Dipper se ani nesnažil zakrýt překvapení. "Jak to myslíš, že víš co dělat?"

"Tak jak říkám, kluku. Je to všechno vlastně dost snadné. Budeš k tomu ale potřebovat ty správné lidi." Bill se zašklebil, posadil se na gauč a přehodil si nohu přes nohu.

"Pořád jsi nám nevysvětlil, co máme dělat," připomněla mu Kyla, která už byla na nohou a stála po Dipperově boku. Ten se sám pro sebe usmál a v hrudi se mu rozlil pocit tepla. Pokud může počítat s Kylou, nemá se vlastně čeho bát.

Bill zamával svým kloboučkem. "Snažím se tady o chvilku napětí, ale když jinak nedáte. Všechno je to mnohem jednodušší, než jsem čekal. Mladej, určitě si pamatuješ, náš úplně první letošní rozhovor v jeskyni." Dal Dipperovi chvilku, aby zapátral v paměti a pak pokračoval. "Říkal jsem, že by mě z těch řetězů mohli uvolnit jen lidé z mého zvěrokruhu. Trošku jsem se nad tím zamyslel, poptal se pár významných lidí a zjistil, že to u tebe bude fungovat velmi podobně."

Dipper se poškrábal pod čepicí. "To je sice hezký, ale já svůj zvěrokruh neznám. Moc si nám nepomohl."

"Nebuď tak zbrklý," mírnil ho Bill a na tváři mu hrál samolibý úsměv. Zřejmě měl všechno promyšlené až do sebemenšího detailu. "Nechodil bych sem za vámi, kdybych věděl jenom něco. Existují totiž jistě knihy, kde najdete vše o všech démonech. Jednu jsem pro vás získal." V ruce se nu objevila tlustá bichle zabalená do liščí kožešiny. Položil jí na stůl a jemně do ní šťouchl, takže po hladkém povrchu dojela až na druhou stranu k Dipperovi. "Tak to by byl zvěrokruh. Jenže to samozřejmě není všechno, co na takový složitý rituál potřebuješ."

"Takže teď budeme jako nějaký kreslený postavičky, který běhají po světě a hledají kouzelné diamanty?" Kyla si založila ruce na hrudi a bylo vidět, že se jí ten nápad ani trochu nezamlouvá.

"Vlastně ano," potvrdil její domněnku Bill s přemýšlivým výrazem ve tváři. Nejspíš jej ta myšlenka zaujala. "Jen místo diamantů budete hledat tohle." Zaklepal holí o podlahu a před nimi se jako hologram objevila jakási rostlina. Byla plná trnů, skoro jako kaktus, až na to, že úplně nahoře měla malou fialovou bambulku. "Uvnitř té chlupaté věci nahoře se nachází modrá látka, kterou musíš nakreslit zvěrokruh na podlahu té jeskyně, kde jsem byl uvězněný. Jinak je to všechno. Samozřejmě ještě budeš muset zjistit, kdo jsou lidé z tvého zvěrokruhu a nějak jim dát vědět. Ale to už nechám na tobě. Moc rád jsem s tebou spolupracoval, Pinesi. Doufám, že se v blízké době zase uvidíme." Uklonil se a pak začal pomalu blednout. Ještě před tím, než zmizel docela, na ně mrkl. "Měli byste si najít ještě jednoho společníka, trojka je magické číslo." Pak byl fuč.

Dipper zatřásl hlavou a rozmáchl se rukou v místě, kde démon ještě před chvilkou stál. "A to jak zachránit Tecy mi samozřejmě neřekne."

"Klídek," mírnila ho Kyla nepřítomným hlasem. "To se zvládne."

"No to nevím. Bez jeho rad bysme byli úplně nahraný," mračil se dál chlapec.

Kyla protočila panenky. "Tak se na to podívej takhle. Bill ti možná řekne, co udělat, ale to přece není všechno. K čemu by ti bylo znát plán, když bys nebyl dostatečně silný, abys ho použil?"

Najednou do místnosti vtrhl Uno s Dosem v závěsu. Oba vypadali náramně spokojeně, asi jako kdyby se teď vrátili z příjemné večeře v parku, kde poklábosili a probrali vše, co je trápilo. Jejich úsměvy nezmizely, ani když jim pohledy padly na polomrtvou Tecy a dva sklíčené případy pro psychiatra.

