Je party ve zmijozelské společence. Nejoblíbenější party mezi kolejemi, ale to neříkejte Nebelvírům, urazili by se. Yves stojí u prosklené stěny a kouká, jak v jezeru plavou ryby. Pro nedostatek světla nejsou vidět zrovna nejlíp, ale občas odvážné rybky připlavou až ke sklu a zvědavě pozorují tančící studenty.

Napije se ze skleničky, ve které čekala už jen posledních pár kapek, a je tedy příjemně překvapená, když jí sladká tekutina zchladí hrdlo. Sladká? Huh. Každopádně, o čem jsme se bavili... Ten kluk, co stojí vedle ní a taky pozoruje ryby není k zahození, hmm. Teď kouká zpátky na ni. Na její prázdnou skleničku a zase na ni. Koutky rtů se mu zvednou do úsměvu a Yves má v tu chvíli obrovské pokušení ho políbit. „Co kdyby jsme šli někam, kde budeme mít víc soukromí," navrhne on. Ani nečeká na odpověď, rovnou ji chytne kolem pasu a vede ji ke schodům vedoucím k chlapeckým ložnicím. Yves se z toho až podlamují nohy. Vůbec neví, kdo ji vede, ale už ví, že je do něj zamilovaná. Jak by taky nemohla? Všechno na něm je perfektní. To, jak voní alkoholem, to, jak se jeho ruce lepí na její tričko potem? Alkoholem?

„Tak tady jsi! Ani nevíš, jak dlouho jsem tě hledala!" Objeví se zčistajasna nějaká Havraspárka. Vypadá povědomě, nesdílí spolu pokoj? Yves se nějak blbě přemýšlí, jak jí ten kluk dýchá do obličeje. Sexy. Měl asi hodně alkoholu, možná k večeři česnečku? No, co si budem, je to hot.

„Jsme tak trochu zaneprázdněni," zareaguje kluk a přitáhne si ji blíž k tělu. Yves si opře hlavu o jeho rameno.

„A mně je to tak trochu jedno," odpoví spolužačka. Blokuje vstup na schody, což je trochu škoda, už dávno s tímhle cizím klukem mohla mít soukromí. „Slíbila jsi, že půjdeme zpátky spolu." Fakt něco takového slíbila? Je si skoro jistá, že ne.

Ten, jehož jméno pořád nevíme, jí položí na bok i druhou ruku a možná jsou ulepené od potu a alkoholu. „Změna plánu, jdi sama." Na jeho slova se Pandora – tak se jmenuje! – nafoukne a vytáhne na něj hůlku.

To teda ne! Yves poprvé od té doby, co vyšli od prosklené zdi, není pasivní. Vyvlékne se ze sevření a stoupne si před hůlku. Všichni přítomní konverzace vypadají překvapení touto změnou chování. První se vzpamatuje Pandora. Chytne ji za zápěstí a schová za sebe, hůlku znovu namířenou na něj. „Prosím, neubližuj mu," žadoní Yves hlasem, který nepoznává. Koho ale zajímá něčí hlas, když je láska jejího života v nebezpečí?

Pandora jí jen věnuje letmý pohled, švihne hůlkou a kluk padá k zemi. Yves vyjekne a hrne se k němu, jeho obličej v jejích rukou. Je ale něčíma rukama odtažena pryč a přes naříkání vedena pryč ze zmijozelské koleje.

Na osočování z vraždy pak dívka, která ji dál táhne po chodbách školy protočí oči a řekne: „Klid, bylo to jen mdloby na tebe. Hele, když se mnou půjdeš za Křiklanem a přestaneš křičet po celých Bradavicích, dovedu tě za ním zpátky, co říkáš?" Což zní jako férová nabídka, takže zbytek cesty do kabinetu profesora lektvarů jdou mlčky.

Křiklan se neptá, proč ho ve dvě hodiny ráno budí dvě nezletilé studentky zjevně pod vlivem alkoholu. Pozve je k sobě do kabinetu a po vysvětlování situace Pandorou podá Yves fiolu. Ta se přestane ptát, kdy už půjdou zpátky a znovu začne vnímat, co kdo vůbec říká. Chtějí po ní, aby obsah fioly vypila. A sice neví, co v tom je, ale věří, že profesor má v zájmu pro své studenty jen to nejlepší.

„Fuj to je hořký," vyplázne znechuceně jazyk jako by jí to mělo spravit chuť. Pandora s profesorem na ni hledí s očekáváním. Až teď si všimne, že sedí na křesle u konferenčního stolku, Pandora po jejím boku, profesor v křesle naproti, a neví, proč tak moc chtěla zpátky na tu party.

Fiolu odloží na stolek a při tom pohybu cítí, jak se její tričko odlepuje od křesla. Podívá se na něj a položí ruce na bok ulepený od... no jenom pot to určitě nebyl. Náhle se jí zvedne žaludek a v další vteřině sklo není jediným materiálem na stole. Kdyby třeba někdo potřeboval rekapitulaci dnešní večeře.

Když se zdá, že další chod nebude, narovná se a utře si pusu hřbetem ruky. Vidí, jak jí kus špenátu visí na vlasech, a uvědomuje si, že ji znechucuje mnohem míň než to, co se stalo o pár místností vedle. Úplně cizí kluk, pravděpodobně mnohem starší než ona, na ni sahal a chtěl ji vzít do ložnice dělat kdoví co všechno – a ona chtěla taky! Už to skoro vypadá na druhou vlnu žaludečních šťáv, ale někdo (Pandora) jí pod nos strčí jinou fiolu a bylinná vůně zaplní její nos.

„Lepší?" zeptá se jemným hlasem Pandora. Na to dokáže pouze přikývnout, protože se stále snaží nevyklopit ze sebe všechny orgány. Ale ta vůně pomáhá. Pomáhá i ten fakt, že Křiklan uklízí svůj kabinet od zvratků, takže se nemíchají s vůní bylinek. Když už ani Yves na sobě nemá kousky jídla, přitáhne si nohy k tělu a obejme je, naprosto nedbajíc na profesorovo zalapání po dechu, protože opřela podrážky svých bot o jistě drahý a kvalitní potah.

