Trhavě se nadechl. Nově přijatý vzduch mu potvrdil, že je stále naživu, ačkoli docela ztracen v neznámu. Následně si dovolil ještě pár hlubokých nádechů, než se posadil a odvážil se otevřít oči.

Jak očekával, zůstal sám. V okolí nebylo jiné živé duše, jiného ztraceného trosečníka na ostrově Ztroskotanců ve vlastní hlavě. Měl strach. Neskutečný. Možná dokonce ještě větší než tehdy, když se do snů ponořil poprvé, i když nevědomky.

Prsty zabořil do mokré hlíny, nápadně podobné té předešlé s šupinatými stromy. Tentokrát v ní však nic nenašel, ba ani jediného slimáka, který byl nyní mnohem přijatelnější možnost než cokoli jiného. Částečky půdy se lepily na upocené dlaně, kde se shlukovaly do větších patvarů a studily vystrašeného poutníka.

Špína se mu dostala i za nehty a na rukáv kdysi blankytně modré košile, již nosil sice několikátý den, ale stále ji považoval za docela k nošení schopnou. Nyní byly i perleťové knoflíky na lemech rukávů poznamenané nečistotou, která nebrala ohledy ani na pečlivě ušpiněné džíny s pár děrami v oblasti kolene.

Jakmile se přestal zaobírat starostmi o oblečení a nehty, věnoval pozornost prostředí, v němž se ocitl. Podle listnatých stromů, které lemovaly kolem něj kruh vedle jehličnanů, poznal, že bude pravděpodobně opět v lese. Mohl tak jen tiše doufat, že dnes se tu šupináči neobjeví.

Opatrně se vyškrábal na nohy, opírajíc se o strom za ním. Chlupaté papuče se zabořily do připraveného bahna u ostružiní, jež svými trny obepnulo Michaelovu nohu, aby se nemohl hnout z místa. Jednou nohou tudíž stál v prohlubujícím se blátě, druhou stále na kořeni stromu, zda-li si tentokrát vybere lépe.

Zlehka našlápl na ploský kámen nedaleko pasti, s níž již tu čest měl. K jeho údivu se ani nepohnul, zůstal poklidně jako přikovaný k hlíně pod ním. Nemusel se ani dlouho rozmýšlet a dostoupl na něj celou zbývající vahou, přičemž se snažil do bahna nezapadnout ještě hlouběji.

,,Už propadáš šílenství, Michaeli?" ozval se znovu povědomý hlas. Mladík zvedl hlavu k obloze, která se pyšnila malachitovým tónem zelené - podobného odstínu, jakým má starou vázu po babičce. Ale ačkoli očima prolétl oblohu od horizontu k horizontu, nedokázal jej najít. ,,Není to taková zábava, když jsi ztracen v zapomnění a dezorientován nevědomostí, viď?"

Chtěl se ozvat, ale nemohl. Zvedl se vítr a unášená slova mu metal do tváře s každým poryvem, jímž obkroužil listnatý kruh. Netušil, jestli jej tolik štípe ten chlad, s jakým do něj vrážel, nebo snad zoufalost, jež se stala jeho prozatimním společníkem.

,,Víš, jaké to je? Víš, co ta náhlá změna obnáší? Víš, že tě za zatracení budu pronásledovat do skonání tvého posledního večera?" Hlas zazněl s další ozvěnou, teprve poté vítr znovu udeřil. Tentokrát s sebou přinášel pach krve, jako kdyby se dotyčný kousl do jazyka, ale nežvatlal. A odplivl si jemu do obličeje.

Krajina kolem se ponořila do pestrých barev, jaké si pamatoval ze svého prvního snu s kukačkami. Listy ztratily svá kopí, čepele zůstaly nekryty a téměř až průsvitné i tím nejslabším slunečním paprskem. Padaly na zem ve stovkách, nechávaly se unášet větrem, který jim udával směr.

