Jung-Kook

Snažil jsem se tomu nějak zabránit, jenže ať jsem dělal cokoliv, bylo to k ničemu. Nohou jsem dupal na brzdu, avšak v té rychlosti se auto nedalo jen tak ubrzdit. Nebyla ani žádná možnost, jak bych mohl střetu zabránit. Proti nám se řítilo černé auto a já nic nezmohl. Mohl jsem sice auto strhnout stranou jenže to by z jedné strany nesměla jet bílá dodávka, která toho zmohla stejně tak jako já a z té druhé strany by nesměly být svodidla, které oddělovali dálnici od proti jedoucích aut. Netušil jsem, co si počít a rozhodnou se v těch pár sekundách bylo téměř nemožné. Nedalo se nic dělat! Autem se jen rozléhal Tae-Hyungův křik a já se zmohl jen na to k sobě přitisknout svá víčka. Pak už jsem jen ucítil silnou ránu, která mé tělo vymrštila ze sedačky dopředu a zpět mě do ní zamáčkla.

Když jsem se pak odvážil znovu otevřít oči, bylo už po všem. Přední sklo auta bylo vysklené a přední část auta byla zcela zdeformovaná. Hlava mi třeštila, a když jsem se pohnul, abych se ohlédl na Tae-Hyunga pocítil jsem, jak mým tělem projela hrozivá bolest. Cítil jsem jí především na své hrudi a i přestože to byla neuvěřitelná bolest, odvážil jsem se znovu pohlédl směrem k Tae-Hyungovi, který měl svěšenou hlavu a vypadalo to, jako by nebyl duchem přítomen. „Tae-Hyungie?" zachraptěl jsem jeho jméno ve snaze se ujistit, zda je na živu. Jenže Tae-Hyung měl stále stejně svěšenou hlavu a ani se nehnul. „Tae-Hyungie!" křikl jsem na něj tentokrát o něco hlasitěji, jenže bylo to stejně marné. Nemohl jsem na něj jen tak hledět, a tak jsem si odepl pás a přes překážející airbag jsem se k němu snažil naklonit. Cítil jsem opět tu nehoráznou bolest na hrudi, avšak má starost o Taeho byla mnohem silnější, než jakákoliv bolest, která sužovala mé tělo.

„Tae!" promluvil jsem na něj a tentokrát vzal jeho obličej do svých dlaní. Byl celý sinalý a z jeho úst vyšlo jen pár bolestných vzdechů. Nevypadal však, že by byl moc při vědomí. Stále totiž nijak nereagoval na má slova. Na obličeji měl několik oděrek, z kterých krvácel, ne však nějak dramaticky. I tak mě pohled do jeho tváře znepokojoval. Ruce se mi třásly a já netušil, co si s Tae-Hyungem počít. Nakonec jsem vystoupil z auta a obešel ho až k Taeho straně. Při tom jsem se několikrát zhrozil nad tím, jak je naše auto zdeformované. Zdeformované byly i dveře Taeho a to mnohem víc než ty mé. Když jsem je pak otevřel, málem mi zůstaly v ruce. Nebyl však čas to řešit a proto jsem nechal dveře být. Vrhl jsem se k Taemu, který měl pořád stejně svěšenou hlavu. „Tae?!... Slyšíš mě?!" řekl jsem se slzami v očích. Netušil jsem ani, co slzy spustilo. Zda to byla ta neuvěřitelní bolest na mé hrudi nebo pohled do Taeho nevinné tváře nebo snad fakt uvědomění si, co se stalo.

Nepřemýšlel jsem nad tím, zda je to správné nebo ne a prostě jsem vzal Taeho tělo do své náruče a odnesl ho z auta ke kraji silnice. Měl jsem totiž dojem, že tu bude ve větším bezpečí. Položil jsem jeho nehybné tělo na zem a hlavu jsem se mu snažil podpírat svou rukou. „Tae? Slyším mě?" optal jsem se ho se slzami v očích a dlaní se dotkl jeho tváře. „Tae?!... zlatíčko... no tak!" opět jsem na něj promluvil a zlehka jsem se snažil z jeho obličeje setřít krev, která mu vytékala z jeho šrámů. „K-kookie..." vyšlo z jeho úst, když otevřel oči a zahleděl se s nimi do těch mých. „Ano! Jsem tu s tebou! Neboj se... jsem s tebou," řekl jsem a víc si jeho tělo přitiskl k sobě. Hleděl jsem mu do jeho tmavých očí plné strachu a bolesti. Nemohl jsem si nevšimnout jeho slz, které smáčely jeho tváře, tak jako mé slzy mě. „Všechno bude dobré, ano... tak tu jen zůstaň se mnou... ano?" snažil jsem se ho uklidnit, i přestože jsem byl sám stále z nehody rozrušen a pohled do jeho tváře mě rozrušoval ještě víc. Věděl jsem však, že tu pro Tae-Hyunga musím být, a to ať se děje cokoliv!

