Dny se táhnou jako roky. Jak dlouho už vlastně trčím v tomhle zapadákově? Nemám ponětí... Do rukou se mi nedostává novin nebo něčeho podobného. Všichni si přece myslí, že jsem se zcvokl. Že trpím rozdvojenou osobností nebo jak to kurva nazývají.

A netrpíš jí náhodou? Hehe, Levi, znám tě moc dobře a vím, že nemůžeš věčně popírat moji existenci ve své mysli. Jo a mimochodem, je 9. září 2014, pokud ti tahle informace teda k něčemu bude.

Laskavě sklapni. Nechci tě poslouchat, nechci tě slyšet, jsi prostě jen můj vnitřní démon a ty mi nemáš neustále co kecat do myšlenek.

Muž, který se v psychiatrické léčebně léčil už pátým měsícem se převrátil na druhý bok. Jeho výraz mluvil za své: nechtěl být rušen a při vhodné příležitosti by nejspíš někoho klidně zabil. Na povrchu bílých stěn už nenacházel uklidnění; nenacházel na nich nic, co by mu mělo pomoc, ale teď byl zaneprázdněn hádáním se se svým druhým já.

Kdybys jen přiznal, že neseš zodpovědnost za smrti svých šesti kámošů a těch dalších dušiček, tak myslím, že by to bylo jednodušší, ne? Mohli bychom pak v klidu zabíjet spolu, hihi. Dal bych ti tolik skvělých a cenných rad!

Ty víš totální hovno a všechny ty smrti jsou tvoje vina a ne moje, takže laskavě sklapni.

A víš co je nejlepší? VRAŽDIL JSEM JE TVÝMA RUKAMA!

Muž na posteli vyskočil na nohy a zatímco se děsivě smál, začal nekontrolovatelně bít hlavou o zeď. Nejradši by si ruce usekl nebo se klidně i zabil, ale kromě lůžka, se kterým toho člověk moc nenadělal, nic jiného neměl a postelí by se asi těžko zabil.

Do pokoje hned vtrhli dva doktoři a sestřička, aby pacienta uklidnili a zabránili mu tak dalšímu poranění.

„Levi, Levi, no tak!" křičel blonďatý doktor, který se zdál zcela disciplinovaný a dodržující své hranice a zásady. Stejně by ale každý řekl, že na tom muži něco nebylo v pořádku, ovšem vzhledem k jeho povolání a místu vykonávání práce se tomu nikdo moc nedivil.

„Sestro, přineste jeho léky. Dvojitou dávku," ozvala se doktorka, která pomáhala doktorovi a snažila se pacienta připoutat k posteli. Všichni jí měli rádi; byla velice hodná, ale Levimu se jevila jako čtyřoká slepice. Vždycky nosila své hnědé vlasy v copu a za skly brýlí byly vidět její oříškové oči, které ale jevily známky něčeho... potlačovaného.

Sestra – drobná blondýnka, kterou všichni měli za anděla – přinesla pacientovi prášky a začala je do Leviho házet a vlévat. Levi si ji více méně oblíbil, ale měl neustále pocit, že je s ní taky něco v nepořádku. Než si ale stihl promyslet co a jak, ponořil se do hlubokého spánku. Nesnášel ho. O to víc nesnášel, že něco tak hnusného jako prášky ho přímo nutily spát. Pak totiž viděl, co všechno jeho druhé já, kterému říkal Kenny (tak se jmenoval Leviho pěstoun), způsobilo, jaké vraždy napáchalo. Nejčastěji mu Kenny ukazoval smrti těch šesti lidí, kteří mu byli tak drazí...

Isabelle – jeho kamarádka z dětství. Skončila rozsekaná. Kenny Levimu rád ukazoval její odťatou hlavu.

Farlan – také kamarád z dětství. Skončil podobně jako Isabelle. Kenny Levimu rád ukazoval, Farlanův výraz před smrtí.

Petra – Leviho kolegyně a zároveň jediná žena ke které choval nějaké něžnější city. Skončila s přelomenou páteří. Kenny Levimu rád ukazoval celý průběh její vraždy, protože to Leviho bolelo nejvíc a Kenny rád Levimu způsoboval bolest.