To ne, znovu to prožít nechci, problesklo mu hlavou. Tušil, co přijde. A usilovně si přál, aby se mýlil. Slzy, jež měl v koutcích očí, pálily více než ta neostřejší omáčka. Jako kdyby si do očí dobrovolně vychrstl pořádně česnekový guláš s kusy čerstvé cibule a několikrát promnul, aby se pochutina dostala i do nejzažších míst, kde způsobí nepředstavitelnou bolest.

Zběsilý křik, jímž si chtěl v návalu strachu ulevit, se mu zadrhl v krku společně se slinami, když se snažil polknout. Hořká pachuť zoufalství opět změnila svou chuť na slanou, jakmile osamnělá slza doputovala až k jeho ústům.

,,Mohl jsi mít tolik přátel, Michaeli. Mohl jsi mít všechno, po čem jsi kdy toužil! Jen kdybys mě nezavrhl," pokračoval hlas v jeho hlavě podobně zpěvně jako prvně. Nyní však z něj cítil čirou nenávist a dlouho zadržovaný vztek, který po dlouhých letech konečně bublá na povrch.

Noha, již měl uvězněnou v bahně, se zabořila hlouběji - teď sahala mladíkovi po koleno. Kousl se rtu, když už nemohl promluvit. Tentokrát se z toho nevylíže. Bude se mu muset postavit.

,,Nenávidím tě, Myšáku. Jsi ostuda toho, cos kdysi býval. Byl jsi někým, nyní jsi jen potopený koráb vysloužilého kapitána, druhá tečka za větou, bradavice na nose. Máš odvahu slepce, co se bojí tmy, a mravy lehké děvy. Mohl jsi být oblíbený, hlupáku. A chtěný."

Škubl nohou bez toho, aby hlas poslouchal. Jen se mu snažil nahlodat mysl, aby jej pustil. Aby se stal něčím, co dávno zavrhl. Ale to neudělá. Nikdy. Život bez cíle je jako šíp střelen do mraků. Potěší jen zrak, ale ostatní smysly zůstanou nenasyceny.

,,Bojíš se, viď? Když tu není ta dotěrná děva, hned se z tebe stává slaboch. Neměl bys v ní hledat vzor, jen tě svádí z cesty. Copak všem těm žvástům o snech a říších věříš? Jsi snad stále ten naivní ufňukánek, co s nadšením hltal jakoukoli blbost, kterou někdo vypustil z úst?! Sakra, Michaeli! Vzpamatuj se! Jen tě tahá za nos!"

Možná má přece jen pravdu. To se sny, všechny ty bláboly okolo... jak by to mohla být pravda? Vždyť to popírá veškeré zákony fyziky a pravidla vesmíru... Ano, sice na jiné vesmíry věřil, ale nikdy ne na to, že by mohly být zprostředkovávány sny obyčejných lidí. Asi jsem jí jen chtěl uvěřit, pomyslel si.

,,Přesně tak, spytuj svědomí."

,,Míšo, nesmíš se poddat hlubokým tužbám," ozvalo se z oblohy. Poznal ji, nemusel mít ani na hádání možnosti.

Přece jen není sám. Ve snech nikdy nejsem sám. Usmál se. Jen ho manipuluje, aby se jej znovu zmocnil. Pak se podíval na nohu, která trčela z bahna už jen minimální částí. Posunul se na okraj kamene a vzhlédl k obloze.

,,Opovaž se!" zahřměl hlas jeho podvědomí a zvedl vítr, jenž rozvířil listí kolem něj. To vytvořilo kouzelnou podívanou - pestré listy barvy duhy poletovaly kolem s elegancí tanečnic, tiše šustily v rytmu polky. Michael to s obdivem sledoval, nemohl z té krásy odtrhnout zrak.

,,Vrať se zpátky," řekla Mája jakoby mateřsky milým tónem, jako když matka budí dítko na první den školy. ,,Míšo, musíš se probudit. A nezajímá mě, že nemůžeš."

,,Z čeho máš skutečně strach, Michaeli? Bojíš se, že budeš sám? Se mnou nikdy nebudeš. Jen mě nech ti poradit," lákal jej druhý Michael. Vítr ustal a v okolí bylo naprosté ticho. Jediným zvukem bylo nepravidelné ťukání. Tři... dva... tři...

