Slunce jen pozvolna prosvítalo oknem, které bylo z poloviny zatažené roletou, jež si v tuto chvíli zahrála na stráž a chránila dívčiny oči před přílišným přesvícením. Ovšem světlo jen tak nezastavíš, zvlášť, když je polovina okna volná, bez jediné zábrany. Paprsky v líně pluly prostorem až do chvíle, kdy narazily na modrý chlupatý koberec natažený přes chladnou podlahu. Třásně koberce vypadaly pro bližším pohledu jako malý prales, kde by mohl člověk menší velikosti celkem snadno zabloudit. Mabel si mnohokrát pohrávala s představou, že se pomocí kouzelných drahokamů zmenší a ono dobrodružství vyzkouší. Vždycky si potom vynadala, že nejspíš trpí nedostatkem Dippera, protože kdyby ne, netoužila by po dobrodružství, nýbrž by od něj utíkala co nejdál by to jen šlo. Moc si přála svého malého brášku zase vidět. Všechno, co jí tehdy vyprávěl znělo až příliš neuvěřitelně, aby to byla pravda. No tak považte sami! Nechtěla se tak lehce vzdávat naděje, ale v hloubi duše jí hlodal červíček pochybnosti. Co když jsou to všechno opravdu jen sny? Co když si s ní její mozek jenom hraje a vymýšlí něco co není pravda? Co když, co když...Takhle by mohla pokračovat do nekonečna, není-liž pravda? Ale co když ne? Co když nekonečno neexistuje? Nic přece nemůže nekonečné. Zatřásla hlavou a jemně se profackovala. Co to tady zase blábolí? To bude jistě další přiznak Dipperovi nepřítomnosti - musí teď dělat i jeho práci, tedy fantasmagorování a zabývání se hlubokými myšlenkami. Přesně proto se o dvojčatech říká, že jsou propojené. Každé zastává jinou část stejné osobnosti. Jako jing a jang. Jako Pat a Mat. Ona je tady přece od toho, aby svého bráchu z nesnáze vyvedla, dokázala ho rozptýlit a potěšit. Jenže ani jednu ze svých povinností teď nenaplňovala.

Dipperův zvěrokruh. Další věc, kterou je třeba zmínit. Zmiňovaná brunetka nad ním strávila dvě hodiny a stále si připadala jako na začátku. S většinou si věděla rady, ale se zbytkem...Třeba ta květina? Deník číslo tři? Fordův znak přeci vypadal jinak. Všechno v ní vřelo, bublalo a zároveň jí strach svíral útroby, až měla pocit, že se musí každou chvíli udusit. Bylo tady tolik nevyrešeného a její rodiče tu jsou už za....Strnula. Rodiče. Příjezd. Ultimátum. Dočista se jí to vypařilo z hlavy. Kolik mají času? Moc ne, nanejvýš pár hodin.

V okamžiku, kdy se její růžové jednorožčí ponožky dotkly koberce a ona chtěla začít skákat po pokoji a jančit, vřískat a bezmocně mlátit hlavou do stěny, se otevřely dveře. Mabel padla zpátky na postel a s tázavým pohledem si onoho člověka prohlédla. Zastavila se na jeho širokém úsměvu.

"Nesu dobrý zprávy, zlatíčko," zazubil se zlejda, vešel dovnitř a usedl na židli u stolu, čímž přerušil paprsek světla, který se mu rozplesklo na obličeji. "Pitomý slunce," zavrčel a otočil se na opačnou stranu.

Mabel na něj překvapeně hleděla. "Bylo zamčeno." Zamumlala tupě.

Stan zvedl pohled, kterým do teď upřeně propaloval ten modrý koberec, který mu připadal sakra povědomý. "Co?"

"Bylo zamčeno. Jak ses dostal dovnitř?" Opakovala brunetka s tázavým výrazem. V ruce žmoulala Dipperovu kšiltovku, která už byla beztak pomačkaná, jako by jí zrovna vytáhla krávě z tlamy.

Stan se ušklíbl. "Temhle primitivní zámek pro mě není problém." Pak si povzdechl. "Aspoň k něčemu jsem dobrej."

Mabel ho s mrknutím poplácala po paži. "Jasně že seš k něčemu dobrej. Třeba teďka mi neseš nějaký zajímavý zprávy."

V té chvíli do pokoje vstoupil Tučík. Z toho neustálého pochodování po domě za ten měsíc shodil, takže by teď klidně mohl pracovat jako prasečí model. Jistě by ho čekala oslnivá kariéra, kdesi v Pigywoodu, pokud mají prasata nějakou svoji společnost. A třeba jo. Bůhví co takoví čuníci dělají za našimi zády. Pravdou je, Tučík v poslední době mizel neustále.

