,,Opravdu nemám jít s tebou?" zeptala se jej snad po sté, když znovu minul pevný bod kroužení, který si udala vedle kávovaru, aby mohla počítat, kolikrát už stihl pokoj obejít. Napnula se v loktech, jakmile se dlaněmi opřela o skleněný stůl za ní, až se jí kůže ke sklu přilepila a zamlasklo to.

Naštěstí jí Michael nevěnoval moc pozornosti, jinak by si jistě vysloužila další pokárání. Mladík mezitím máchal rukama jen tak bez nějakého významu, ale nedařilo se mu uklidnit. V hlavě si přehrával poslední dva sny, jimiž si prošel. Kterých se obával a strachoval se, jestli se nebudou opakovat.

,,Vrací se?" zašeptal k dívce u stolu přes rameno, když se konečně zastavil. Dostoupl na paty a spojil ruce za zády, přesto cítil nutkání se dát opět do pohybu, aby nemusel nad ničím přemýšlet.

Mája přikývla. Nemusel ani dohlédnout na její obličej a tušil, že se na něj znovu dívá jako na terč lítosti. Jako na někoho, kdo sotva pochopil malou násobilku. ,,Doprovodím tě tam. Ale své podvědomí budeš muset zvládnout sám. Já budu jen taková pojistka, aby ses mi probudil," rozhodla nakonec a zhoupla se z pat na špičky.

,,A když ho nezvládnu? Když se neprobudím?" zajímal se vyděšený Michael, pohledem stále na výhled z okna na rušné náměstí. Dívka váhala s odpovědí déle, než by rád. Měl dost času na to, aby si to znovu promyslel.

Nebylo moc nad čím přemýšlet. Všechny myšlenky mimo sny se rozplývaly v miliardy střípků, které samy o sobě postrádaly smysl. Kdykoli se pokusil zamyslet nad životem, jaký žil před tím, než mu jej změnily ty prokleté kukačky, vždy se mu vybavila jen stařičká Mája s vakem. Vše ostatní jakoby ztratilo svou důležitost. Jako kdyby všechny ostatní vzpomínky vybledly.

Zůstaly mu jen děsivé sny a ostatní iluze reality, které si pohrávají s jeho mozkem. Dřív by ani nevěřil, že něco takového jako bezesní může tolik ohrozit životy všech. Že vůbec existují jiní spáči, kteří sní, aby lidé v jejich snech mohli žít.

,,Beru s sebou tu nažloutlou pochutinu," zavtipkovala dívka chabě, skoro bez špetku humoru. Michael nit myšlenek neztratil, což jej vlastně i mrzelo. Nechtěl na nic myslet. Myšlení oddaluje spánek. Spánek zabíjí.

,,Majonéza došla. A myslel jsem, že do snů si nic brát nemůžeš," upozornil ji mladík a konečně se na ni i otočil. Podívat se na ni však nedokázal.

Uhýbal pohledem ke stěnám, k hodinám na nich a nakonec i k několik let rozbitému kávovaru, kdysi možná červeného nátěru. Tiše si v hlavě opakoval své noční můry, které by mu pomohly se probudit. Ale problémem bylo, že nikdy na žádnou nenarazil. Nikdy noční můru neměl. Až do posledních dnů.

,,Jsme Majitelé těch kukaček, Míšo. Máme nějaké ústupky, co se spánku týče," špitla tmavovláska a odlepila dlaně ze stolu. Michael si nemohl nevšimnout, jak podivně nohy stolu zavrzaly, ale nechal to být. Dívka mezitím odtančila ke skříni, na níž byly kukačky odložené.

Mladík se kousl špičákem do spodního rtu a došel za ní, aby jí pomohl sundat hodiny. Jakmile je držel pevně v rukou, potěžkal je. Byly těžší, než si pamatoval. A pak mu hlavou probleska další myšlenka. ,,Proč jsme Majitelé zrovna my dva?"

,,Jsme obyčejní," řekla jen a kukačky si od něj převzala. Michael se na víc nevyptával, jistě by mu nic nevyzradila. Když se zeptal posledně, odmítla ho s tím, že není dostatečně zralý. Pak se ho zeptala, jestli má rád tvarůžky. A dál se mu ten rozhovor znovu ztrácel za neprostupnou mlhu.

Pak už nikdo z nich nepromluvil. Oba věděli, co je třeba udělat. A že pokud se to má Michael naučit včas, neměli by se zbytečně zdržovat malichernostmi, jakým je třeba normální život. Nikdy mít normální život nebudu, pomyslel si.

Posadili se na pohovku - mladík jako první, Mája až po něm, přičemž si jednou rukou stále přidržovala sukni od šatů, které jí Michael na trhu koupil. Pečlivě si po usazení vyhladila všechny zohyby a nedokonalosti, dokud nebyla látka stejně hladká a čistá jako kůže na její tváři. Dokud se nestaly součástí dokonalosti křivek jejího těla.

,,Pojďme změnit realitu," zašeptal Michael těsně před tím, než zavřel oči. Dívka vedle něj ho opatrně chytla za ruku a položila si do klína kukačky. Mladíkovi se potily ruce neskutečně rychle, ale i tak nepustila. Nemohla.

,,Zklidni hormon, hrdino," odpověděla mu s náznakem ironie. ,,Je to jen cesta do tvého podvědomí. Pokud chceš pochopit své sny, musíš prvně pochopit sám sebe." Pak zavřela oči také a opřela se o opěradlo za ní, které bylo na její výšku úplně ideální. To Michael musel hlavu zaklonit.

,,Dobrou noc, Májo." Cítil, jak jeho ruku stiskla.

