Jung-Kook

Druhý den ráno se však má domněnka ohledně Yoon-Giho potvrdila. Nevrátil se. Věděl jsem sice, že se snaží nalézt Taeho, ale to bylo vlastně vše, co jsem o něm věděl. Byla to jediná informace, kterou jsem o něm měl. Tedy pokud jsem nepočítal to, že jsem ho předešlý den viděl v Joongově prázdném úkrytu. Ovšem odtamtud už dávno zmizel pryč. Takže tato informace byla vlastně k ničemu. Bylo ale jasné, že se něco přihodilo, jinak by tu dávno už jinak byl nebo jsem se pletl? Přeci jsem Yoon-giho vůbec neznal. Věděl jsem jen, že je to tvrdohlavý tupec, který si nenechá nic vysvětlit, a který neúprosně nesnáší mou osobu. Všechno to bylo na nic, jenže co se dá dělat? Nezbývá mi nic jiného než to zase vše napravit. Přeci jen všichni byli v tomhle průšvihu jen kvůli mně. Takže bylo i na mě vše vrátit zpět do původního stavu, a to hlavně co nejrychleji. Důvodem toho byl i Ho-Seok s Nam-Joonem, kteří do téhle celé situace začali strkat nos. 

A to jsem já neměl zapotřebí. Stačilo to, jak komplikované už to bylo teď. Vážně jsem neměl za potřebu, aby se v tom ňoumali i oni dva. Poté co mě Ho-Seok brzy ráno vytáhl z postele, aby mě informoval o tom, že se Yoon-Gi nevrátil, jsem zase do ní zpátky ulehl. Ne že bych se chtěl pokoušet usnout to ne, to už jsem dávno vzdal, jen bylo příjemné jen tak ležet ve vyhřáté posteli a nic nedělat. Musel jsem stejně počkat na Jina, než přijde. Měli jsme totiž s Jinem naplánované, že dnes objedeme pár zapadlých čtvrtí na kraji Seolu, ale upřímně jsme věděli, že tento plán, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, je úplně k ničemu. Šance, že bychom při naší objížďce jejich nový úkryt náhodou našli, byla mizivá. Ovšem to naše naděje také. Avšak na lepší a smysluplnější nápad jsme nepřišli. Takže byl tento plán pořád lepší než žádný, přeci jen jsme měli od Taeho nalezení stále daleko.

Bylo už několik minut po osmé a Jin stále nikde. Jak jinak. To by nebyl Jin, kdyby přišel taky jednou v čas. Snažil jsem se nijak jeho zpožděním nerozhodit, a proto jsem dál ležel až po bradu přikrytý dekou v posteli s myšlenkami úplně někde jinde. K mému překvapení netrvalo dlouho a ozvalo se dunivé zaklepání na dveře. Neváhal jsem a došel jsem mu otevřít. „Ty teda vypadáš," poznamenal Jin hned, jak jsem otevřel dveře. „Jak to jako myslíš?" zeptal jsem se ho nechápavě a snažil jsem si prohrábnout své vlasy tak, aby vypadali více upraveněji. „Spal jsi vůbec?" hodil na mě tázavý výraz a zavřel za sebou dveře. „Ne, nespal, jak bych asi mohl..." odpověděl jsem mu a zahleděl se do zrcadla, které viselo hned vedle dveří u malého věšáku s bundami. Zhrozil jsem se, když jsem pod svýma zarudlýma očima zaznamenal velké napuchlé kruhy, které se mírně zabarvovaly do fialova. Vypadaly mnohem hůř než předchozí den. Vlasy ani nemluvně. Měl jsem je do všech stran, i přestože jsem si je před chvílí snažil urovnat. 