Gunter – taky jeden z Leviho kolegů. Hodně si rozumeěli. Skončil oběšený a samo sebou to bylo Kennyho vinou. Kenny mu rád ukazoval moment, kdy se Gunter snažil vysvobodit.

Erd a Oluo – též kolegové Leviho. Oba je přejelo auto a Kenny si vychutnával mučit Leviho čvachtavými zvuky jejich těl pod koly.

Byli i další smrti, ale Kenny věděl, jak mu na těchto šesti záleželo a tak nejčastěji Levimu ukazoval právě tyto scény.

Hehe, tak co? Líbil se ti dnešní sen? Mně se strašně líbilo to křupnutí, když jsem jí zlomil páteř!

Levi mlčel. Kolikrát si říkal, že to zvládne, že to už viděl nespočetkrát... Ty smrti, hlavně smrt Petry... Ale pořád ho to bolelo, požíralo zevnitř.

Kenny byl démon. Horší než Lucifer.

„Levi, už jsi vzhůru!" ozvala se ode dveří čtyřoká doktorka a vešla dovnitř, aby se mohla posadit na jeho lůžko. Nemusela se bát, že by jí něco udělal. Byl stále pevně připoutaný.

Levi mlčel a díval se do prázdna. Nevěděl, jestli je takový nehybný kvůli práškům, které před spaním dostal, nebo kvůli tomu snu, ale když se nad tím trošku zamyslel, nebylo to vlastně nijak důležité.

„Probrali jsme s Erwinem tvoje chování," mrkla na něj přes sklo svých brýlí. „A usoudili jsme, že ti dopřejeme společnost."

Levi se po těch slovech probral a podíval se na doktorku. Bylo to už zatraceně dlouho, co viděl někoho jiného než malou bloncku-andílka, blonďáka a čtyřokou. Uvítal by společnost, i kdyby to měl být jen prach obyčejný šváb. Levi ovšem na to neměl co říct a tak jen mlčel.

Hej, hej, co myslíš, kdo to bude? Nějaká mladá krásná pacientka? No, víš, třeba nějaká s velkýma kozama. Hehehe, to by bylo úžasné jí ojet a pak jí přeříznout hrdlo!

Bude to mladý kluk. Slyšel jsem Erwina. Budou nás oddělovat mříže, abychom si něco neprovedli a když teď laskavě dovolíš, jsem zaneprázdněný koukáním z okna.

Pff, ty ten otvor u stropu se mřížema nazýváš okno? Já se prostě vždycky tvým vtipům budu smát!

Jediný způsob jak více méně donutit Kennyho mlčet bylo se s ním nehádat a nepobízet ho k mluvení o vraždách. Nejčastěji šlo o neutrální témata jako byla třeba snídaně, okno, zdi, lůžko. Levi to nedělal rád. Nejraději by na Kennyho vůbec nereagoval, ale to bylo nemožné. Kenny znal všechna Leviho tajemství. Znal ho od narození a vždycky informace dokázal proti němu efektivně využít a i když nedokázal zcela ovládnout jeho hlasivky (zmohl se jen na šílený smích), myšlenky stačily.

Další den se Levi měl přestěhovat do jiného „pokoje", jak to tady nazývali, i když místnost spíš víc připomínala provizorní celu. S těmi mřížemi uprostřed to ovšem i víc působilo jako cela.

Proč ho tam vůbec stěhují? To byla jedna z těch otázek, na které se Levi nějakou dobu ptal a Kenny mu hravě odpovídal, že neměl dlouho příležitost obarvit si ruce rudou barvou, k čemuž nyní příležitost možná mít bude.

Leviho násilím oblékli do svěrací kazajky, jako by byl nějaký totální cvok, a na obličej mu nasadili kanibalskou masku, aby se případně do nikoho po cestě nezakousl.

A jo, já vlastně díky Kennymu jsem něco jako „totální cvok", že? Občas na to zapomínám.

