Je zvláštní, jak se všechno může pokazit během několika minut.
Když se vám život obrátí naruby, protože uděláte jednu hloupou chybu... je to těžké, ale už to nemůžete vzít zpět. Už nikdy. A vy se pak ptáte: ,,Proč zrovna já? Proč jsem to udělala?"
Odpověď na tyto otázky nenajdete v žádné knize, ani vám na ně nikdo neodpoví. Odpověď na ně totiž neexistuje. A vy se můžete dál trápit tím, že nevíte... Všechno, co se stalo mělo nějaký důvod. Bylo to otázkou osudu nebo nečekaný Boží zásah? To nikdo nikdy nezjistí.
Nevíte jaké to je, dokud něco takového nezažijete. Taková bolest. Mám pocit jako by se mé srdce trhalo na miliony a miliony malých kousků. Jistě vás zajímá, co se mi stalo. Nevím, jestli jsem o tom schopná mluvit. Tak moc to bolí... Povídá se, že čas rány zahojí, ale to je lež. Je to už pár let a já necítím žádnou úlevu. Ano, ptáte se správně. Je to už pár let, co se to stalo. Byl tehdy Valentýn... tak jako dnes. Ach ten Valentýn. Kdysi pro mě znamenal hodně. Tehdy, když mě miloval. Tehdy, než se to stalo...
Určitě jste zvědaví, kdo jsem. Tak tedy, jmenuji se Hermiona Jean Grangerová. Ano, ta Hermiona Grangerová, která pomáhala Harrymu Potterovi zničit Voldemorta. Byla by to sláva, jenže Ron-
Ron válku nepřežil. Zabili ho při poslední bitvě. Bylo to pro mě velice těžké období. Milovala jsem ho. Tedy tehdy jsem si alespoň myslela, že tohle je láska. Byla jsem v depresích a utápěla se ve vzpomínkách. Nešlo zapomenout, nešlo jít dál. Jeho smrt mě zasáhla jako ostrý šíp, který mi provrtal srdce a nechal v něm hlubokou díru, která se nechtěla zacelit.Myslela jsem tehdy, že nic horšího se mi stát nemůže. Jak moc jsem se tehdy pletla...
Pomohla mi tehdy ta nejméně pravděpodobná osoba...

,,Vstávej Grangerová, " řekl Malfoy a stáhl z ní peřinu.

,,Ale já nechci, nemůžu, běž pryč Malfoyi, " řekla slabě snažila se mu ukrást svou peřinu.

,,Nikam nepůjdu, dokud se trochu nesebereš," zamračil se a její peřinu nepustil.

,,Jak ses sem vůbec dostal?" zeptala se ho a posadila se. Vypadala příšerně. Rozježené vlasy, kruhy pod očima, pobledlá pleť a hlavně byla hrozně pohublá.

,,Potter mi dal klíče a pokud se nepletu, tak ti něco dlužím, " posadil se vedle ní na postel a s úsměvem na tváři.

,,Nic mi nedlužíš. Stačí? Můžeš zase klidně odejít, " odsekla mu podrážděně a ukázala ke dveřím.

Živě si pamatuji, jak mě tehdy štval. Tak moc jsem si přála, aby vypadl a už se nikdy nevracel... To by ale nebyl Malfoy, kdyby si pevně nestál za svým a nebavilo ho mě tolik otravovat. Někdy jsem měla pocit, že to snad bere za své životní poslání. Nenáviděla jsem ho a on nenáviděl mě. Tedy alespoň jsem si to myslela a to ještě hodně dlouho.

,,Co musím udělat, abys šel pryč? " povzdychla si.

,,Mě se jen tak nezbavíš, " odpověděl jí s úsměvem. ,,Tedy alespoň do chvíle, než se dáš dohromady."

,,Ale já jsem naprosto v pohodě. Stačí? A teď běž pryč! " řekla mu rázně a otevřela dveře.

,,Nashledanou, " dodala ironicky.
Vstal a dveře silně zaklapl. Nahnul se k ní. V tu chvíli si uvědomila, o kolik je větší.

,,Ale já nikam nejdu."

Tehdy jsem z něj měla strach. Bála jsem se ho. Hodně. Tyčil se tehdy nade mnou a v očích měl vztek. Nikoho jsem se nebála až do této chvíle. Nechybělo mnoho a začaly by se mi třást kolena.
Nedokážu pochopit, jak jsem na něj mohla být tehdy tak hnusná. Dnes mi to trhá srdce, když si vzpomenu, jak jsem se k němu chovala. Nezasloužil si to. Snažil se mi pomoct. Jenže já byla pitomá. Není se čemu divit. Sedm let mi nadával do mudlovské šmejdky a jen mi neustále ubližoval. Dalo by se to nazvat i šikanou. Jak jsem měla tedy poznat, že se změnil? Nešlo to...

,,Já ti chci pomoct, takže ty si teď trochu zkulturníš, oblečeš si kabát a jdeme ven. Potřebuješ vypadnout z tohohle bytu a nadechnout se čerstvého vzduchu, " poručil jí, když se trochu uklidnil, ,,divím se, že jsi z tohohle prostoru ještě nedostala klaustrofobii."

,,Proč? Proč nych měla dostat klaustrofobii? Proč mi prostě nevrátíš klíče, neodejdeš a nezačneš se starat o svůj život? Nemusíš se o mě starat, já jsem naprosto v pohodě! " odsekla mu naštvaně.

,,Ne, to teda nejsi. Viděla jsi se někdy v poslední době v zrcadle? Je z tebe troska!"

Troska...Tato slova se jí dotkla a ona se mu poprvé za celou tu dobu podívala zpříma do očí. Byla upřímná a jen víc potvrzovala jeho slova. Vhrkly jí slzy do očí a ona se k němu otočila zády. Položil jí jemně ruku na rameno.
,,Tak dobře, " řekla mu ti še a setřela si slzu z tváře. Kdyby se otočila, všimla by si, že se lehce usmál.

Do té chvíle jsem si myslela, že můj život skončil stejně tak jako Ronův. Ale jeho slovy mi pomohla si něco uvědomit. Já jsem stále tady. Pořád vnímám. Pořád žiju. Mé srdce nepřestalo bít, i přes to, že v něm vězela obří díra. Ne. Bolelo to, ale nastal čas se té bolesti postavit a né ji jen potlačovat do ústraní, aby se pak uvolnila všechna najednou, jako ničivé zemětřesení.
Byl čas se tomu postavit a byla jsem si tehdy jistá, že Malfoy mi s tím pomůže. Snad proto jsem se rozhodla vyzkoušet to, co mi nabízí. Ta jeho slova mi tehdy ještě dlouhou dobu retonovala v hlavě.

Je z tebe troska! Jsi troska! Troska!

Bolelo to. Hodně to bolelo. Snažila jsem se před tou realitou uprchnout, ale jeho slova mi vzala vítr z plachet a já si uvědomila, že on má vlastně pravdu. Asi bylo dobře, že na mě byl tak tvrdý, jinak bych ještě teď ležela zahrabaná pod peřinou, litovala se a truchlila nad Ronem. Nikdy jsem na něj nechtěla zapomenout, ale potřebovala jsem se přes to konečně přenést a jít dál. A bez Malfoye bych to asi nikdy nedokázala.

***

Počet slov: 991

***

Ahoj. Tak a jsem tu opět s dalším příběh. Tentokrát jde o krátkou povídku do soutěže, tak mi držte palce😊

Soutěž pořádá: Zlatonka

Mějte se hezky❤

marrta20