Pandora jí pořád pod nosem drží vůni, za což je Yves vděčná. Aspoň trochu ji to uklidňuje. „Cítím se tak nechutně. Proč jsem– proč jsem ho nechala na mě... Proč jsem to chtěla?" Podívá se na Pandoru, která si sedne na opěrátko k ní a z tváří jí setře slzy. Slzy? Jak dlouho brečí?

„Tys nic nechtěla. Dal ti do pití lektvar lásky. Pojď, půjdeme spát. Ráno zjistím, co to bylo za parchanta a poletí do Azkabanu." Profesor si odkašle. „Mohla jsem použít mnohem horší slovo než parchant, pane profesore." Po krátké výměně pohledů mezi neústupnou Pandorou a profesorem, který neřekne jediné slovo na to, že nezletilé holky pily alkohol na party v koleji, kam nepatří, ale nesnese, když někdo používá neslušná slova, všichni vstanou a vydají se směrem k havraspárské věži. Je milé, že je Křiklan doprovodil až tam, protože Yves celou cestu měla pocit, že na ni někde zpoza rohu vybafne ten kluk.

⋆｡ﾟ☁︎｡⋆｡ ﾟ☾ ﾟ｡⋆ ｡ﾟ☁︎｡⋆

„Jordan Dekker!" řekne Pandora namísto pozdravu a sedne si vedle Yves do trávy s výhledem na Černé jezero. Ta k ní zvedne pohled od trička, které na sobě měla včera a které leží v trávě metr od ní.

„Kdo?"

„Jordan Dekker. Dneska jsem ho viděla na obědě a zjistila jeho jméno. Sedmák. Víc jsem nezjistila, ale byla jsem za Křiklanem a říkal, že je ochotný nám dát jeho vzpomínku. Vyrazíme toho hajzla, než si stihne udělat OVCE."

Yves si hraje s konci rukávu svého svetru. „Takže s tím chceš jít za Brumbálem?" zeptá se nejistě. Je jí z toho všeho nějak blbě. Celý včerejšek prospala nebo probrečela a za poslední dva dny jedla jednou. Asi. Možná to byl sen.

„Ty snad ne?"

„Nevím. Asi bych měla. Ale ta představa." Zatřese se. Už se o tomhle s Pandorou bavily. Tu noc, když ležely v Pandořině posteli a Yves jí brečela v náručí. V tu chvíli to znělo jako dobrý nápad. Ale pak se jí zdál sen, kdy za Brumbálem šly a vysmál se jim do tváře. Nebo vešly do ředitelny a tam místo ředitele seděl on, donutil je obě znovu vypít lektvar lásky a znovu a znovu. Nebo vyhodili je dvě za nactiutrhání. „Teď chci hlavně spálit to tričko."

To Pandora vezme jako pobídku a hůlkou tričko zvedne ze země, aby ho mohla Yves zapálit a nezpůsobit u toho požár. Společně mlčky sedí a pozorují hořící látku, dokud z ní nezbude nic než popel.

Sedí v ředitelně. Vyměňuje si pohledy s Fawkesem, zatímco se Pandora ohledně něčeho hádá s ředitelem. Od pálení trička uběhly dva týdny a tři návštěvy ředitelny. Za okny bubnuje dubnový déšť.

„–není možné." Slyší Brumbála, když se znovu zaměří na konverzaci.

„Proč ne? Bojíte se snad, že bych s nima manipulovala?" Pandora zvedne ruku, ve které drží dvě modře zářící fioly.

Brumbál si povzdechne. „Jistěže ne. Pozměněné vzpomínky jsou snadno rozpoznatelné. Na tom ovšem nezáleží, neboť ze zákona do vzpomínek dětí a mladistvých nesmí nikdo nahlédnout. Ani," zvedne prst na umlčení Pandory, která se už nadechovala na odpověď, „s výslovným souhlasem dotyčného dítěte či mladistvého."

„To je blbost! Takže moje svědectví je k ničemu, protože nikdo jinej ho neviděl a on všechno popírá. Moje vzpomínka, kde je jasně vidět, že Yves něco lil do pití, je nepoužitelná, protože nejsem dospělá. A Křiklanova taky nepomůže, protože nebyl u samotného činu? K čemu to teda je? Kdo tohle vymýšlel?" rozhodí rukama a nechá je s hlasitým buch spadnout zpátky na stůl.

Ředitel jí neodpoví. Na její propalující pohled odpovídá klidným. Nikdo chvíli nemluví, ticho naruší až Yves: „A on vzpomínky dát nemůže? Je v sedmičce, takže mu je kolik? Sedmnáct?"

„Osmnáct." Osmnáct. To je ještě horší. Vymění si s Pandorou pohled a oběma je jasné, že si myslí to samé. Chytí Yves za ruku a na její hřbet jí palcem kreslí kolečka. „Vzpomínky nelze od nikoho vymáhat, neboť jsou významným narušením soukromí osoby. Cílem zavedení těchto pravidel je pouze a výhradně ochrana, vzpomínky se dají velmi snadno zneužít. To byste si měly uvědomit." Osmnáct.

„Takže ho necháte volně chodit po Bradavicích. Bez trestu. Protože není dost důkazů a nic z toho, co jsme poskytly, vám není dost dobrý."

„Mám svázané ruce. Pan Dekker odmítá nařčení z použití lektvaru lásky, a kromě toho se nedopustil ničeho hodného trestu," odpoví ředitel a vhodí si do pusy citronový bonbon. Pandora vstane tak prudce, až téměř překlopí křesílko, na kterém seděla, Brumbálovi věnuje poslední pohled a pak beze slova odtáhne Yves pryč z ředitelny.