Hehe, nevadí. Je nám teď na prd, stejně se nechystám nic udělat.

Nějak ti nevěřím.

Ale no tak, Levi! Budu mít možnost zabít toho spratka! Myslíš, že to teď zmařím, aby nás poslali zpátky? Pff, ani náhodou! Hihi.

Prvním do „pokoje" dorazil Levi. Erwin mu sundal masku spolu se svěrací kazajkou a pak se dvěma siláky, kteří po celou dobu přesunu dávali pozor, aby Levi nic neudělal, místnost opustil. Levi se chvíli po novém místě rozhlížel, ale když shledal, že na něm nebylo nic fascinujícího, posadil se na svojí novou postel a přitáhl si kolena pod bradu.

Ani ne za půl hodiny se dveře s hlasitým zavrzáním otevřeli. Dovnitř vešli ti dva známí siláci. Před sebou tlačili hnědovlasého kluka, který na svůj věk dost dobře vzdoroval náporu čtyř silných rukou. Měl na obličeji stejnou kanibalskou masku a byl ve svěrací kazajce, jakou před tím měl Levi. Masku mu sundali, ale kazajku ponechali a než se mladík stihl probrat, dveře se už zavřeli. Levi a mladík osaměli. Levi ale na rozdíl od něj dál seděl na své posteli v rohu a sledoval ho. Neznámý soused ještě chvíli vrčel, dokud si nevšiml Leviho za mřížemi.

„Ty! Kdo jsi?!" zachrčel a upřel své zlaté zorničky do těch šedých, které patřily Levimu.

„Levi Ackerman, nediferencovaná schyzofrenie. Ty?" Levi vždycky říkal diagnózu, kterou mu dali, aby aspoň částečně dokázal, že si jí je vědom, čímž se od mnohých pacientů lišil.

Mladík se, jak se zdálo, uklidnil. Jeho zlaté oči dokonce změnily barvu – na zelenou. Levi přiznal, že ta barva je krásná. Dalo se všimnout, že se jeho soused trošku uvolnil; i jeho dech se zklidnil.

„Eren Jaeger, afektivní agresivita."

Další kdo může říct svou diagnózu. Takže v normální situaci vnímá, jen si musím dávat pozor, abych ho nevytočil.

Děláš si srandu?! Bude sranda ho vytáčet! Musíš najít jeho slabá místa! A pak ho zabiju! Hehe, to bude úžasný! Je tak mladý a viděl jsi ty oči?! To je naprosto fantastický! Už se tak strašně těším, až ho budeme vraždit!

Já ti to nedovolím! Tenhle kluk má před sebou ještě celou budoucnost! Vyléčí se a vypadne odtud! Tch, Bože, ještě štěstí, že nás oddělují mříže.

Copak ty se za něj bojíš? Oh, Levi, drahoušku, strč to někam, hehe, nebudeš to potřebovat.

Běž do prdele, Kenny! Nedovolím ti to ani přes svoji mrtvolu!

Heh, to nezvládneš, zlatíčko, nezvládneš.

Levi se chytil za hlavu. Vždycky doufal, že mu to aspoň trošku pomůže uklidnit běsnění Kennyho v hlavě.

Zelené zorničky ho sledovaly. Eren došel ke mřížím a začal k Levimu promlouvat: „Slyšíš hlasy? Tak poslouchej mě, dobře?"

Levi se na něj stěží podíval a snažil se vnímat jeho hlas.

„Budeme spolu hodně mluvit, aby jsi je neslyšel, dobře?"

No wow! On vůbec nepůsobí jako blázen, že jo? To je naprosto úžasný! Hej, myslím, že je doopravdy jeden z doktorů a strčili ho sem, že se nebojí, hehe. Mám víc důvodů mu zpřelámat kosičky v těle.

„Jo, dobře," odpověděl těžce Levi ignoruje Kennyho hlas. V tu chvíli ale hlas Kennyho v jeho hlavě opravdu utichl. Levi se ho ani neodvažoval oslovit. Jen si prostě užíval to ticho ve své hlavě a zelenou barvu v očích Erena.