Bez jediného slova, kterým by vysvětlil své veselí, zmizel Dos v kuchyni. Uno si svlékl svrchník, který poté vzorně uklidil do skříně, kterou pečlivě zamkl. Dippera napadlo, jak je možné, že se zde nachází takový nepořádek, když tady žije někdo jako Uno. To už se mezitím deník číslo 1 přemístil k Tecy a chytil jí za ruku. "Máme to, Tecy, máme to." Pak se obrátil na zbylé dva členy a když si všiml jejich nechápavých výrazů a očí na vrch hlavy, jak se bezúspěšně snažili sledovat každý jeho pohyb, musel se smát. Kyla nasadila pohled profesionálního vraha, který by většinu ostatních lidí přeměnil na hromádku popela.

"Vysvětlí nám konečně někdo, o co jde?" Zeptal se Dipper, když se Dos vrátil z kuchyně s talířem s bábovkou. Krásně voněla a Dipperovi zakručelo v břiše. Možná si měl předtím udělat jídlo i pro sebe.

"Zjistili jsme, jak vrátit naši Tecy do původního stavu," oznámil jim Dos slavnostně. V očích mu pobaveně jiskřilo a Dippera napadlo, jestli ho ještě někdy uvidí takhle šťastného.

"Jedna moje známá je bylinkářka. S rostlinama to opravdu umí. Poradila mi čaj z nějaké *muchotrávis létavis*. Nevím sice, co to je, ale určitě nám to pomůže." Doplnil ho Uno, který těkal očima mezi Dipperem a Kylou hledajíc nějaký náznak potěšení.

Démonní chlapec měl co dělat, aby se neplácl do čela. Nerad jim kazil radost, ale jaká byla pravděpodobnost toho, že by nějaká obyčejná kytka vyléčila Tecy z tohohle divného spánku? Vždyť kdyby jen omldela, už by se dávno probrala. Už se nadechl, aby je vyvedl z omylu, když v tom přebrala slovo Kyla. Mluvila pomalu, téměř hypnoticky a nepřestávala se při tom na oba kluky dívat. Dipper měl co dělat, aby sám nezačal zívat. "Uno, Dosi. Velice si cením vaší snahy vrátit Tecy zpět do normálu, bohužel se ale bojím, že tímto způsobem to nebude možné. Nic se ale nebojte, my s Dipperem již pracujeme na plánu. Na cestu se vydáme okamžitě. Vy si tady mezitím lehnete, pořádně se vyspíte a když se probudíte, nebudete nás hledat, protože jsme šli přece pro léky. O Tecy hezky postaráte a až se vrátíme, dostaneme jí zpátky. Teď spěte." Sotva domluvila, oba mladíci spali jako zabití. Dipper zatřásl hlavou, aby ze sebe shodil tíhu Kyliných slov, která ho nutila si lehnout a počkat, až bude vše dobré.

"Co to sakra bylo?" Zašeptal, když si byl jistý, že neusne.

"Jeden trik, který jsem se naučila u upírů. Až se vzbudí, nebudou si nic pamatovat. A my musíme vyrazit." Na chviličku pak zmizela v Dosově pokoji a když se vrátila, v rukou svírala dva batohy. Jeden mu beze slova hodila. "Je tam všechno, co bude třeba. Teď pojď."

Zamířili k severní bráně. Ne, že vy se tady Dipper nějak vyznal, ale ve svém batohu našel mapu, kterou teď rozvinul před sebou. Přidala si jako správný turista. Šli mlčky, jen občas Kyla pronesla něco jako teď zabočíme nebo pozor schod. Dipper svinul mapu a zastrčil si jí hluboko do kapsy. Město mu připadalo obrovské. Naštěstí už se před nimi rýsovala obrovská brána zabudovaná do ještě větších hradeb. Kývli na strážného a pak vyšli ven. Dipper musel přimhouřit oči, tak moc jej světlo oslepilo. Za hradbami se rozprostírali holé pláně plné cestiček a chaloupek. Občas zahlédl i nějaký zalesněný plácek. Uvědomil si, že to, co z tohohle světa viděl doposud, byla jen slupka. Teprve teď se zavrtává hlouběji a hlouběji.

"Nezírej, vypadá to divně. Radši nasedni." Vzhlédl a spatřil dva koně, jednoho černého a druhého světle hnědého. Naklonil hlavu na stranu. "Myslel jsem, že tady máte stejný stroje jako u nás. Třeba auta a tak."