Cestou na kolej ani jedna nemluví, ale stále se drží za ruce. Cestou se alespoň částečně uklidní a po projití několika chodeb i zpomalí tempo z téměř běhu na svižnou chůzi. Nic jim nestojí v cestě, dokud jim, samozřejmě, něco nestojí v cestě. Tím něčím je člověk, do kterého to Yves napálí po odbočení za roh. Chytí ji v pase, díky čemuž nespadne, ale zase ji to vrátí zpět k momentu, kdy ji podobně držel Dekker. Není tedy divu, že zařve, když zvedne hlavu a objeví se tváří v tvář právě zmíněnému.

Během chvíle stojí sama, pocit doteku stále přetrvávající. Pandora ho zatlačila ke stěně a míří na něj hůlkou. Všechno je nějak moc podobné. Dekkerovy ruce jsou i teď ulepené od potu a Yves ho i teď cítí na své košili. Změnou od posledně je to, že tentokrát nezvrací před profesorem. Místo toho je jejím publikem Dekker.

Přes vlastní dávení slyší jen smích, ránu a vzdalující se nadávky. Pak už ji někdo hladí po zádech a Yves s úlevou zaznamená, že ruka, která ji hladí, není zpocená. Trochu se uklidní, narovná a s mávnutím hůlky po sobě uklidí. Zhluboka se nadechne a podívá se na Pandoru. Ta se na ni povzbudivě usměje, než společně pokračují v cestě.

V pokoji Pandora prozradí, že Dekkerovi pěkně po mudlovsku vrazila „až chytil druhou o zeď".

⋆｡ﾟ☁︎｡⋆｡ ﾟ☾ ﾟ｡⋆ ｡ﾟ☁︎｡⋆

„Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, milá Yves, hodně štěstí, zdraví!" Yves sedí ve společence obklopena spolužáky. Zazubí se na ně a sfoukne všech patnáct svíček najednou. Testy už byly za rohem, ale její kamarádi oželeli jeden den učení, aby připravili tuhle oslavu.

Začne krájet dort a rozdělovat na talířky. Pro kousek si přijdou i lidi, které ani nezná, ale kdo je, aby se nepodělila o radost, když může. Během jezení za ní začnou přicházet lidi s dárky. Dárkové balení psacích brk, bonboniéra, knížka, knížka, bonboniéra – uuu pralinky–, knížka... Je poznat, v jaké koleji se nachází. Jako poslední k ní dorazí Pandora s taštičkou na alkohol. Místo vína tam ovšem najde jinou červenou tekutinu ve skle.

„Pálivá omáčka?" nadzvedne obočí.

„Furt si stěžuješ, jak tady jídlo nemá žádnou chuť. Vzala jsem to největší balení, co měli, tak ti snad chvilku vydrží. Třeba týden nebo tak." To Yves rozesměje. Dívku pevně obejme a poděkuje jí za dárek.

Oslava je v plném proudu, popovídala si se spoustou lidí a na chvilku přestala myslet na testy, které jí se začátkem června čekají. Zrovna sedí na gauči vedle Pandory a otvírá jednu z mnoha bonboniér, které dostala. „Chceš?" nabídne kamarádce, která ovšem odmítne se slovy, že pralinky nemá ráda. Yves si tedy hodí do pusy první, druhou a třetí. Setká se očima s Lucasem Haanem, kamarádem a spolužákem ve stejném ročníku, a čtvrtým kusem čokolády se místo do pusy trefí na tričko. Pohled má ale jen pro něj.

„Ty jsi trdlo," zasměje se Pandora. Úsměv jí ovšem zamrzne na rtech, když si všimne něčeho na jejím obličeji. Má snad pupínek??? To by bylo tak trapný. „Jsi v pohodě?" Uff, pupínek to není.

„Nikdy mi nebylo líp." Sní další pralinku a s povzdechnutím si opře tvář o ruku, stále koukajíc na Lucase. Pandora nakrčí obočí, k Yves se přiblíží a zamává jí před obličejem.

„Kam koukáš?"

„On je tak krásnej!" pohodí rukou ve směru Lucase, který se na ni usmívá a je to bezpochyby ten nejoslnivější úsměv na světě. Má i ďolíčky!

„Kdo?"

„Lucas přece. Jsem do něj úplně zabouchlá, fakt."

„Zabouchlá?"

„Jo."

„Jak sis to uvědomila?" Pandora se vyptává, jak kdyby tohle byl nějaký výslech, ale to vůbec nevadí, protože se baví o Lucasovi a může na něj celou dobu koukat. Mají úplně intenzivní oční kontakt. Ach, jak krásné má oči. Hnědé jako horká čokoláda nebo šnečí ulita. No co, Yves má šnečky ráda.

„Jsem se na něj podívala a... Merline, já ho tak chci." Tak moc.

„Půjč mi ty pralinky. Ty byly od něj?" Podá dívce celé balení. Asi si to rozmyslela a chce ochutnat. Nojo, předtím nevěděla, od koho jsou.

„Jop. Není to úžasný? Ví i jakou mám oblíbenou čokoládu." Pandora zkoumá pralinky. Jednu rozlomí a čichne si k ní. Pak ji přiloží pod nos i Yves.

„Jak voní?" Zeptá se. Možná si chce ověřit, že nejsou prošlé. Což je blbost, proč by jí kdokoli dával prošlé dobroty?

Přesto dívku poslechne a nabídne jí své myšlenky „Hmm, trochu jak náš pokoj. Ale to spíš ne. Proč by tak voněly. To jako že je vzal z mojí zásoby čokolád?"

„Jak ještě?"

„Hm?"

„Jako co to ještě voní?" Nad tím už se Yves musí zamyslet. Nenapadlo ji si čichat k čokoládě, ale tahle opravdu voní zvláštně. Tak nějak slaně i sladce? Moc přemýšlení.

„Moře. Med. Já nevím, voní hezky. To je nějaká nová příchuť?" Vezme si zpátky box a otočí ho, aby se podívala na etiketu. Během toho většina čokolád vypadne. Ups.

„Jdeme za Křiklanem," zavelí Pandora, sesbírá všechny popadané kusy a vstane. Ale to se Yves nechce. Během celé šarády kolem vůně čokolády se ani jednou nepodívala na Lucase, to musí hned napravit.

„Proč? Nemůžu přece jen tak odejít z vlastní oslavy."

