Jung-Kook

Poté, co mě Jin donutil si dát rychlou sprchu na probuzení, jsem se rychle oblékl a popadl všechny důležité věci, abychom mohli co nejdříve vyrazit. Nechtěl jsem už ztrácet ani sekundu. Jenže to šlo s Jinem velmi těžce. Usmyslel si totiž, že by bylo strašně fajn se ještě stavit někde v nějaké kavárně a něco dobrého si koupit s sebou na snídani. Tvrdil sice, že to dělá hlavně kvůli mně, ale já jsem si tím moc jistý nebyl. Chvilkou jsem měl dojem, jako by Jin tohle celé bral jako nějaký zábavný výlet, a ne jako důležitou akci, při které může jít i o život. Chtěl jsem to Jinovi několikrát rozmluvit, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že bude rozumné ustoupit a Jinovi vyhovět. Pochopil jsem, že bude lepší pár minut obětovat koupi snídaně než hádce, která by stejně neměla konce.

Seděl jsem už několik minut v autě a čekal na Jina, než přinese něco k snědku. Ale Jin i po několika minutách stále nikde. Nejspíš čekal ve frontě, protože když jsem se podíval z okénka auta směrem ke kavárně, byla vidět v kavárně hromada lidí. Snažil jsem se proto zbytečně nerozčilovat a zachovat si klidnou hlavu. Měl jsem totiž pocit, jako by Jin byl v kavárně už věčnost, i přestože to bylo jen pár minut. Nedokázal jsem jen tak koukat z okénka, a proto jsem si vytáhl mobil, abych se alespoň nějak zabavil. Projížděl jsem si znuděně příspěvky na sociálních sítích, aniž bych je, jakkoliv vnímal, byl jsem totiž myšlenkami opět zase mimo. Nemohl jsem opět přestat myslet na Tea-Hyunga. Bál jsem se o něj. Hlavně teď, když už nám mnoho času nezbývalo.

Když už jsem chtěl mobil uzamknout a vrátit si zpět do kapsy, pípla mi příchozí zpráva. Nejdřív jsem netušil, kdo by mi mohl psát, ale poté, co jsem si odemkl mobil, zjistil jsem, že je to zpráva od Joonga. Zprávu jsem si rozklikl a pozorně si jí přečetl. „Čas už ti rychle ubývá! Doufám, že jsi nezapomněl, oč jsem tě žádal a taky na to, že mám stále Tae-Hyunga!" zamračil jsem se, když jsem si zprávu přečetl. „Nechápu, o co tomu zmetkovi najednou jde!" zamumlal jsem nenávistně a pohlédl z okénka opět ven. Už mě přestávalo bavit jen tak sedět během toho, co nám plynul čas. Bylo zvláštní, že Joong z ničeho nic napsal a upozornil mě na ubíhající čas, což určitě muselo mít nějaký důvod. Moc dobře jsem věděl, že z toho nic dobrého nekouká.

Jenže když uběhlo i dalších pět minut, měl jsem sto chutí za Jinem do kavárny vlítnout a odtáhnout ho zpět do auta. Naštěstí jsem do tohoto bodu dojít nemusel, protože se Jin už konečně vynořil ve dveřích kavárny s plnýma rukama. „Co ti tak dlouho trvalo sakra?!" řekl jsem nevrle, jakmile nastoupil do auta. „Byla tam fronta, bože, tak se pořád nerozčiluj," odvětil a vrazil mi do ruky kelímek s horkou kávou. „Jak se nemám rozčilovat, když tu marníme čas tím, že si tu kupuješ snídani! Mezitím co ty jsi byl v kavárně, mně napsal Joon-" „Joong?" nadzvedl udiveně obočí. Aniž bych mu odpověděl, vrazil jsem mu svůj mobil se zprávou do ruky, aby si jí mohl sám přečíst.

„Divím se, že se najednou teď ozývá. Mám takový pocit, že se tě snaží jen rozhodit," řekl a vrátil mi zpět můj mobil. „Hmm..." zamručel jsem, když jsem si zprávu ještě jednou přečetl. „Ser na jeho kecy, však mi Tae-Hyunga najdeme!" poplácal mě po rameni a párkrát si kousl do svého jídla, které si zakoupil. Pak už se jen napil kávy a my jsme konečně opustili parkoviště. Byl jsem zvědavý, co Jin koupil, a hlavně kvůli čemu stál tak dlouho ve frontě, a proto jsem otevřel papírový sáček, který mi Jin dal. Uvnitř sáčku se nacházela velká kobliha, která byla na vrchu posypaná cukrem. Protože vypadala celkem lákavě, neodolal jsem si nekousnout. „Fuj! Co to má být?!" zašklebil jsem se, když jsem se zakousl do sladké koblihy. Bylo to tak hnusné, že jsem to musel okamžitě zapít kávou, která už naštěstí chutnala skvěle. „Sladká kobliha. Myslím, že plněná citronovou náplní," „Nesnáším citronovou náplň!" zamračil jsem se na nakousnutou koblihu a vrátil jí zpět do papírového sáčku. „Jsi vážně nevděčný," odfrkl si Jin naštvaně.

