Jung-Kook

Po včerejším dni, kdy se Tae na mě z nějakého důvodu naštval a utekl ke svým přátelům na pokoj, jsem se na náš pokoj radši vrátil až druhý den brzy ráno. Jelikož bylo opravdu hodně brzy a slunce ještě ani nevyšlo, po svém příchodu jsem zalehl do postele a dopřál si alespoň trochu spánku. Když jsem se však po těch pár hodinách spánku ráno probudil, připadal jsem si jako bych vůbec nespal. I přestože jsem se cítil jako mrtvola, musel jsem vstát a začít nějak fungovat. V koupelně jsem vykonal svou ranní hygienu, po které jsem se následně převlékl z pyžama. Při tom, když jsem si na sebe navlékal kalhoty, došlo mi, že tu Tae není. Celou dobu jsem si myslel, že ještě spí, ale až teď mi došlo, že v posteli neleží. Nebyl však čas nad tím přemýšlet, čas utíkal a já už za pár minut měl být na přednášce. Tae nejspíš vstal dřív, aby se mi vyhnul. Proto jsem to nijak dál neřešil a popadl jsem svůj batoh a jako chodící mrtvola jsem se vydal směrem k výtahu.

Za celý den se však nic nezměnilo. Moje energie byla na nule, ne-li někde v záporných hodnotách. A Taeho jsem vlastně také nikde nepotkal. Věřil jsem však, že to ho uvidím alespoň na poslední přednášce, kterou jsme měli společně. Chtěl jsem totiž vědět, že je v pohodě, hlavně po tom, co ode mne včera utekl. Studenti už se pomalu začali scházet v učebně a usazovat se na svá místa, ale nikde mezi nimi jsem Taeho neviděl. Ano měl ještě čas do začátku přednášky, jen prostě Tae nikdy nechodil na poslední chvíli. Byl pravý opak, vždy byl všude radši dřív než později. Když už však uběhlo několik pár minut a přednáška začala, Tae se tu stále neobjevil. Bylo to vážně zvláštní, protože Tae nebyl prostě ten typ člověka, který by se jen tak na nějakou z přednášek vykašlal a chodil na ně pozdě. Možná jsem jen za to mohl já. Možná tu prostě jen nebyl kvůli mně. Možná se mi opět stranil a nechtěl mi být na blízku. Jenže jestli to tak doopravdy je, tak to tak nemůžu nechat být.

Poté co od začátku přednášky uplynulo víc jak deset minut a Tae-Hyung se tu stále neobjevil, nedokázal jsem tu jen tak s obavy sedět, a proto jsem se zvedl k odchodu. Přehodil jsem si batoh přes rameno, a co nejrychleji odešel z učebny ven. „Kam si myslíte, že jd-" ozvalo se z učebny, než jsem za sebou stihl zabouchnout dveře. Hned po východu z učebny jsem si vytáhl z kapsy svůj mobil a vytočil Taeho číslo. „Volaný účastník je momentálně nedostupný," ozvalo se z mobilu, po chvilce vytáčení. Nechtěl jsem to jen tak vzdát, a proto jsem mu zavolal ještě jednou, ale i tak se z mobilu ozvala ta stejná hláška. „Sakra Tae!" zoufale jsem si povzdechl. Mezitím co jsem zkoušel se mu znovu dovolat, jsem se vydal do našeho pokoje. Jelikož jsem netušil, kam jinam bych měl jít. „Ale no tak," zanadával jsem si sám pro sebe, poté co jsem odemkl dveře a zjistil jsem, že tu nikde Tae-hyung není.

Opět jsem do ruky popadl svůj telefon a zkusil vytočit jeho číslo. Chtěl jsem totiž zjistit, zda si tu náhodou nenechal svůj mobil a tím se mu nemůžu teď dovolat. Jenže ani tato má domněnka se však neukázala jako na správná. Jako další možnost l, na kterou jsem vsázel nejvíc, byla ta, že celou tu dobu byl Tae u svých přátel. Nezaváhal jsem ani sekundu a už jsem stál před dveřmi jejich pokoje. Hlasitě jsem zaklepal a tiše doufal v Taeho obličej. Jenže místo něho se ve dveřích objevil obličej Nam-Joona. „Potřebuješ něco?" optal se mě, když vykoukl z pokoje. „Není u vás teď náhodou Tae?" vyhrkl jsem na něj v naději. „Ne. Celý den jsem ho vlastně ani neviděl. S kluky jsme si mysleli, že je někde s tebou," Po jeho odpovědi ve mně hrklo. „Takže chceš říct, že teda nevíš, kde je?" zeptal jsem se ho, jelikož jsem si nechtěl připustit, že ho nikdo za celý den neviděl. „Ne! Děje se snad něco?" zamračil se na mě a ruce si dal v bok. „Já jen že jsem ho celý den neviděl. Tak jsem si myslel, že je tu u vás. Jenže zřejmě není," vysvětlil jsem mu.

„Naposledy byl u nás včera večer, kdy k nám přiběhl úplně celý vyplašený, ale pak zas po dvou hodinách odešel zpět na svůj pokoj," oznámil mi. „Děje se něco Nam-Joone?" vyrojil se ve dveří Yoon-Gi, který při povšimnutí si mé osobnosti na mě hodil vražedný výraz. Ignoroval jsem jeho pohledy a dál sledoval Nam-Joona. „Hledá Taeho, prý ho celý den neviděl. Nevíš o něm něco?" pohlédl na Yoon-Giho tázavě. „Jak jako celý den? Však s ním bydlí v jednom pokoji," poznamenal sarkasticky. „Zkoušel jsi mu třeba volat?" promluvil na mě naštvaným tónem. „Ano, jenže stále mi to nezvedá. Kdyby jo, tak bych tu asi nebyl!" odpověděl jsem na jeho hloupou otázku. „No to je fuk. Nechtěl jsem vás vystrašit, určitě bude někde v knihovně." řekl jsem, když jsem viděl, jak se Yoon-Giho oči snaží mě zabít pohledem. Jenže aniž bych se stihl otočit a udělat jeden krok dopředu, Yoon-Gi odstrčil Nam-Joona stranou. Přistoupil ke mně a snažil se mě rukou chytit pod krkem, ale to já jsem byl o dost rychlejší a jeho ruku jsem zastavil a pevně sevřel.

„Jestli se Taemu něco kvůli tobě stalo, tak si mě nepřej," pohrozil mi ukazováčkem na druhé ruce. „Tentokrát si to totiž odskáč-" „Yoon-Gi co zas děláš! Však víš, jaký Tae dokáže někdy být. Nebylo by to poprvé, co by se někam jen tak vypařil," vystoupil ze dveří tentokrát Ho-Seok a snažil se Yoon-Giho ode mne odtáhnout. „To sice jo, ale jak si, tak vzpomínám, nikdy ne na tak dlouho," prskl naštvaně na Ho-Seoka. „A nech mě laskavě být," vy cukl se z jeho sevření a odešel pryč do pokoje. „Určitě někde bude, neboj se," pousmál se na mě Ho-Seok a poplácal mě jemně po rameni. „Snad," zamumlal jsem potichu. Všechna moje naděje, jakoby se už vypařila. I přestože byla pořád možnost, že se ukrývá někde v knihovně. Mé obavy se začínali zvětšovat. Přeci jen bylo zvláštní, že ho celý den nikdo neviděl. Moc jsem však netušil co dělat, jen jsem doufal, že s jeho zmizením nemá co dělat Joong!