„Ale můžeš. Navíc," začne Pandora a chvilku mlčí, snad aby vymyslela, jak nejlíp něco říct, „Lucas chodí každý pátek za Křiklanem na doučování. Ale pšš, nikdo o tom neví." Na to se Yves překvapeně podívá na ni i na Lucase, nadšeně se zazubí, přikývne a naznačí pusu zamknutou na dva západy. Bez problémů dívku následuje.

Dorazí až do sklepení k profesorově kabinetu. Cesta to byla dlouhá, tak ji Yves vyplnila vyprávěním o lásce svého života. Jak jako že o něm dřív nikdy takhle nemluvila? Přece musela, tyhle pocity se nezrodily jen tak z minuty na minutu.

Zaklepají na dveře a netrvá to dlouho, než se objeví profesor a pozve je k sobě do kabinetu. Pandora mu podá pralinky a pobídne ho, aby si přičichl. „Tyhle dostala k narozeninám od Lucase Haana. Myslím, že v sobě mají lektvar lásky." Co? Blbost. To se jí stalo v březnu. A ne s Lucasem. Do Lucase je opravdu zamilovaná. Do něj a jeho... uhm... ďolíčků. Tak.

„Ano, ano, vypadá to tak. A slečna Ha měla?" Tsk. Jak jako vypadá to tak. Tohle je pravá láska!

„Tři." Baví se o ní, jak kdyby tam vůbec nebyla, tak se je rozhodne ignorovat. Znovu si sedne do křesla, tentokrát z trucu. Uvelebí se a nechá své myšlenky volně proudit a točit se kolem jednoho fešáka, který každou chvíli přijde sem. Odejdou spolu od těchhle lidí, co jim nepřejou, a zalezou někam do kumbálu na košťata. To je docela romantický místo.

Z představ o svatbě, baráku a dětech ji vyruší Pandora a co má ta holka s tím, že jí furt všechno strká hned před obličej? Vypadá to na nějaký lektvar. „Co to je?"

„Lektvar." A samozřejmě, že to je lektvar. Jenže Yves ho nepoznává. A nechce pít neznámé lektvary. Co kdyby jí narostla druhá hlava a pak by se s ní Lucas nechtěl líbat? S kterou hlavou by se vůbec líbal? Ne ne ne, nic pít nebude. „Neboj, nic ti to neudělá. Koukej." Pandora část upije a usměje se na ni. „Vidíš? Zdravá jak rybička. Mňam mňam."

Yves sice nechápe, proč by tedy lektvar měla pít, ale důvěřuje své nejlepší kamarádce a zbytek vypije. Hned toho zalituje a zašklebí se. „Prej mňam mňam. Co to je? Citrónová šťáva s příchutí citrónu?"

Pandora se zasměje a sedne si na opěrátko křesla i přes zděšený pohled profesora. „Skoro. Tak co? Jak moc jsi zabouchlá do Lucase?" řekne jemně. Jako lusknutím prstu Yves poklesne nálada na bod mrazu. Protože do Lucase není zabouchlá. Ani trochu. Vlastně je na něj teď docela naštvaná.

„Ne. Prosím, že to neudělal." Zvedne oči k Pandoře, jejíž pohled mluví jasně. Udělal. „Achjo, a mně přišel zrovna fajn."

„Mně taky," povzdychne si a dívku obejme. „Ani Dekker nepoužil Amorův šíp."

„Amorův šíp?"

„Nejsilnější lektvar lásky vůbec," vloží se do konverzace Křiklan, „jeden z mála látek, které nabírají síly, čím déle pod jejím vlivem jedinec je. Máte štěstí, že slečna Rosier podchytila vaše příznaky včas." Yves se nechce zvracet, chce se jí plakat.

Na oslavu už se nevrátí. Pláče Pandoře do ramene a utěšuje ji její objetí. Na kolej se vrátí až po hodině, kdy je Křiklan vyžene, aby nezmeškali večerku. Beze slova projdou společenskou místností a schovají se do pokoje, kde prospí i celé sobotní dopoledne.

⋆｡ﾟ☁︎｡⋆｡ ﾟ☾ ﾟ｡⋆ ｡ﾟ☁︎｡⋆

Je prvního září, začátek školního roku. Yves nastupuje do pátého ročníku. Teď konkrétně teda do vlaku, kde hledá kupé s Pandorou. Ta je samozřejmě všude zbytečně brzo a určitě byla na nástupišti dřív, než vůbec přijel vlak. Ah, tady je. „Ahoj, Dorko."

„Fuj, jaký Dorko." Yves se ušklíbne. Přesně v tuhle reakci doufala. „Taky ti neříkám Yvesko. Mám ti tak začít říkat?" Skoro působí až výhružně.

„Jen to ne." Hůlkou zvedne kufr na místo pro něj určené a sedne si naproti dívce. „Jaký jsi měla léto? Bylo v Rumunsku hezky?" zeptá se, už připravená na dlouhý ale nezdlouhavý monolog. Pandora dokáže o všem mluvit dlouho a zajímavě. Je to jedna z mnoha schopností, které na ní Yves oceňuje, protože si kolikrát chce jen sednout a hodiny poslouchat její vyprávění o každé blbosti.

„... Takže mi Křiklan doporučil tyhle lektvary," dopoví příběh o tom, jak se s profesorem lektvarů stali přáteli na dopisování. Po dvou případech, kdy se k Yves dostal nějaký druh lektvaru lásky, se Pandora rozhodla o nich zjistit co nejvíc. Koupila si o nich knihy a lektvary neutralizující jejich účinky. Z batohu začne lovit snad půl tuctu fiol různých barev. „Tenhle žlutý je na Amorův šíp, to už jsi měla. Pak oranžový taky, ale až když žlutý nefunguje. Je silnější. Fialový jsou dva. Jeden má ale malý bublinky, hele." Ukáže dva skoro od sebe nerozpoznatelné lektvary, ale jeden opravdu má malinké bublinky.