"To taky jo, ale peníze nemáme. Koně jsou nejlevnější a taky docela dobří." Dipper chtěl něco namítnout, ale nakonec usoudil, že má vlastně pravdu. Vůbec netušil, jaké jsou jejich finanční možnosti a kolik co v tomhle světě stojí. Koně mu najednou připadali bezvadní. Taky by mohli jít pěšky, že ano. Kyla neváhala a na černého naskočila. Ještě před tím mu ovšem něco zašeptala do ucha.

Dipper pomalu přistoupil ke svému zvířeti a nemotorně jej poplácal po boku. Neměl s koňmi žádné zkušenosti, narozdíl od Mabel, která na nich jezdila, když byla malá. 

"Tak dělej," popoháněla ho Kyla a kůň, který její netrpělivost vycítil, zafrkal.

"Vždyť jo," odvětil Dipper, zachytil se hrušky, levou nohou se zapřel o třemen a vyšvihl se do sedla. Šlo to lehce, skoro jakoby nevážil vůbec nic. Najednou na okolí shlížel z úplně jiný perspektivy.

Kyla už svého koně otočila a jemně jej popohnala do klusu. Dipper s otěžemi chvíli zápolil, než se mu podařilo hnědáka otočit. Pak ho bodl do slabin a zvíře vyrazilo vpřed, mnohem víc prudce, než chlapec čekal. Zakolísal a musel a přidržet sedla, aby nespadl. "Prrr," snažil se jej marně přimět, aby zpomalil. Během chvilky dohnali Kylu, která na něj chvíli zírala s povytaženým obočím, až nakonec taky přidala a sama je tak vyzvala k závodu. Dipper se snažil protestovat, měl to ovšem houby platné, protože jeho kůň se hnal vpřed stále rychleji a rychleji, jakoby se k závodění narodil. Pokud to takhle bude pokračovat, pomyslel si, zatímco se marně snažila udržet rovnováhu. Umřu dřív než řeknu švec.

"Švec!" Vyjekla Kyla a jen tak tak se jí podařilo starému muži vyhnout. Dipper takové štěstí neměl. Jel přímo na něj a nevěděl, jak zastavit. "Pozor!" Vykřikl a zavřel oči, aby neviděl, jak jeho splašené zvíře toho chudáka zadupe. Otevřel je až ve chvíli, kdy stanuli za ním. Kůň zastavil a překvapeně ržál. Dipper si to nedovedl vysvětlit. V jednu chvíli stáli před ševcem a v té druhé za ním.

Kyla k němu dojela a seskočila, aby staříka uklidnila a za Dippera, který nebyl schopen jediného slova, se mu omluvila. Ještě před tím se k němu ovšem otočila a počastovala ho pohledem plným uznání. "To bylo vážně parádní. Ale stihl si to jen tak tak. Příště si tyhle kousky odpusť, prosím."

Dipper trhaně přikývl a sám si umínil, že se na radši nebude ptát, co že to vlastně udělal. Ještě by si u Kyly ty plusové body smazal.

♡

Gideon ležel na lehátku, když to celé začalo.

Opaloval se a užíval si toho, že ho na chvíli žádný z rodičů neotravuje s tím, aby se víc učil nebo byl hodný. On nebyl hodný. A nechápal, proč se s tím někteří lidé nemohou jednoduše smířit.

V tom se před ním objevili dva lidé: Alexandra Northwestová a ten děsivej kluk Robbie. Oba byli v plavkách a culili se na sebe, jak malý děcka, který se chystají dělat něco hodně nezákonnýho. Protože k němu stáli zády, nemohl dost dobře vnímat jejich slova, ale co neslyšel, to si domyslel. V závěru vedli naprosto nudný rozhovor, ve kterém se hádali, kdo skočí do bazénu jako první. Nakonec to ta dívka nevydržela a kluka tam strčila. Ozvalo se vyjeknutí na tak vysoké frekvenci, že si Gideon chvíli myslel, že ohluchl, protože neslyšel vůbec nic. Pak se Robbie vynořil, prskal vodu na všechny strany a s každým plivnutím vyplivl i nějakou tu nadávku. Maminky na něj zděšeně hleděly a honem běžely zakrýt uši svým ratolestem, které jej sledovaly s úsměvem a všechna ta slovíčka si zapamatovávaly. Alex, která to už taky nemohla vydržet, jej pleskla po hlavě, čímž na sebe upoutala jeho pozornost. V Robbieho očích to zajiskřilo, popadl dívku za nohu a stáhl jí k sobě do vody.

