Jung-Kook

Posléze, co mě Jin prudce stáhl k zemi, se lesem ozvalo ještě několik hlasitých výstřelů. „Nic tam není! Muselo se ti to jen zdát!" ozvalo se lesem hlasité mužské zahalekání. To však ale po chvilce s výstřely, utichlo a lesem se rozléhalo jen šumění listů a štěbetání ptáků. „Co to bylo?" řekl jsem stále vyděšen z toho, co se tu stalo. Měl jsem totiž pocit, že tu nikde nikdo není a les je pustý. „To bylo to tvoje nic... tss prý že tu nic není. Nebýt mě tak nejsi ani ty!" kroutil nechápavě Jin hlavou, zřejmě se dotklo, že jsem mu celou dobu nevěřil. „Jen se podívej na to tvoje nic," řekl ironicky a ukázal směrem, odkud byly slyšet výstřely. Zvedl jsem se mírně ze země a zpoza keře, za který jsme se schovali, jsem pohlédl do lesa. Chvilku mi trvalo, než jsem si všiml dvou mužů, kteří kráčeli lesem. Dokonce v dáli za nimi jsem si všiml malého dřevěného domečku, který nejspíše byl ten, ve kterém se Joong ukrývá.

„Jine, kámo! Ty jsi měl pravdu! Ona ta chata tu vážně je," popadl jsem Jina za bundu a štěstím bez sebe jsem s ním zatřásl. „Pochyboval jsi snad o mně?" „Samozřejmě že ne!" řekl jsem stále nadšen a vyskočil jsem okamžitě na nohy. Jelikož jsem věděl, že bychom neměli ztrácet čas. Přeci jen Joong měl stále Tae-Hyunga a také Yoon-Giho. Bál jsem se o to, co vše s nimi provádí. „Co blázníš, mohly by nás ještě vidět!" strhl mě ihned zpátky k zemi za keř. „Však už jsou daleko! A hlavně nezapomeň, že tvůj pošahaný bratr má Taeho a taky Yoon-Giho. Takže si musíme pospíšit!" snažil jsem se mu to opět vysvětlit, jelikož jsem měl stále dojem, že to celé nechápe.

Bez toho, aniž bych dál poslouchal Jinova nesmyslná slova, jsem se opět zvedl a tentokrát se rozešel směrem k chatě. Ty dva muže jsem už neviděl, takže zřejmě zmizeli dovnitř chaty. Ale i tak jsem byl pro jistotu připraven kdykoliv vytáhnout pistoli a zasáhnout. „Tak tedy dobře! Tak ale na mě počkej!" křikl na mě zpoza křoví Jin, kterému zřejmě došlo, že tam s ním už nehodlám jen tak sedět a povídat si. Zastavil jsem a na Jina tedy počkal. Když se ke mně došoural, oba jsme vyšli směrem k té chatě. Čím blíž jsme byli, tím víc se Joongova chata zvětšovala a já si začal uvědomovat, že to není žádná malinká chata. Vskutku byla velká a také celkem moderní. No taky ještě ne když měli takových peněz... sice to byly peníze získané na černo, ale i to se přeci počítá.

Když jsme došli, až k chatě zjistil jsem společně s Jinem, že je tu kolem chaty nějak podezřelé ticho. Kolem chaty nikdo nebyl, a když jsem chtěl velkým oknem nahlédnout dovnitř, nebylo to možné. Všechny okna byly zatažené černými závěsy, takže dovnitř nebylo vidět, ani kdybych se sebevíc snažil. „Co budeme dělat, Jine?" optal jsem se ho, když jsme celou chatu obešli dokola a zastavili jsme se až u hlavních dveří, ke kterým vedla příjezdová cesta, která zřejmě vedla až na hlavní silnici. „Tady jsou hlavní dveře, ale nemyslím si, že je nejlepší nápad chodit zrovna tudy," konstatoval, když zkoumavě hleděl na dveře. „Možná bychom mohli jít zadním vchodem," řekl a rozešel se směrem k zadní části chaty. Nic jsem mu na to neříkal a potichu jsem ho následoval. Našlapoval jsem po špičkách tak jako celou dobu, přeci jen jsme nestali o to, aby nás zaslechli.