,,Popřála bych ti hezké sny, ale mohla bych lhát," špitla dívka roztřeseným hlasem. Michael jí chtěl ještě odpovědět nějakou peprnou poznámkou, ale pomalu se jej začala zmocňovat únava. Znovu mu chablo celé tělo, zpomaloval se dech, temnota se stávala nekonečnou propastí, skrze níž se musel vydat.

Znovu se propadal do tmy. Do černých bezedných příkopů, které pohlcovaly veškeré světlo. Nedokázal si dohlédnout na vlastní prsty, dokonce ani na špičku svého nosu.

Přesto však nějak tušil, že není sám. Přesto cítil, jak mu ruku svírá jiná, která nepatří jemu. A věděl, že je to ona. Že bez ní by neměl tu odvahu se sem vrátit a ponořit se tak do podvědomí, jež se stalo jeho jedinou noční můrou.

,,Slyším tě propadat šílenství, Michaeli," ozvalo se v nekonečnu. Mladík otevřel ústa a naprázdno zase vydechl, když mu okolní vzduch vzal slova i křik od úst. I když věděl, že jeho jedinou společnicí je bývalá Majitelka, něco v něm mu napovídalo, že to neřekla ona. ,,Nemá smysl proti ní bojovat, spáči. Najdu si tě. I kdyby ses neměl už nikdy probudit."

Ta slova jej děsila. Nechápal, nevěděl, netušil... to je moc ne na jednoho zmateného člověka, který nemá tušení, kde je. Je tohle mé podvědomí?

Dívka sevřela jeho dlaň pevněji. Klouby jeho prstů dřely o sebe, pálily jako v ohni zaživa pečené. Ani se neopovažoval odhadnout, kde se v ní ta náhlá síla vzala. Již tak měl dost starostí s tím, že pád nekončí. Propadá se snad do úplného konce nekonečna, nebo nekonečna konce svého podvědomí?

,,Přivedl sis hosta, Michaeli? Bude ti dělat společnost žena, můj drahý příteli? Necháš ji, aby s tebou procházela tvými vzpomínkami?" pokračoval hlas zpěvně. Každý tón se ozýval kolem obou padajících, každá hláska zněla v prostoru čtyřikrát, než se i ona v temnotě ztratila. ,,Chce to trochu soukromí, nemyslíš?"

,,Míšo?!" vykřikla dívka. Mladík se snažil odhadnout, odkud zakřičela, ale problém byl ten, že ji najít nedokázal. Že ji jen sotva slyšel. A když se prostorem rozlehl křik vysoké frekvence, jejž jí připisoval, i on se ztrácel, dokud nedozněl úplně.

Pokusil se její ruku stisknout, ale pocítil jen, jak se mu nehty zarývají do dlaně. Je pryč... Nemohl tomu uvěřit. Ještě před chvílí by přísahal, že tu byla. Že tak úzkostlivě tiskla jeho ruku, až se mu odkrvovala.

Chtěl zakřičet. Volat její jím vybrané jméno, dokud se zase neobjeví a nepomůže mu se vyrovnat se samotou. Nenáviděl samotu. Nikdy neměl rád ani tmu. A ten příšerný pocit, kdy se propadá dolů a dolů. A ten pád skončí jen prudkým probuzením...

,,Není to lepší? Co, Michaeli? Nepřišel snad konečně čas, abych se zmocnil tvých krásných snů a pomohl ti je sestavit do lepší skládanky? Co takhle něco dobrodružného? Lara Croft, vždyť tu ty máš rád. A až skončím, dáme si něco jiného. Třeba nějakou zábavnou přestřelku. Z první osoby. Co ty na to?"

Tentokrát mu hlas zněl v hlavě, nahlodával mozek a stával se součástí jeho hlasivek. Přistihl se dokonce, že otvíral ústa ke slovu, kdykoli hlas promluvil. Jestli to tak bylo, nebyl hlas vlastně...

,,Ty se nepoznáváš, Michaeli?" Znovu. Ano, poznal se. Ale doufal, že je zazděný hluboko v jeho podvědomí. ,,Když už se vydáš sám sebe poznat, měl bys započítat jak svoje dobré stránky, tak i ty špatné. A taky mě."

V hlavě mu smích rozezvučel vnitřní stěny lebky. Zoufale se chtěl chytit za hlavu, aby to skončilo, ale nedokázal se pohnout. Nemohl se dokonce ani nadechnout. Ale nepadal. Čehož si do té doby nevšiml.

,,Nenávidím tě. Bylo nám spolu tak dobře, tak proč jsi mě zazdil? Křičel jsem, víš? Proklínal tě..."

Tuze mu chtěl odpovědět. Oplatit mu vše, čím si musel projít, když si nechal poplést hlavu. Ale nemohl.

Bylo to jeho podvědomí, on s ním však nezmohl nic. Vzalo mu vše. Vzalo mu hlas. Dech. Svobodu. I ji.

Májo... probuď mě. Prosím...

Z oka mu skápla slaná slza. Prodrala si cestu skrze vrásky zkušeností i jizvy hanby až ke koutku úst, kde se usadila. Polkl ji. Byla slanější než sůl, ale podobně suchá jako ta nejsušší poušť. Tak takhle chutná zoufalost...

Probuzení nepřicházelo. Ačkoli se snažil vše z hlavy vyprostit, nic platné. Byl v pasti. Ve své pasti.

,,Užijeme si mnoho zábavy..." zasmál se Michael z jeho podvědomí a svět kolem něj opět získával na barvách a tvarech.

Zdravím!

Těch pár trpělivých duší obdivuju, že se dostaly až sem, kde se konečně k něčemu schyluje. Popravdě... tohle jsem předem neplánovala, ale nakonec se mi nápad s podvědomím přece jen zalíbil :)

Co na Michaelovo podvědomí říkáte vy?