Tak jsme tu s další povídkou!
A jak jinak než na JRen! x3 Tohle je jedna z těch kratších, ale i tak doufáme, že se vám bude líbit~

Vysoký, vcelku pohledný, šedovlasý mladík opustil své místo v kanceláři a vydal se vstříc tmě v chodbách firemní budovy. Na krku se mu houpala kartička se jménem, které znělo: Kim Jonghyun. Hodiny na šestou již dávno odbyly, v práci trápil svůj volný čas. Nyní se procházel a koukal, jestli se nenašel ještě někdo jako on, kdo tu zůstal tak dlouho.

Drtivá většina zaměstnanců již byla pryč. Doma je čekaly manželky, přítelkyně, někdy i celé rodinu. Neměli důvod se zde zdržovat déle, než museli.

Bohužel, jeden to štěstí neměl. Paradoxně se jednalo o šéfredaktora a zároveň většinového vlastníka celé instituce. Do práce přicházel za tmy, občas ve stejných podmínkách i odcházel. Neměl nikoho, kdo by jej přivítal s otevřenou náručí. Jeho dívka většinu času trávila s kamarádkami - společně drancovaly jeho kreditní karty a pomlouvaly ostatní.

Na svého nadřízeného Jonghyun naštěstí, nebo možná naneštěstí, narazil při cestě kolem výtahů. Okamžitě se uklonil a slušně, trochu vystrašeně pozdravil: ,,Dobrý večer." Málokdy se vídali, a když už, tak jen na schůzkách rady.

,,Zdravím," odpověděl mu Choi Min Ki jen koutkem úst, nevěnoval mu moc pozornost. Zrovna telefonoval s jedním z fotografů. ,,Jak jsi mohl rozbít stativ za 1 000 000 wonů?!"

Šedovlásek sebou cuknul, nerad slyšel Choie naštvaného. O to děsivější to bylo, protože Minki nikdy moc nedával najevo své pocity. ,,Promiňte," omluvil se ihned, i když to nebylo mířeno na něj.

,,V pořádku, Jonghyune. Ve vašich článcích nevidím jedinou chybku, odvádíte skvělou práci," uklidnil ho černovlásek. ,,Každý jiný zaměstnavatel by vám to strhl z platu, uvědomujete si to?"

Kim si povzdychl. Měl Minkiho vážně rád, možná víc než si přiznával, a proto nerad viděl, když se nad něčím druhý trápí. Kdyby byl více troufalý, možná by mu telefon sebral a odvedl ho od problémů pryč, ale on se místo toho vrátil k výtahu a zavolal si jej. S mnutím si kloubků na rukou čekal.

,,No, vyřešíme to ráno," rozhodl se Choi hovor ukončit. ,,Nemám na vás nervy. V práci jsem od čtyř, v noci jsem téměř nespal. Domluvíme se..."

To už jej Hyun neposlouchal a nastupoval do výtahu. Bylo neslušné poslouchat cizí rozhovory. A tuto povinnost ctil i přesto, jak rád Rena poslouchal, když mluvil. Občas z něj měl husí kůži. Tyto a podobné pocity raději zaplašil a přemýšlel, kam vlastně chce jet.

Mezitím dovnitř nastoupil i černovlásek, hovor mezitím ukončil. Fotograf převďepodobně vyvázl ve zdraví. ,,Kam jedeš? Nahoru nebo dolů?"

,,Domů, ale to není ani jedním směrem," prohodil vtipem Jonghyun a stiskl tlačítko s číslem o patro níž. Tam se také zdržovali lidé pozdě, tak třeba tam někoho najde. Chtěl si povídat.

,,A proto tu zůstáváš," podotkl Ren s malým úsměvem. Občas ho logika ostatních lidí překvapovala. ,,Myslím, že tu nikdo jiný není."

,,Přesto mi nic nebrání v tom, abych si to neověřil sám," usmál se šedovlásek nesměle. Ze zadní kapsy vytáhl peněženku a prohrábl se několika bankovkami, které mu tam ještě zůstaly. Zhruba tak na tři večeře. Nebo... na večeři pro dva.