Cesta sice ze začátku ubíhala pomalu, ale když jsme opustili centrum Seoulu, přišlo mi, že čas ubíhal mnohem rychleji. S Jinem jsem během jízdy neprohodil ani slovo, jelikož jsme každý byli ve svém vlastním světě. Mezitím co se Jin věnoval řízení, při kterém poslouchal písničky z rádia, já jsem pozoroval míjející se krajinu. Myšlenkami jsem byl opět mimo. Tentokrát se však mé myšlenky uchylovaly k Joongovi. Obával jsem se, že chatu, ve které by mohl být údajně Joong schován, nenajdeme. Bál jsem se toho, co by bylo pak, kdybychom Joonga nenašli. Už takhle nám ubýval čas na splnění Joongova úkolu, který jsem už od začátku neměl v plánu splnit. Neměl jsem sebemenší zájem zabít nevinného člověka. Ještě k tomu, když si, zato Joong se svým otcem mohli sami. Nechtěl jsem myslet na to, co by se stalo, kdyby mi všechen čas vypršel a my stále Joonga nenašli. Rozhodně by to ale nesvědčilo nic dobrého.

„Tady někde by to mělo být," oznámil Jin, když jsme asi po hodině cesty zastavili na kraji silnice u hustého a tmavého lesa, který v žádném případě nevypadal, jako by tu měl kdokoliv bydlet. „Vážně to má být tady?" zeptal jsem se pro ujištění, poněvadž se mi to tu zdálo vážně divné. „Nejspíš ano. Však jsem ti říkal, že jsem tu byl jen jednou, a to před několika lety." „Fajn, tak tedy pojď! Musíme se tu porozhlédnout, a ne tu je sedět," rozkázal jsem mu poté, co jsem vystoupil z auta. „Jo však už jdu," zamumlal Jin s plnou pusou, když i on z auta vystoupil. Poté co jsem se na něj ohlédl, zjistil jsem, že se něčím láduje. „Co to jíš?" „Vzal jsem si tu tvoji koblihu, která ti nechutnala, z toho řízení mi totiž celkem vyhládlo," vysvětlil mi, jakmile dokousal sousto. Zakroutil jsem nad ním hlavou a vykročil jsem směrem do lesa. Bylo mi jedno, jestli mě Jin následuje nebo ne. Teď už bylo jen hlavní najít Joongovu chatu, teda pokud tu vůbec nějaká byla, a k tomu už jsem Jina nutně nepotřeboval.

Nakonec mě stejně Jin dohnal, takže jsme společně kráčeli lesem a snažili jsme se najít Joongovu chatu. Jenže les vypadal pustě a neobydleně, takže jsem začínal mít domnění, že se Jin pěkně spletl. Ale tento fakt jsem si nechtěl jen tak připustit. Chtěl jsem věřit, že tu vážně nějaká chata je. Bohužel vše naznačovalo úplný opak. Les byl tak pustý, že jsme nenarazili ani na jedno divoké zvíře. Pod nohama nám praskaly klacíky, jinak se lesem ozývalo jen ochromující ticho.

Náhle z ničeho nic mi v kapse zavrněl mobil. Divil jsem se, že tady v lese může být vůbec nějaký signál, ale zřejmě byl. „Zase mi píše Joong," oznámil jsem Jinovi, jakmile jsem si vytáhl mobil z kapsy. „A co ti zase píše?" „Tak co sakra bude! Čas se ti krátí a Leeho hlava stále nikde! Pospěš si, já tě varuju!" přečetl jsem mu zprávu nahlas. „On si pokoj prostě nedá! Ukaž!" poznamenal, a aniž bych to čekal, vytrhl mi mobil z ruky. „Co děláš! Vrať mi ho!" ohnal jsem se po něm, ale Jin mi uhnul. „No tak Jine!" okřikl jsem ho, na což kupodivu zareagoval a mobil mi vrátil. Ale když jsem se podívala do mé konverzace s Joongem, zjistil jsem, že mu Jin odeslal zprávu. „Vážně Jine?! Vážně jsi mu napsal, ať jde do prdele?" „Jo... však jen akorát otravuje! Je to debil..." řekl klidně a vydal se dál do lesa. Chvilku jsem stál na místě jako tvrdé i, než jsem se za Jinem vydal. Nechápal jsem moc Jinův manévr a smysl toho, co právě udělal. Ve finále to, ale bylo nejspíš stejně jedno.

