Jung-Kook

Od té doby, co mi sestřička řekla, že bych přeci jen Taeho mohl vidět, jsem se nemohl dočkat až se tak stane. Polévku, kterou jsem měl celou sníst, abych Taeho mohl vidět, jsem do sebe hodil takovou rychlostí, že jsem tomu ani já sám nemohl uvěřit. Jedl jsem ji tak rychle, že když jsem ji snědl, nevěděl jsem ani, jak vlastně chutnala. Bylo mi to však fuk. Pro mě bylo mnohem důležitější, že ta sestřička mi umožní se s Tae-Hyungem vidět. Netušil, jak to chce zařídit, ale i to mi bylo jedno. Ať už to bude stát cokoliv, byl jsem odhodlán opět pohlédnout do Taeho tváře a opět se ho dotknout. Toužil jsem potom tak moc, že jsem nadcházející noc vůbec nespal. Tak jako vlastně tu předchozí. Cítil jsem se sice hrozně na druhou stranu mě to neodradilo od toho, abych Taeho viděl.

Byl už další den a já jsem netrpělivě čekal, kdy za mnou přijde sestřička a já budu moct vidět Tae-Hyunga. Těšil jsem se tak moc, že i Jin, který mě přišel ráno opět navštívit a zároveň mi přinést nějaké věci, mi řekl, že už nevypadám tolik sklesle jako předešlý den. Vyptával se, zda už se Tae probudil, ale to bohužel nebyl ten důvod, kvůli kterému jsem byl tak nadšený, jeli se tomu tak dalo říkat. Bylo něco málo po půl osmé a já netrpělivě čekal, kdy do dveří přijde sestřička s tmavě dlouhými vlasy. Neustále jsem musel hledět na hodiny v pokoji, abych se ujistil, že je tolik hodit kolik pravě je. Byl jsem netrpělivý, kdy se tu ukáže a já budu moc opustit pokoj a vidět Tae-Hyunga. Uběhlo asi pět minut a dveře se konečně otevřely a v nich se objevila osoba, na níž jsem celou tu dobu čekal. Okamžitě jsem proto vstal z postele a nazul si své nemocniční pantofle. Z toho všeho nadšení jsem ani téměř nepociťoval bolest svého naraženého žebra nebo za to možná taky mohly analgetika, která mi byly před chvilkou podány.

„Návštěva Tae-Hyunga stále platí?" vyhrkl jsem na ni hned, jakmile přišla ke mně blíž. „Ano platí..." usmála se. „... jen vás odpojím od kapačky. Stejně už jí nepotřebujete," dodala a udělala přesně to, co řekla. „Je něco málo po půl osmé, takže budete mít asi 20 minut... Pak přijde doktor a nebylo by zrovna vhodné, kdyby vás tam viděl. Mohla bych z toho mít průšvih, přeci jen bych vás tam pouštět neměla," oznámila mi během toho, co ode mne odpojovala kapačku. „Dobře, rozumím," řekl jsem a pozorně jsem sledoval, co dělá. Naštěstí to netrvalo dlouho brzy to měla hotové. „Tak hotovo! Můžeme jít," řekla a já jsem okamžitě slezl z postele a byl připraven jít za Tae-Hyungem. Čím déle jsme šli po chodbě a čím víc jsme se přibližovali k oddělení jednotky intenzivní péče, tím víc se mé nadšení pomalu ale jistě přetvářelo v obavy a v nejistotu. „Tak tady to je," řekla sestřička hned, jakmile jsme se zastavili u bílých dveří. V ten moment mě polil strach a já netušil proč tomu tak bylo, ale z nějakého důvodu jsem měl náhle strach Taeho vidět. „Tak můžete jít. Jen nezapomeňte, že v osm přijde doktor! A buďte prosím obezřetný," upozornila mě a otevřela dveře od jeho pokoje.

Hned jsem spatřil, jak tam nehybně leží. V tu chvíli jsem z nějakého důvodu znejistil ještě víc a ohlédl se za sebe na sestřičku, jež tam stále stála. „No nebojte," řekla s úsměvem a popostrčila mě směrem do pokoje. Než jsem stihl něco namítnout, zavřely se za mnou dveře a já tu byl sám společně s Tae-Hyungem. Stál jsem tam u dveří jako solný sloup a jen ho zpovzdálí sledoval. Místností se rozléhalo slabé pípání, ale jinak tu vládlo stejné ticho jako u mě na pokoji. Netušil jsem, co dělat, ale nakonec jsem se přeci jen pohnul a pomalým krokem jsem odešel k jeho posteli. Téměř jsem se ani nezahleděl do jeho tváře a už mi po tvářích začaly stékat slzy. Čekal jsem všechno, ale ne tohle! Pohled do jeho tváře byl tak bolestný, že jsem měl pocit, že se mi srdce roztříštilo na milión malých kousků. Stál jsem tam vedle jeho postel a netušil jsem, co si počít se svými pocity.