,,Pravda," kývl druhý a zadíval se na hodinky. ,,Čtvrt na sedm? Vážně jsem dobrovolně strávil v práci patnáct hodin? To mě jednou zabije..." mumlal si pro sebe.

,,Nic proti vám, ale... jste blázen..." zamumlal si spíš pro sebe Jonghyub. On sám tam tak dlouho nikdy nebyl. V době, kdy se mezi nimi rozhostilo ticho, se ozvalo něco nepředstavitelného; Minkimu zakručelo v břiše.

,,Uhm... Omlouvám se," podrbal se nervózně v černých vlasech. ,,Nevzpomínám si, že bych dnes něco jedl, takže tak..."

,,Popravdě, já naposledy asi snídal," přiznal se Jonghyun. Bylo to takové... trapné. Už jen z toho, že jel s Minkim výtahem, se cítil dost nesvůj. I přesto se zhluboka nadechl a vyhrkl první hloupost, co ho napadla. ,,Tak co spolu zajít na večeři?"

Viděl na druhém, jak přemýšlí. Dokázal si představit i rotující ozubená kolečka. ,,Ten nápad se mi líbí. Lidská společnost by mi prospěla."

,,O-omlouvám se." Jonghyunovi až pozdě došlo, co to vlastně vyslovil. A hlavně komu to nabídl. Líce mu zrudly, jak zle se z toho cítil. ,,Nechtěl jsem být tak troufalý..."

,,Neomlouvej se pořád," povzdechl si Ren. ,,Rád s tebou strávím večer. Hyuna - má přítelkyně-, je dnes poslední den v New Yorku. Musím si užít svobodu."

,,Dobře," přikývl krátce Jonghyun. Konečně se dveře výtahu otevřely - zdálo se mu, že jeli strašně dlouho - a on mohl vystoupit. Vážně jej překvapilo, když už z této chodby neviděl žádné světlo. Všude byla tma.

,,Já to říkal," neodpustil si jeho nadřízení malé rýpnutí. ,,Pojď zpátky, ať můžeme sjet až dolů. Po schodech se mi nechce."

,,Musím si ještě pro věci," zašeptal mladík, nechtěl jej tím naštvat. Pouze se rozhlížel, věci měl stále u sebe. ,,Můžete klidně jet napřed. Mám vás doběhnout, pane?"

,,Počkám, nevadí mi to," usmál se na něj Choi mile. ,,Prosím, neříkej mi pane. Cítím se pak staře. Jsem Ren."

,,Jonghyun," představil i sebe Kim. Málem u toho omdlel. Ren mu dovolil tykat a ještě k tomu se za něj usmál! To se v historii celé firmy nikdy nikomu nestalo. Skoro se mu z toho podlamovaly kolena.

,,Já vím," podotkl starší. Nechtěl mu to prozrazovat, ale jeho články považoval za jedny z nejlepších. Ten kluk měl talent, mohl to dotáhnout daleko.

Hyun natáhl packu a zvolil číslo vyššího patra, odkud prvně přijeli. Plánoval nechat Rena ve výtahu čekat, rychle zaběhnout pro věci a nenechat jej u toho moc dlouho čekat. Minki by si to ještě mohl rozmyslet.

To si opravdu nepřál, po šéfově pozornosti toužil dlouho. Nesměl svou pozornost jen tak promarnit.

,,Nemusíš tak spěchat, neuteču ti," uklidnil ho.

Šedovlásek zmírnil krok, ale i tak šel dost rychle. Co kdyby náhodou. Nechtěl si tuto šanci nechat ujít. Další hluboký nádech - klidnil se jím, a hurá zpět s věcmi. V místnosti za sebou zamkl, zavřel, a už běžel za Renem.

,,Trénuješ na olympiádu?" Jakmile mladší nastoupil, pustil tlačítko a stiskl přízemí. Zároveň s tím se zadíval do zrcadla. Urovnal si oblek, košili i kravatu. Musel být perfektní ve všech ohledech.

Když Jong popadl dech, narovnal se a udělal v podstatě to samé co Minki. Nemohl oproti němu přeci zůstat pozadu. Už tak vypadal jako idiot, nemusel být ještě větší.