Když jsem pak svůj pohled odvrátil od jeho tváře k jeho tělu, všiml jsem si krvavého fleku na jeho nohavici u kalhot, která se každou chvilkou víc a víc zvětšovala. Svlékl jsem si ze sebe bundu a tu mu dal pod hlavu, abych se mohl na jeho nohu podívat. A aniž bych se téměř jeho nohy dotkl z Taeho úst vyšlo několik bolestných vzlyků. Lámalo mi to srdce, avšak nemohl jsem jinak než jeho nohavici roztrhnout a podívat se na jeho ránu, z které nejspíš vytékala všechna ta krev. Když jsem roztrhl jeho kalhoty, okamžitě jsem si všiml jeho nehezké krvavé rány, z které vyčuhovala zlomená holenní kost. Ruce se mi třásly a já neměl ponětí, co se v takové situaci dělá. Věděl jsem však, že musím zastavit to krvácení, a tak jsem si ze svého trička utrhl kus látky a snažil jsem se zaškrtit jeho nohu, aby už z ní neteklo tolik krve. Tae už opět bolestně naříkal. Nechal jsem proto jeho nohu být, stejně už jsem s tím víc nezmohl a vrátil jsem se zpět k němu, abych si ho mohl přitáhnout do náruče. „Bude to dobré... neboj se," řekl jsem, když jsem si své ruce od krve utřel do sebe a jeho si přitáhl blíž k sobě.

Obličej mu smáčely slzy a já se nezmohl na nic jiného než ho utěšovat svými slovy a hladit ho ve vlasech. „K-kook-" snažil se znovu vyslovit mé jméno, jenže tentokrát ho nedořekl. Viděl jsem jen, jak zavřel oči a jeho tělo ještě víc znehybnělo. „Tae! Tae!" začal jsem na něj křičet. „Tak slyšíš!" třásl jsem s jeho tělem, avšak marně. Žádné odpovědi se mi nedostalo a jeho oči už zůstaly zavřené. „Tae... buď tu se mnou prosím!" prosil jsem ho s novými slzami v očích. Jenže on jen dál nehybně ležel. Uklidňovalo mě však to, když jsem na jeho krku nahmatal tep. Je stále na živu! Ale když jsem ho viděl v tomhle stavu, věděl jsem, že musím něco udělat a to hned. Pod jeho hlavu jsem vložil zpět bundu, kterou jsem si před chvilkou svlékl, jelikož jsem od něj ať nechtě na chvilku musel odejít. „Chvilku tu vydrž, ano," řekl jsem mu a vstal jsem na nohy.

Jakmile jsem se postavil na nohy a rozhlédl se kolem sebe, spatřil jsem, co za chaos tu je. Kromě našeho auta tu bylo ještě pár aut, které se staly součástí nehody a to včetně černého auta, kvůli kterému se tohle celé stalo. Bylo několik metrů ode mne, a i tak jsem viděl ty dva parchanty, kteří tam nehybně seděli a kolem jejich auta se pohybovalo několik lidí. Stál jsem na místě bez hnutí a jen tupě zíral před sebe. Stále jsem nemohl uvěřit, že se to doopravdy stalo! Ale bylo tomu tak. „Pane, jsme v pořádku?" vynořil se přede mnou muž ve středním věku. „Joo... a-ale můj přítel ne... m-musíte zavolat pomoc!" vyhrkl jsem na něj. „Můj přítel potřebuje moc! Slyšíte! Musíte rychle zavolat pomoc!" popadl jsem ho za lem košile a začal jsem s ním agresivně lomcovat. „Uklidněte se, ano! Pomoc už je na cestě!" odstrčil mě od sebe a se zamračeným obočím se na mě zahleděl. „Jste vážně v pořádku?" zeptal se, když si zřejmě všiml krve na mém oblečení. „Joo..." odvětil jsem a obrátil jsem se směrem k Taemu, který tam stále jen tak ležel. Když mi došlo, že mi ten muž asi už nijak nepomůže, vrátil jsem se zpět k Tae-Hyungovi.