Nakonec jsem popadl židli, jenž byla vedle postele a posadil jsem se na ni. Místností se rozléhalo slabé pípání, které vydávaly všechny ty přístroje vedle jeho postele. Netušil jsem, k čemu složí, a tak jsem se od nich raději držel co nejdál. „Tae..." šeptl jsem potichu jako bych snad měl strach, abych ho nevzbudil. On však pořád stejně nehybně ležel a o mé přítomnosti neměl ani tušení... jak by také mohl. „Promiň mi to, Tae," znovu jsem na něj šeptl. Tentokrát jsem se však odvážil dotknout jeho ruky, která jen tak ležela na posteli. Byla tak chladná, až jsem se zalekl, zda vůbec žije. Naštěstí žil! Viděl jsem totiž, jak se mu mírně v pravidelných intervalech nadzvedává hrudník. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, kdyby tomu tak nebylo... a jeho hrudník se nenadzvedával jako právě teď. Díky Bohu tomu tak bylo a já tu teď mohl vedle něj sedět a být s ním, i přestože o mně vůbec nevěděl.

Hladil jsem hřbet jeho chladné ruky a přes slzy v očích jsem hleděl do jeho tváře. Měl na ní pár šrámu, z níž mu po nehodě krvácel. Ani podlitiny na krku, jenž mu způsobil ten debil Joong, mu stále nezmizely. Oči měl zavřené, jako kdyby jen spinkal a rtíky měl suché a semknuté k sobě. Vlásky měl rozcuchané do všech stran a nebýt všechen těch přístrojů kolem, vypadalo by to, jakoby mu kromě na pár šrámů nic nebylo a on jen na malou chvilku usnul. Jenže bohužel tomu tak nebylo a já hleděl na Taeho v kómatu. Ten fakt mě vždy donutil se ještě víc rozbrečet a víc tak smáčet mé tváře. Hřbet ruky už jsem mu nehladil, za to jsem si s ním propletl prsty a pevně ho za ruku držel. Byl to však zvláštní pocit, když jsem necítil jeho stisk. Tak jako bych ještě před pár dny mohl. „Tak moc mě to mrzí... opravdu moc," zvykl jsem se slzami v očích a víc pevněji sevřel jeho ruku. Slzy se mi už opět draly ven a já už přes ně ani nebyl schopen vidět jeho tvář. Pustil jsem proto jeho ruku a rukávem si utřel všechny ty zlobivé potvůrky.

Nechtěl jsem už brečet, jako nějaké malé dítě. Bylo to však složité, když jsem hleděl jak tu Tae-Hyung, tak nehybně leží a já moc dobře vím, že by tu bez mé hlouposti nemusel vůbec být. Chtěl jsem se uklidnit, jenže mi to vůbec nešlo! Mou hlavou mi už opět prolétávaly mé pochybné a vyčítavé myšlenky a mě nešlo přestat brečet. Nemohl jsem se tím přestat užírat a být s tím jen tak v pohodě. Nešlo to! Vstal jsem proto ze židle, pohlédl na Tae-Hyunga a s novými slzami v očích se otočil k odchodu. Věděl jsem sice, že mám ještě čas tu s ním být, nebyl jsem si však jistý, zda to zvládnu. Tak moc jsem se bál, že bych ho mohl ztratit... nechtěl jsem, aby se tak stalo! Vážně nechtěl! Stál jsem už u dveří pokoje a měl jsem chuť odejít. Jenže i přesto všechno jsem tu chtěl být s Tae-Hyungem. Užíraly mě však mé myšlenky a já netušil, co si s nimi počít. Nakonec jsem svůj odchod přehodnotil a vrátil se zpět na židli vedle Taeho postele. „Nejspíš jsem se už úplně zbláznil..." řekl jsem, když jsem si svou hlavu položil na jeho hruď. Bylo mi jedno, zda to smím nebo ne. Vzal jsem zpět jeho ruku do té své a propletl jsem si s ním už zase své prsty. Tiše jsem na něj hleděl a nechal jsem už nadobro být své pochybné myšlenky.

