,,Připrav se, asi to poprvé nebude nic příjemného," zašeptal jí do ucha, když se k ní nahnul. Dívka Mája, jak ji pojmenoval po jejich sblížení skrze majonézu, se ošila, jakmile ucítila na lalůčku jeho dech páchnoucí po zralých tvarůžcích. Nervózně se usmála a rozhlédla se kolem sebe.

,,A jsou ta pouta opravdu nutná?" zeptala se, načež rychle a prudce zaškubala zápěstími, aby se řetízků zbavila. Přitom sledovala své ruce, které byly ověnčené různými kroužky a ocelovými pásky, které ještě nikdy za svůj dlouhý život neviděla. Dal jí je Michael, když procházeli kolem nespočtu stánků s podobnými skvosty.

Mladík ji vzal za ruku a ukázal na řetízky. ,,Říká se jim náramky. Je to taková ozdoba a nepříjemnost, když se snažíš navléct si na sebe svetr, ale ženy to mají rády. Myslel jsem, že by se ti mohly líbit, když už se tu se mnou zdržíš," vysvětlil Michael s pobaveným úšklebkem a utáhl jí popruh kolem pasu, jehož konec připevnil k řetízku malým háčkem.

,,Bude to bolet?" zajímala se znovu. Tuto otázku mu položila snad tolikrát, že ho přestalo bavit mu na ni odpovídat. Cestou na hodové slavnosti jí vysvětloval, co se bude na jaké atrakci dít, jak dlouho si co užije a co se stane s jejím žaludkem po jejím podstoupení. Nebrblala, dokud neviděla velký řetízkový kolotoč. Při prvním dojmu nadšeně vyjekla, ale jakmile zjistila, že se tam chystají, její radost v ten ráz opadla.

,,Bude ti jen na zvracení. Ucítíš žaludek až v krku, jak se ti snaží dostat ven," zavtipkoval mladík se silnou dávkou sarkasmu, s jakou matka upozorňuje děti na hloupé otázky. Jemu samotnému se vybavila první jízda. Nic dvakrát příjemného to nebylo, ale chtěl jí to ukázat. Dříve, než odejde...

,,Míšo... mám strach," vypískla tmavovláska a pevně se chytla úchytů na sedačce s takovou silou, že jí zbělaly klouby na rukou. Sevřela oční víčka k sobě a skousla si spodní ret na místě drobné jizvy. Přitom ale natočila hlavu vedle sebe, kde si byla jistá, že stojí nový majitel.

,,Budu tě sledovat. Chtěla jsi přece poznat naši kulturu, ne snad?" Jakmile zdráhavě přikývla, pokračoval už mileji, skoro až mateřsky. ,,Nic se ti nestane, slibuju. Jakmile jízda skončí, vrátíme se na tržiště a já ti koupím celou sklenici majonézy. Jestli chceš, přidám i krabičku tvarůžků."

,,Platí," zavrčela skrze zaťaté zuby a zašklebila se na něj přesně tak, aby vypadala jako třináctiletá dívčina po plastické operaci obličejové části. Toho chtěla také dosáhnout, aby se cítil provinile, až se ona bude otáčet a poddávat se silám dostředivé a odstředivé síle, a on to bude jen sledovat zezdola jako zbabělec.

Michael nic nezdržoval a ustoupil do bezpečné vzdálenosti, odkud si byl jistý, že dobře uslyší i její nadávky na jeho účet. Mezitím se kolotoč začal otáčet kolem osy a bral jediného cestujícího s sebou po kruhové dráze jen pár kroků od nejbližšího jehličnatého stromu.

Mladík jen s pobavením kýval hlavou pokaždé, když mu dívka prosvištěla nad hlavou. Sem tam skutečně i pochytil nové orientální nadávky - cosi jako takjakojakotak a obyčejný hlupák z temných brusinek. Když zrovna nepištěla, tvořila dokonce celé jednoduché věty.

,,Milost, milost!" vyjekla Mája při poslední otáčce a křečovitě škubala nohama jako dítko na zubařském křesle. Po těchto slovech jízda ustala a Michael se k ní vrátil.

,,Už je konec, Sýrečku," zasmál se a pomohl jí na nohy. Dívka se stále přiopile motala a tak jeho pomoc ráda přijala. Obtočila paži kolem jeho ramen a vrtkavě se postavila. ,,Nemusíš mít strach, vidíš? Jen se to točilo..."