„Není to trochu moc? Chápu, že chceš být připravená, ale na co? Děláš, jak kdyby se mi hned první den měly pokusit podstrčit nějaký lektvar celý Bradavice."

Pandora je zaskočená její reakcí. „Už dvakrát se o to někdo pokusil a–"

„No právě, jenom dvakrát. Tak pár lidem hráblo. Dekker dostudoval a s Lucasem se už nikdo ani nebaví. Nejsi trochu paranoidní?"

„Ty si vůbec neuvědomuješ vážnost celý situace. Yves, už dvakrát. To je víc než dost," řekne prudce. „Víš, jak snadný je takový lektvar sehnat? Tyhle," ukáže na lektvary ležící vedle ní na sedačce, „jsem hledala po všemožných obchodech v zapadlých regálech, ale všude byl volně dostupný nějaký lektvar lásky. Enchantia v prvním regálu, Amorův šíp ve výloze. Stačí vhodit vlas! Růžový etikety a všude srdíčka. Možná jsem paranoidní, ale tak pardon, že nechci, aby tě někdo znásilnil," dořekne a nechá poslední větu viset ve vzduchu.

Přesně to se málem stalo. Kdo ví, jak by Yves dopadla, nebýt Pandory zásahu na té party.

„Promiň, máš pravdu. Jen, já se bojím, že by se to mohlo stát znovu, tak si snažím nakecat, že to je blbost."

Pandora si přesedne vedle ní a paží jí obejme ramena. Z naštvané Pandory přešla k pečující lusknutím prstu. „Já tě chápu, ale takhle akorát jsi víc zranitelná. Lepší, abychom byly na všechno připravené a pak se nic nestalo, než abych tě třeba nebyla schopná dostat ke Křiklanovi."

„Takže nenastane situace, kdy bys třeba, já nevím, ty nebyla přítomná?"

„Nikdy. Budu tě hlídat jako ostříž, nepustím tě z očí." Pohladí po vlasech Yves, když si o její rameno opře hlavu.

Do konce měsíce už využijí perlivý lektvar. Tenhle zatím chutná snad nejlíp. Trochu pálivý, ale pálivé má Yves ráda. „Lektvary lásky by se měly považovat za jedy," nadhodí ve snaze odlehčit situaci.

„Kdysi byly. Ve starých učebnicích tak jsou napsaný. Amortentia, venenum." Šprtka. To si fakt čte starý učebnice a zkoumá, jak se tam co píše?

„Myslela jsem to jako že mě otravujou. Chápeš. Haha, to je tak otravný, že by to měl být jed."

Pandoru občas není těžký rozesmát. Válí se na zemi, jako by Yves řekla tu nejvtipnější věc pod sluncem a ne fakt špatnou slovní hříčku. „To je dobrý! Otravný lektvary!"

⋆｡ﾟ☁︎｡⋆｡ ﾟ☾ ﾟ｡⋆ ｡ﾟ☁︎｡⋆

Vedle Yves si někdo sedne. Vypadá na podobný věk, ale Yves ji nepoznává. Bez školní uniformy ani neví, do které koleje ji zařadit. Dívka se na ni s úsměvem podívá. „Ahoj," pozdraví a je poznat, že je trochu nervózní. Klepou se jí ruce, ve kterých drží kelímek s pitím. Je plný jen z poloviny, ale třesem se tekutina dostává až skoro k okraji.

„Ahoj," odpoví Yves, „známe se?" Jestli se znají, tak to bude pěkně trapný, ale Yves dívku opravdu nedokáže nikam zařadit. Možná ji párkrát viděla na chodbách nebo ve Velké síni, ale rozhodně si ji nepamatuje.

Dívka zakroutí hlavou a pohled upře na svoje kolena. „Jsem Nina."

„Yves, těší mě," nastaví ruku a Nina si s ní potřese. Pustí u toho jednou rukou kelímek a trochu zklidní třes svých rukou.

„Já vím, jsi nejmladší čarodějka, co ovládá neverbální magii. Jsi fakt hvězda." Trochu se začervená, když tohle říká.

„Nevím, jestli úplně hvězda, ale děkuju. Není to tak těžký, určitě neverbálně umí kouzlit hodně lidí," odpoví Yves. Není si jistá, co si o tom myslet. Nebyla si vědoma, že je neverbální magie braná jako něco speciálního, její rodiče při kouzlení mluví jen zřídka, když chtějí, aby mělo dané kouzlo silnější efekt.

Nina jí podává kelímek a třesou se jí ruce ještě víc, než se klepaly na začátku. „Přines- přines... la... jsem ti pití," vykoktá ze sebe.

Yves si není jistá, jak reagovat. „Je to milé gesto, ale po jistých zkušenostech nepiju neznámý pití," omluvně se usměje a pohled se jí stočí k Pandoře, která je v zapálené konverzaci s jejich mrzimorským spolužákem. Právě ona jí zakázala pít a jíst všechno, o čem si není stoprocentně jistá, že je bezpečné.

Dívka zřejmě nečekala odmítnutí, protože sedí zaraženě, ač se jí stále klepou ruce. „N- ne, tohle je dobrý. Fakt. Jo. Hele," zadrmolí a napije se z kelímku, „vidíš? Nic mi není." Nervózně se zasměje a kelímek jí vrazí do rukou.

Jak má na tohle Yves reagovat? Nemůže ji přímo odmítnout. Obzvlášť, když vidí, že opravdu žádný efekt nemá. Tak se napije. Pití je povědomě sladké, ta chuť jí něco připomíná, ale nedokáže přesně určit co. Nina na ni kouká s očekáváním. Na rty se jí nalepil pramínek vlasů, který jí Yves něžně strčí za ucho a přisune se k ní blíž. Nina vypadá překvapeně, ale taky se přiblíží. „Můžu?" zeptá se šeptem s rukou položenou na dívčině tváři a pohledem upřeným na její rty. Nina ji namísto odpovědi políbí.

