Epilog - Dopis Annie Leonhardt

Jmenuju se Annie Leonhardt, 20 let, bývalá pacientka psychiatrické léčebnice Rockswood, jediná přeživší pacientka spolu se sestrou Ditou Ness. Než se ale začnu rozepisovat ohledně toho, kvůli čemu tenhle článek čtete, měla bych vám povědět něco ohledně sebe. Je to z toho důvodu, že můj příběh úzce souvisí s tím, co se dělo v Rockwoodské léčebnici.

Jistě všichni víte o čem je řeč, když se zmíním o „Americkém hladomoru". Mnozí z vás během těch tří let ztratili hodně blízkých a my, kteří jsme to přežili, teď víme, co všechno pro nás znamená to, co máme. Pro ty, kteří neví, o čem je řeč (o čemž pochybuju) – jedná se o hladomor, který vypukl v roce 2009 téměř po celé Americe. Bohatá smetánka se v rychlosti přesunula do Evropy, společně se svými penězi a ti, které hladomor zastihl nepřipravené, přišli téměř ihned o všechno, co měli. Kvůli tomu běželo hodně lidí nelegálně do Evropy a východních států, což jim k ničemu nepomohlo. Američtí imigranti byli vězněni a prodávani do otroctví, které najednou bylo legální.

A to jen díky jednomu muži, kterého všichni znají jako „Diktátor Lucifera". Jednalo se o otce Rivailla Jeagera, o kterém se později budeme bavit. Jeho jméno do deška nikdo takřka nezná, ví se jen, že úzce spolupracoval jak s americkou tak i s evropskou vládou a jeho identity byly pozměněné. Ervropská unie doposud nechce prozradit čím vším jí vydíral, vyhrožoval a co jí vůbec o samotné Americe pověděl. Všichni ale víme, že od toho dne, co nastal hladomor se z Ameriky a jejích mírumilovných občanů stalo bojiště plné lidí, bojujících o přežití v jednom z dalších krutých dnů.

Během hladomoru mě rodiče drželi zavřenou v kleci a když měli hlad, který se už nedal snést, okusovali mě, ale snažili se mě držet na živu. Jak jistě víte, USA stále bojuje s kanibalismem, který byl v tomto období vysoce rozšířen. U mě, narozdíl od většiny, se začala projevovat agarofobie. Připadalo mi, že i když jsem v kleci, jsem lehce přístupná okolí a tak, když se mě v jednom ze dnů, kdy rodiče měli nesnesitelný hlad, pokusili ohlodat ruku, dosáhl můj strach nejvyššího bodu a já je zabila. Nepamatuju si, jak se to stalo, ale když jsem si to uvědomila, válela se před mýma nohama dvě těla ve velice nepříjemném stavu.

Neutekla jsem, shovala jsem se do svého starého pokoje, kde jsem se cítila v bezpečí. Občas k nám ale zavítal nějaký tulák, hledající útočiště nebo jídlo a každý, kdo zabloudil do mého pokoje skončil mrtvý. Neustále jsem zůstávala uvnitř, dokud i mě nepřemohl hlad, že jsem ho už nemohla vydržet. Hlad mě donutil vyjít ven, do toho pekla, ale místo toho, abych lidi zabíjela z hladu, zabíjela jsem je ze strachu. Nechtěla jsem je jíst, i když mě k tomu můj kručící žaludek pobízel, protože paměti jsem pořád měla vzpomínky na to, jak mě jedli vlastní rodiče. Nechtěla jsem být jako oni.

Začala jsem si hledat jiné způsoby k přežití – jedla jsem brouky, pouliční krysy, které se k nám dostali domů a další ohavnosti, o kterých se radši nebudu zmiňovat. Mým útočištěm pořád zůstával můj pokoj, kde jsem se cítila doopravdy v bezpečí.

Nakonec, v prosinci roku 2012 se k nám domu dostala speciální jednotka, hledající lidi, kteří ten masakr přežili. Našli mě a já bez sebemenších problému ze strachu zabila pět lidí holýma rukama. Rychle se z mého pokoje odstranili, ale věděla jsem, že se pohybují okolo domu. Další den na dveře mého pokoje poprvé někdo zaklepal. Tím člověkem byl doktor Erwin Smith, který byl profesionální psycholog a psychiatr, který ve své době pomáhal hodně podobným případům, jako jsem byla já. To on mi dal diagnózu agarofobie. Přemlouval mě asi pět dní, abych šla s ním do Rockswoodské psychiatrické léčebnice a po tak „krásné propagandě" jsem šla.

