"Bille!" Křikl chlapec do tmy. To jedno jediné slovo se odráželo od stromů, skal i zvířat a mířilo kamsi do neznáma. "Tak se ukaž, ty jeden odpornej trojúhelníku!"

"Klídek, prcku, jsem tu," zašklebil se žlutý démon, který se objevil přímo před Dipperem. Podle všeho měl zpět svou bývalou trojúhelníkovou podobu. "Přece sis nemyslel, že bych tě nechal čekat."

"Takže dorito je zpátky. Už jsem se bál, že zůstaneš člověkem navždy," vyjádřil chlapec své obavy a opřel se o nejbližší strom.

"Ale ale, tady má někdo špatnou náladu. To se hned spraví," Bill roztáhl rty do širokého úšklebku a luskl. Před Dipperem se objevila hlava, přesně ta, kterou od něj dostal i před lety.

"Opakuješ se," prohlásil hnědovlásek jakoby znuděně.

"Dobře, kluku, je vidět, že na mě máš vyšší požadavky a to se mi líbí. Tak řekni, proč jsi mě volal?"

"Chci vědět, jak se dostat do světa démonů," vyřkl Dipper své přání.

Bill se potěšeně zašklebil a vrhl po něm zvláštní pohled, z kterého jej zamrazilo v zádech. "Jak chceš. Je to celkem snadné. Musíš projít portálem. Vytvořit jej je nesmírně složité a komplikované. S tvými slabými schopnostmi to jistě nezvládneš, ale já ti portál velmi rád-"

"Takhle?" Otázal se Dipper nevinně a ukázal na zelený ovál levitující vedle něj.

Bylo vidět, že démonovi došla slova. "No, musím uznat, klobouk dolů, kluku. Je vidět, že už mě nepotřebuješ, takže pokud dovolíš," zasmál se Bill a rozplynul se.

"Tak jsme zůstali sami," zamumlal Dipper směrem k hlavě, která poskakovala kolem a překvapivě byla zticha.

"To už jsem tak zoufalý, že mluvím k hlavě?"

Jsi si jistý, že mluvíš k ní a ne třeba ke mně?

"Jo, jsem a sklapni," odbyl Dipper své démoní já a otočil se k portálu. "Tak fajn. Tohle zvládnu," pronesl nahlas, aby si odvahu. První krok byl nejtěžší. Následoval jej druhý, třetí a čtvrtý. Pak zmizel v oválu.

Objevil se přesně tam, kde si přál. Před modře svítícím domem. Lusknutím prstů a větší dávkou soustředění se mu podařilo bránu zavřít.

Jde nám to.

"Říkám ti ať sklapneš."

"Prosím?!" Otočil se na něj jakýsi náhodný kolemjdoucí.

"Ehm, pardon, to nebylo na vás," omluvil se Dipper a cítil, jak mu studem rudnou tváře.

"Dippere? Jsi to ty? Nevěděl jsem, že sem chodíš častěji," cizincův obličej se rozjasnil a Dipper tak mohl snadno poznat, komu náleží.

"Uno?" usmál se chlapec a oddechl si. Trapas zažehnán.

"Ano, já a nikdo jiný. Ani nevíš, jak rád tě zase vidím. Jsi přesně ten, koho potřebujeme," šťouchl do něj bývalý deník loktem a úsměv mu poklesl.

"Potřebujete? Co se stalo?" Zeptal se Dipper zmateně a poupravil si kšiltovku.

"Nic vážného. Prostě pojď za mnou," zakřenil se Uno a vykročil směrem k husté mlze, která se zničeno nic objevila všude kolem. Dipperovi se zdálo, že proniká i do jeho myšlenek a snaží se ho zmást. V mysli viděl nejroztodivnější obrazce a tvary, které nedávaly žádný smysl.

Zatřásl hlavou, jakoby mu to pomohlo vytřást je ven a vyrazil za Unem.

"Co je to?" Položil mu další otázku, jen co ho dohonil a máchl rukou, poukazujíc na bílo kolem.

"Co přesně myslíš? Tady kolem nás je spousta věcí, chlapče."