Jin měl pravdu, vypadal jsem otřesně, ale co na tom teď záleželo? Odvrátil jsem svůj zhrozeny pohled od odrazu v zrcadle na Jina, který si už v klidu hověl na pohovce tak, jako by byl u sebe doma. „Tak já se tedy převléknu a může-" „Zbláznil ses! Však se na sebe podívej. Však takhle nemůžeš ani fungovat! Vypadáš jako by ses měl každou chvilkou složit," namítl, aniž by si mě vyslechl. „Měl by sis dát alespoň sprchu a pak bychom se měli někde stavit na snídani. Však takhle nemůžeš fungovat," navrhl starostlivě. „Jine, jsem v pohodě! O mě teď nemusíš mít starost," snažil jsem se ho přesvědčit, jelikož jsem neměl náladu na žádnou jeho snídani ani na jeho jiné hlouposti. „Vážně? Já si tím tedy nejsem moc jistý. Vypadáš, jakoby jsi už několik dní vůbec nespal a nenajedl. Však když jsem včera s tebou byl, měl jsi jen malý oběd a pochybuji, že jsi poté večer něco jedl." „O mě teď nejde, tak se nestarej o to, jak vypadám a co jsem kdy jedl. Radši přemýšlej nad tím, kde by tvůj zasranej bratr mohl být! Vypadáš jako by ti to bylo jedno!" zvýšil jsem na něj hlas. 

„Víš moc dobře, že mi to jedno není a snažím se, o tom přemýšlel stejně, tak jako ty," „Tak asi málo! Kurva Jine, však je to tvůj bratr! Znáš ho, tak přeci... neříkej pořád, že nic nevíš!" řekl jsem opět zvýšeným hlasem, protože mě to už vážně štvalo. Mohli jsme už dávno sedět v autě, a ne se tu jen tak tupě hádat o tom, jak vypadám. Jin mě vážně štval. „Možná můj bratr je, ale já ho za svého bratra nepovažuji. Moc dobře víš, že jsme si ciz-" „To je úplně jedno, prostě ho znáš víc jak kdokoliv jiný, tak se snaž sakra přemýšlet, kde by mohl ksakru být! Kdo jiný by to měl vědět líp než ty!?" „Jeone, kdybych o něčem něco věděl, tak už o tom víš dávno i ty. Tak se prosím tě už uklidni," vstal z pohovky a zmáčkl jemně mé rameno. „A teď si jdi dát tu sprchu, jinak s tebou nikam nejedu!" přikázal a popostrčil mě směrem ke dveřím koupelny. Nic jsem nenamítal. Věděl jsem, že by to bylo zbytečné a že by si Jin stál stejně za svým. Bylo tedy mnohem jednodušší si dát sprchu než se s ním bezvýznamně hádat. 

Nakonec měl stejně pravdu, tak jako vlastně vždy. Sprcha byla totiž vážně příjemná a pod horkými kapkami vody jsem se cítil mnohem lépe. „Jung-Kookie?" zaslechl jsem Jinův tlumený hlas přes dveře koupelny. „Něco mě napadlo!" opět se ozvalo zpoza dveří. „Tak mi dej minutku," křikl jsem na něj a zavřel kohoutek sprchy. Utřel jsem rychle své mokré tělo do ručníku, který jsem si pak obmotal kolem pasu tak, aby mi nespadl. „No tak co jsi mi chtěl říct?" optal jsem se ho hned, jak jsem otevřel dveře do pokoje a pohlédl na Jina, který už zase klidně seděl na pohovce a něco zkoumal ve svém mobilu. „Na něco ohledně Joonga jsem si vzpomn-" „Na co? Je to snad něco, co nám ho pomůže najít?" vyhrkl jsem a přisedl si k němu na pohovku. „Možná by i mohlo, ale nev-" „No tak povídej!" přerušila ho má netrpělivost. „Tvé kecy ohledně Joonga mě nad tímhle vším donutily se zamyslet a něco mi ohledně něho došlo. Otec mu jednou k jeho narozeninám, už je to tady nějaká doba, dal menší chatu kousek za Seoulem. Joong tam sice nikdy nejezdil, protože se mu to tam nelíbilo, al-" „Ale teď by tam být mohl!" dořekl jsem za něj. „Musíme tam hned jet, Jine!" řekl jsem odhodlaně a začal jsem se urychleně oblékat. Tohle byla naše naděje.