Celá společenská místnost jako by ztichla. Dokáže se soustředit jen na to, jak jemné má Nina rty, jak ji jednou rukou pod košilí drží za bok, druhou má v jejích vlasech a třetí rukou ji odtahuje pryč. Ehm, cože? Kolik rukou ta holka má? Ne že by si Yves stěžovala, spíš naopak, ale proč ji ta třetí ruka odtahuje pryč?

„Yves," zazní Pandory hlas, jak kdyby její jméno opakovala už po několikáté, ale Yves si je jistá, že tomu tak není. „Yves, co děláš?" Oslovená se na ni podívá a letmo si vybavuje, že se nachází na oslavě Pandořiných narozenin. Jak jí tahle myšlenka skočí do hlavy, zapomene, co chtěla říct a jen řekne:

„Všechno nejlepší."

„Ta má dost," ozve se klučičí hlas následovaný jiným, který říká: „Je jí hodně." Pandora se za tím zvukem otočí, pak zpátky na Yves, a nakonec Yves i přes její protesty dotáhne do jejich společného pokoje, narozeninová oslava kvapně ukončena.

V pokoji jí podá fialový lektvar a nutí ji, aby ho vypila. Yves se ale nechce. „Jen žárlíš, že líbám hot ženy a ty ne."

„Tohle není o tom, jestli žárlím. Tohle je o tom, že ti podstrčila lektvar lásky." Chvíli se hádají o tom, jestli je nebo není pod vlivem lektvaru lásky a Yves je ochotná lektvar vypít až po tom, co jí Pandora přislíbí, že se veřejně omluví, pokud se ukáže, že pod vlivem žádného lektvaru nebyla. Samozřejmě byla, ale to si uvědomí, až když lektvar vypije.

„Nevím, jestli je ten fakt, že ji neznám, víc znepokojující, nebo uklidňující," naruší Yves ticho vyplňované jen škrábáním brku o Pandořin deník.

„Hmm... nezradila vaše přátelství, ale na druhou stranu nevíš, jestli můžeš vůbec cizím lidem věřit?" navrhne Pandora.

„Ty mi snad vidíš do hlavy."

„To bych si nedovolila." Co by si nedovolila? Koukat jí do hl– oh.

„Myslím metaforicky."

„Aha. No, asi bych si v tvojí situaci říkala to samý," vysvětlí, nakrčí ramena a na chvíli přestane psát. „Jak že se jmenovala?"

„Nina."

„Nina. Tak, mám to." Přesune se k Yves na postel a ukáže jí svůj výtvor. Stránka po stránce plná jmen, datumů a dalších informací. „Přehled všech, co ti kdy podstrčili lektvar lásky. Třeba najdu nějakou spojitost a pak budeme neporazitelný. A hlavně neotravitelný těmahle lektvarama."

Nina je po dvou týdnech už jen obličej, kterému se vyhýbají a který občas schytá nějakou malou kletbu, kterou rozhodně neseslala Pandora, proč ji vůbec osočujete. Dvě dívky teď stojí před Křiklanovým kabinetem, formálně oděné. „Připravená?"

„Jasně. Hlídat si pití, hlídat si jídlo, nejíst nic, co není přímo od Křiklana," vyjmenuje Yves. Pandora se usměje a společně vejdou do kabinetu.

„Slečna Rosier a slečna Ha, velmi mě těší, že jste dorazily," přivítá je profesor lektvarů, když si jich po chvíli všimne. „Posaďte se, přišly jste právě včas. Za chvíli budeme jíst."

Navzdory veřejnému mínění jsou Křiklanovy večírky opravdu zábavné. Během večeře vedou se svými spolužáky konverzaci o sbírce kartiček čokoládových žabek. Yves se konečně zbaví jednoho z duplikátů barda Beedleho výměnou za kartičku Baby Yagy, kterou sháněla už skoro dva roky.

Později k večeru s Křiklanem dokonce hrají kouzelnické žolíky. Musela jim být vysvětlena pravidla, ale Pandoře se podaří po chvíli zavřít z ruky. Na oslavu výhry si se všemi hráči přiťukne a napije se dýňového džusu. Několik lidí odejde od stolu, takže kromě dívek a profesora s nimi sedí už jen o ročník starší nebelvírský student. Během další hry si Yves všimne, jak po něm Pandora pokukuje a jak on pokukuje po ní. A ne že by Yves chtěla dělat ukvapené záběry, ale z jejího pohledu to podezřele moc vypadá jako flirtování.

„Mohla bych si s tebou o něčem promluvit, Pandoro?" zeptá se své kamarádky, když dokončí hru, a obě – ač Pandora trochu zdráhavě – se přesunou na klidnější místo daleko od stolu. „Co to bylo s tebou a Eliasem?" začne zvědavým tónem.

„Zamilovala jsem se." Kouká přes rameno ve snaze ho v davu najít.

„Do Eliase? Do kluka?" upřesní s nadzvednutým obočím. Pandora přikývne. „Pandoro. Nevím, jak to říct, ale... Ty jsi lesba."

„No a? Nikdo není perfektní. I když Elias možná je. No tak je to kluk, svět se nezbortí."

Yves si povzdechne, promne si oči a podívá se zpátky na Pandoru. „Udělej mi jednu laskavost, ano? Hrábni si do kapsy a vytáhni ten... uhm... žlutý lektvar, co tam máš. Asi žlutý, tyjo, nikdy jsem nebyla na druhý straně týhle interakce."

„Žlutý? To je protijed na Amorův šíp, ten to nebude. Nebo počkej, to jako jen protože jsem lesba, tak nemůžu být zamilovaná do kluka?!"

„Není to podstata lesbictví?"

„Jako jo, ale... ugh, fajn. Ale jenom protože bys mě s tím nepřestala otravovat." Napije se žlutého lektvaru a k údivu Yves opravdu zapůsobí. Nečekala, že by hned na první dobrou trefila ten správný. Pandora předstírá dávení. „Fuj, muži."

„Tady je moje Dorka."

„Ještě jednou mi tak řekneš–" zvedne výhružně prst. Obě se zasmějí, ale pak zvážní a v tichosti bez rozloučení opustí večírek. V pokoji si spolu zanadávají na muže a noc stráví v Pandořině postelí.