S doktorem Smithem jsem si vybudovala v celku blízký vztah, ale jaký vztah může mít pacientka s agarofobií, co zabíjela každého, kdo se dostal do jejího osobního prostoru a světoznámý americký psycholog a psychiatr, který měl na starosti psychiatrickou léčebnici pro těžké kriminálníky? Každopádně to nebyl žádný intimní vztah, spíš to byl skoro rodičovský vztah. Věděla jsem, že mi říká víc než ostatním. Věděla jsem, že o mě má nějakou určitou starost. Všechno to probíhalo na úrovni pocitů.

Byla jsem v Rockswoodu víc jak rok, když se objevil pacient s nedifencovanou shizofrénií. Jednalo se o dvacetipětiletého Leviho Ackermana, dnes známého jako Rivailla Jeagera. Z vyprávění doktora Erwina jsem pochopila, že má něco jako „druhé já", které ho údajně nutilo páchat všechny ty vraždy. Tento muž se nacházel, stejně tak jako já, ve třetím patře, kde drželi jen pacienty se závažnými psychickými nemocemi. Já ji sice neměla tak závažnou, ale odmítala jsem svůj nový pokoj opouštět. Stejně jsem ale měla přehled o tom, co se v léčebnici dělo, díky tomu, co mi říkal doktor Smith.

Od té doby, co se ale v naší léčebnici objevil mladý Levi Ackerman, začal se doktor Smith jakýmsi způsobem měnit. Už to nebyl ten muž, kterého jsem znala dřív. Už ke mně nechodil tak často a když chodil, vypadal roztěkaně. Jednou se mi ale svěřil. Řekl mi, že má pocit, že Levi spolupracuje se svým otcem, tedy „diktátorem Lucifera" a bude chtít Rockswood napadnout. Věděla jsem, že s ním něco není v pořádku.

Jelikož jsem mluvila jen málokdy, začal se mi doktor Smith svěřovat víc. Byla jsem údajně jedna z mála komu věřil. Mluvil o tom, jak společně s doktorkou Zoe vymysleli léky, které mají všechny pacienty zmást a tím mu vydají všechny informace o tom, k čemu se „diktátor Lucifera" chystá. Moc dobře jsem ale věděla, že je to všechno blbost.

Začala jsem pomalu překonávat svůj strach a po nocích jsem začala vycházet. Vždycky jsem u sebe měla klíč od svého pokoje. Doktor Smith mi věřil, nemusel mě nikdo hlídat a i já si postupně věřila víc. Bála jsem se jen s někým střetnout.

Za několik dnů jsem už měla přehled o tom, co se děje – doktor Smith do nemocničního křídla najal bývalého vojenského chirurga, který našel v průběhu hladomoru lásku k porcování těl. Doktorka Zoe zase vždycky byla vášnivým experimentátorem a doktor Erwin jí dovolil dělat pokusy na některých pacientech, v zápětí i na sestách. Nepřipadalo jí to nenormální – také užívala léky, které vyráběla a sama o tom nevěděla. S tím se mi také doktor Smith svěřil. Sestra Christa byla jejím prvním pokusným králíkem a když se doktorka Zoe dozvěděla o její masochistické minulosti, pouštěla jí na noc k Ymir, která trpěla sadistickou mánií a ještě ke všemu byla nymfomankou. Doktor Smith zkrátka ovládal všemi, kromě mě. Já jen seděla a „přihlížela" tomu všemu ze svého pokoje.

Mnozí mě v tyto dny obviňují, že jsem nic neříkala, že jsem mlačela, ale to říkají ti, kteří netrpěli agaroobií. To říkají ti, kteří v průběhu hladomoru byli v bezpečí v Evropě. Takový lidi mě nemůžou soudit a jsem si jistá, že ti, kteří hladomor přežili, to pochopí.

Každopádně, to, co mě zmátlo nejvíc, bylo objevení Erena Jaegera, dnes známého jako Elena Ackermana, v Rockwoods. Doktor Smith se o něm při jedné z naší konverzaci zmínil, ale nemluvil moc o něm. Spíš se při jeho zmínce zákeřně usmíval, což mi přišlo příliš podezřelé.

Dne 28.září 2014 nastal den, kdy pschiatrická léčebnice Rockswood definitivně podlehla modrým práškům a bláznovství doktorů. Tento den (nebo spíš noc) všichni znají jako „Noc Rockswoodského chaosu" a nemá toto pojmenování jen tak pro nic za nic. Nemůžu vám vylíčit detaily, jen si pamatuju, jak se celou léčebnicí ozýval křik, smích a případně bylo slyšet jak někdo někoho zavraždil.

