Odpadlíci. Všude kolem pobíhali splašeně odpadlíci. Skupina a čili 1. Je naháněla po celé té obří hale ve které se nejspíš ukrývali. Všichni se rozutekli různými směri, ale my ,Neohrožení, jsme pořád drželi tvar. Všimla jsem si, že moje ruka sklouzla k boku, kde jsem měla pistoli. Vytáhla jsme jí a začala střílet. Tohle už jsem nevydržela, nějakým zvláštním způsobem jsme se po té vší bezmoci, konečně pohnula. 

 Nečeklaa jsem to, ale tentokrát jsem tou rukou pohnula já. Můj prst sklouzl dolů ze spuště a já se hrdě usmála. Ano usmála jsem se! Mohla jsem pohybovat rukou, po chvilce se přidala i druhá, potom hlava, tělo a nakonec nohy. Konečně jsem měla svoje tělo pod kontrolou. 

Otočila jsem se a tím i vybočila z útvaru, který jsme až do teď drželi. Chtěla jsem upustit tu odpornou zbraň s kterou jsem mále někoho zabila, ale říkala jsem si, že by se mi později moha hodit. Rozběhla jsem se opačným směrem, než kterým jsme přišli a při mém štěstí narazila na poměrně mladou ženu - která ale nebyla od nás. 

"Prosím, nestřílej po mě!" Zakřičela naproti mě, když viděla že k ní běžím. Ani jsem si pořádně neuvědomila co dělám, když jsem ji chytla za tričko a táhla jí pryč, těsně předtím než ji stihli střelit. Ona se jen vyděšeně koukala co děám a po chvilce mě někam strhla. Nic jsme neřekla, jen jsem prostě běžela za ní. 

"Tudy se dostaneme na druhou stranu města." Vyhrkla s pořád běžela rovně. V tu chvíli na nás někdo vystřelil. Automaticky jsem dala hlavu dolu, ale nepřestala utíkat. Otočila jsem se a s třesoucíma rukama jsem na něj vystřelila.
Padnul k zemi a pevně se držel za lýtko. Neměla jsem v úmyslu ho zabít, pouze střelit tak aby nás nemohl sledovat. Ani jsem neznala jeho jméno, ale i přesto mi ho bylo neskutečně líto. Zadržela jsme slzy, které se draly na povrch a následovala tu ženu.

"Teď se drž u mě." Vykřikla s začala kličkovat mezi různými sloupy a bedínkami, které tu byly. Ještě naposled zahnula a potom prudce zastavila. "Teď mě kryj, najdu nějaké jídlo." Pokynu a já jen kývla. Neměla jsme chuť s ní mluvit. Pořád jsme myslela jen na to, co se děje tam vepředu. 

"Už můžem." Dodala po chvilce a my se rozběhli. Když jsme vyrazlili z budovy, všimla jsme si kouře, který se linul právě z té časti, kde teď byla skupina a i b. Obě dvě jsme vzali nohy na ramena, když jsme uviděli, že jsme skoro u plotu.

"Tahle část je nechráněná. Támhle je menší skulina v plotě, tudy lehce proklouzneme." Dodala ta dívka - žena- dalos e o těžko poznat. Měla hnědé vlasy a byla skoro stejně velká jako já a hnědé oči, jen o trochu tmavší než ty moje. 

Obě jsme se při podlézání plotu skčili a potom chvilku lezli po čtyřech, dokud jsme se nedostali za plot. Byla jsem celé nadšená, že jsme konečně za ním. Nebyli jsme v Chicagu pod zákonem frakcí. byly jsme volné a mohli si dělat, co jen jsme chtěli. A my utíkali. utíkali daleko odsud. 

Až do teď jsme nepomyslela na Caleba, Tobiase a nebo matku s otcem, které jsem tam nechala na pospas Jeanine. zastavila jsme se, ale ne na dlouho, protože mě opět čapla ona a táhla pryč.

Uběhli jsme přibližen deset kilometrů, protože vysoké zdi, které ohraničovali Chicago zmizely v mlze. Všimla jsem si, že před námi stála trochu poničená chatka a jelikož se pomalu, ale jistě stmívalo, obě jsme do ní zabočili. 

Udýchaně jsem si sedla na schody a pozorovala jí. "Za tu dobu, co jsme odtamtud utíkali, jsi neřekla ani slovo." Řekla a sundala si ze zad batoh, do ktrého předtím nabrala ty věci. Byl opravdu velký a já se divila, že ta malá žena unesla něco tak přeplněného. 

"Já-já jmenuju se Tris." Vykoktala jsem ze sebe, protože jsme ořád nemohla popadnut dech. "Já jsem Evelyn." usmála se na mě a podala mi ruku. Pevně jsem jí sevřela a potřásla si s ní. 

"Takže co jsi všechno vzala?" Zeptala jsem se po chvilce, když už jsem byla úplně vydýchyná. Ona jen rozvřela batůžek a mě se naskytl pohled na hromadu rozmanitých věcí. Byly tam věci všeho druhu, od zapalovače až po léky. Našla jsem tami jídlo, nějaké svorky, papíry, tužky atd. 

Vstala jsem a šla se podívat po celé té nádheře, ve které jsme se ukrývali. Mělo to kuchyň, která obsahovala akorát ledničku, sporák, jednu skříňku a malou stoličku v rohu. Potom tu byl obývák, který byl překvapivě vybavený krbem a nějakou už pomalu prohnilou pohovkou. Ze stropu v každé místnosti vysela jedna žárovka a záchod taky nebyl ždáná slá. Pro naše štětí se tu objevila i ložnice, ve které jsme se rozhodli přespat. byla tam manželská postel a šatník. 

Evelyn naštěstí vzala taky dvě mikiny. Nazvala je "termo", což prý znamená, že je v nich menší zima, ale moc jí teda nevěřím, protže jsou o dost slabší než ty co jsme nosili v Odevzdanosti. Jednu jsem si od ní přecejenom vzaka a taky jí slušně poděkovala. Jsem přeci od Odevzdaných a dva roky u Neohrožených to přeci nemohli změnit. 

Obě jsme si lehli a Evelyn dala svůj batoh hned vedle postele a já zastřila zbraň za opasek. Chvíli jsem koukala do prázdna, ale v hlavě jsem pořád slyšela ty výstřely a křik neviných lidí. Nakonec jsem podlehlá své únavě a usnula.

Zdarec Divergenti! :D

Jak se vám líbí vývoj příběhu? :)

-Poraďte mi někdo nějaké filmy nebo seriály!! :o (Kromě Teen Wolf, American Horror Story, Under The Dome, The 100, Divergence, TMR, TMI, THG, TBC, The Host, Avengers( a ostatní marvel), Jump Street :D )

PS: Dauntless <4 & <6

-Natalii_D