Chvíli bylo v místnosti takové ticho, že by slyšela spadnout hřebík. Snažila se nevnímat dotěrné pohledy ostatních, když seděla nad Tecy a pomalu jí masírovala hrudník. S každým dalším pohybem, který opsala, jí Tecyino probuzení připadalo čím dál víc neskutečnější. Měla tep, byl však velmi slabý. Srdce jí bilo v nepravidelných intervalech, s každou minutou pomaleji. Oči měla pootevřené, nevypadalo to ovšem, že by okolní svět nějak vnímala.

Kyla nad ní strávila několik nekonečných hodin. Každou půl hodinu jí zkontrolovala obvazy a vyměnila je, pokud byly až moc zarudlé. Dále se jí snažila přinutit vypít alespoň trochu vody, těmto pokusům se Tecy bránila ze všech nejvíce. Bill ví, co si u těch upírů prožila. Natírala jí mastí, otírala jí čelo studenou žínkou, ve chvílích kdy se zmítala v horečce. A pak to celé odznova.

Uno na nějakou dobu odešel a když se vrátil, donesl jakési kapky. Kyla je okamžitě poznala a málem by se mu vrhla do náruče, kdyby jí to nebylo proti srsti. Proto jen tiše zamumlala něco jako díky a dál se věnovala své pacientce.

Dipper tam s ní byl celou dobu. Nic neříkal, jen ji mlčky pozoroval. Po nějaké době si došel do knihovny pro knihu, sedlsi vedle ní a četl.

Na Tecyině stavu se za celý den vůbec nic nezměnilo. Její šrámy byly sice o něco méně zakrvavěné, už nebyla tak bledá a dýchala pravidelně. Ale pořád spala. Žádný náznak života, kromě bušícího srdce, samozřejmě.

Když se slunce sklonilo k západu, Dipper prudce zaklapl knihu a vrhl na ni silně rozzuřený pohled. Kyla sebou trhla. Ani si neuvědomila, že usnula. Protřela si oči a pak pohledem zkontrolovala Tecy. Nic. Stále klidně oddechovala na gauči. Otočila se na Dippera, aby zjistila, co ho tak rozrušilo, k jejímu překvapení se mu náhle na tváři objevil výraz plný úlevy.

"Mabel spí mimo Chýši!" Vyjekl a uculoval se při tom jako malé děcko. "Mabel spí mimo Chýši! Mabel spí mimo-"

Bohužel musela Kyla jeho nečekaný příval radosti utnout. Přiložila si prst na ústa. "Buď zticha, sakra."

Dipperovi zmrzl úsměv ve tváři. Sklopil ramena a najednou to vypadalo, že se snad rozpláče. Jak často dokáže tenhle kluk střídat nálady?

"Promiň," ozval se po chvilce s pohledem sklopeným k zemi. "Nechal jsem se unést. Budu muset jít. Mám jedinečnou šanci všechno napravit."

Kyla chápavě přikývla. I ona by takovou příležitost potřebovala. Dipper se zvedl a váhavým krokem se rozešel k východu. Ve dveřích se zastavil a otočil se. "Kylo?"

Dívka zvedla pohled. "Hmmm?"

"Díky. Za všechno."

"Bezva. Tak jsme si poplakali a teď mazej za svou holkou." Kyla se ušklíbla a bezmyšlenkovitě si přejela rukou po tetování.

"Sestrou."

"To je fuk. Padej."

Dipper se na ni naposledy zašklebil a byl pryč.

♡

Mabel se ocitla na louce. Slunce svítilo, na nebi nebyl ani mráček. Pročísla si vlasy a posadila se do měkké trávy. Bylo opravdu nádherné počasí. Až příliš nádherné. Mabel nemusela být génius, aby jí došlo, že je to jen sen. Přesto se jej rozhodla vychutnat až do konce.

"Je tady krásně, že?"

"Jo, to je," usmála se Mabel. Trvalo jí celých pět vteřin než ztuhla a vyskočila na nohy. "Kdo jsi?!" Vyjekla dřív, než na osobu stihla vůbec pohlédnout.

"Ty mě nepoznáváš?" Jeho hlas nabral zklamaný podtón.

