Jung-Kook

Druhý den ráno mě probudila ta stejná zdravotní sestra, která mi včera večer prozradila něco málo o Taeho stavu. Donesla mi nějaké prášky, které jsem si měl vzít a také snídani. Avšak na tu jsem neměl vůbec chuť. Okrem toho vůbec nevypadala vábně. Byla to jakási bílá hmota, ve které jsem se lžicí jen ňoumal. Odvážil jsem se napít jen čaje, jenže ani ten nestál za moc. Byl nechutně přeslazený, tak že se nedal téměř pít. Nechal jsem proto snídaní být a uvelebil jsem se zpět pod deku. Přeci jen se mi oči klížily únavou. Celou noc jsem totiž vůbec nespal a přemýšlel jen o Tae-Hyungovi, ale nejen o něm. Krom toho jsem si vyčítal vše, co jsem mohl, a to i úplné maličkosti. Cítil jsem se bezmocně a slabě. Štvalo mě, že jsem už nemohl nic udělat. Mohl jsem jen ležet a utápět se ve svých žalostných pocitech.

Ležel jsem zachumlaný pod dekou a snažil jsem se moc nevrtět, neboť naražené žebro mě stále pekelně bolelo. Ležel jsem proto na druhém boku a svým pohledem jsem hypnotizoval dveře pokoje, jako bych se snad pokoušel přivolat sestru. Ne, že bych něco potřeboval, jen jsem už nemohl snést to trýznivé ticho, které se rozléhalo po celé místnosti. Zdravotní sestra přece jen aspoň trochu rozptýlila mé myšlenky a já se nemusel neustále utápět v myšlenkách o Tae-Hyungovi. A snad jako bych to přivolal, ticho v místnosti narušilo zavrzání dveří. Okamžitě jsem zpozorněl a své oči ještě víc upřel na dveře. Ve dveřích se však nevynořila zdravotní sestra s dlouhými tmavými vlasy, ale můj kamarád Jin. Byl jsem překvapený, kde se tu vzal a jak mě tu našel. Však ani nemohl vědět, v jaké jsem nemocnici natož, v jakém pokoji.

„Co tu děláš?" vypadlo ze mě, když jsem se snažil opatrně nadzvednout z postele, abych na Jina líp viděl. U toho jsem ovšem ignoroval fakt naraženého žebra, kterému vůbec jakékoliv pohyby neprospívali. „Bože Jung-Kookie! Měl jsem o tebe takovou starost," vydechl úlevně Jin, hned poté, co mě spatřil. Nestihl ani zavřít dveře a už vedle mě seděl na židli. „Ty blázne! Ani nevíš, jak jsi mě včera vyděsil," chrlil z úst starostlivá slova. „Jak ti je?" optal se mezitím, co mě svýma očima důkladně skenoval. „Jde to... mám jen naražené žebro a pár menších úrazů. Nic vážného to není," snažil jsem se ho uklidnit, neboť vypadal dost ustaraně a vyděšeně. „Kdyby to nebylo nic vážného tak neležíš v nemocnici!" oponoval mi a dál si mě ustaraně prohlížel.

„Hmm... jenže Tae-Hyung je na to hůř než já," zamumlal jsem myšlenkami opět u Taeho. Nedalo se na něj nemyslet. Ne když jsem k němu cítil tolik, co nikdy k nikomu jinému. Na nikom mi nezáleželo tolik, jako právě na něm. Na člověku, který pro mě udělal mnohé, a dokonce mi zachránil život a zároveň na člověku, jenž jsem já na oplátku zatáhl do spousty maléru a ohrozil ho na životě. „Jak je na tom vůbec?" optal se starostlivým tónem. „Moc o jeho stavu nevím... včera mi ale přeci jen jedna sestra něco málo řekla," řekl jsem a ze všech sil jsem se snažil zadržet slzy, které se mi draly ven. „Řekla mi jen, že je na oddělení jednotky intenzivní péče. Je v kómatu... utrpěl vážné poranění hlavy, ale také pár méně vážných úrazů jako je otevřená zlomenina nohy a pár odřenin," hned, jak jsem to dořekl, mi z očí vytryskly slzy, kterým jsem se celou tu dobu snažil zabránit. Jenomže když jsem si to teď všechno opět připomněl, slzám jsem nedokázal zabránit.