,,A točilo a točilo a točilo..." zamumlala tmavovláska, když se chytla za hlavu, aby točení zastavila. V krku měla neskutečné sucho a měla pocit, že jí tam uvízl kaktus. Kdyby ji mladík nepodpíral, nejspíš by sebou sekla na zem. ,,To je odplata za majonézu?"

Michael se tiše zasmál. ,,Klidně si to mysli. Jen jsem ti chtěl ukázat... jiný úhel pohledu na svět."

,,Úhel tři sta šedesát? Proti otočkám nic nemám, ale tenhle koloskoč mi dokázal... zamotat hlavu," vypískla vysokým hláskem a tiše zamručela, když jí Míša nasadil klobouk a zarazil ho až k nosu. Upravila si onu pokrývku hlavy a podívala se na něj bez toho, aby zvedla bradu. ,,A bude za to zmrzlá smetana?"

,,Ano. Ano, dostaneš ji," odpověděl s tichým brbláním a, i přes to, že se stále ohlížela za rameno, ji odvedl zpět na rušné náměstí. Po cestě na chodníku společně ušlapávali již nahnědlý sníh, který už započal fázi tání. Dívka sledovala své nohy v o tolik větších holínkách, jež jí Michael půjčil.

Špinavý sníh čvachtal pod podrážkami obou podivínů, jakmile dostoupli na každý menší kopeček. Nadšená tmavovláska už konečně získala rovnováhu a chopila se vlastních sil, proto mohla poskakovat před mladíkem a cákat vodu na něj. Ten si sem tam zamručel pár nehezkých slov, ale jinak se na ni zlobit nedokázal. Byla jako malé dítě natěšené na svou první cestu do školy. A snad ji to omrzí stejně rychle, problesklo mu hlavou.

Jelikož hledali stánek se zmrzlinou už dlouho, Michael ji občas zkusil přesvědčit o tom, že se dá jíst i ta, po které skáče. Když se však sehla, aby ochutnala, rychle ji škubnutím za kabát zase narovnal a rezignovaně zavrtěl s povzdechem hlavou.

,,Neříkej, že u vás sněží zmrzlina. A máte taky mlhu ze cukrové vaty? Nebo limonádový déšť?" zajímal se odměřeně, když se mu ticho mezi nimi přestalo líbit. Dívka k němu zvedla ten dětsky zmatený pohled, kterým ho vždy usvědčila v tom, kdo má tady navrch.

,,Ne všechny světy jsou zidealizované. Možná by to bylo možné ve snu malého dítěte, ale když se na to podíváme ve snech našich... pak asi ne," odpověděla skoro pohotově, ale jakmile si všimla jeho výrazu, pokračovala. ,,Všichni máme sny, Míšo. Ale my se nemůžeme dostat do snů jiných, k tomu kukačky neslouží. Jsou jen prostředkem toho, aby ses ve spánku lépe soustředil. A abys tak mohl používat naplno své tělo a myšlení, stejně jako kdybys byl při plném vědomí. Ne, světy jsou naše sny. Sny obyčejných lidí, kteří to myslí dobře. Víš... tvůj svět je..." Odmlčela se. Nepotřebovala nic dále vysvětlovat.

,,Když je tohle vše tvoje představa, proč si tu zmrzlinu nevysníš?" zeptal se, jakmile mu došel význam jejích slov. Tmavovláska se zastavila a otočila se na patě podobně jako modelka na molu. Až na to, že ona narozdíl od nich svůj půvab má, pomyslel si při pohledu na ni.

Mája mu svým chováním připomněla jeho profesorku ze společenských věd, když se mu snažila vysvětlit rozdíl mezi monarchií a diktaturou. Dokonce i podobně nakrčila spodní ret a nakrčila svůj drobný bambulkovitý nos. ,,Protože to nemůžu. Copak ty můžeš ovládat, o čem se ti zdá?"

,,Ne," přiznal poraženě. Měla pravdu. A to mu srazilo sebevědomí o úroveň níž. ,,Měl jsem... sen. To bylo prvně, kdy jsi na mě promluvila. Probudil jsem se v lese se stromy, které měly šupiny. Jejich listy vypadaly jako skvrny po malířským pultem..."

,,Takže se ti tam líbilo?" vypískla nadšeně a zářivě se zazubila od ucha k uchu. Ačkoli byly její rty roztažené co nejširšeji, neměla na tváři ani jedinou vrásku. Vypadala přinejmenším děsivě, ale přitom měla svůj orientální půvab a krásu, kterou nelze přiřadit k ničemu a nikomu jinému.

