Tae-Hyung

Po jeho slovech jsem byl ještě ve větších rozpacích než předtím. Netušil jsem, co mi tím chtěl říct, možná jen to, že je Jung-Kook opravdu nebezpečný. Jenže jak už můj mozek, tak především mé srdce tomuto faktu nechtělo věřit. Možná jel v téhle drogové mafii, ale to však ještě nic neznamenalo nebo ano? „Yoon-Gi nemyslíš si, že bych si nezasloužil znát pravdu? Hlavně teď?" promluvil jsem na něj, když už jsem dál nesnesl jen tak si sám pro sebe klást otázky. „Nikdy jsem neřekl, že bys jí neměl znát," odvětil. „Ale teď to tedy tak moc vypadá. Spíš to vypadá přesně opač-" „No dobře... tak já ti tedy řeknu vše, co vím," řekl nakonec. „Jen nevím, kde začít... no, je to už asi před půl roku, co jsem se o tomhle dozvěděl. Vlastně jsem se to dozvědět ani neměl, kdybych se já sám Ji-" „Ji-Min?! Počkat co on s tímhle má společného? Myslel jsem, že chceš mluvit o Jung-Kookovi?" 

„Hele jo, jestli mi do toho budeš skákat, tak ti nic říkat nebudu! A ano Ji-Min. K Jung-Kookovi se teprve musíme dostat!" zdůraznil tak abych to jasně pochopil. Nic jsem na to radši neříkal a poslušně mlčel, tak jak si Yoon-Gi přál. „Skončil jsem u toho, že jsem se to vlastně ani dozvědět neměl. Jenomže jsem si všiml toho, jak se Ji-Min začal chovat úplně jinak než předtím. A proto jsem se ho musel zeptat, co se děje. A jelikož přede mnou nechtěl nic skrývat, tak mi nakonec o tomhle všem řekl. Neříkal mi žádné přesné detaily, ale spíš jen to, že kvůli nedostatku peněz, které s matkou měli, se do tohoto zapletl. Ale o tom, že Ji-Min s jeho matkou, po otcově odchodu měli málo peněz a spoustu dluhů jsi věděl ne?" optal se mě. „Jo to ano, ale vždy přeci tvrdil, že na tom nejsou tak hrozně," zavzpomínal jsem na dané období. „To sice ano, ale pravda byla úplně jiná. Styděl se nám to všechno říct, a i požádat o jakoukoliv pomoc. I já jsem mu nabízel všechny možné formy pomoci, jenže on celou dobu tvrdil, že to musí zvládnout sám," dodal na vysvětlenou. 

„A co jeho matka?" vyhrkl jsem, aniž bych si uvědomil, že bych mu mohl opět skončit do věty. „Myslíš, jako jestli o tomhle všem věděla? Ne to rozhodně ne. I jí Ji-Min lhal. Už si přesně nepamatuji, co jí tvrdil, že dělá za práci, ale vím, že byl rád, že to nijak nezkoumala," objasnil mi. „Od té doby, co se mi s tímhle svěřil, tak už jsem to nijak nerozebíral. Ji-Min to ani se mnou nijak řešit nechtěl. Celou dobu tvrdil, že bude lepší, když o tomhle všem budu vědět co nejmíň, a proto jsem se ho na to ani neptal," pokračoval dál ve svém vyprávění. „Víš Yoon-Gi co mi je jen divné. Že se Ji-Min s tímhle vším svěřil zrovna tobě. Však já s Ji-Minem jsme byli kamarádi už od mala, tak proč mi nic neřekl. Myslel jsem si, že to tak měl i on, ale asi zřejmě ne..." Vážně mě to mrzelo. Přeci jen jsme si s Ji-Minem byli tolik blízcí a měl jsem pocit, že jsme o tom druhém věděli vše. On o mě možná, ale já o něm očividně ne. „Určitě to tak také mě-" „Kdyby jo, tak o tom nevíš jen ty přeci!" mírně jsem na něj zvýšil hlas.