„Takže tudy jo?" zeptal jsem se ho, když jsme došli k zadním dveřím. Jin jen souhlasně přikývl a mě nezbývalo nic jiného než mu důvěřovat. Vytáhl jsem si z kapsy pistol a ruku položil na kliku, avšak ještě jsem dovnitř nešel. Pohlédl jsem za sebe na Jina, abych se ujistil, zda i on je připravený, a když na mě kývl, já potichu otevřel dveře a společně s ním jsem vešel dovnitř. Všude bylo šero, takže jsem téměř neviděl, kam šlapu. Naštěstí když jsme přešli do další místnosti, bylo zde mnohem víc světla. Našlapoval jsem potichu, tak abych na sebe neupozornil. Když jsem pak vykoukla z poza rohu, abych zjistil, zda je vzduch čistý, zjistil jsem, že jsou tu dva muži. „Máme tu problém!" špitál jsem na Jina, co nejvíc potichu a umožnil i jemu nahlédnout za roh.

„Schovej se tady, já je sem nalákám a pak je zpacifikujeme!" řekl potichu a ukázal na černý závěs, který zakrýval vchod do malé místnosti. S jeho nápadem jsem souhlasil, a tak jsem se schoval za černý závěs a čekal, co má Jin v plánu. Netrvalo ani chvilku a zaslechl jsem, jak se na chodbě ozval dunivý zvuk nějaké věci, která jako by spadla na zem. A než jsem se stihl nadát i Jin se schoval za černý závěs. „Slyšel jsi to?" ozval se hluboký hlas jednoho z mužů a pak se po chodbě rozhledny rychlé kroky. Netrvalo dlouho a oba muži přišli přímo k nám. Oba dva k nám stali zády a hleděli na spadlou zlatou sošku. „Nejspíš to jen spad-" nestihl to doříct, jelikož jsem ho hrubě bouchl rukovětí pistole do hlavy. To stejné udělal i Jin a oba muži se složili na zem. „Dobrá práce," poplácal jsem Jina po zádech a překročil bezvládná těla mužů.

Teď už nám nic v cestě nebránilo. Muže jsme jen odtáhly za závěs a sebrali jim z rukou jejich pistole. Pak už jsme je tam nechali ležet a my se vydali směrem, kde ještě před malou chvilkou stali. Došli jsme až ke dveřím, na které jsem natiskl ucho a snažil se zaslechnout nějaké zvuky. Zdálo se, že tam někdo je, a tak jsem popadl kliku a dveře zhurta otevřel. Chtěl jsem tak dotyčného překvapit, a to se mi zřejmě i podařilo. Dveřmi se mi totiž podařilo někoho sejmout.

Tae-Hyung

Mezitím, co se Joong válel na zemi, ve dveřích se objevil Jung-Kook společně s mladým mužem, jehož obličej se mi zdál povědomí. Nedokázal jsem však k němu přiřadit jméno. Měl široká ramena, pohledný obličej, a tak jako Jung-Kook si vytáhl svou zbraň a namířil s ní na Joonga, který se ještě nevzpamatoval z bolestivého střetu s dveřmi. Ležel na zádech, držel se rukama za hlavu a bolestně několikrát zaúpěl. Když pak Jung-Kook do něj několikrát kopl, vyšlo z jeho úst bolestivý nářek. Yoon-Gi vedle mě přes látku v puse něco hlasitě mumlal, nebylo mu však rozumět ani slovo. Já jsem jen hleděl na Jung-Kooka a nebyl jsem schopen slova. Z jedné části se mi dostalo úlevného pocitu, že nás tu nenechá s Yoon-Gim shnít navždy avšak na druhou stranu mi hlavou prolétávaly pochyby o jeho osobnosti a o tom všem co mi Yoon-Gi řekl. Nechtěl jsem tomu stále věřit, jenže všechny okolnosti říkali opak...