Pak se všichni kolem vrátili k činnosti, kterou dělali před tím a hluk opět přehlušil všechna jejich slova. To jsme se ale stále nedostali k jádru věci. Gideon, kterého ležení náhle přestalo bavit, se zvedl a vyrazil si trochu smočit nohy. Posadil se na okraj, kopal nohama a nechával holky obdivovat jeho svaly. Prostě obyčejný den u bazénu.

"Myslíš, že spolu chodí?" Ozvalo se znenadání pisklavě.

Gideon se překvapeně rozhlédl, ale nikoho, kdo by na něj mluvil, neviděl.

"Haló, tady, dole," navigoval ho hlas. Gideon sjel pohledem až těsně nad hladinu. Za mřížemi tam seděl nějaký kluk a se smutným pohledem sledoval Alexandru a Robbieho uprostřed vodní bitvy.

"Ti dva? Myslím, že ne, ale jistej si nejsem," odpověděl Gideon, kterému přišlo, že tenhle kluk nejspíš potřebuje trošku povzbudit. "Jak ses tam dostal, člověče?"

"Porušil jsem řád koupaliště a pak se na mě zapomnělo," vysvětlil neznámý ve zkratce.

"Aha." Gideon si poškrábal nový štípanec od komára. "A chtěl bys ven?" Možná trošku pitomá otázka, jeho to ale skutečně zajímalo. Poposedl si, aby seděl k tomu klukovi blíž a přes rámus vycházející z bazénu ho slyšel.

"Docela jo. Sedím tady dýl, než si dokážeš představit. Ty bys mi mohl pomoct?" Naděje v jeho očích se dostala i přes tvrdé zábrany Gidova srdce.

"Ale jo," odvětil jen a šel to vybavit s plavčíkem. Našel ho ma druhé straně bazénu. Jeho činnost se dala velmi těžce popsat, byla totiž složená z hopsání, klikování na jednom jediném prstu a pokřikování po všech kolem. "Dobrý den." Začal zdvořile, protože tohohle chlápka  rozhodně nechtěl dostat do ráže.

Plavčík se nad ním vztyčil a vycenil zuby. "Dobrý den, dobrý den! Nech si těch zdvořiůstek chuligáne jeden! Už teď na tobě vidím, že jsi jen další posera, kterej by nezvládl ani polovinu toho, co já v tvým věku! To za mejch mladejch let, to jsme bojovali ve válce-"

Gideon, který opravdu nestál o to, aby se dozvěděl zážitky z mužova dětství, jej přerušil. "Jsem tady kvůli tomu klukovi, kterýho jste zavřel za mříže. Podle všeho tam trčí už pěkně dlouho, tak byste ho třeba mohl pustit ven, ne?"

Muž zrudl těžko potlačovaným hněvem. "Tak ty mi budeš říkat, co mám dělat?!" Na tváři mu vyskočila žíla.

"Ne ne ne!" Dal se Gideon na taktický ústup.  "To bych si teda nedovolil, to ne, pane."

"To bych si prosil!" Supěl plavčík a pomalým krokem se šinul k němu. Gideon se rychle rozhlédl a pak ukázal za mužova záda. "Támhle, vidíte ty děti? Běží!"

Plavčík se rozzuřeně otočil a Gideon mezitím zmizel. Ve chvilce seděl zpátky u toho kluka a vydýchával ten sprint.

"Tak co?" Nadhodil kluk a zvedl oči směrem ke Gideonovi. "Jak to šlo?"

"Nádhera," protočil Gideon oči. "Ale ven jsem tě nedostal."

"To nevadí." Gideon oceňoval klukovu odvahu, ikdyž bylo jasně vidět, že se mu v očích sbíhají slzy.

"Já tě odtamtud dostanu, kluku. Jen možná ne dneska. Počkej, koupím ti hot-dog."

U bufetu bylo plno. Gideon se tedy musel postavit do asi pěti metrové řady a vystát ta mokrá těla kolem tlačící se na jeho záda. Když si z nudy začal prohlížet okolní návštěvníky, vytřeštil oči, když uviděl, kdo sem zavítal. Musel přiznat, že se změnila. Místo brýlí začala nosit čočky, takže už neměla oči přes půlku hlavy. Své černé vlasy svázala do malého drdolu a v těch zelených bikinách jí to náramně seklo.

Prošla kolem něj s dvěma kornouty se zmrzlinou v ruce. Nevěděl jestli to bylo náhoda nebo osud, ale přímo před jeho očima škobrtla a nebýt jeho rukou, kterými jí galantně zachytil, by se nepříjemně potloukla. Postavil jí zpátky na nohy a trošku odstoupil, aby si mohla svého zachránce prohlédnout. Místo slov díků a pusinek na líčko, obdržel nevraživý pohled.