"Kamaráde, pojď sem ke mně!" Zavolala si Mabel prasátko k sobě a udělala mu na posteli místo. Postel se po jeho příchodu hluboce prohnula, povážlivě to v ní zapraskalo, ale držela.

Stan nad ní zakroutil hlavou, ale nic na to neřekl. Také nebylo co. Tučík je člen rodiny, ať se mu to líbí nebo ne.

"Ohledně té zprávy-, "začala zase Mabel, ale přesně v tu chvíli Sandy zahulákala z obýváku, že už jsou doma, takže její slova zanikla v dívčině jekotu.

Stan se zamračil, bylo by na čase, aby se domluvili. "Jde o to, že nedaleko odtud zuří bouřka a-."

"Stanley? Jsi tu někde?" Zavolal Ford na Stana odkudsi z chodby a tím ho přinutil zas zmlknout.

Přerušený vztekle zakoulel očima. "Prostě zuří bouřka a tvoji rodiče musí zůstat v hotelu, aby je to neodfouklo. Máme čtyřiadvacet hodin navíc. To znamená, že přijedou přesně...." Podíval se na nástěnné hodiny visící nad Mabelinou postelí. "Přesně zítra v sedm. Teď je jedna. Máme na to třicet hodin."

"Tím chceš naznačit, že původně měli přijet už dneska?" Mabel sepjala ruce a poděkovala všem bohům za jejich dobrotu. Aspoň jednou, jedinkrát se na ni usmálo štěstí. Rozhodně svým rodičům žádné nesnáze nepřála, ale chápeme se.

"Jo," přitakal Stan. "Taky se mi ulevilo. Jinak vás voba pozdravujou." Dodal zlejda, když už byl v půli cesty ke dveřím.

V tu chvíli Sandy zapištěla. "Pacifiko!" A přetnula tím celý Mabelin proud myšlenek. Za krátký okamžik nakukovala mladší Northwestová do brunetčina pokoje. "Je tady Paz. A-." Zarazila, jak dnes už mnoho lidí před ní. "Co je to za úžasnej koberec?"

Mabel pokrčila rameny a hrdě se usmála. Přeci jen, Ford je stále její rodina. "Je to strejdův vynález, dokáže měnit těla."

"Ten je boží. Můžu si sáhnout?" Ptala se okamžitě Alex a natahovala ruku po koberci.

Mabel důrazně zavrtěla hlavou. "Ne, pokud nechceš mít moje tělo. A to nechceš." Zakřenila se.

Alex vstoupila dovnitř, aby si koberec prohlédla víc z blízka. Přesně v tom okamžiku se dveře otevřely znovu. Tentokrát v nich stála starší Northwestová.

"Paz!" Mabel vyjekla a chtěla blondýnku obejmout. Ta ovšem zavrtěla hlavou a vesele se usmála. "Jak tě znám, porazila bys mi berle. Nech mě vejít dovnitř, jo?"

"Jasan, sedej," přikázala brunetka a dovezla židli na kolečkách až k Pacifice. Ta do ní usedla a pomocí berlí se odrazila od koberce. Mabel se rozesmála. "Vypadáš jako převozník."

Pacifika na ni vyplázla jazyk a svým tempem se dostrkala až ke stolu.

Mabel zavrtěla hlavou. "To je hrozný, proč ti nedali vozíček? Takhle se udřeš k smrti."

Pacifika vzdorně zvedla bradu. "Co s tim vozíčkem všichni máte?"

Mabel povytáhla obočí, ale nekomentovala to. Pak pohlédla na hodiny a zděsila se. Ručičky ukazovaly čtvrt na dvě. Vyskočila z postele, na kterou sotva dosedla a rozběhla se ke dveřím. "Musím si něco zařídit!" Křikla na holky místo omluvy a vyrazila pryč.

Štěstí mělo dneska jistě dobrý den, protože když doběhla k automatu, v jeho okoli nikdo nebyl. Jediné co slyšela, byly tlumené hlasy obou prastrejdů, kteří si za místo své porady zvolili kuchyni. Naťukala tajný kód a zmizela za jeho dveřmi. Pak do výtahu, na poschodí s číslem dva. Tam začne s hledáním. Musí Dippera nějak kontaktovat. Musí mu říct, že mají tak málo času. Musí udělat aspoň něco! A kdo jiný by o tom měl něco vědět, než Ford? Pustila se do hledání.

"Nic tady není," ozvalo se za ní.

Mabel se zarazila, v jediném okamžiku zbledla, zčervenala a srdce se jí rozbušilo, až si myslela, že vyskočí z její hrudi. Velice pomalu se otočila. "Je mi to vážně-." Zase zmlkla, když uviděla, kdo za ní stojí. "Pacifiko?"