Když pak Joong-Kook Joongovi vytáhl z kapsy od bundy jeho pistol, vyndal z ní plný zásobník a odhodil jí co nejdál od Joonga, zvedl svůj pohled ke mně. Nemohl jsem si nevšimnout jeho mírného úlevného úsměvu, který mi věnoval. „Tae!" vydechl stále zahleděn do mých očí. Já jsem však jen mlčel a hleděl do těch jeho očí... do očí v kterých se leskla úleva, a dokonce i štěstí. Já jsem si však nebyl jistý, jestli jsem tomu chtěl věřit... lhal mi a já jsem nebyl schopen to překousnout, ne když jsme si v posledních dnech byli tolik blízcí a když jsem měl pocit, že nemůžu být do nikoho víc bláznivě zamilovaný jako právě do něho... do člověka, jenž přede mnou skrýval spotu věcí, o kterých bych radši ani nechtěl vědět. O věcech, o kterých bych se nejradši nikdy nedozvěděl a které by mé srdce neroztříštilo na několik malých kousků. Tak moc to bolelo, když jsem na něj hleděl a nebyl jsem si vůbec jistý, co je zač.

Jung-Kook už už chtěl udělat ke mně krok, když v tom dveřmi do místnosti vlítli dva Joongovi muži se zbraněmi a okamžitě je namířili na Jung-Kooka a na mladíka, jenž přišel s ním. „Ani se nehněte!" řekl jeden z nich. Jung-Kook se s mladíkem okamžitě na muže otočili a své zbraně namířili na jejich hrudníky. Mezitím, co si ti čtyři zlostně hleděli do očí, Joong nabíral vědomí, a aniž by to kdokoliv z nich stihl postihnout, byl, co by dup na nohou. Zkřiveného nosu mu tekla krev a na čele se mu rýsovala velká boule, avšak nevypadal, že by nebyl schopen chodit ba opak. Hned, jak se zvedl, přišel k jednomu muži a ten mu na jeho povel hodil pistoli, kterou si Joong schoval do kapsy bundy, odkud mu jí před tím Jung-Kook sebral.

„Kohopak to tu máme?! Jung-Kook... a dokonce nám sebou přivedl i hosta. Jaké to milé překvapení, že ano Jine?" zahleděl se na mladíka, který přišel společně s Jung-Kookem a já jsem si uvědomil, že jsem přeci jen jeho jméno už slyšel. Jin se však na Joonga nedíval s vřelým úsměvem spíš naopak. „Tak dlouho jsme se neviděli, bráško, že?!" řekl spíše ironicky a usadil se na jednu ze židlí, které v místnosti byli jen tak ledabyle rozmístěné. „Neříkej mi tak, ty víš, že nejsme žádní bratři!" vyhrkl nevrle Jin, avšak svou zbraní stále mířil na hrudník muže. „Máš pravdu! Všichni víme, kdo je tu ten zrádce," uchechtl se Joong s mírným úšklebek na tváři.

„Samozřejmě že víme!" uchechtl se tentokrát Jung-Kook avšak to se zřejmě Joongovi moc nelíbilo. „Ty buď ksakru zticha! Tebe se to netýká tak mlč!" okřikl Jung-Kooka a vytáhl si z kapsy zbraň, kterou na něj namířil. A ať už to mezi mnou a Jung-Kookem bylo jakkoliv, pohled na to, jak na něj Joong míří zbraní ve mě vyvolával nepříjemný pocit, který nepříjemně sužoval mé srdce. V tu chvíli jsem o něj měl strach. Věděl jsem, čeho je Joong schopný a jaký dokáže být. Bál jsem se o něj, a to i přes to všechno...