Dipper se zhluboka nadechl. "Myslím tu mlhu."

"Jakou mlhu?"

To myslí vážně? Vždyť není vidět nic jiného! Pomyslel si už mírně naštvaně a popoběhl, aby stačil Unovým dlouhým krokům. "Ty jí vážně nevidíš, co?" Došlo mu po chvíli.

"Vůbec nevím, o čem to mluvíš," usmál se na něj Uno omluvně. "Nejspíš tě ta cesta sem vyčerpala a-"

"Poslouchej mě, deníku číslo jedna. Všude kolem mě je jenom bílé nic, takže mi laskavě vysvětli, co to je zač." Dipper nevěděl, kde se v něm ten vztek vzal, ale přišlo mu to celkem vhod.

"J-já vážně nevím, Dippere! Možná jde o to, že jsi démonem teprve krátce a tvůj mozek ještě neví, co si představit," vykoktal Uno překvapeně.

"A jak se to dá napravit?" Zajímal se chlapec dál.

"Musíš vědět, co vlastně chceš vidět," vysvětloval Uno trpělivě, přestože bylo zřejmé, že je z Dipperova výbuchu trochu nesvůj. "Není to nic těžkého. Jsou tu nějaké obchody, restaurace a tak."

"Dobře, díky," pousmál se Dipper a zastavil se. Přece to nemůže být tak složité, pomyslel si a sám se svým myšlenkám zasmál. Co kdy nebylo složité?

Přesto se o to pokusil. Pomyslel na jednu z uliček New Yorku, ve kterém právě teď společně s Mabel studovali. Mabel. Oči se mu zamlžily a on musel několikrát zamrkat, aby vůbec něco viděl. A že toho viděl. Hned mu bylo jasné, že démoni přeci jen nejsou takoví suchaři, za jaké je donedávna pokládal. Město totiž žilo, přesně jako New York, možná víc.

Všude byli démoni, příšery, nebo alespoň nějací vlkodlaci. Hemžili se před oblíbenými restauracemi, tlachali o životě a hlasitě se smáli.

"Paráda," vydechl Dipper a přejel dlaní po cihlové stěně jednoho z mnoha domů, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá.

"Ano, je to paráda, ale měli bysme si pohnout," popoháněl ho Uno, který zamířil k jakémusi schodišti.

"Metro? V démoni jezdí metrem? Myslel jsem, že jim stačí jenom lusknout prsty a jsou tam, kde potřebují," divil se Dipper, když cupitali po uzounkých schodech směrem dolů.

"To je pravda, jenže taky milují lidské vynálezy. A tak se jejich město čas od času samo 'aktualizuje' a objeví se tady nějaké nové věci. Metro je velmi oblíbené," zazubil se Uno. Pak sestoupili na nástupiště, které jakoby z oka vypadlo nástupišti v Londýně, kde Dipper strávil celé loňské léto.

Naštěstí nemuseli čekat moc dlouho. Když podzemní vlak přijel, lidé vystoupili a oni zase nastoupili. Skoro jakoby se právě nenacházel v úplně jiné dimenzi a nebyl démonem.

"Kam to vlastně jedeme?" Položil Unovi další otázku a trochu se na nepohodlné sedačce zavrtěl.

"To je bohužel přísně tajné. Musíme na místo, kde nás nikdo nebude moct odposlouchávat." Uno seděl naproti němu a nervózně si na svém stehně vyklepával rytmus jakési, pro Dippera neznámé, písničky.

"Můžeš mi aspoň říct, kde vystupujeme? Nebo to je taky tajné?" Zamračil se chlapec a přitáhl si svůj batoh víc k tělu. Úplně zapomněl, že ho má s sebou.

"Vlastně ano, je to tajné, takže bohužel. Až se zvednu, zvedneš se i ty."

Dipper zaťal ruku v pěst, až mu zbělaly klouby. Přemýšlel, co by jeho mamka řekla na to, že jede s člověkem, kterého zná ani ne den, na jakési přísně tajné místo, o kterém nikdo neví. Nechtěl být na Una naštvaný, bylo na něm vidět, že dostal poslední dobou pořádně zabrat, přesto ho jeho přehnané tajnůstkářství znervozňovalo.