Blondýna se usmála a zastrčila si neposedný pramen za ucho. "Baf."

"Jak...proč...co...co tady děláš?" Tázala se Mabel vyjeveně. Vážně jí nešlo do hlavy, jak by mohla Pacifika vědět o Fordově laboratoři.

"Sledovala jsem tě, ňoumo," zazubila se Paz a zaklepala berlemi o sebe.

"A jak teda víš, že tady to co hledám, což mimochodem nevíš co je, není?" Mabel si dala ruce v bok a vyzívavě si Pacifiku prohlédla.

Ta se jen smutně usmála. "Chceš dostat Dippera zpátky. Je z něj démon, asi a kdo jiný by o démonech věděl víc, než Ford? Taky jsem takhle uvažovala. Nic tady není."

Mabel na ni chvíli hleděla s otevřenou pusou, než jí zaklapla a byla schopna položit otázku. "Jak tohle všechno víš?"

"Prostě to vím. A taky mám pro tebe tohle. Našla jsem to, neptej se kde." Podala ji papír a pak beze slova odťapkala.

Mabel se za ní chvíli zmateně dívala, než zavrtěla hlavou a papír si prohlédla. Stálo tam tohle:

*Jak nejlépe přivolat démona*

"Pacifiko, ty jsi úžasná!" Vyjekla Mabel a rozběhla se pryč. *Miluju štěstí!*

♡

Dipper procházel ulicemi města a pro jednou se jich nemohl nabažit. Jak mu teď vyhovovaly davy, které proudily oběma směry. Když byl Unův dům na dohled, začal zpomalovat, až se nakonec zastavil docela. Kyla, která šla za ním a samozřejmě to nečekala, do něj narazila. Něco nesrozumitelného na něj zavrčela a pak do něj strčila. "Pokračuj, ne?"

Dipper kopl do kamene, který se kutálel dost dlouho, až dokud nespadl do kanálu. Skoro jako by vyjadřoval celý Dipperův život.

"Nechceš jít první?" Navrhl Kyle, která ho mezitím obešla a teď stanula před ním.

"Proč? Snad se nebojíš vrátit domů?" Nechápala dívka. Nejspíš se odpověď snažila vyvodit z jeho výrazu, neboť si ho zamračeně prohlížela. Pak se plácla do čela. "Ty se bojíš potkat Tecy!"

Dipper se zamračil, ale nic na to neřekl.

"Ty jsi takovej můj malej zamilovanej puberťák," zazubila se Kyla, popadla ho za ruku a dostrkala ho ke dveřím, nedbajíc na chlapcovi protesty. Poté zazvonila a vypařila se, jak to umí jen ona.

Dipper tam stál a čekal. Jistě, mohl následovat Kylina příkladu a zmizet, jenom mu to nepřipadalo zrovna zdvořilé. Tréma se ho zmocňovala čím dál víc. V tom se klika pohnula a....

"Dippere!" Vyjekla Tecy překvapeně, až málem upustila hrnek, který držela v rukou. Nerozběhla se však a nepadla mu do náruče, nýbrž zůstala stát na zápraží.

Chlapec od ní nemohl odtrhnout zrak. Oblečená byla v červeném župánku s rádoby zlatým lemováním a své tmavé vlasy sčesala do úhledného drdolu. Když si dívka jeho zkoumavého pohledu všimla, zapýřila se a sklopila zrak, takže to teď vypadalo, jako by ji zaujaly Dipperovi boty.

Jejich záchranou se stala Kyla, která nejspíš do domu vešla jiným, než hlavním vchodem a teď se tyčila nad Tecy a kroutila nad nimi hlavou. "Pojď dovnitř, Dippere," přerušila jejich mlčení. "Tecy má jenom župan, ještě nastydne."

Dipper se probral ze strnulostil a vešel dovnitř, vyhýbaje se Tecyině pohledu.

Sotva mladý démon překročil práh obývací pokoje, vykulil oči a málem na místě omdlel. Příčina jeho překvapení byla na první pohled jasná. V domě bylo uklizeno.

Ale tam nebylo jenom uklizeno. Dippera napadlo, jestli by se mu tam vůbec podařilo najít nějaké smítko prachu. Podlaha se leskla jako zrcadlo, po všech pavučinách a haldách oblečení nikde ani stopy, vzduch byl čistý a okna dokořán otevřená. Až teď si Dipper uvědomil, jak je onen pokoj pěkný a útulný.

Tecy se jen pousmála a pokrčila rameny. "Nudila jsem se. Chtěla jsem si číst, ale nemohla jsem se dostat ke knihovně. Tak jsem začala uklízet, ale bylo toho tolik, že jsem to rovnou uklidila všechno.