Oslavu Nového roku oželí.

Na Valentýna radši ani nevyjdou z pokoje.

Celé měsíce nenastane žádný incident. Dokud...

„Kolikátýho že dneska je?" zeptá se Pandora, jako by snad neměla nejlepší cit na datum a čas z celých Bradavic.

„Devatenáctýho."

„Huh." To je opravdu tak překvapená z datumu? Možná si včera zapomněla zapsat výstup do deníku. Teď ho drží v ruce, dávalo by to smysl.

„Co?"

„Devatenáctýho března, Jordan Dekker." Tohle jméno naposledy slyšela tak půl roku zpátky. Proč– ah, Pandora ten deník drží vzhůru nohama, což znamená jediné:

„To mi chceš říct, že mi někdo nalil do bramborový kaše pitomou Enchantiu ve stejný den, jako mi ji před rokem nalil do pití Dekker?"

„Líp bych to neřekla."

⋆｡ﾟ☁︎｡⋆｡ ﾟ☾ ﾟ｡⋆ ｡ﾟ☁︎｡⋆

„Yves, můžu s tebou mluvit?" ozve se z koupelny hlas následovaný Pandorou v pyžamu. Dojde až na postel a sedne si na ní do tureckého sedu.

„Jasně."

„Je to, uhm, nebyla jsem si jistá, jestli je lepší ti to říct, nebo ne, ale už to ze sebe nějak musím dostat a přijde mi fér ti to říct, protože se tě to týká, ale prostě. Uh. Jen předem říkám, že od tebe nic neočekávám a nic po tobě nechci."

„Povídej." Yves se trochu bojí, co z dívky vypadne, protože je viditelně nervózní, což se stává opravdu jen v nejvýjimečnějších případech.

Pandora se zhluboka nadechne a vydechne. Ještě zavřít oči a rovnou může meditovat. „Fajn. No. Tak nějak... jsem do tebe malinko zamilovaná?"

„Malinko?" zopakuje s úšklebkem. Pandora po ní hodí polštář.

„Hej! Se ti tady vyznávám. Ahhh, teď jsi mi to zkazila. Už nevím, co jsem chtěla říct. Prostě jsem do tebe zamilovaná. Je úplně v pohodě, jestli to necítíš stejně, ale poslední dobou jsem se cítila jako bych zneužívala naše přátelství bez tvého vědomí o mých pocitech. Jako by každý objetí mělo postranní úmysly, i když třeba nemělo, ale víš co." Yves neví co, ale stejně přikývne. „Takže je vůči tobě jenom fér, když ti to řeknu. A teď už je na tobě, jestli se cítíš nepříjemně."

„Proč bych se cítila nepříjemně?"

„Protože mě nemusíš mít ráda zpátky." Teď má místo tureckého sedu nohy skrčené před sebou a bradu opřenou o kolena.

„Ale blbost, jsi moje nejlepší kamarádka, ještě abych tě neměla ráda." Žádná odpověď. Chvíli trvá, než to Yves dojde. „Jo ty myslíš takhle. Tyjo, vůbec nevím, nad tímhle jsem ani nepřemýšlela."

„Takže to necítíš stejně?" interpretuje si Pandora po svém a úplně špatně. To řekl kdo? Nikdo.

„Já fakt nevím. Nepřemýšlím nad všema emocema, co mám. Můžu si to nechat projít hlavou?"

„Jasně. Čekala jsem dlouho, ještě chvíli to vydržím."

„Jak dlouho?"

„Myslím, že už tak rok, ale vím to jen pár měsíců."

„Tolik?!" vyhrkne Yves. Předpokládala tak dva týdny, měsíc max, Pandora je velmi netrpělivý člověk. Rok je sakra dlouhá doba.

„Ále, to neřeš. Tak dobrou!" změní hned tón, zaleze pod peřinu a otočí se k Yves zády. Nezatáhne ovšem nebesa, takže ještě spát nejde.

„Co? Jak dobrou?"

Otočí se zpátky na Yves a zase si sedne. „Musím si odpočinout po tom, co jsem si tady vylila srdíčko, tsk. A taky se připravit na odmítnutí." Naznačí rukama pistolky. Tentokrát zatáhne nebesa, než si znovu lehne. Yves udělá to samé.

„O tomhle jsem s tebou chtěla zrovna mluvit," řekne Yves, odloživši fiolu na svůj noční stolek. Pandora už má otevřený deník a ze zadní strany píše další jméno. Když dopíše, zvedne hlavu a odpoví.

„O Corvalis?"

„Ne. Spíš, přemýšlela jsem nad tím, cos mi minulý týden řekla." Pandora přikývne a věnuje Yves svou plnou pozornost. „A myslím, že mi všechny ty lektvary úplně rozbily představu o lásce. Hodně mi na tobě záleží a mám tě moc ráda, ale nejsem si jistá, jestli jsem fyzicky schopná opětovat tvoje pocity. Nejsem si jistá, jestli vůbec kdy dokážu někoho mít ráda tímhle způsobem."

„To je hrozný."

„Ne tak hrozný jako ten fakt, že někdo ukradl Salazara z mojí kolekce. Už jsem měla celý bradavický set!" Yves změní téma, protože si není jistá, že by při pokračování téhle konverzace zvládla nebrečet. To se jí teď opravdu nechce.

„No ale to je opravdu tragické. Musíme vyzpovídat celou kolej a Salazara ti získat zpět." Salazara najdou zapadlého za postel Yves. Ztratila ho, když si vyndávala kartičky na vyměňování.

Několik týdnů na to si Pandoru najde v knihovně, kde si stoupne k její židli, aby nemohla utéct. „Proč se mi vyhýbáš?"

„Já se ti nevyhýbám." A fajn, možná spolu stále tráví spoustu času, ale už skoro neiniciuje objetí a přestala se s Yves držet za ruce. To, že se vídají, neznamená, že se jí nevyhýbá. Přesně to Pandoře i řekne a zeptá se jí, jestli něco udělala, že se takhle Pandora najednou chová. „Neudělala," povzdechne si, „ale všechno tohle jsou věci, co dělaj páry. A my nejsme pár a nechci, abys měla pocit, že se snažím, abychom byly."