Jakmile se Choi shledal bezchybným, ležérně se opřel o stěnu výtahu. Záměrně se nedíval na Hyuna, pozorně studoval své pečlivě upravené nehty.

Jonghyun si opět mnul kloubky na prstech. Byl z Rena nervózní, i když přesně netušil z čeho. Možná za to mohla jeho děsivá přítomnost, nebo prostě to, jak dobře vypadal a lákal ho k sobě. Nemohl si pomoci, stále po svém nadřízeném pokukoval.

Ren si toho samozřejmě po chvíli všiml. ,,Děje se něco?" vyzvídal se zejmém. Podobné jednání nepotkával často. ,,Zajímá te něco?"

Kim otevřel pusu a u chtěl říct: ,,Vy.", ale na poslední chvíli si to naštěstí rozmyslel. Zavrtěl hlavou, prudce zrudl a odvrátil se od něj stranou. Pokazil to. ,,Váš kabát je moc hezký," polichotil mu tiše. Větší blbost ho napadnout nemohla.

Jelikož byl Choi v podstatě hodná bytost, nechtěl mu kazit radost. Proto zcela popřel fakt, že má sako, a pokládal ho za kabát. ,,Děkuji. I když, vůbec se mi nelíbí. Hyuna mě nutí ho nosit."

Tentokrát cesta výtahem uběhla rychle a oni už vystupovali. Jonghyun naposled zkontroloval, jestli má všechno. ,,To mě mrzí. Proč ji jednoduše neodmítnete?"

,,Naštvala by se. A když je naštvaná, i Satan je proti ní svatý," nastínil mu krátkovlásek situaci. ,,Je to s ní složité."

,,Díky bohu, že nikoho nemám," uchechtl se JR. Konečně se začínal trochu uvolňovat. Nesměl si však popustit uzdu moc. ,,Samozřejmě, nic proti vám a vašemu vztahu..."

,, V pohodě. Občas bych si to taky přál, být sám. Je schopná mluvit o oblečení i čtyři hodiny v kuse..."

,,No fuj. Teda jako nemyslím to špatně, ale... ačkoliv se snažím oblékat nějak vkusně, oblečení nesnáším," Kim se oklepal. Vážně se mu to nelíbilo.

,,V tomhle ohledu je hrozná. Často mám chuť ji vyhodit z okna. Třeba by to pomohlo a vzpamatovala by se. Je schopná utratit 500 000 wonů za týden."

,,To není tak moc," vyvedl jej z míry Jonghyun. Přeci jen, 500 000 wonů (+- 10 000 Kč) za týden nebylo tak moc. No, dobře, i když... ,,Myslím, že s vaším platem by to neměl být problém. Nebo se pletu?"

,,Bylo by to v pohodě, kdyby to nedala za oblečení," upřesnil svou myšlenku Choi. ,,Samozřejmě nepočítám další náklady, jako je třeba její banda."

,,Banda?" Jonghyun si v hlavě představil neskutečné příšery z oblečení, kvůli kterým mu naskočila husí kůže. Šílenost! Kvůli tomu si nejspíš nevšiml toho, že vcházejí na další chodník, a zakopl. Stihl si dát ruce před sebe, jinak by se mohl vážně zranit.

,,Nešiko. Dávej trochu pozor na cestu," pokáral ho černovlásek, jen co jej pevně zachytil do svého objetí. ,,Mohl ses vážně zranit."

Kim se v tu chvíli málem rozplakal. Z neznámého důvodu jej pohltil strach. Možná z té blízkosti nebo hrozby nad ublížením. Z Renovy - chladné - strany žádnou pomoc nečekal, a možná proto ztratil veškerou jistotu. Cítil na svých zádech Choiovu hruď a jeho tvář těsně vedle té své, kterou si stále skrýval za předloktími. O jedno z nich se otíral šéfredaktorův horký dech, pod kterým se Kimovi doslova zlomily nohy.

Jistě by spadl na zem, kdyby jej Minki na poslední chvíli nezachytil. Chybělo jen málo k tomu, aby jej držel v náručí. ,,Co se děje."