Mabel přimhouřila oči proti až moc jasnému slunci a pořádně si toho člověka prohlédla. Hnědé vlasy, velké oči plné bolesti a jedno velmi speciální znaménko na čele, které se protentokrát ani nesnažil skrýt. Roztřeseně se nadechla a pak se k němu rozběhla. Chytil jí do náručí a stiskl jí tak pevně, až si myslela, že už jí nikdy nepustí. Ale pustil. Poškrábal se ve vlasech a omluvně se usmál. "Asi jsem na pár dní zmizel."

"To si piš, že jsi zmizel," zašklebila se Mabel a natáhla ruku, aby mu mohla vlepit facku. K jejímu překvapení se jí vyhnul.

"To mělo být za co?"

"Za to, že ses neukázal dřív." Pak se jí stáhl žaludek. "Řekni mi, že nejsi jen sen. Řekni mi, že se neprobudím a zjistím, že jsi pryč."

Dipper zavrtěl hlavou a chytil jí za ruku. "Mabel, stalo se toho tolik, co bys měla vědět. Dokonce jsem to měl sepsané i na seznamu...A teď, když tu stojím, ani nevím, co bych měl říct."

"Jak ti můžu pomoct?" Vyhrkla Mabel. Vítr jí neustále foukal vlasy do obličeje a ona už všechny pokusy na jejich odstranění vzdala.

Chlapec začal pochodovat sem a tam, jak to dělával, když byl nervózní. "Nevím. Asi nijak. Možná už takhle zůstanu navždy." Odmlčel se. V ten okamžik vypadal tak bezmocně, že měla Mabel chuť přitáhnout si ho k sobě a obejmout. Ten výraz ovšem během okamžiku vystřídal jiný, plný odhodlání. "Ale s něčím pomoct můžeš. Vyřiď strejdům, že Bill je zpátky a to v plné síle. A taky jim řekni, že v lese mě rozhodně nenajdou."

"Tak kde teda? Kde tě mám hledat?" Vyjekla Mabel a setřela si slzy, které jí kanuly z očí.

"Ty mě nenajdeš, Mabel. Nechápeš to. Jsem pořád s tebou, ale ty mě nevidíš, pokud zrovna nespíš. A jelikož pořád spíš v Chýši, zrovna moc šancí na rozhovor nemám." Dipper rozhodil rukama.

"V Chýši? Ve spánku? Dippere, chceš mi říct, že-"

Najednou se zvedl silný vítr. Stébla trávy se pod jeho silou ohnuly až k zemi. Krajina kolem se začínala rozplývat.

"Probouzíš se," vysvětlil Dipper, který s každou minutou bledl. "Ale to nevadí. Jsem rád za každou chvíli, kterou jsme spolu strávili. Všechny ode mě pozdravuj. Mám tě rád."

(...)

Sluneční paprsky pošimrali dívčinu na tváři. Posadila se a dlouze zívla. Ztuhla, když se její ruka dotkla větve. Vzpomínky se na no hrnuly jako proud, který není schopná ustát. Pátrání. Usnutí. Sen. Dipper. Dipper. A znovu Dipper. V mžiku byla na nohou. Cesta do Chýše jí nezabrala ani pět minut. Rozrazila dveře, proběhla obchodem přímo před obličejem vyděšeného Soose a pak zamířila přímo do Zlejdova pokoje.

Když vstoupila, zarazila se a přejela pohledem všechny přítomné. Byl tu Stan, Pacifika a její malá sestra Alex, která v ruce držela plyšového medvídka. Není na tyhle věci už stará? Ale co, vždyť je to jedno.

"Co tady děláte?" Zeptala se, zatímco došla až k nim.

"Jé, ahoj Mabel. Mám pro tebe novinku. Tak trochu jsem nás vyrazila z baráku a tady Stan mi nabídl, že u vás můžeme bydlet. Doufám, že to neva." Pacifika se rozpačitě usmála.

"Jasně že to neva. Je to parádní! Ale teď si potřebuju se Zlejdou o něčem promluvit, takže pokud dovolíte...?"

Blondýnka sklopila pohled. "Jasně, promiň, už jdeme. Díky za všechno. Pojď, Alex, najdeme si pokoj." S těmito slovy vystrkala svou sestru ze dveří.

Mabel si oddychla a otočila se na svého strejdu, který jí pozoroval s jedním obočím povytaženým.

"Zlejdo, máme problém."

***

Ahoooj!

Tak trošku jsem porušila svůj maraton, ale byl víkend a to se nepočítá...😅

Ale kapitolku tady máte, tak si nestěžujte😂 a buďte šťastní❤

Uvidíme se zítra.

Oginpat