Tae-Hyung

Ležel jsem mu stále na jeho nahé hrudi a poslouchal jeho potiché oddychování, při kterém se mu pravidelně nadzvedával hrudník. Užíval jsem si ten příjemný pocit, když mi Kookie vjel konečky prstů do vlasů a jemně se v nich začal prohrabovat. Já jsem mu bříšky prstů bloudil po jeho sametově jemné kůži a zkoumal každičký kousek jeho hrudi. „Jak se ti to spalo?" zeptal jsem se ho, když jsem prsty přejel po jeho jizvě, která se mu táhla od klíční kosti až po konec žebra. Cítil jsem, jak se jeho tělo napnulo a jak se zhluboka nadechl. „Stala se mi nedávno taková nehoda." odpověděl vyhýbavě a já jsem věděl, že to asi není moc dobré téma, v kterém by chtěl Jung-Kook pokračovat. „Ach tak... a bolí tě to pořád?" řekl jsem, když jsem mu opět prsty přejel po jeho jizvě. „Teď už ani moc ne," odpověděl klidným hlasem, jako by o nic nešlo. Nastalo trapné ticho, jelikož jsem netušil, co bych mu na to měl odpovědět.

Nic jsem proto neříkal a jen jsem ho dál hladil po jeho hrudi. Jenže moje myšlenky ohledně jeho odpovědi byli neklidné a měli potřebu se v tom vrtat. Tím jsem si vzpomněl na onen incident u knihovny, kdy si údajně při pohledu na mou fotografii, na někoho vzpomněl i na to jak ten stejný den večer, kvůli někomu plakal. Ten večer jsem úplně zapomněl se ho zeptat, kvůli čemu to bylo, protože to vše přerušil náš polibek. Jenže teď jsem měl zase potřebu se ho na to zeptat a vědět co se vlastně stalo, i když bych asi neměl, protože přeci jen to všechno byla jeho věc. Ale já byl zvědavý a chtěl jsem o tom vědět víc. „Kookie?" promluvil jsem do ticha na Jung-Kooka, který mě pořád hladil v mých vlasech. „Ano?" zamručel potichu a trochu se ode mne odtáhl, aby mi lépe viděl do obličeje. „Souvisí ta tvoje nehoda nějak s osobou, na kterou jsi, si vzpomněl tuhle při pohledu na mou fotku?" zeptal jsem se po i přestože jsem věděl, že bych se ptát neměl, ale byl jsem hrozně zvědavý a nedalo mi to se nezeptat.

Jung-Kook si nad mojí otázkou potichu povzdychl a párkrát mě pohladil po hřbetu mé ruky, s kterou si hrál. „Kvůli tomu jsi i tuhle brečel?" zeptal jsem se ho na další otázku, i přestože mi na předchozí neodpověděl. „Nebo to snad kvůli mně?" řekl jsem váhavě po chvilce ticha, jelikož jsem se bál, co mi odpoví. „Ne to ne!" pohladil mě jemně po mé tváři, když si přestal hrát s mojí rukou. „Tak kvůli čemu jsi tedy brečel?" položil jsem mu opět tu stejnou otázku, jako předtím. „Když to je složité," odpověděl neklidně a věnoval pohled svým rukám, které si už opět hráli s těmi mými. Zhluboka vydechl a prohrábl si rukou své rozčepýřené vlasy. „Ale ano, tvá fotografie mi připomněla člověka, kterého jsem znal a kterému se stala nepříjemná nehoda. A kvůli tomu jsem i brečel," zamumlal nakřáplým hlasem a nervózně si začal pohrávat s mými prsty. „Jen teď o tom nechci mluvit, Tae," dodal ještě, jakoby snad tušil, že bych mu chtěl položit další otázky. „To chápu," řekl jsem soucitně a dál se ho už na nic víc nevyptával.

Odlepil jsem hlavu od jeho hrudi a pohlédl mu do očí, z kterých mu ztékali slzy. Při pohledu na jeho uslzené oči mě píchlo u srdce a začal jsem litovat toho, že jsem byl tak moc zvědavý. „Omlouvám se Kookie. Nechtěl jsem tě rozplakat," řekl jsem lítostně, když jsem viděl, jak mu slzy dál stékají po tváři. „Za to nemůžeš. Je to má chyba, Tae!" zvedl se z ničeho nic ho sedu a utřel si slzy z obličeje. „Jak jako tvá chy-" „Je to má chyba, protože za jeho smrt můžu já," přerušil má slova. „To je nesmysl nemůžeš za to," řekl jsem, když jsem se přitiskl na jeho záda, tak abych ho mohl obejmout kolem krku. „Není to tvá vina," dodal jsem, když jsem cítil, jak po tichu popotáhl. „Jak to můžeš vědět?" zeptal se. „Vím to Kookie, prostě to vím." políbil jsem ho letmo na jeho čelo, a ještě víc jsem se k němu přitiskl, tak abych ho utišil. Jenže jsem měl pocit, že moje objetí mu nepomáhá.

Když jsem na své ruce ucítil, jak na ní dopadla jedna z jeho slz, opět mě píchlo u srdce. Netušil jsem, co bych měl udělat nebo říct, aby to vše bylo opět v pořádku. „Taky jsem si neustále dával za vinu Ji-Minovu smrt, ale pravda je taková, že jsem za to nemohl, tak jako ty jsi určitě nemohl za tu jeho," svěřil jsem se mu, když jsem si vzpomněl na Ji-Mina. Ani jsem netušil, proč jsem mu to řekl, ale měl jsem pocit, že by mu to mohlo pomoc. Vědět o tom, že v tom není sám a že i já jsem tohle prožíval. Nad vzpomínkou na Ji-Mina jsem jen zakroutil hlavou a snažil se potlačit slzy, které se mi draly do očí, tak jako Jung-Kookovi. Jenomže na moje slova nijak nezareagoval a jen dál koukal upřeným pohledem na zem v našem pokoji. „Nemůžeš za to," zopakoval jsem mu znova, abych mu připomněl, co jsem říkal. „Tohle je jiné Tae!" „Jak jiné?" zeptal jsem se ho hned, co zareagoval na má slova. „Prostě jiné!" vymanil se z mého objetí, tak aby se mohl zvednout z postele. Popošel k oknu a zadíval se z něj ven.

„Dobře," řekl jsem potichu se sklopenou hlavou, jelikož jsem měl pocit, že jsem Jung-Kooka naštval i přestože jsem netušil čím, protože jsem jen nechtěl, aby se trápil. Možná jsem jen neměl se vrtat v tomhle všem a nebýt zvědaví a Jung-Kook by teď nebyl naštvaný a smutný, jenže já prostě musel být zvědaví a zeptat se ho, takže mi to vlastně patřilo a zasloužil jsem si to. „Promiň mi to," řekl jsem, když Jung-Kook pořád potichu koukal z okna ven a nic neříkal. Obrátil se čelem ke mně a s tichými kroky se vrátil k posteli, na kterou si opět sedl. Pohladil mě po mé tváři a já konečně ucítil pocit úlevy, když ruku přemístil na můj zátylek, tak aby si mě mohl přitáhnout blíž k sobě. Lehce se pousmál a poté mě políbil na mé rty. Jak já jsem jen miloval, když mě líbal!