Ahoj. Tak jsem konečně dokončila poslední kapitolu tohoto příběku. Je to trochu netradiční, ale snad se bude líbit. Konec už se blíží i u příběhu Úděl II. , ale brzy vydám naprosto nový příběh, který bude zase něčím trochu novým. Užijte si čtení😊

***

A je to tady. Další Valentýn. Další mučení... Ať dělám cokoliv, nedokážu na něj přestat myslet, na jeho oči a úsměv,... a taky na tu ženskou. Tu, která mi spolu s ním zničila život, rozsápala srdce na milion kousků a ty pak odhodila jako kus hadru.
Jsem pěkná citlivka, že? Asi to přeháním, zveličuju... jenže to tak moc bolí.
Co bych vám mohla ještě víc říct? Je to těžké, neskutečně těžké. Zlomené srdce je to nejtěžší břemeno, jaké kdo může nést.

Utřela si zbloudilou slzu, jež se jí zkutálela po tváři a zatřepala, aby si trochu pročistila hlavu. Vstala se z křesla, ve kterém do této chvíle seděla, pomalý krokem přešla do kuchyně, kde si uvařila čaj.

Když se vracela, zastavila se u starého fotoalba, které leželo na komodě. Přejela prsty po vazbě a setřela z ní vrstvu prachu. Vzala ho do roztřesených rukou a spolu s čajem si ho donesla ke křeslu. Posadila se, hrneček odložila na stolek a pomalu otevřela album.

Na titulní straně byla fotka z prvního ročníku. Jejich veselé trio bylo na spoustě fotek. Harry s Hedvikou se vyjímali taky.

První fotografie projela s úsměvem na tváři. Tolik krásných vzpomínek na jejich školní léta se jí vybavovalo při prohlížení jednotlivých obrázků.

Pokračovala dál k posledním ročníkům jejich školní docházky. Úsměv jí stále nezmizel. Byly tu fotky i s Ginny, Fredem a Georgem. Dokonce narazila i na jednu se Siriusem a Remusem s Dorou. Tak moc jí bylo líto, jak to s nimi dopadlo. To jí připomnělo, že už odpravdu dlouho neviděla Tedyho a měla by ho navštívit.

Konečně se dostala k části fotek jí s Ronem. Jedna z bolestivých částí. Od chvíle, kdy zemřel, se tam nepodívala. Neměla na to odvahu. Dnes ale cítila, že je ta pravá chvíle, že se musí postavit minulosti čelem a už se v ní dál neutápět.

Píchlo ji u srdce, jakmile si prohlédla první fotografii, ale pokřečovala dál.

Pokračovala dál a dál, po tváři jí stekla jen jedna jediná slza. Už to nebolelo tolik, jak očekávala. Ba naopak ji naplňovala nostalgie. Usmívala se, ano usmívala. Uvědomila si, že to, co s ním zažila, bylo krásné, nelituje toho a vzpomínky na něj jí ho alespoň trochu nahradí a mohou jí být útěchou. Vždy zůstane v koutku jejího srdce, ať se stane cokoliv.

Dolistovala se k další obtížné části, jež ji tížila a potřebavala se s ní vyrovnat. Tady si nebyla jistá, jestli to zvládne, ale potřebovala tuto kapitolu svého života konečně uzavřít a začít znovu.

Pohlédla na první fotografii a v krku se jí vytvořil knedlík.

Tolik vzpomínek, ze kterých už cítila bolest, jež přehlušila všechny ostatní pocity. Jen bolest a zrada, kterou nemohla nijak zazdít.

Stáhl se jí žaludek.

Vydechla. Ani si nevšimla, že celou tu dobu zadržovala dech. Z hrdla se jí přitom vydral tichý vzlyk. Ne. Na tohle ještě nebyla připravená. Po tvářích se jí kutálela jedna slza za druhou.

Rázně zaklapla album a odložila ho na stůl. Otřela si slzy a zhluboka se nadechla. Vzala do dlaní šálek s úplně studeným čajem. Ani nepostřehla, že se utápěla ve vzpomínkách takovou dobu.

Přešla k oknu a pozorovala slunce, jenž pomalu zapadalo a vrhalo zlatavé a oranžové paprsky na okolní ledovou krajinu. Z nebe spadl jeden sněhový kryatalek a postupně ho následovaly další. Krásné různorodé vločky se pochvívaly ve větru, ve spirálách dopadaly na chladnou zem.

Ticho okolí prořízlo hlasité zazvonění domovního zvonku, které oznamovalo něčí příchod.
,,Kdo to jen může být?" Zeptala se a šla otevřít nově příchozímu.

Ve dveřích ztuhla, zamrkala a pokusila se zabouchnout. Dotyčný ale jakoby to čekal a stačil je zachytit dřív, než se úplně dovřely.

Odstoupila od dveří. Chvěl se jí spodní ret, když dovnitř vstoupil Draco s obří kyticí růží.

,,Hermiono, " promluvil na ni a zavřel za sebou vchodové dveře. ,,Odpusť mi, prosím, " pravil, ale nepřiblížil se k ní. Stál a upíral na ni svůj pohled.

,,Jak?" Šeptla. ,,Jak ti mám odpustit to, že jsi mě jen využil a podvedl?" stekla jí po tváři slza. Nedokázala být silná.

Natáhl se a chtěl jí tu slzu otřít, ale uhnula mu. Smutně stáhl svou ruku zpět.

,,Mrzí mě to, " vydechl, ,,opravdu moc. Byla to jen náhoda, která se neměla stát."

,,Náhoda? Jak náhoda!" Vykřikla. ,,Takže podle tebe je náhoda to, že jsi mě podvedl? To je snad hloupý vtip, " vykřikla a oči se jí zalily slzami vzteku.

,, Ale já tě nepodvedl!" vykřikl i on. ,, To ona se na mě vrhla, ale jáji hned odstrčil, chápeš? " odporoval jí zdatně

,,Ale co to bylo za ženskou!" dorážela na něj úporně se snahou dozvědět se po roce konečně pravdu.

,,Pomáhala mi vybrat prstýnek! Chtěl jsem tě požádat o ruku," vyhrkl.

Nastalo hrobové ticho, kdy na něj Hermiona koukala s otevřenými ústy. Toho Draco využil, přistoupil k ní a pevně ji objal. Trvalo ken chvíli, než mi objetí opjtovala a rozvzlykala se mu na rameni.

Chytil její obličej do dlaní, otřel jí slzy z tváří a vtiskl jemný polibek. Ihned mu ho opětovala. Oba do toho polibku vložily všechny své pocity z uplynulé doby.

,,Tak moc jsi mi chyběl, " pošeptala, když se odtáhli.

,,Ty mě taky, a peoto se tě musím zeptat, " odkašlal si a podal jí kytici růží. Pak si k jejímu velkému překvapení klekl na koleno a ze zadní kapsy kalhot vytáhl černou sametovou krabičku.

,,Hermiono Grangerová, " pravil, ,,i přes to, co se stalo, Tě miluju, a kdybych mohl, tak bych celou minulost změnil. Všechno, co jsem kdy udělal, bych nyní učinil jinak. Byl bych se k tobě choval jinak a ten prstýnech bych ti byl vybral sám. Miluju tě Mio a byl bych moc rád, kdybys mé city opětovala. Vezmeš si mě? Dáš mi šanci to odčinit?"

Než domluvil, tak Mia znovu plakala, ale tentokrát štěstím. Padla k němu na podlahu. ,,To víš, že dám."

***
Počet slov: 953