"Takže ten čaj od Una fungoval," poznamenal Dipper s upřímně šťastným úsměvem.

"Očividně," usmála se pro tentokrát zase Tecy. "A brácha říkal něco o tom, že ho Kyla uspala." Dívka hodila po Kyle jeden vyčítavý pohled, než se otočila zase na Dippera.

Černovláska zavrčela. "Chovali se divně. Prevence není nikdy dost. A teď mě omluvte, jdu si udělat jídlo." Zmizela v kuchyni.

Dipper se snažil zhluboka dýchat a uklidnit tak rozbušené srdce, které se ozývalo čím dál hlasitěji. "Uhm...jak se cítíš?" Zeptal se, když to ticho začínalo být nepříjemné.

"Dobře," usmála se Tecy. "Díky tobě. Zachránils mě od těch upírů. Uno mi všechno řekl."

Hnědovlásek přikývl. "Ale bez Kyly bych to nezvládl."

"Jasně, taky jí musím poděkovat," přitakala dívka, ale neznělo to tak nadšeně.

Proto se Dipper rozhodl změnit téma. "Neměla by být ta okna zavřená? Přece se skrýváte, ne?"

"To jo, ale ten vzduch byl tady fakt děsnej a jednou se snad nic nestane, ne? Navíc ti toho musím tolik říct!"

Dipper přikývl, i on měl dost co vyprávět. "Nechceš jít ven? Abysme si to všechno řekli? Třeba na naší lavičku."

Tecy se zaculila. "Tak my už máme i lavičku, jo?"

Dipper zrudl, ale pokusil se na sobě nedat nic znát. "Jasně. Tam to přece všechno začalo, ne?"

Tecy se usmála a oba dva vyšli z domu ven. Kyla je chvíli sledovala oknem, ale pak radši všechna zavřela, protože to jejich cukrování se vážně nedalo poslouchat.

Mezitím co se dvojice procházela Krymem a hledala lavičku, stihla dívka Dipperovi vypovědět všechno podstatné. Když se probudila, dům byl dočista prázdný. Nejdříve netušila, kde je, co se děje a jak se sem dostala, neboť poslední, co si pamatovala, byla děsivá upíří cela. Naštěstí na vysvětlení nečekala nijak dlouho, protože to by se samým strachem o sourozence dozajista zbláznila. Uno dorazil domů z práce brzy a když uviděl, že je vzhůru byl...těžko se to popisuje, neb Uno na žádné projevy emocí moc není. Na to Dipper namítl, že když donesl ten čaj, choval se dost podivně a emoce vážně prožíval. Tecy místo odpovědi jen pokrčila rameny a pokračovala ve vyprávění.

Pak přišla řada na Dippera. I on vyprávěl ve zkratce, přesto, když došli před hospodu, byl sotva v polovině. Posadili se na lavičku, kde Tecy jeho monolog přerušila. "Stačilo minulosti. Pojďme se zabývat přítomností."

Dipper s úsměvem přikývl, ale pak se zachmuřil. Kyla měla pravdu, musí se urychleně vrátit domů. Taky by měl kontaktovat Mabel...

"Hej." Tecy mu luskla před obličejem. "Země volá Dippera. Dippere, ozvi se."

"Jo, slyším tě, neboj," pousmál se chlapec a podíval se na ni.

Černovláska mu úsměv opětovala. Vlastně pak dlouho nikdo nic neřekl, jen se na sebe vzájemně smáli.

A v tu chvíli si Dipper uvědomil, že tenhle úsměv by chtěl vidět mnohem častěji. Třeba každý den. Ty jiskřičky v jejích zelených očích stály za všechnu tu námahu.

"Asi bych ti měla poděkovat," ozvala se Tecy a přerušila tím jejich soutěž o nejkrásnější úsměv. Podle Dippera vyhrála na celé čáře, ale samozřejmě to byl jen jeho osobní názor.

Chlapec se na ni podíval poněkud překvapeně. "Už jsi mi děkovala, ne?"

"To sice jo, ale většinou dávají princezny svým zachráncům dárky, ne?" Opáčila Tecy. Naklonila hlavu na stranu. "Nebo zachránci princeznám..." Dodala s úsměvem.

A vlepila mu pusu.

***

No jo, já vím, slaďárny :D Ale berte to tak, že před velkým finálem si zaslouží trošičku toho štígra, ne? Aspoň malilinko. V příští kapče se pohneme zase o trošku dál...Ale stejně mi přijde, že to nikdy neskončí XD Hrozně to natahuju.

Zabijete mě, když vám řeknu, že jsem tohle měla asi týden hotový jako koncept? :D

Tak se mějte krásně.

Oginpat💜