Jung-Kook

„Tak co mi chceš říct?" promluvil jsem do ticha, když Jin stále mlčel a nevypadal na to, že by z něho něco vypadlo. „Nejspíš bych vážně neměl. Teď na to není vhodná chvilka," vypadlo z něj konečně něco, avšak ne to, co jsem chtěl slyšet. „Vhodná chvilka? A kdy teda bude, když ne teď?" řekl jsem nevrle, neboť mě štvalo to, jak mi to najednou nechtěl nic říct. „Netuším..." vydechl téměř neslyšně. „Když už jsi s tím začal tak mi to řekni!" zvýšil jsem na něj hlas, jelikož jsem měl dojem, že mi to snad neřekne. „Tak o co jde?" zeptal jsem se ho znovu a doufal, že mi tentokrát už řekne to, co mi říct chtěl. Jin však mlčky seděl a nervózně se prohraboval ve vlasech. „Jine!" oslovil jsem ho a on se na mě provinile zahleděl. Zhluboka si povzdychl a zadíval se směrem k oknu, jakoby se nad něčím zamýšlel. Chtěl jsem ho už znovu okřiknout, když najednou svůj pohled od okna odvrátil ke mně. „Tak dobře," řekl nakonec a já ho pozorně poslouchal. „Jde o Joonga..." vydechl rozpačitě. „O Joonga?" optal jsem se stále víc zděšen tím, co mi chce říct. Moc jsem nechápal, proč chce mluvit zrovna o Joongovi, však on je přeci už minulostí... nebo?

„Jo, o Joongovi..." povzdechl si a svůj pohled sklonil ke svým rukám, které měl položené na stole. Měl je do sebe propletené a nervózně si s nimi pohrál. Já jsem jen na něj tupě zíral a netrpělivě čekal, co z něho vypadne. „No... vlastně ani nevím, kde bych začal," prohrábl si nervózně vlasy. „Po všech těch nepříjemnostech ohledně Ji-Mina a našeho otce jsem koncem toho dle července jsem jel za svou matkou domů. Chtěl jsem se s ní vidět a strávit u ní pár dní. Věděl jsem, že otcovu smrt snáší špatně, a tak jsem jí chtěl být na blízku. Ona jediná z rodiny nevěděla o tom, v čem její manžel společně s jeho synem jede, ale to víš, ne?" zvedl ke mně svůj pohled. „Jo," kývl jsem na souhlas a dál poslouchal jeho slova. „Všechno to bylo v pohodě. Byl jsem s mámou a trávil jsem s ní celé dny, jenže pak se z ničeho nic u nás doma objevil Joong..." opět si rozpačitě prohrábl vlasy a zahleděl se někam k oknu. Mě zatím v hlavě prolétávalo několik splašených myšlenek. „Samozřejmě, že hned jak jsem ho viděl, jsem měl chuť mu rozbít držku, jenže před matkou to nešlo... a tak jsem se musel tvářit, že o nic nejde. Z nějakého důvodu s námi pak Joong trávil čas. Byl jsem na něj pořád nehorázně naštvaný, jenže pak jednou večer za mnou přišel a omluvil se mi. Za to všechno... za to, jak rozbil náš sourozenecký vztah i za to jaký byl. Pak se mi sesypal do náruče s brekem, že nezvládá otcovu smrt... V tu chvíli vypadal, jakoby vážně litoval všeho, co dosud udělal a já mu to věřil... věřil jsem mu to,"

„Já jsem pak musel odjet za prací sem do Seolu a tak tam Joong zůstal s matkou sám. Mě v té době pořád v hlavě šrotovaly jeho slova, ale po pár dnech jsem je hodil za hlavu. Věděl jsem, že je to Joong a že nemůže být možné, že by litoval jakýchkoliv svých činů. Pravdou však bylo, že s otcem měli opravdu dobrý vztah," pokračoval dál ve svém vyprávění a mě pořád moc nedocházelo, o čem to přesně mluví. Měl jsem pocit, že mi nějak uniká pointa. Nic jsem však neříkal a pečlivě poslouchal Jinova slova. „Čas šel dál a byl téměř konec srpna, když v tom mi zavolal Joong. Vůbec jsem netušil, co se děje a proč mi volá. On mi však vysvětlil, že by se se mnou chtěl vidět, aby si se mnou promluvil. Neřekl, o čem a proč, ale jen kdy. Zprvu jsem se s ním vůbec nechtěl vidět, jenže pak mi asi hráblo... a já mu na to kývl. Vážně nevím, proč jsem mu na to kývl. Moc dobře víš, že jsem se zařekl, že už s ním nechci mít nic společného, jenže mě pořád v hlavě šrotovaly jeho lítostná slova," podrbal se na zátylku a já se zatajeným dechem čekal, co z něho ještě vypadne.