„Tae on to tak určitě nemyslel. Netuším, proč se s tím svěřil jen mně... ale možná k tomu měl dův-" „A jaký jako důvod?" opět jsem ho přerušil v půli slova, tentokrát mi to však bylo jedno. „Třeba... naši lásku," řekl nakřáplým skoro až smutným hlasem. „Lásku? Nechceš snad říct, že vy dva..." „Ano," potvrdil svými slovy mou domněnku. „To o tom nevím, jako jedin-" „Ne to ne! Nikdo o tom nevěděl. Nikomu jsme to v té době nechtěli říkat a pak, když jsme si mysleli, že bychom vám to možná už řekli... stalo se to, co se stalo," tentokrát jeho hlas už zněl opravdu smutně. Sice jsem mu do tváře, kvůli tmě neviděl, ale dle jeho popotáhnutí, jsem si byl dost jistý, že jeho tvář smáčeli slané kapičky vody. Nechtěl jsem ho přivést na tyto myšlenky, a proto jsem jeho drobné tělo sevřel ve svém objetí. „Jen nechápu, jak mohl mít Ji-Min přede mnou tolik tajností," vyslovil jsem svou myšlenku nahlas, jako bych snad doufal v její vysvětlení. 

„Ale Tae, ani nevíš, kolikrát si vyčítal to, že tohle před tebou, vlastně nejen před tebou tajil. Tolik se v tom utápěl, a proto jsme vám chtěli, alespoň říct o našem vztahu," tentokrát to byl on, co konejšil mé tělo. „Tak už to tedy celé dopověz," promluvil jsem po chvilce ticha, když jsme se oba dva odtáhli z objetí. „Dobře. Od té doby, co mi to vše sdělil, uběhlo několik měsíců, a jak už jsem říkal, nijak jsme se o tom spolu nebavili. Až jednou, když mi jeho chování opět přišlo zvláštní, jsem se ho na to opět odvážil zeptat. Zprvu o tom nechtěl mluvit, ale poté z něj vylezlo to, že mají nějaký problém s jedním klientem a že něco zvorali. Řekl však, že to bude zas v pohodě. Jenže nebylo. O několik dní později, vypadal snad ještě víc podrážděněji a naštvaněji. Z toho jsem usoudil, že se nic nezlepšilo, ani nevyřešilo. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale bál jsem se toho, že bych tím mohl ohrozit náš vztah. Následně pak stejně šlo už všechno jen z kopce."

„Bylo pár dní potom, co skončil semestr a já jsem jel na kolej pro nějaké věci, které jsem si tu nechal. Byl jsem zrovna na parkovišti, když se to všechno stalo. Dával jsem si věci, které jsem si zabalil do kufru, když náhle se na parkovišti objevila černá dodávka, z které vyběhli muži a do dodávky mě odtáhli," na chvilku odmlčel a mé napětí a zvědavost vzrostli ještě víc. „Unesli mě tak jako tebe! Až na to, že já nebyl v takovéto tmavé místnosti, ale přivázaný k židli v nějaké prázdné velkém skladu. Avšak nijak moc se to nelišilo. Naštěstí jsem tam zas tak dlouhou dobu nepobyl. Byl to možná den a kousek, než mě odtamtud kluci dostali ven. Toto byl vlastně i první moment, kdy jsem se setkal s Jung-Kookem. V tu chvíli však nebyl čas řešit nějaké detaily. Tlačil nás čas a my jsme se museli co nejrychleji dostat ze skladu ven. Naštěstí jsme to zvládli, ale ten největší problém pak už nastal venku, kdy si našeho útěku všimli," na chvíli se odmlčel, jakoby se nad něčím zamyslel.