"Co na mě šaháš, chmatáku?" Vyprskla. Zřejmě se snažila vypadat nevraživě, ale jelikož si při tom olizovala ruku od zmrzliny, nedalo se ro brát vážně.

Tak jen pokrčil rameny. "Budu to brát jako díky, Gideone, zachránil si mě před rozplácnutím."

Když vyslovil své jméno, Candy ztuhla a zaostřila na jeho obličej. Asi si čočky nemůže brát do vody, uvažoval.

Pak se dívka usmála. "Tak dík, Gide." To bylo všechno. Nic víc neřekla, protože se vydala dál, nejspíš odnést zmrzlinu kamarádce. Ten úsměv ale nedal Gideonovi pokoj. Byl...byl prostě a jednoduše kouzelný. Kouzelný a upřímný.

Když na něj přišla řada, objednal dva hot-dogy a jednu plechovku Coly. Takhle vybavený se vydal za svým novým uvězněným kámošem. "Co to se mnou dneska je?" Uvažoval nahlas, zatímco se prodíral lidmi k bazénu.

Posadil se na okraj a podal klukovi párek. "Na. Posluž si."

"Děkuju," vyhrkl chlapec a vděčně se do hot-dogu zakousl. Jedl ho rychle a neurvale, až měla Gideon pocit, že se zadusí. Proto raději pohled zvedl. A to co viděl, bylo o moc lepší. Candy seděla uprostřed bazénu na nafukovacím donutu a něco vyprávěla Grendě, která plavala vedle ní. Pak z koblihy seskočila a nechala na ni vydrápat Grendu. Gideon nestačil obdivovat její....zarazil se. Ještě nikdy se mu nestalo, že by po někom takhle pokukoval. Kromě Mabel, samozřejmě, ale ani tam to nebylo v takové míře. Musel si protřít oči a zapřísáhnout se, že už se na ni dnes nepodívá.

♡

Mabel a Pacifika se rozhodly horký den strávit jinak, než na koupališti. Vody se ale vzdát nechtěla a tak sbalily plavky, nějaké jídlo a pití a vyrazily na výlet k jezeru. Šlo se jim rychle a bez žádných trapných odmlk, protože si měly pořád co říct a taky proto, že v lese bylo příjemné chladno.

K jezeru dorazily těsně před polednem. Rozložily deku, odložily košík a nezávisle na sobě se odplížily do keřů, aby se mohly převléknout do plavek. Když se vrátily s oblečením prehozeným přes ruku, rozesmály se. Jejich záchvat pokračoval poté, co vstoupily do vody a Pacifika zaječela: "Studí!" A rozběhla se ven. Naneštěstí zakopla o kámen a předvedla ukazkový placák. Mabel k ní došla tak rychle, jak jen ji smích dovoloval a vytáhla jí na nohy. "Ještě se mi směj," utrhla se blondýnka, ikdyž ji samotné cukaly koutky. Mabel to už nevydržela a rozchechtala se na celé kolo. Pacifika se snažila nesmát, ale Mabelin nakažlivý smích jí přemohl.

To řehtání je vyčerpalo víc, než přeplavat z jednoho konce jezera na druhý. Uvelebily se na dece a s chutí se pustily do jídla. Pacifika, která se napříč všem očekáváním, ukázala jako velmi zdatná kuchařka, jim připravila chlebíčky a pomerančový džus. Po jídle se Mabel natáhla na deku a nechala sluníčko, aby její kůži zbarvilo do bronzova. Pacifika si na hlavu narazila obrovský slamák, aby ani kousek její bělostné kůžičky nezůstal na světle. Mabel se pokusila jí ho sundat, ale Paz zůstala neoblomná. Vedly zrovna rozhovor o Mabelině oblíbené skupině, když Pacifika ztuhla. "Slyšela jsi to?" Obrátila se na Mabel a zbledla, když zjistila, že je její místo prázdné. Okamžitě byla na nohou. Těkala očima všude po okolí, ale nebylo to k ničemu. Brunetka jakoby se do země propadla. Přece mě tady nenechala samotnou. Určitě se jí muselo něco stát. Snažila se rozumně uvažovat, ale hlavou jí čím dál častěji prolétávaly mnohem černější myšlenky. Nechala tě být, šeptal jí malý zapadlý hlásek. Konečně si uvědomila, co jsi zač a utekla. "Ne," odporovala Pacifika slabě. "To by neudělala. Ona by nikdy-"