Její úsměvem téměř zhypnotizovaný společník otevřel ústa dokořán ke slovu, ovšem nic z něj prve nevyšlo. Stačil jen nepřítomně zavrtět hlavou pro nesouhlas. Když se dívka usmívat přestala, odvážil se promluvit. ,,Obklopila mě temnota... nemohl jsem nic dělat. To nejsou takové ty hezké sny, kdy mám zmrzlinářský stánek a ve stáji jednorožce."

,,Myslela jsem si to. Sny jsou vlastně příběhy ovlivňované vzpomínkami v našem podvědomí. Majitelé jsou jen jakýmisi... prostředníky mezi realitami," vysvětlila trpělivě a na moment se zamyslela, když se snažila přijít na trefné přirovnání v praktice. Potom ji to napadlo. ,,Je to jako počítačová hra. Hraješ za postavu, ale ne za prostředí."

,,Ale existují hry, kde můžeš prostředí vytvářet. A vůbec... odkud to znáš?" podivil se. Tohle stvoření neznalo ani kolotoč, jak mohla vědět o něčem takovém jako počítačových hrách? Zkrátka mu to nesedělo.

,,Spal jsi dlouho a ta malá krabička hlásila, že chce mou pozornost," vymluvila se. Její oči se maximálně zvětšily, když se ho snažila přesvědčit o nevině své zvědavosti. Mladík to však dále neřešil. Kdysi by to možná považoval za prohřešek, kdyby mu někdo sáhl na jeho tamagotchi. Poslední dobou se ovšem snaží chovat jako normální dospělý a navíc - ona je teď o mnoho zajímavější než virtuální zvířátko.

,,To je jedno, jak jsi k tomu přišla. Teď mi jen vysvětli jednu věc. Co to bylo?" Když spatřil, jak zmateně nahnula hlavu na stranu, dodal: ,,T-to v mém snu. Ty šupinaté stromy."

Přikývla, že pochopila, ale hned poté se tiše zasmála zvonivým smíchem. ,,Víš, proč člověk medituje? Chce se dostat do svého podvědomí, cestuje do středu sebe sama. To je něco podobného," řekla tak jistě, jako by to byla samozřejmost. ,,Ty stromy... jaké jsi měl pocity, když jsi je viděl?"

Michael se zarazil a nepatrně sebou otřásl. Nechtěl se vracet k té vzpomínce. Ale jí by lhát neměl. ,,Byly velkolepé. A nádherné. Jako čáry na malířském plátně. Ale pak se začaly pohybovat. Shlukovaly se kolem mě a začal mě zžírat pocit nového strachu. Bál jsem se."

,,To byla kůra tvého podvědomí, Míšo. To byl strach z toho, že se neprobudíš. Ale tréninkem se to-" Nestačila svou myšlenku dokončit, protože ji mladík rychle přerušil.

,,Nechci tam znovu! Propadal jsem se do temnoty, mrzl, hořel... umíral jsem několika způsoby. Nechci to podstoupit." Rázně dupl, aby dodal svým slovům na významu.

Dívka ho opatrně vzala za ruce jako matka, která se snaží vysvětlit svému synkovi, že pod postelí není bubák. ,,To byla Temnota, Michaeli. Žrout snů. Tobě by se možná líbilo, kdyby lidé nesnili. Ale dokážeš si představit ten dopad na všechny reality? Nebudeme snít, nebudou sny. Nebudou sny, nebudou světy. Nebudou světy..."

Schválně se odmlčela, tím mu dala čas na to, aby se nad tím zamyslel sám. Michael to konečně pochopil.

,,Nebudeme ani my," dokončil za ni s hrůzou v hlase, která mu vyhnala tóniku až k tenoru. Pomalu spustil ruce zase podél těla a přidal do kroku.

,,Počkej!" vykřikla Mája. ,,Kam to jdeš?!"

Michael se na ni otočil a sebevědomě odpověděl. Ani nečekal, že někdy něco takového řekne. ,,Musím co nejrychleji usnout."

Zdravím!
Po nějakých X měsících se mi podařilo z hlavy vydolovat slova, která mají větovou návaznost. Dlouho jsem musela přemýšlet nad úvodem, ale nakonec jsem se rozhodla pro zábavu pro Máju. Ona ta představa se zdála být i zábavná, alespoň původně :)

Ale dost blábolů mimo. Konečně se to někam žene a - ačkoli jsem to napsala asi víckrát - tato kapitola má snad nejvíc náznaků. Všimnete si, jakých?

Jinak jsem moc ráda za vás, kteří s mým šnečím tempem vydržíte a pomáháte mi se posunout dál. Tleskám vám :)