Byla jsem zavřená u sebe v pokoji, tak jako obyčejně. Nehodlala jsem z pokoje vyjít, co by se nestalo a dařilo se mi to. Do té doby, než se za mými dveřmi objevil hnědovlasý mladík a nabádal mě, abych utekla s ním. Nejprve jsem chtěla souhlasit, nechtěla jsem tu umřít, ale když jsem zaslechla chladný hlas, který bez pochyb patřil Levimu Ackermanovi, odmítla jsem. Né kvůli tomu, že s mládencem byl Levi, ale kvůli tomu, že ten mládenec byl Eren Jaeger.

Pamatovala jsem si, jak se jednou doktor Smith zmínil o tom, že ti dva spolu „bohužel" vychází a hned se jeho tváří mihl ten nepříjemný úšklebek, takže jsem radši zůstala v bezpečí svého pokoje. Dostala jsem se z něj až v moment, kdy přijela policie a pátra po živých. To byl moment, kdy jsem svůj strach překonala a vyšla na svět. Já vím – bylo to pozdě, ale lepší než nikdy, ne? Občas jsem měla chuť někoho uškrtit nebo prostě zabít, ale byl to jen strach, který se musel překonat.

Společně s Ditou Ness jsme se dostaly do novin, televize, časopisů, rádia, internetu a dalších věcí, ovšem, nikdo se nezmínil o Erenovi a Levim, což mě mátlo. S Ditou jsme se domluvili, že pro zatím tedy budeme mlčet, ale hlavně ona chtěla těm dvěma poděkovat, což jsem nevěděla proč. Ani jedna z nás nebyla shopná se bavit o tom, co se ve zdech Rockswoodského blázince stalo. Ten byl hned další den uzavřen. Včichni – doktoři, pacienti a sestry – byli nalezeni mrtví, i doktor Smith.

Časem se do médií dostala pravda. Prý někdo anonymně poslal složení, společně s modrými pilulkami na policii a pak jsme už s Ditou museli neochotně promluvit. Den před vystoupením před kamerou jsem ale obdržela dopis. Od Elena Ackermana a Rivaille Jeagera. Jinými slovy Erena a Leviho. Byla jsem títmto dopisem překvapená a nebudu se rozpepisovat ohledně toho, co přesně v něm bylo. Každopádně mi oba děkovali, že jsem se o nich ani jednou nezmínila, ale dopis mi přišel podezřelý, protože byl napsán nějak... uměle, řekla bych. Zní to divně, já vím, ale je to tak. Jakoby Eren předstíral štěstí, když to psal.

Byla jsem až moc vyvedena z míry a potřebovala jsem zjistit, co se vlastně s nimi děje. Měla jsem neblahý pocit, že tu něco nehraje, ale rozhodla jsem se udržovat korespondenci mezi těmito dvěma muži a mnou. Nakonec jsem dosáhla toho, co jsem chtěla – adresu.

Po útěku se oba shovali v Evropě a změnili si jména. Všichni znali syna „diktátora Lucifera" a proto se Levi moc často mezi lidmi neobjevoval – takhle mi to původně vysvětlil Eren. Jenže háček byl v tom, že nikdo pořádně nevděl, jak vypadal samotný „diktátor Lucifera" a proto si nikdo nemohl být na sto procent jistý, že je to právě Levi.

Zamířila jsem k ním domů, ze známé Ameriky do Evropy do Rakouska, kde bydleli a to, co jsem našla mě šokovalo. Byli už oba mrtví. Zavolala jsem policii, která to, co se stalo, dlouho vyšetřovala, ovšem vraha neodhalili. Já jsem s takovým závěrem nebyla spokojená a nemohla jsem to jen tak nechat být. Potřebovala jsem se dokopat k pravdě. A dokopala jsem se.

Začala jsem z toho, že jsem se začala zabývat tím, co mi vlastně přišlo netypické... nazývejme to „umělé". A v zápětí jsem to našla. Na dobře shovaném místě v jejich domě, na místě, které ani policie nemohla najít, jsem našla historie jejich nemoci. Skrýš se nacházela za pračkou ve sklepě v speciálně vytvořeném menším prostranství. Jak jsem se k tomu místu dostala? Na pračce bylo z boku našrábáno modrou propiskou „nehledej minulost" a poznala jsem rukopis Erena. To on mi psal totiž dopisy. Chvilku jsem nad tím dumala, snažila se najít skrytý smysl, skoro jsem rozebrala pračku v zmatenosti, ale našla jsem tu skrýš.