Jenomže Jin jakoby se z ničeho nic zasekl a svůj pohled sklopil ke svým rukám na stole. Po chvilce však uchopil skleničku s limonádou a napil se jí. Pak se upřeně zahleděl do mých očí a s povzdechem pokračoval dál: „Nakonec jsme se tedy sešli v jednom baru. Dali jsme si pár panáků a pak Joong spustil. Zprvu opět mluvil o totéž, co minule. Jak ho moc mrzí, jak rozbil náš vztah a že ho to moc mrzí jeho činy. Pak mluvil něco o otci a pak..." opět se zasekl. „A pak co?" vyhrkl jsem netrpělivě celý vyděšený z toho, co Jin tuhle v srpnu provedl. „Pak začal mluvit o Ji-Minovi... už si moc nepamatuji, co přesně říkal, avšak mrzelo ho, co se stalo a jak to všechno skončilo. Tvrdil, že to tak nechtěl... Věřil jsem mu každé jeho slovo. Vypadal opravdu přesvědčivě a jakoby toho vážně litoval. Nikdy jsem ho takhle neviděl, a tak jsem měl konečně pocit, že po tom všem dostal rozum a mě se vrátil můj starý bratr..." mírně se pousmál, jakoby ho snad ta vzpomínka těšila, avšak když jsem se zahleděl do jeho skleněných očí, už jsem takový pocit neměl. „No a dál?" vydechl jsem už opět nechápajíc, co mi tím vším chce říct.

„Po jeho dlouhém proslovu jsme si pak dali další panáky a on dál mlel. Mlel o nějakých hloupostech, když najednou se zeptal na tebe... Vyptával se na to, jak jsi na tom a kde by tě mohl sehnat. Tvrdil, že se ti chce omluvit za to všechno, co ti udělal, a to hlavně za Ji-Mina... Víš Kookie on vypadal vážně přesvědčivě, opravdu mluvil tak jakoby ho každá ta věc, co provedl, mučila zevnitř... tak mě nechápej zle! Já jsem mu totiž řekl úplně vše... vše o tom, že se chystáš odjet do Seolu a jít na novou vysokou. Já vážně nevím, proč js- „Cože!! Proč jsi to udělal Jine! Zapomněl jsi snad, co jsi mi slíbil?!" vyhrkl jsem na hlas stále trochu pomaten z jeho slov, které jsem mi, však každou chvilkou začaly dávat čím dál tím větší smysl. „Nevím Kookie proč jsem to udělal... když on..." koktal snažíc se z toho snad nějak vymluvit, avšak na to už bylo pozdě. „Jak jsi mohl, Jine! Však jsi věděl, jak se mi chtěl Joong pomstít, tak jako Ji-Minovi! Zapomněl jsi snad, proč jsem chtěl odjet?! Moc dobře víš, že jsem chtěl zmizet Joongovi z očí a začít znovu bez všech těch věcí..." křikl jsem na něj naštvaně a zároveň zklamaně.

„Já vím... a vážně mě to mrzí," řekl provinile. „Tak proč jsi mu to řekl... Však to kvůli tobě se tohle celé teď semlelo! Kdybys dřel hubu... Nemuselo se nic stát a Tae-Hyung..." začalo mi to celé docházet, a proto jsem ignoroval jeho omluvná slova, která pro mě v tuhle chvíli neměly žádnou váhu. „Jak jsi mu sakra mohl věřit ty jeho kecy... Jakoby jsi ho neznal! Joong byl vždycky kretén..." vykřikl jsem naštvaně dávajíc Jinovi vše za vinu. „I ty jsi sakra kretén... věřil jsem ti! Věřil, Jine!" bouchl jsem pěstí do stolu a bez dalších slov jsem se zvedl ze židle. Neměl jsem už náladu tu s Jinem jen tak sedět... ne po jeho slovech, kdy mi začalo docházet, že kdyby mlčel Tae-Hyung by nemusel být v nemocnici a já bych se o něj už několik týdnu nemusel strachovat a dávat si vše za vinu... přitom to byl Jin, co tu všechno posral na plné čáře! Nebýt jeho hlouposti Joong by se nejspíš nedozvěděl, kam jsem tuhle v srpnu zmizel a nic z toho se nemuselo stát...