Jenže než jsem stihl doběhnout Jina, opět mi v kapse zavrněl mobil. Urychleně jsem ho proto vytáhl z kapsy. Znovu na mě na displeji vyskočilo Joongovo jméno. Klikl jsem na novou příchozí zprávu, která se mi zobrazila na displeji. „Tak kde jsi? Pod už!" zakřičel na mě Jin, když už byl ode mne vzdálený několik metrů. Jeho slova jsem však ignoroval, jelikož jsem byl zděšen zprávami od Joonga. Být tebou tak si dávám bacha na jazyk. Pro někoho by to nemuselo dopadnout nejlíp! A ty moc dobře víš pro koho. Pod touto zprávou se nacházela fotografie. Srdce mi vynechalo několik úderů, když jsem si uvědomil, kdo je na fotografii. Bylo to Taeho tělo, které leželo na špinavé zemi. Ruce a nohy měl rozhozené do všech stran tak, jako by snad nebyl ani při vědomí. Fotku jsem si rozklikl, a ještě víc zvětšil, abych mu viděl lépe do obličeje. Avšak do obličeje mu i tak vidět nebylo, poněvadž jej měl zakrytý svými rozcuchanými vlasy. Co mě však přinutilo se opět zděsit, byly jeho výrazné otlačeniny na krku. Nemohl jsem se na to už dál dívat, a proto jsem z fotografie vrátil zpět do naší konverzace. Jestli mě budeš ještě nadále provokovat, tak počítej s tím, že Tae-Hyung příště skončí mnohem hůř, a to hlavně pokud nebudu mít Leeho hlavu! Přečetl jsem si další zprávu pod fotografií.

„Jung-Kookie! Co tu děláš? Ty jsi mě snad neslyšel?" promluvil na mě najednou Jin, o jehož přítomnosti jsem neměl ani tušení. „Co je? Tak už pojď!" zatahal mě za rukáv bundy. „Nech mě!" „Co ti je? Stalo se snad něco?" optal se mě naléhavě. „Jestli se něco stalo? Samozřejmě že něco stalo! A možná že i stane! A to jen kvůli tob-" „O čem tu teď mluvíš?" snažil se mě přerušit. „Mluvím o tom, že jsi ten největší kretén! Nejen že jsi ještě víc naštval Joonga, ale ještě k tomu jsme v úplné prdeli světa! Chodíme tady už víc jak půl hodiny a stále nic. Koukni se kolem sebe! Jsme v nějakém pustém lese, kde není ani živáčka a ztrácíme tu jen další čas. Tady žádná chata příště není! Věřil jsem ti, že víš, kde by Joong mohl být, ale očividně jsem ti věřit neměl, protože během toho... Hej! Vnímej mě!" křikl jsem na něj, když Jin ode mne odpoutal pozornost a zadíval se někam do dálky.

„Jine!" „Buď Ticho!" šeptal na mě důrazně a zakryl mi ústa rukou, tak že jsem ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Druhou rukou mě popadl za rameno a strhl mě sebou do roští, kde mě přinutil se skrčit. „Co děláš, Jine!" zamumlal jsem, když jeho stisk ruky povolil. „Pšššt! Něco jsem zaslechl," řekl skoro neslyšně a opět mi přitiskl svou ruku na má ústa, tak že jsem nemohl znovu mluvit. Neměl jsem tušení, o čem to mluvil, a proto jsem se z jeho pevného sevření vyvlékl. „Co děláš?! Řekl jsem ti, ať jsi zticha!" sykl na mě naštvaně. „Já nic neslyším. Nejspíš se ti to jen zdálo! Však je to tu úplně pustý!" odfrkl jsem si a opět se postavil na obě dvě nohy. „Nikde tu nic není, Jine! Už konečně pochop, že tu žádná chata není! Tak už sakra pojďme jin-"„Támhle!" zaslechl jsem nejednou z dálky cizí hluboký hlas. Aniž bych se stihl za hlasem ohlédnout, lesem se ozval hlasitý výstřel.