V historii Leviho bylo to, co jsem očekávala – „nediferencovaná schozofrenie", „jeho druhé já jménem Kenny", „dvacet vražd" a tak dále. To, co mě překvapilo v historii Erena bylo to, že jí měl prázdnou. Ne, stránky z ní nezmizeli – stálo tam, že byl „najat", což jsem nechápala. Postupně jsem se nějak v jejich domě „zabydlela". Neměla jsem strach, z agarofobie jsem měla dříve strach větší.

Prohledela jsem téměř každý pokoj a po několika dnech jsem zjistala, že ti dva byli mileci, což mnohé věci vysvětlovalo. Ovšem nevysvětlovalo to to, proč jsou teď oba mrtví. Narazila jsem v jejich domě na jeden pokoj, kde byly čistě náboženské předměty – kříže, ikony, svěcená voda, modlitby a tak podobně. Další otázky v mé hlavě. Později jsem našla Leviho rozepsanou knihu – dostala jsem se k němu na počítač a všimla jsem si, že se tak hodně věcí shoduje s tím, co se dělo v Rockswoodu a četla jsem dál, než jsem narazila na to, co jsem hledala:

Jeho oči získávali zlatou barvu hlavně v situacích, když se naštval. Mátlo mě to. Nechápal jsem to a brzy jsem si začal klást otázku – proč je v poslední době má skoro pořád zlaté? A vzpomněl jsem si na tolik dalších otázek z minulosti – proč mi buď vyká nebo tyká? Proč se zeptal po zabití mladé Isabelle (tedy Saši) proč měla klíče na krku, místo toho, aby je prostě sebral? A do toho další a další otázky...

A pak jsem ho viděl... A to, co jsem viděl bylo to nejhorší, co jsem doposud viděl – jeho zorničky zlatě zářili z vrchního pravého kouta v naší ložnici.

Tady kniha končila. Bylo mi to víc než podezřelé a když jsem si spojila tento incident s pokojem, plným náboženských předmětů, musela jsem se spojit s nejbližším kostelem. Po té, co, jsem popsala tento případ, doporučili mi obrátit se na jednoho z exorcistů, který v Rakousku bydlel a ten mi pověděl, co nejspíš bylo s Erenem – byl posedlý. Nevěděla jsem, jestli tomu mám věřit nebo ne, ale otec Iris mě přesvědčil definitivně.

Eren necítil, že ho někdo posedl. Podle slov otce Irise to byl nějaký slabý démon. V průběhu hladomoru ale přibíral na síle, ale Eren stále mohl vnímat. Příjimal to, co dělal – příjímal démona v sobě. A tak ho dotktor Smith kontaktoval a převezl ho do Rockswoodu, kde se měl zbavit Leviho. Z knihy Leviho jsem pochopila, že Erenův dotek ho uklidňoval a tlumil hlas Kennyho, což měl za následek démon v Erenovi. Žili společně v jakési symbióze a Eren nejspíš netušil, jaká hrozba mu hrozí.

Nakonec se do Leviho zamiloval, ale jen se mu to zdálo, protože jinak by démon v něm zemřel. Čistá láska je spojena s Bohem, v té nic temného, hlavně démonického žít nemůže. Démon ho ovládal víc a víc. Nejspíš to taky vysvětlovalo momenty, kdy mu Eren buď tykal nebo vykal – tykal mu ve stavech, kdy role démona v něm převládala a vykal – naopak, kdy si uvědomoval, že je to patnáctiletý kluk. Každopádně to pak dál vysvětlovalo, proč měl při agresivních výpadcích zlaté oči a proč mu nevadili vraždy. Bez pochyb zabil Leviho on a v zápětí i sebe, ale už né jako démon – jako kluk, který zabil svou „lásku".

Tohle všechno sem nepíšu kvůli tomu, abyste mi věřili nebo házeli špínu na Leviho a Erena. Píšu to sem proto, abyste věděli, že nikdy nevíme, co skrývá ten druhý v sobě. Nikdo nevěděl, že v sobě Eren má démona, ani on to nevěděl.

A nakonec ten, kdo myslel, že ho má, byl ten nevinný a ten kdo se zdál jako nevinný, byl pošpiněn temnotou.

Annie Leonhardt, 28.9.2019


Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top