Náhle z ničeho nic jsem kolem sebe ucítil Jinovi paže, kterými si mě přitáhl do objetí. To už jsem já však několikrát zasyčel bolestí, jelikož už opět jsem pociťoval tu pekelnou bolest na hrudi. „Promiň, to jsem nechtěl," omluvil se mi a ze svého objetí mě okamžitě pustil. Za chvilku jsem však na svých zádech ucítil jeho dlaň, s níž mě příjemně po zádech hladil. Já jsem to však skoro téměř nevnímal, jelikož jsem se snažil zkrotit své slzy, které jsem si nepřetržitě utíral rukávem nemocniční košile. „Uvidíš, že všechno bude zas dobré," snažil se mě Jin uklidnit svými slovy, avšak zbytečně. Moc dobře jsem totiž věděl, že to nebude jen tak dobré, a to hlavně ne ohledně Tae-Hyunga. Nebo jsem si to tak alespoň myslel.

„Bude to dobré, ano Kookie?" snažil se mě dál svými slovy utěšovat Jin. Nepřestával mě hladit po zádech a já si nepřestával ušmudlaným rukávem utírat zbylé slzy. „Jenže, co když se už neprobere... nechci ho ztratit. Nechci o něj přijít tak jako o Ji-Mina..." namítal jsem stále nevěříc, že by vše skončilo dobře. „Nepřijdeš! Neboj se! On se probudí. Slibuji ti Kookie, že už o nikoho nepřijdeš ano. Vím, že se brzy probudí a všechno bude zase dobré," řekl klidným hlasem jako by už to byla hotová věc. „Jenže, co když se mýlíš! Nemůžeš to přeci vědět!... Tak mi neříkej, že to víš..." zvýšil jsem na Jina hlas, neboť mě štvalo to, jak si je vším jistý. Nikdo nemůže vědět, jak to dopadne, a tak mě štvalo, když tvrdil, že to on ví. „Dobře... Nevím to jistě, ale myslím si, že to tak bude. Jen se uklidni ano," řekl tentokrát mírně nejistě, jelikož nejspíš nečekal, že po něm tak vyjedu.

„Proč je to všechno tak nefér? Proč?" ptal jsem se spíš sám sebe a odpověď od Jina jsem ani nečekal. „To já jsem měl být na Taeho místě! Však on v tomhle celém je úplně nevině, tak proč on?" mumlal jsem dál své vyčítavé myšlenky, jež mi neustále probíhaly hlavou. „To netuším..." zamumlal Jin na odpověď. „Proč se tohle všechno musí dít? Proč?... Takhle jsem si to nepředstavoval, když jsem odjet z Busanu sem do Seolu... Chtěl jsem jen konečně vypadnout od opilého strýce a hodit všechny věci s Joongem a zbytkem jeho rodiny... tedy kromě tebe," pohlédl jsem na Jina, který jen mlčky poslouchal má slova. „... chtěl jsem to prostě jen všechno hodit za hlavu a odjet sem do Seolu. Do nového města s čistým štítem. Chtěl jsem si jen užívat studentského života a už nejet ve veškerých těch černých obchodech s drogami... jenže ono ne. Joong si mě prostě musel najít a moji vidinu nového života v Seolu zničit," dořekl jsem a jen sklesle hleděl na zem na své bílé pantofle.

„Možná jsem už dávno měl udělat to, co jsem měl v plánu po Ji-Minovi... smrti. Už dávno jsem měl zasáhnout a pomstít Ji-Minovu smrt... Proč jen jsem to neudělal. Proč Jine?" zvedl jsem svůj pohled na Jina ve snaze nalézt odpověď na svou další pochybnou myšlenku. „Já... netuším. Možná si jen nechtěl spadnout na jeho úroveň." řekl a pohladil mě po zádech. „Není to jen tvá chyba. Nejspíš jsme už dávno oba dva měli Joonga poslat za mým otcem. Jenže my jsme byli naivní a mysleli si, že už to vše dávno skončilo. Ale mýlili jsme se... byl to teprve jen začátek." „Myslíš, že už tentokrát tomu je konec?" optal jsem se ho, abych už konečně měl jistotu, že tomu je konec. „Nejspíš už ano... už je po všem... je po všem," přitáhl si mě znovu do objetí, a i přestože mě žebro bolelo jako čert. Jinovo objetí jsem potřeboval jako sůl. „Bude to dobrý kámo, jasný?" poplácal mě povzbudivě po zádech. „Snad..." řekl jsem nejistě, neboť jsem byl stále v obavách. Jistý však už bylo to, že Joong byl minulostí a to nadobro.