„Ji-Min mi pak už jen nakázal, ať vlezu do jeho auta a ať co nejrychleji odjedu k sobě na chatu, že tam mě nikdo nenajde. Chtěl jsem jet s ním, ale on tvrdil, že to není dobrý nápad, že pojede radši s Jung-Kookem. Byl si jistý, že by nás mohli pronásledovat. Nakonec jsem ho tedy poslechl a nastoupil do jeho auta." „Pak už jsem sám odjel k sobě na chatu, kde jsem na ně měl čekat. Jenže čas ubíhal a já byl každou další minutou čím dál tím víc netrpělivý, když se stále neobjevili. Proto jsem se rozhodl zavolat Ji-Minovi. Naštěstí mi to zvedl a oznámil mi, že tu za pár minut budou, že už jsou blízko. Ulevilo se mi... jenže zbytečně," řekl rozklepaným hlasem. „Dál jsem na ně čekal, jenže když se ani po deseti minutách stále neobjevili, začal mě opět svírat ten nepříjemný pocit. Znovu jsem proto volal Ji-Minovi, jenže tentokrát mi to už nezvedl. Hned jsem věděl, že je něco špatně..." popotáhl si a já hned věděl, že jeho tváře opět smáčejí slzy.

„Proto jsem okamžitě vyběhl ven z chaty. Netušil jsem co dělat, a tak jsem okamžitě nasedl zpátky do auta. Jel jsem zpátky po cestě a doufal jsem, že je někde najdu... a taky že našel! Ji-Minovo tělo leželo u cesty a nijak se nehýbalo. Nad jeho tělem se skláněl Jung-Kook a v ruce držel ostrý předmět, který měl Ji-Min zabodnutý v hrudi... Jung-Kook ho zabil. Zabil ho Tae! Viděl jsem to!" poslední slova řekl skoro až neslyšitelně, jenže já je až moc dobře slyšel. Po jeho vyslovených slovech mi do očí vyhrkly slzy. Měl jsem pocit, jakoby někdo do mého těla pomalu zabodl ostrý nůž a snažil se mi jím způsobit co největší bolest. „Hned, jak jsem je tam takhle viděl, vzpomněl jsem si na rozhovor mezi dvěma muži, který jsem zaslechl ještě, když jsem byl ve skladu. Balili se o tom, že pokud Ji-Min nenapraví to, co napáchal, budou se ho muset zbavit, aby nepřišli o vše, co mají. Takže mi to všech-" dál už jsem jeho slova nijak nevnímal. Bylo mi už ukradené, co bylo potom. 

„Yoon-Gi! To nemůže být pravda, ty lžeš!!" vykřikl jsem na něj, když jsem si uvědomil, co vlastně řekl. „Ne nelžu Tae! Vím, co jsem slyšel a viděl," řekl překvapivě tak klidným hlasem. Jakoby o tom byl vážně přesvěcen. „Lžeš Yoon-Gi! Není to pravda! Není!!" opět jsem na něj křikl. „Nemůže to být pravda! Však on..." nedořekl jsem, jelikož jsem vlastně netušil, čím bych měl Jung-Kooka obhájit. Nechtěl jsem věřit jeho slovům, nechtěl jsem věřit, že by to Jung-Kook dokázal udělat! A už vůbec jsem si nechtěl připustit, že jsem se zamiloval do někoho, kdo je schopen zabít... a ještě k tomu mého kamaráda! Tohle prostě nemohla být pravda! „Ne, ne, ne! Nevěřím ti Yoon-Gi!" začal jsem opět vyvracet jeho slova, jelikož jsem si vážně nechtěl tohle všechno připustit. „Měl by ses uklidnit," řekl znovu klidným hlasem. Dotkl se opatrně mé paže, tak aby si mě mohl za ní přitáhnout do objetí. „Nesahej na mě! Nech mě být!" okřikl jsem ho a vymanil se z jeho sevření. Sám jsem se pak zhroutil na chladnou zem, kde jsem se schoulil do klubíčka a snažil jsem se potlačit bolest v mém srdci, která se každičkou malou chvilkou zvětšovala. Hlavně když jsem si to všechno začal pomalu připouštět. „Je mi to tak líto Tae. Vím, co jsi k němu cítil..." objal mé roztřesené tělo a snažil se mě alespoň trochu uklidnit.