Rozhodl se proti pro změnu tématu. "Jak se má Tecy?" Zeptal se a napříč všem okolnostem se usmál.

"Kdo?" Vypískl první deník o oktávu výš, až po něm několik cestujících vrhlo nevrlý pohled.

"Tvoje sestra, Tres," vyštěkl Dipper podrážděně. Na co si to hraje?

"Ach, jistě, moje sestra...Ehm, ta se má skvěle, opravdu. Už se tě nemůže dočkat," oznámil mu Uno třesoucím se hlasem. Dipper viděl, jak mu po čele tečou kapky potu. Proto raději mlčel a doufal, že až dorazí na místo, udělá si o tom všem vlastní obrázek.

Náhle sebou metro prudce škublo, zarachotilo a za průvodu několika překvapených výkřiků se zastavilo. Světla zhasla. Vagónem se rozhostilo rozpačité ticho.

Pak se jeden démon zvedl, luskl prsty a zmizel. Pak další. A po něm další. Nakonec zde zůstal jen Dipper a Uno, oba krapet naštvaní a překvapení.

"Co teď?" Prolomil chlapec ticho.

"Budeme muset počkat. Tohle metro pohání magické pole, které se zřejmě oslabilo a tak museli metro zastavit," přemýšlel Uno nahlas a drbal se přitom ve vlasech.

"To je pěkný, ale co s tím?" Položil Dipper vcelku praktickou otázku a opřel se tady o dveře.

"Pokud se odtud chceme dostat, musíme udělat to, co ostatní. Přemístit se."

Chlapec na něj zíral, jakoby mu přeskočilo. "A ty to snad umíš?"

"Ne, ale ty ano," zakřenil se Uno. "Vím, že je v tobě víc, než si myslíš, kluku."

"Kluku? Tak mě oslovuje jenom-"

"Bill, ano, já vím. Podle mě se to k tobě docela hodí, nemyslíš?" Uno udělal krok směrem k němu a pohlédl mu zpříma do očí. "Podívej se na mě, Dippere, a popravdě mi řekni: Dokážeš nás odtud dostat?"

Ne, chtěl vyslovit, něco ho ale zarazilo. Byl to malý tenoulinký hlásek ozývající se přímo z jeho hlavy.

Takže teď budeš lhát, jo?

Nebudu lhát, je to pravda. Nedokážu nás přenést.

Já ano, připomenul mu hlas lhostejně. A ty to víš.

To je pravda, jenže ty, nejsi já.

Jak myslíš. 

"Dippere? Země volá Dippera," zavtípkoval Uno a zamával mu rukou před obličejem, čímž jej vrátil zpět do reality. "Tak co? Zvládneš to?"

Dipper se posadil na sedačku. "Ano, myslím, že to dokážu," řekl naproti všem svým pochybnostem.

Jeho společník přikývl a posadil se vedle něj. "Výborně, jen směle do toho," vybídl jej povzbudivě a chytil ho za rukáv.

Dipper zavřel oči.

Ukaž se, ty malej...

Jsem tady, klídek, ozval se známý hlas.

Fajn. Tak nás odsud dostaň.

Co za to?

Jak co za to? Před chvilkou jsi říkal-

Vím přesně, co jsem říkal. Ale to se změnilo.

Dobře, dobře. Co chceš?

Jméno.

Jméno? Děláš si ze mě srandu?

Ne, to nedělám. Chci se nějak jmenovat.

Tak se nějak pojmenuj! A hlavně sebou hni.

Chci abys mě pojmenoval ty.

Na to ti kašlu.

Tak to asi kašleš i na démoní schopnosti. No nic, rád jsem tě poznal-

Okej, vzdávám se.

To moc rád slyším. Takže, jak se budu jmenovat?

Třeba Lucas, zašeptal Dipper jméno skoro neslyšně.

Lucas, zopakoval hlas a pak se ušklíbl.

Přemístíš mě už konečně?