Nikdy nebude sám? Pár přátel vždycky měl, ačkoli oni jej za přítele moc nepovažovali. Jediný člověk, se kterým se stýkal častěji než s babičkou, byla Valérie. A teď tajemná orientální tmavovláska, která mu převrací realitu vzhůru nohama.

V době, kdy se plně zapojoval do sociálního života, měl přátel spoustu. Některé drzé, jiné střídmé, široké i tenké, chytré i... ne zrovna nejchytřejší. Když vycházel výšku, většina z nich se mu natolik odcizila, že je od té doby nekontaktoval. Navíc se mu jejich počínání zhnusilo a dále se lidem podobného typu vyhýbal.

Na pracovním úřadě se pak seznámil s Valérií. Nebylo to seznámení jako z romantického filmu, ačkoli si na ni tehdy dělal zálusk. Ale i ta si nyní myslí, že je blázen. Jediná osoba, která s ním zůstala, je dívka pojmenovaná po majonéze. Ta, která čeká, až se probudí...

Závisí na něm tolik. Pokud má Mája ve všem pravdu a on je pojítkem mezi jejím snem a tím jeho, nesmí ji zklamat. Už jen proto, že se cítí povinnen svou práci udělat naprosto dokonale. Nebo zkrátka proto, aby na něj byl konečně někdo pyšný.

Přikývl. Musí udělat, co je třeba.

Sklopil pohled na své nohy. Naštěstí se uvězněná noha dále nebořila, to však nepovažoval za šťastnou náhodu, nýbrž práci Michaela z podvědomí. Přesto se ji nesnažil vytáhnout - ba naopak, posadil se na úplný okraj kamene a ponořil do bathna i druhou nohu.

,,Co to děláš?! Máš s tím bojovat, hlupáku!" zapištěl rozzuřeně hlas v jeho hlavě. Michael se zhoupl z kamene celým tělem a vzhlédl znovu k obloze, kam vzdorně ukázal prostředníček.

,,Obyčejný blázen," utrousila si dívka se zadržovaným smíchem. Jen tak tak se uhlídala, aby se nerozesmála na celé kolo, to poznal. Ačkoli se znali sotva dva dny, dokázal v ní číst jako v knize.

Bláto kolem něj obepínalo dokonale jakýkoli záhyb jeho těla. Blankytná košile tak připomínala spíše vrchní kouli sněhuláka, kterou někdo narychlo vyválel v kaluži, aby jí dodal jinou barvu. Knoflíky, jež už předtím nebyly zrovna nejčistší, vypadaly jako masové kuličky ve vývaru. Ale ničemu z toho pozornost nevěnoval.

,,Jednou mě budeš prosit na kolenou, abych se vrátil!" Hlas zněl stále zoufaleji, jakoby ztrácel veškerou trpělivost. A ačkoli ovládal vítr skutečně mistrně, mladíka v blátě už uchvátit nedokázal.

Byl v bahně po krk a propadal se stále hlouběji. Jakmile se mu uvěznily i ruce, zmocnila se ho chvilková panika, ale své přesvědčení zradit nehodlal. Navíc už nebylo cesty zpět.

Mokrá smrdutá hlína se mu dostala mezi jemné chloupky vousů, které si tak pečlivě zastřihl. Odtud poté pokračovala přes oválovité líce až k ústům, jež nechal mladík zavřené, aby se mu dovnitř nic nedostalo.

Nemohl dýchat. Znovu. Bylo to podobné jako tonutí pod ledem.

Naposledy se rozhlédl kolem sebe. Stromy vypadaly naprosto obyčejně, žádné šupiny. Listy pomalu ztrácely svou pestrost a stávaly se běžnými, jaké znával z lesů. Noční můra končí.

A nakonec se do bahna ponořil úplně. Zbyla po něm jen špinavá papuč, kterou zanechal na kameni jako upomínku na to, co je správné a potřeba obětovat pro přátele a realitu.