yoon-Giho, který se zrovna zvedal ze země. „Zabil jsi ho! Tak si to konečně přiznej!" vykřikl. „Sakra Yoon-Gi! Já jsem ho nezabil! Nezabil jsem ho!" udělal jsem několik kroků k němu a opět ho popadl za límec mikiny a přirazil jsem ho ke zdi pokoje. „Nebyl jsem to já! To, co jsi viděl, byla jen shoda hloupých náhod! Tak už to pochop," prskl jsem na něj naštvaně. „Nevěřím ti ani slovo... lháři," strčil do mě, jenže já jsem do něj strčil na oplátku, takže už opět byl natisknutý na zdi. Zlostně jsem mu hleděl do jeho očí, v nichž se hemžilo několik set lží a výmyslů. „A co mi jako teď uděláš? Hmm? Zabiješ mě snad jak-" ani to nedořekl a já mu jednu vrazil. Nechtěl jsem to udělat, jenže on si o to vážně říkal. Měl jsem ho doopravdy plné zuby, a tak jsem mu vrazil i druhou. Jenže Yoon-Gi nebyl pozadu, a i mě jedna přistála. Nechtěl jsem si to od něj nechat líbit, a tak jsem ho popadl za mikinu a odhodil na druhou stranu místnosti, tak abych měl od něj odstup. Nechtěl jsem totiž od něj schytat další.

„Kluci tak už přestaňte! Slyšíte! Nechte se být!" už opět se do našeho rozhovoru teda pokud se tomu tak dalo říkat, vmísil Ho-Seok, který nás tu celou dobu sledoval. Yoon-Gi si zrovna utíral krev, jenž mu tekla z nosu, když jsem se na něj rozeběhl, abych mu jednu ještě vrazil, avšak Ho-Seok vběhl mezi nás tak, že ani jeden z nás na toho druhého nemohl. „Už se nechte být sakra! Co vám to přelítlo přes nos!" vydechl vystrašeně z naší rvačky. „Ho-Seoku neser se do toho a nech nás být," řekl udýchaně Yoon-Gi a snažil se Ho-Seoka odstrčit pryč, a přitom se na mě hleděl, jakoby mi chtěl ještě jednu na oplatku vrazit. Ho-Seok se však ani nehnul, takže zůstal stát mezi námi. Yoon-Gi se ho snažil obejít jenže Ho-Seok se nenechal. „Nech toho Yoon-Gi! A už se uklidni," položil na Yoon-Giho ramena své ruce jakoby se snažil rozzuřeného Yoon-Giho uklidnit. „A ty už radši vypadni!" otočil se mým směrem a rukou ukázal směrem ke dveřím. Chvilku jsem na ně dva jen hleděl, pak jsem si však uvědomil, že to s Yoon-Gim stejně nemá cenu a rozešel se ke dveřím. Ještě, než jsem jejich pokoj opustil, otočil jsem se a pohlédl na Yoon-Giho.

„Neskončil jsem s tebou," řekl jsem výhružně. „Já s tebou taky ne!... A jestli tě Tae teď nenávidí, tak ti to patří... zasloužíš si to!" křikl na mě zpoza Ho-Seoka, který mu znemožňoval na mě vyběhnout. „Ty sráči!" vykřikl jsem a vyběhl na něj, abych mu za jeho dementní slova jednu vrazil, jenže Ho-Seok mi vstoupil do cesty a šťouchl do mě, abych se k Yoon-Gimu nepřibližoval. „Už toho nech! A vypadni!" několikrát do mě strčil, takže jsem opět stál ve dveřích. Chtěl jsem na Yoon-Giho ještě něco zakřičet jenže Ho-Seok mi před nosem zabouchal dveře. „Jsi kretén, Yoon-Gi!" bouchl jsem do dveří a doufal, že mě přes dveře slyší. Když se zpoza dveří nic neozvalo, otočil jsem se k odchodu. Na chodbě jsem si pak všiml Nam-Joona, který na mě s vyvalenýma očima koukal. Nejspíš musel přijít před chvilkou, a tak z mého hulákání musel být asi dosti zmatený. „Ahoj?" řekl nejistě, jakoby nechápal, co se tu děje. „Ahoj!" oplatil jsem mu pozdrav a stále ještě celý rozzuřený jsem zapadl do svého pokoje snad ještě víc rozčílený a naštvaný než předtím. Doufal jsem, že si to s Yoon-Gim ještě dořeším... a to někde v klidu bez jeho kamarádů!