Pusť mě k tomu, Dippere, teď ti teprve ukážu, co dokážu, chachá!

Dipperovo tělo zprudka otevřelo oči, které teď zářily modrou barvou. Zašklebilo se a upravilo si rozčepýřené vlasy.

Moc se o sebe teda nestaráš.

To není tvoje starost.

Jasně, jasně, sorka.

Lucas si protáhl prsty a pak začal mumlat něco jakousi pro Dippera neznámou řečí.

Hnědovlasý chlapec se teď nacházel kdesi v meziprostoru, nejspíš uvnitř své hlavy. Kdesi před ním zářily dvě obrazovky, které ukazovaly vše, co se dělo tam venku.

Viděl Una, jak na něj starostlivě hledí, své vlastní ruce, jak se mírně třesou a tmu obklopující celou tu scenérii.

Tak to je vážně parádní, pomyslel si rozmrzele. Kdyby mě teď viděla Mabel...

♡

Kdyby mě teď viděl Dipper, pomyslela si Mabel rozmrzele a zastrčila si jeden neposedný pramen za ucho.

"To je ono, takhle je to zase naše stará Mabel." Úsměv, který ze sebe Pacifika vyloudila jí dodal víc odvahy než všechna slova.

"Vypadám jako děcko," zamumlala na obranu a do třetice se prohlédla v zrcadle. Pacifika jí slíbila, že si spolu dneska udělají hezký den a tak se taky stalo. Byly na zmrzlině, v obchoďáku a v lese. Když se vrátily, rozhodly se udělat si módní přehlídku, s tím rozdílem, že oblečení si vybíraly navzájem.

//Nejde mi to otočit😅//

Proto teď Mabel kroutila hlavou nad outfitem, který jí její kamarádka vyhrabala až úplně ze dna kufru. A ano, s Pacifikou jsou teď oficiálně kamarádky. Nikdo jí totiž neuměl přivést na jiné myšlenky tak jako ona. Dokonce ani Candy s Grendou ne. Jen s ní hodila brunetka všechny starosti za hlavu a chovala se jako správná šílená puberťačka.

"Vždyť ti to sluší," hájila své dílo blondýnka a zastrčila si ruce v bok. "Když jste tu byli minule, nosila jsi to pořád."

Jste. Další důvod, proč si Mabel Pacifičinu společnost tak oblíbila. Stejně jako ona, ani Pac se se zmizením Dippera nevyrovnala. Zatímco ostatní už to brali jako hotovou věc, ony dvě stale chodily do lesa a volaly jeho jméno, kdykoliv se jim naskytla příležitost.

"Jo, ale to jsem byla malá," zamračila se Mabel a poupravila si čelenku.

"A teď snad nejsi?" Povytáhla Pacifika obočí, prišla k ní blíž a začala jí splétat vlasy do copu. "Myslela jsem, že by ti to mohlo udělat radost. Létavice. To je přece tvoje znamení, ne?"

"To jo, ale-"

"Žádné ale. Sluší ti to a basta," přerušila jí neslušně Pac a zagumičkovala své dílo. "Tadá!"

"Parádní, dík, Pac," zasmála se Mabel a pevně jí objala. Nemohla si pomoct a pohlédla jí do očí. Ty jiskřičky v nich skryté jí totiž vždy dodaly odvahu.

♡

"Né, pane Pinesi, podívejte, to musíte takhle," usmála se Melody na Stanleyho vlídně a navedla jeho prst na správné místo.

"Však jo," zamumlal Stan a pochybovačně zakroutil hlavou. "Zajímalo by mě, k čemu mi tahle nová udělátka jsou."

"Na spoustu věcí. Můžete tím třeba otevírat a zavírat dveře do obchodu, kontrolovat bezpečnostní kamery a mnoho dalšího," vysvětlovala trpělivě mladá žena a všechno mu to názorně ukazovala.

"To je sice pěkný, ale vedoucí je teď snad Soos, ne? Proč bych se mu měl starat o obchod?" Stan si sundal brýle a promasíroval si oči. "Z tý pekelný krabičky mě bolí kukadla."