Nevím, jak dlouho jsem tam s ním jen, tak ležel, ale když jsem pohlédl na hodiny, zjistil jsem, že už za pár minut bude osm a já bych měl odtud vypadnout, vůbec se mi nechtělo, jenže nechtěl jsem tu milou sestřičku zatáhnout do průšvihu, tak jako sám sebe. Přeci jen už jsem měl na krku dost průšvihů a rozhodně jsem nestál o další. „Tae... už budu muset jí," promluvil jsem na něj, když jsem se zvedl ze židle a jemně se dotkl jeho bledého obličeje. „Miluju tě Tae-Hyungie... opravdu moc," šeptl jsem a sklonil se blíž k jeho obličeji. Bezmyšlenkovitě jsem nadzvedl kyslíkovou masku a na tiskl jsem své rty na ty jeho. V ten moment jsem se neubránil novým slzám, které kromě mé tváře smáčely i tu Taeho. Vrátil jsem mu nazpět jeho kyslíkovou masku a už mu jen urovnal jeho rozcuchané vlásky. „Slib mi, že příště mi polibek oplatíš..." vydechl jsem rozechvěle a se slzami v očích hleděl na jeho nevinnou tvář. „Tak dobře," mírně jsem se pousmál a položil jeho ruku zpět na postel. Pomalu se blížila osmá hodina a já věděl, že budu muset co nejdřív odejít. „Ahoj..." řekl jsem a pak už jsem se k němu otočil zády. Došel jsem až ke dveřím, a aniž bych se na něj ještě ohlédl, jsem opustil místnost a vyšel ven na chodbu.

Chodba zela prázdnotou a sestřička s tmavými vlasy tu nebyla. Netušil jsem, zda tu mám na ni čekat nebo ne, a tak jsem se posadil za roh do jakési čekárny, kde také nebylo ani živáčka. Nestihl jsem se ani pořádně opřít a už jsem slyšel, jak se chodbou rozléhají něčí kroky. Myslel jsem si, že je to ta milá sestřička, jenže když jsem vykoukl z poza rodu do uličky, kde měl Tae-Hyung pokoj, viděl jsem v dáli postaršího pána s brýlemi, který vypadal jako doktor. Byl zahleděn do nějakých dokumentů a za sebou vláčel sestřičku, nebyla to však ta s dlouhými tmavými vlasy. Usadil jsem se proto zpět a opřel si hlavu o zeď za mnou. Přemýšlel jsem o Tae-Hyungovi a stále tajně doufal, že všechno bude zase brzy dobré a že se Tae probudí. Vzpomínal jsem na staré časy, kdy jsem s Tae-Hyungem byli jen sami spolu a nic nám nebránilo si užívat hezkých chvilek. Najednou jsem vážně věřil, že se probudí a vše bude jako kdysi. Po jeho návštěvě jsem téměř zapomněl na své pochybné myšlenky a věřil tomu, že brzy bude líp.

Z mých myšlenek mě však vyrušilo hlasité bouchnutí dveří a já málem dostal infarkt, Byl jsem tak zamyšlený, že jsem téměř zapomněl, že tu sedím sám na oddělení jednotky intenzivní péče, kde bych neměl co dělat. Stále jsem však čekal, že se tu někde objeví ta milá sestřička a odvede mě zpět na můj pokoj. Jenže když jsem vykoukl z poza rohu, byl tam už zase ten doktor se sestřičkou. Stály pře Taeho pokojem a něco si povídali. Chtěl jsem vědět co, a tak jsem se na chvilku do jejich rozhovoru zaposlouchal. „... a jak to s jeho stavem vidíte? Co mám říct jeh rodině?" rozpoznal jsem hlas sestřičky. „No popravdě bude zázrak, jestli se probudí. Utrpěl opravdu vážné poranění hlavy..." řekl tentokrát ten doktor a já měl pocit, že se mi má naděje hroutí jako domeček z karet. Před malou chvilkou jsem ještě doufal, že všechno bude jako dřív a teď se to zdálo být jako téměř nemožné. Tohle jsem opravdu nechtěl slyšet. „... ale myslím si, že pokud se probudí, není vyloučené, že-" dál už jsem jeho slova neslyšel a ani jsem je slyšet nechtěl. Zvedl jsem se totiž okamžitě ze židle a rozeběhl se ke dveřím záchodu, kde jsem za sebou zabouchl a doufal jen, že už neuslyším hlas doktora. Seděl jsem tam na chladné podlaze a nechal stékat své slzy po tvářích. Má naděje ohledně Taeho uzdravení byla pryč a já nezmohl nic! Nechtěl jsem už ani doufat...