„Jak ses vůbec dozvěděl, kde sem? Včera jsem ti ani neřekl, v jaké ležím nemocnici," zeptal jsem se ho, abych už nemusel myslet na své pochybné myšlenky ohledně Joonga. „Jel jsem prostě do té největší nemocnice v Seolu a zeptal se jedné moc milé sestřičky. Zřejmě jsem jí okouzlil," snažil se ulehčit celou situaci, a tak se na mě přihlouplé zubil, jako by mi snad chtěl předvést to, jak na sestřičku udělal dojem. Pak jsme si společně ještě chvilku povídali, než pak Jin prohlásil, že bude muset odejít, jelikož má ještě spoustu věcí na vyřizování. A tak jsem ho nechal jít, i přestože jsem vůbec nechtěl. Věděl jsem však, že tu se mnou nemůže být pořad. Když Jin odešel, místností se už zase rozléhalo to trýznivé ticho jako před jeho návštěvou. Byl jsem unavený a po rozhovoru s Jinem dokonce i vyšťavený, a tak jsem už opět ulehl pod peřinu a snažil jsem se přes všechny ty chaotické myšlenky v mé hlavě usnout. A nejspíš se mi to i podařilo, poněvadž mě probudila až sestřička, která mi přinesla tentokrát oběd.

„Doufám, že jsem vás nevyrušila ze spánku," promluvila, když mi tác s jídlem položila na malý stoleček vedle postele. „Ne, to je dobré," řekl jsem a zkoumavě se zahleděl na to, co za jídlo mi přinesla tentokrát. „Snídaně jste se téměř ani nedotkl. Nechutnalo vám?" optala se, když mi do sklenky nalila vodu ze džbánu. „Noo..." zamručel jsem tiše a doufal jen, že to sestřička nějak přejde a nebude mi dávat přednášku. „Tak snad vám bude chutnat aspoň Kimchi polévka," mrkla směrem k tácu, kde byla velká miska plná až po okraj. „Mohu pro vás ještě něco udělat? Kdybyste třeba měl málo pod hlavou, klidně vám přinesu další polštář," mile se usmála. „Ne to ne... jen... nemáte nějaké další informace o Tae-Hyungovi?" nedalo mi to se jí nezeptat. Doufal jsem totiž v to, že by se mohl Tae-Hyung už probudit. „Bohužel ne. Je stále v kómatu a od včerejší noci se nic nezměnilo," „Aha..." řekl jsem sklesle a zahleděl jsem se na své prsty, s kterými jsem si začal nervózně pohrávat.

„Asi bych ho nemohl vidět že?" odvážil jsem se zeptat na to, po čem jsem celou tu dobu nejvíc toužil. Věděl jsem, co mi odpoví, ale i přesto jsem to musel zkusit. „To opravdu ne," řekla přesně to, co jsem čekal. A i přestože jsem věděl, jaká bude její reakce, posmutněl jsem. Malinko jsem doufal, že mi řekne opak. „Chápu..." zalhal jsem, pohrávajíc si se svými prsty. „Kdyby se ale jakkoliv jeho stav změnil, dávám vědět. Teď už si nechte chutnat," řekla s úsměvem a dokráčela ke dveřím, avšak uprostřed nich se zasekla a vrátila se zpět k mé posteli. Netušil jsem, co se děje, a tak jsem na ní jen nechápavě hleděl. „Možná že by přeci jen šlo zařídit, abyste svého přítele viděl," řekla tiše jako bych to směl slyšet jen já. „Vážně?" vyhrkl jsem nevěřícně. „Ano, ale jen pokud sníte tu polévku," už opět se pousmála a svůj pohled odvrátila k tácu s polévkou. „Dobře," souhlasil jsem a už jsem se natahoval pro tác s polévkou. „Tak zítra kolem osmé večer vám řeknu víc. Teď už si nechte chutnat," dodala a co by dup se vytratila z místnosti. Já jsem jen nevěřícně hleděl na dveře, v kterých zmizela, a nebyl jsem schopen pobrat to, že budu moc vidět Taeho!