"Už jsem vám říkala, pane Pinesi, že se se Soosem budeme za měsíc brát. Proto vás prosíme, abyste se nám postaral o Chýši, zatímco budeme na svatební cestě," opakovala Melody a posadila se naproti němu.

Stana zajímalo, jak se asi Soosovi podařilo najít si tak krásnou a chytrou holku, radši se ale nevyptával. Bůhví, co by se dozvěděl. "Pořád ale nechápu, proč se učím vyťukávat tyhle věcičky."

"Je to rychlejší a pohodlnější, věřte mi. Musím vás to naučit co nejdříve, protože pak budeme mít se Soosem spoustu práce s přípravami."

"Tak fajn, no. Ale teď chci pauzu," Stan se zvedl od stolu a vydal se do kuchyně pro plechovku PitColy. Cestou narazil na svou pra-neteř a tu nafiňtěnou blondýnku, které se spolu něčemu hihňaly. Mabel mu věnovala široký úsměv a jeho zahřálo u srdce. Ať si klidně chodí ven s tou Pacifikou, jemu to bylo jedno. Hlavně když se zase usmívá.

Vytáhl si pití z lednice, usadil se na gauč a zapnul televizi. Zrovna dávaly jeho oblíbený pořad zvaný 'Dědeček Kid'. Opřel se a usrkl trochu Coly, když v tom obrazovka zhasla.

"Co to-?"

"Stanley, musíme si promluvit," ozval se Ford a odložil ovladač na stůl.

"Měl jsem vědět, že seš v tom ty. Já se na to díval! Ohleduplnost ti nikdy nic neříkala," zakabonil se Stan. Nikdo mu nebude vypínat telku před nosem, nikdo!

"Já jsem plný ohleduplnosti," bránil se Ford. "Ale tohle je opravdu naléhavé."

"No jo, furt," povzdechl si Stan a zvedl se z křesla. "Tak, co tak důležitýho mi chceš?"

"Pojď se mnou dolů," skoro zaprosil Ford a sám vyšel ze dveří.

Člověk by si pomyslel, že je alespoň o dvacet let mladší, ušklíbl se nad svým dvojčetem Stan a s námahou ho následoval.

♡

Uno zabouchl dveře, zamkl tři zámky a přitáhl před dveře sedačku.

"To myslíš vážně?" Podíval se na něj Dipper skepticky.

"Nikdy nevíš, kdy nás objeví a pak je každá vteřina důležitá," poučil ho Uno a ukázal mu na křeslo. "Posaď se."

Přes zatlučené okenice pronikala dovnitř jen trocha světla, i to však chlapcovi stačilo, aby pochopil, v jakých podmínkách jeho společník přežívá. Většina nábytku byla pokryta prachem a pavučinami, po kterých lezli pavouci všech druhů a barev. Zdi se zelenaly plísní a puch...o tom se mu nechtělo ani mluvit.

Pres všechen odpor se usadil a nabídl si trochu čaje, který Uno donesl. Byl studený a když ho člověk polykal, zaškrábalo ho v krku.

"Je tady Dos?" Otázal se Dipper a položil hrneček na stůl s myšlenkou, že to bylo naposledy, co šel k Unovi domů.

"Není. Vlastně jsem ho už delší dobu neviděl," opáčil Uno a zamyslel se, jakoby mu to došlo až teď.

"A Tecy?"

Uno se nervózně otřásl. "Přesně o ní jsem s tebou chtěl mluvit."

"Proč? Co se stalo?" Vypískl Dipper a v křesle se narovnal.

"Zmizela. Teda spíš jí unesli."

"Unesli? Kdo?"

"Upíři."

...

Zdravím!

Po několika tisících letech sebou země otřásla a já vydala další kapitolu! Je delší, abych vám vynahradila to dlouhé čekání.

Obrázek jsem jen tak načrtla a já vím, je to hrozný, ale čert to vem. XD

A jinak...co si myslíte o LGBTQ shipech? Samozřejmě je to jen teoretická otázka a nic takového nechystám...XD

Prozatím...čau!