„Ty někam jdeš?" ozvalo se z kuchyně, když jsem si z ramínka vzal svou bundu a začal jsem si nazouvat boty. „Jo! Pryč odtud!" „Neblbni však už je večer.... a ty bys měl odpočívat!" vlítl do předsíně ve snaze mi snad můj odchod rozmluvit. „Slyšíš Kookie! Kam chceš jako teď jít?!" popadl mě za rukáv bundy, když jsem chtěl otevřít dveře od bytu! „Nech mě být, Jine! O mě se nemusíš starat!" křikl jsem na něj a vytrhl jsem se mu ze sevření. Podařilo se mi otevřít dveře a vypadnout tak konečně s Jinova bytu. „Kookie! Počkej! Já ti to ještě všechno vysvětlím! Tak počke-" „Ne, Jine! Nechci od tebe už slyšet ani slovo!" křikl jsem na něj, když jsem se zastavil v půlce schodů. Pak jsem se však po nic rozeběhl dolů a doufal jsem, že už mě Jin nechá nadobro být. Opravdu jsem už nechtěl slyšet jeho výmluvy. Už takhle jsem na něj byl nehorázně naštvaný a další jeho kecy by mě ještě víc naštvaly. Jin za mnou naštěstí neběžel, takže když jsem vyběhl ven na ulici, byl jsem sám.

Byl už večer a venku byla tma, jen pouliční lampy osvětlovaly poloprázdné ulice, po kterých se ve dne procházelo několik set lidí. Netušil jsem, kam mám jí, a tak jsem se prostě rozešel rovně po ulici a s myšlenkami stále u Jinových slov jsem se procházel nočním Seoulem. Když jsem pak cestou potkal jeden bar, nenapadlo mě nic lepšího než do něj vejít a přijít tak na jiné myšlenky. Barman mi hned nalil jakousi tekutinu do skleničky a já jí do sebe hned hodil, tak jako dalších takových pět skleniček a s každou další jsem pomalu začal pociťovat, jak alkohol ovládá mou mysl. Už jsem ani nemyslel na Jina, ale za to se mé myšlenky zatoulali k Taemu. Už opět jsem nemohl přestat polemizovat nad tím, zda se někdy probudí nebo ne, jelikož s kaženým dalším dnem jsem doufal čím dál tím méně a teď tomu nebylo jinak. Nechtěl jsem však přestat doufat úplně, jelikož doufat bylo to jediné, co jsem mohl.

Tae-Hyung

Pomalu ale jistě jsem vnímal jakési slabé zvláštní zvuky a také jsem cítil, jak mě někdo drží za ruku. Otevřel jsem proto oči, ty jsem však hned okamžitě zavřel, neboť mě něco nepříjemně oslnilo. Když jsem je však otevřel na podruhé, všiml jsem si jen bílého stropu. „Tae! Tae-Hyungie!" slyšel jsem něčí starostlivý hlas. Ten však nemohl patřit nikomu jinému než mé matce. Pohnul jsem s hlavou na stranu a přede mnou se zjevila její ustaraná tvář se slzami v očích. „Mami?" zachraptěl jsem a pozorně jsem sledoval, jak se na její tváři tvoří malý úsměv. „Ty ses probudil! Bože zlatíčko!" vydechla úlevně a pohladila mě dlaní po tváři. Já jsem však byl úplně mimo a netušil jsem, co se stalo a proč tu ležím. „Co se stalo? A kde to jsem?" optal jsem se jí stále ze všeho dezorientovaný. „Ty si to nepamatuješ?" vydechla starostivě máma, která měla stále slzy v očích. „Ne..." řekl jsem snažíc si něco vybavit, měl jsem však pocit, že můj mozek toho není schopen, jenže pak se mi vybavila Kookieho splašená jízda a Joongova chata, v které jsem... Joonga zabil. „Zlatíčko jsi v pořádku?" pohladila mě po tváři. „Ne," šeptl jsem myšlenkami u Joongova těla v kaluži krve... a než jsem si stihl vzpomenout na podrobnější detaily, udělalo se mi černo před očima a mé myšlenky se rozplynuly v zapomnění.