o týden později

~Tobias POV~

"Tobiasi, myslela jsem, že to nebude potřeba, ale prostě se to už nedá vydržet. Vím, jak na tebe Meredith kouká. A taky nejsem slepá a vím, co na tebe zkouší." Založila si ruce a přímo se na mě podívala. "Snad tomu nevěříš." Nevěřil jsem ani jednomu slovu, co právě řekla. Mám pocit, jako bych jí ztrácel. Právě teď a tady. "Tris počkej. Tohle není fér." Chytl jsem ji za ruku, když se pokusila odejít.

Přitáhl jsem si ji k sobě blíž a přímo se jí podíval do očí."Přiznej si, že tomu sama nevěříš." Řekl jsem už o trochu víc klidnějším hlasem a nepouštěl jí ruku, která se mi snažila vykroutit. Pořád nic neříkala, jen její ruka se krutila a snažila se vzepřít té mé. "Fajn." Zkousl jsem si ret a pustil její ruku. Na nic nečekala, otočila se a vysvištěla ze dveří, takže si naštěstí ani nevšimla, že se mi do očí trochu nahrnuly slzy. 

~Tris POV~

Běžela jsem chodbou, sice jsem nevěděla kam, ale jedno jsem věděla jistě. Nesnáším Meredith a v žádném případě se teď nemůžu ukázat před Tobiasem. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají ledové slzy. Proběhla jsem pár zatáček, kde jsem se ještě alespoň trochu orientovala a nakonec jsem zaběhla do chodby, kde jsem ještě nikdy nebyla. Bylo to zvláštní, většinu chodeb jsme s Tobiasem už prochodily, ale tuhle ne.

Šla jsem docela dlouhou dobu, dokud jsem neuslyšela hlasy. Schovala jsem se do nejtmavšího rohu místnosti, který právě mé oči vyhledaly a napřímila se jak jen to šlo. "Tak mě poslouchej Meredith!" Byl to Erik, ale proč by mluvil s Meredit a ještě tímhle tónem? "Tohle by nešlo, na něčem jsme se domluvili a já tě potom nechci mít na svědomí." Kroky pomalu zesilovaly a já se čím dál víc tiskla k vlhké zdi. "Nebuď takovej brácha. Dopadne to přesně tak jak jsi chtěl. Tris bude u tebe a Čtyřka se nic nedozví, protože bude moc zaněprázdněný." Znechutila jsem se, prootže jsem viděla Erikův úšklebek až tady a to jsem se ani nemusela otáčet. 

Slyšela jsem jak se  an chviku zastavili, ale to netrvalo moc dlouho, protože jí akorát poplácal po zádech a znovu pokračovali v chůzi. "Stejně si myslím, že se Čtyřkou jsi to měla udělat přesně podle plánu. Přesně tak jak to chtěli Sečtělí." Zakryla jsem si pusu rukama, protože jsem si skoro stoprocentně jistá, že kdybych to v tu chvíli neudělala, jistě bych vykřikla. Nemohla jsem se hýbat, protože když už byli skoro u mě, polil mě studený pot, ze strachu, že mě objeví. To by se mi asi v tuhle chvíli moc nehodilo. 

Trochu jsem si ulevila, když jejich kroky zeslábly a oni se konečně ztratili za rohem. Mojí hlavou běželo miliony otázek, ale jen pár jich bylo hlavních. Meredtih a Erik se mě a Tobiase snaží zbavit. Meredith chce svést Tobiase. Erik se mnou chce něco udělat. Jak tomu zabráním? Mám jít a Tobiasem? Opatrně jsem se plazila po okraji bílé zdi. Nesmí mě vidět, jinak semnou bude konec. Rozběhla jsem se směrem odkud jsem přišla a potom jsem rychle zatočila směěrem k východu. nezastavovala jsem se a když jsem uviděla právě přijíždějící vlak, na nic jsem nečekala. Prostě jsem skočila.

Omlouvám se, že sem zase dlouho neaktualizovala, ale mám toho teď moc, zítra kapitola s největší pravděpodobností nebude, ale možná ve středu :)

PS: Z Meredith se vyklubala pěkná mrcha a to nevíte jaký má plány, když je teď Čtyřka sám. :D

PSS: Dauntless <4 & <6

-Natalii_D