Náhle to uslyšela zas. To libezné volání vycházející z lesa. Zahodila všechny domněnky za hlavu a rozběhla se za ním. Prodírala se houštím, kopřivami a malými keři. Ve chvilce měla nohy došlehané a poškrábané do krve. Běžela, ale dál, nezastavovala se. S každým krokem hlas sílil a sílil. Najednou rozpoznala i slova. "Pojď sem k nám, Pacifiko. Pojď k nám." Ještě zrychlila, ačkoli věděla, že už nemůže. Plavky měla špinavé a potrhané a vlasy plné listí a zacuchané víc, než tehdy, kdy tak nedůstojně vtrhla na večírek. Jenže nechtěla zastavit. Ne, ne nechtěla, ale nemohla.  Ikdyby se snažila tom hlasu vzdorovat, nezvládla by to. Nejhorší na tom bylo, že si to plně uvědomovala, ale ani v nejmenším jí to nevadilo. Chtěla jen najít majitele toho úžasného hlasu.

Měla štěstí. Les řídl, až nakonec zmizel docela a ona se objevila na nádherné mýtince. Přesně tady by se dalo potkat jednorožce, pokud by ovšem nějaký existoval. Vodopády, sluníčko, motýlci. Místo jako z dětského snu. A na kraji, až skoro u vody stály její rodiče. Usmívali se na ni a jejich oči zářily pýchou.

"Pacifiko," promluvila matka a Pacifice přejel mráz po zádech. Ne proto, že by to bylo nepříjemné, ba naopak. Bylo to až moc příjemné, až moc idylické. Nějaká část jí samotné tohle všechno odsuzovala a navrhovala útěk. Ten zbytek jí ovšem umlčel.

"Pacifiko, podívej se na mě, drahoušku." Dívka zvedla pohled a zadívala se do matčiných zlatých očí. "Vždycky jsme tě velmi milovali, jen jsme to neuměli dát najevo. Teď už víme, jak hrozně jsme s tebou zacházeli."

Pak promluvil otec a jeho melodický hlas se nesl prostorem jako zvuk altové flétny. "Pacifiko, jsi to nejlepší, co nám svět mohl dát. Neviděli jsme to, ale teď jsme prozřeli. Pojď sem k nám a dej nám šanci vše napravit."

Pacifika udělala své kroky vpřed a pak se zastavila. Váhala a bylo to na ni vidět. Rodiče k ní vztáhli ruce. "Jsme přímo tady, před tebou. Budeme tě hladit po vlasech a predčítat pohádky, jako kdysi."

Blondýnka se zarazila a na chvilku v sobe našla opět chuť vzdorovat. "Pohádky? Tvoje pohádky poslouchat nechci. Nepamatuješ se, jak vždycky končily? A ošklivé káčátko zůstalo bez přátel, protože s ošlivými lidmi se nikdo nepřátelí. To si dobře zapamatuj, Pacifiko."

Otec mírně zakolísal, jakoby ho ta výtka vyvedla z rovnováhy, ale pak se omluvně usmál. "Chovali jsme se k tobě strašně. Napravíme to, jen nám dej šanci."

Pak se vedle nich objevila Mabel. Plavky vyměnila za dlouhé zelené šaty, ve kterých jí to náramně slušelo. Pacifika cítila, jak se červená. Její zlaté oči se vpily do těch Pacifičiných a ona v nich zůstala nadobro uvězněná. "Poslechni je, Pacifiko. Dej jim šanci. Budu pořád s tebou. Nenechám je ti zase ublížit." Blondýnka pomalu přikývla a rozešla se k ní. Jen půl kroku před její otevřenou náručí se ale opět zastavila. Mabeliny zlaté oči z ní nespouštěly pohled. Zlaté? Mabel ale přece nemá zlaté oči. To není pravá Mabel!

Náhle rodiče zmizeli a místo nich tam nádherné dívky s rybími ocasy a orlími křídly. Sirény, blesklo jí hlavou, dřív než se na ni vrhly.

***

Ahojky!

Díky za to, že jste si počkali na příští kapitolku tak dlouho. Vzala jsem si na prázdniny od psaní volno, ale teď jsem zase ve formě XD. Kapitolka je to delší, abych to vaše dlouhé čekání nějak odčinila. Nechtělo se mi to kontrolovat, takže tak bude asi milion chyb a překlepů.

Přeju příjemný zážitek!

Oginpat