Jakmile Jonghyun získal své racionální já, okamžitě se vyškrábal na vlastní nohy. Problém byl však v tom, že neměl sílu se z Renova objetí vymanit, ba naopak se o něj opřel, aby získal ztracenou rovnováhu. ,,Já nevím..." odpověděl popravdě.

,,Jsem snad ještě zmatenější než ty," přiznal mu Choi. ,,Zvládneš se postavit na vlastní nohy, nebo mám ještě chvíli počkat?"

Kim sklouzl jednou dlaní na Minkiho paži, která jej držela kolem pasu, a jemně ji polaskal svým dotykem. Sám netušil, kde k tomu vzal potřebnou odvahu. Polkl a zavřel oči. Jaká to trapná situace. ,,Můžete mě pustit..."

Choi jej poslechl, učinil přesně tak, jak si šedovlásek přál. Stáhl své ruce, o kus ustoupil, připravil jej o veškerou oporu.

Starší si mohl povšimnout toho, jak JR zavrávoral a celé jeho tělo pokrývá husí kůže. Po zádech mu přejel příjemný mrazík svobody. Zároveň mu bylo dost líto toho, že se Ren vzdálil tak moc.

,,Půjdeme?" navrhl Minki to nejlepší řešení. Co jiného by také mohli dělat, když chtěli na večeři? Nejbližší restaurace odsud byla asi 300 metrů.

,,Jistě," souhlasil s ním Jonghyun okamžitě. Když se střetl s Renovýma na první pohled chladnýma očima, ihned pocítil vinu za svůj čin. Uklonil se tak hluboko, jak jen to šlo, a s tváří natočenou k zemi skoro vykřikl: ,,O-omlouvám se za svou nepozornost!"

,,Jsi blázen, víš o tom?" informoval ho starší. ,,Asi nikdy nepochopím, proč se pořád omlouváš. Tohle se stane každému."

,,Nebýt vás, tak bych... tak bych si ublížil. A vy jste mě zachránil. Dlužím vám tu večeři teď mnohem víc." Ačkoliv Hyun věděl, že mu smí tykat, stále se držel vykání. Přišlo mu to přirozenější. ,,Mrzí mě to. Mohlo se něco stát i vám."

,,Mohlo, ale nestalo. Vše je v pořádku. Nemáš důvod se trápit, ano?" ujišťoval ho Minki. Nelíbilo se mu, jak zbytečně Hyun plaší.

Šedovlásek se narovnal, ale do šéfových očí se stejně nepodíval. Nenašel na to potřebnou odvahu. Místo toho se dal do chůze, protože ta jediná mu zaručovala, že se na Rena nebude muset dívat.

Ren jen pokrčil rameny, tohle neovlivní. Může se však pokusit zavést hovor jinam. ,,Proč zůstáváš tak dlouho v práci, i když nemusíš?"

Se svou odpovědí Kim dlouho váhal. ,,Pravděpodobně proto, že nemám žádný důvod být doma sám. Nemám v podstatě nic lepšího na práci."

,,Žádné koníčky? Přátelé?" vyptával se černovlásek dál. Vlastně mu bylo Hyuna líto. Jeho život musel být smutný a osamělý.

,,Nemám nikoho. Pravda, občas zajdu do fitka, ale nic moc mě nebaví. Krom čtení tedy." Jonghyun o sobě nerad povídal, připadal si pak moc sebestředně. ,,A vy? Proč jste tak dlouho v práci?"

,,Práce. Mnozí si myslí, že jen chytám lelky. To ale není pravda. Třeba dnes jsem se nezastavil ani na malou chvíli," povzdechl si Choi. ,,Je to značně vyčerpávající."

,,Tak snad vám levná večeře trochu udělá radost," konstatoval JR. Pomalu se blížili k onomu místu, kde tak rád pojídal ramen. Plánoval si ho dát i dnes.

,,Určitě," kývl Minki. Občas nebylo špatné setrochu uvolnit, odreagovat a načerpat síly. Když o tom tak přemýšlel, měl by siudělat dovolenou.