„Jsou to taky věci, co dělají kamarádi. Za ruce jsme se držely i v jedenácti. Před měsícem jsme spaly v jedný posteli. Dokud mi nepodstrčíš lektvar lásky nebo se mě nebudeš snažit líbat, tak mi fyzický kontakt vážně nevadí." Sedne si na židli vedle Pandory. Mluví tiše, protože jsou stále v knihovně, možná si měla vybrat lepší místo na konfrontaci. „Vadí tobě?"

Pandora zakroutí hlavou. „Rozhodně ne. A nikdy bych si nedovolila takhle překračovat tvoje hranice. Ale malinkej hlásek v hlavě mi furt říká, že mi tajně vyčítáš, že jsem se do tebe zamilovala, protože to kazí naše přátelství."

„Proč bych ti něco takovýho vyčítala?" Chytí Pandoru za ruku a proplete si s ní prsty. „Spíš naopak. Vždycky lidi říkají, jak hrozně bolí neopětovaná láska. I v knížkách pořád čtu, jak jedna postava nemůže být jen kamarád s tou druhou a že je lepší se ani nevídat. Trochu jsem se bála, že to byl ten důvod, proč ses mi vyhýbala."

„Nebyl. Naše přátelství je pro mě mnohem důležitější než romantický pocity. Cítím se leda tak provinile, že jsem je sem zatáhla."

„Jako by to bylo tvoje rozhodnutí," odfrkne si. „Je to fakt tak hrozný, jak slýchám od ostatních? Bolí tě, že tě takhle nemám ráda zpátky?"

Teď si zase odfrkne Pandora. „Jak by mohlo. Hvězdy na obloze mě taky nemilují zpět a stejně na ně každou noc koukám." Dívá se Yves do očí, jako by v nich zrovna viděla ony hvězdy. Souhvězdí Kasiopeji, Cefea... „Co ty a pan Bouchard?" změní najednou téma.

Pan Bouchard je psychomág, kterého si Yves nedávno našla a který se specializuje na traumata vyvolaná kouzly a kouzelnými předměty. Je to starý chlapík, s Brumbálem podle Yves vedou závod o nejdelší plnovous, ale je moc milý a přes letax v Kratiknotově kabinetu s ním současně má dvě sezení týdně. „Říkal, že vzhledem k tomu, že to byl pokaždý jiný lektvar a jiný člověk, budeme muset pracovat trochu jinak, něž je běžné, ale myslím, že jsme na dobré cestě."

„To jsem moc ráda."

„Jo, to já taky."

⋆｡ﾟ☁︎｡⋆｡ ﾟ☾ ﾟ｡⋆ ｡ﾟ☁︎｡⋆

„Slečno Ha, slečno Rosier, mohl bych s vámi mluvit?" pozve si je na konci hodiny Křiklan. Dojdou za ním, zatímco opouští učebnu. Když odejde poslední student, promluví znovu: „Příští hodina se bude zabývat lektvary lásky. Jsem si jistý, že o nich obě víte dostatek, abyste byly schopné v nich u OVCE excelovat. Přednášku bohužel zrušit nemohu, ale pokud se v pátek nedostavíte, absenci vám počítat nebudu."

„Myslíte to vážně?" zeptá se nejistě Yves. To je snad ta nejhezčí věc, co pro ni kdy kdo udělal.

„Ale jistě. Je to to nejmenší, co pro vás mohu udělat. Samozřejmě během hodiny budeme postupovat podle standardní procedury, aby si s sebou studenti nemohli vzít vzorek. Kdybyste potřebovala cokoli jiného, s něčím pomoct, neváhejte se na mě obrátit."

V pátek jim profesor věnuje úsměv, když je uvidí v učebně na jejich běžném místě. „Vážení, dnes budeme připravovat Amorův šíp. Dokáže mi někdo říct, o jaký lektvar se jedná?" Pandořina ruka vystřelí do vzduchu a Yves ji šťouchne do boku.

„Hej! Ty to víš jen proto, že jsme ho obě vypily." Pandora na ni vyplázne jazyk a poté, vyvolaná profesorem, zopakuje slovo od slova to, co jí o lektvaru řekl sám Křiklan. Šprtka.

Během přípravy se za nimi staví profesor, aby se ujistil, že jsou v pořádku. Yves se svým psychomágem udělala velký pokrok, navíc počet nepodařených pokusů tento rok již převyšuje ty povedené, takže je schopná s Pandorou na lektvaru spolupracovat jako na každém jiném.

Když ale vhodí list třešně a lektvar nabere perleťový lesk, necítí jeho vůni. „Udělaly jsme něco špatně?" zeptá se Pandory, která se na ni podiveně podívá.

„Nemyslím si, vypadá dobře."

„A voní?"

„Tak jak má." Yves nepřehlédne, že se Pandora vyhnula popsání, jak jí lektvar voní. Kolem nich už se pár lidí se svými parťáky dělí o své vjemy.

„Já to necítím."

„Možná jsi moc daleko, pojď blíž." Pandora odstoupí od kotlíku, nad který se Yves nahne a zavětří. Povědomá vůně jí naplní nos, až se jí zatočí hlava. Trochu zavrávorá a Pandora ihned kotlík přikryje pokličkou. „Sedni si, já to odevzdám."

Večer si pak Yves sedne vedle Pandory, když si v posteli píše do deníku. „Možná tam budeš chtít připsat něco z naší konverzace."

„Jaký konverzace?"

„Týhle."

„Aha," zasměje se, „tak povídej."

„Dneska na lektvarech jsem si něco uvědomila. Celou dobu jsem čekala, že ucítím to, co obvykle, ale to se nestalo, tak jsem myslela, že jsem na chvíli ztratila čich." Pandora na ni zvědavě kouká a přikyvuje. „Jenže pak jsem si pořádně přičichla. A fakt nevoněl jako obvykle. Voněl jako ty."