„Pomoc už je na cestě... musíš ještě chvilku vydržet," poklekl jsem k němu a jeho nehybné tělo si přitáhl do své náruče. Netušil jsem, co víc bych pro něj mohl udělat, a tak jsem si ho víc tiskl do své náruče a s tichými slovy jsem s ním kolíbal jako bych se ho snad snažil uklidnit a to i přestože on byl stále v bezvědomí a má slova ani doteky nevnímal. Spíš jsem se snažil uklidnit sám sebe, protože každou chvilkou, kterou jsem se skláněl nad jeho tělem, mi pomalu začalo docházet, že by mohl Tae-Hyung... umřít. Nechtěl jsem na to myslet, ale nešlo to jinak. Nové slzy se mi draly ven a dopadaly na Taeho nevinnou tvář. „Promiň mi to..." špitl jsem téměř neslyšně a konečky prstů hladil jeho bledou tvář. V ten moment jsem v dálce zaslechl sirény, které každou chvilkou zesilovaly. „Slyšíš Tae!... už je tady pomoc... ještě chvilku vydrž!" řekl jsem rozklepaným hlasem a Taeho opatrně pohladil po vlasech a na jeho čelo mu vtiskl polibek.

„Pane, odstupte!" ucítil jsem z ničeho nic na svém rameni něčí ruku, a když jsem se za sebe ohlédl, všiml jsem si muže ve svítivě žlutém obleku. Nic jsem mu nestihl ani říct a už jsem cítil, jak mě ten muž táhne od Tae-Hyunga pryč. „Nechte mě být! Chci být s ním!" křičel jsem a snažil jsem se dostat ze sevření muže. „Teď s ním být nemůžete, tak se uklidněte," okřikl mě a odtáhl mě dál od Taeho těla, nad kterým se už sklánělo několik záchranářů. „Musím být s ním... jsem jeho přítel!" křikl jsem a agresivně se vytrhl ze sevření toho muže a rozeběhl se směrem k Tae-Hyungovi. Chtěl jsem být jen u něj a vědět, zda je v pořádku. Nic víc jsem nechtěl. Jenže on to nechápal! Aniž bych k němu stihl doběhnout, chytlo mě několik záchranářů a už opět mě vláčeli od Taeho těla dál. „Puste mě," křičel jsem na ně. Má slova však byly zbytečná a oni mě táhli na opačnou stranu silnice.

„Přineste něco na zklidnění!" zaslechl jsem zakřičet jednoho z mužů. „Nechte mě být! Chci být jen u svého přítele," křičel jsem a házel sebou do všech stran. „Nemůžete tam s ním být. Překážel byste tam!" okřikl mě muž ve snaze mi vše vysvětlit, a než jsem mu na jeho slova stihl cokoliv říct, ucítil jsem na své paži nepříjemné štípnutí. Když jsem pohlédl na svou ruku, viděl jsem jen injekční jehlu. Netušil jsem, co mi to dělají, ale okamžitě jsem na sobě začal pociťovat malátnost. Před očima se mi tvořila mlha, takže jsem všechno viděl rozmazané, a než jsem stihl něco udělat, cítil jsem, jak mé tělo chabne a mě, jakoby se chtělo spát. Slyšel jsem jen houkání sirén, ale i ty jsem po chvilce přestal vnímat tak, jako všechny okolní zvuky.

Netušil jsem, jak jsem se nakonec dostal do sanitky, ale poté co mě nechtěli nechat být u Taeho do mě nejspíš dostali nějaká sedativa a já tak byl úplně mimo. Proto jsem byl mírně udiven, když jsem si uvědomil, že ležím v jedné ze sanitek, které přijely. Slyšel jsem jen zvuk sirén a vedle mě jsem si všiml, jak sedí záchranář, který se mě snažil dostat z Taeho blízkosti. Chtěl jsem být za každou cenu s ním, jenže oni mi to nedovolili, což jsem nedokázal ustát a jen jsem na ně hystericky křičel. Jenže oni do mě pak píchly ty sedativa a já už se nezmohl na nic. Takže jsem netušil co vše Tae-Hyungovi dělali a jak na tom je. Celou tu cestu jsem se snažil nemyslet na nejhorší, jenže v ten moment to nešlo. Tak moc jsem se bál o Taeho život, že nešlo myslet na nic jiného, a to ani na mou bolest na hrudi, která už bolela o něco míň. Vždy, když jsem si vzpomněl na jeho bezvládné tělo, do očí se mi hrnuly slzy, kterým jsem nedokázal zabránit. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem nemohl už nic udělat. Bylo totiž pozdě!