Bezduše kroužil po místnosti a luskal si prsty, aby udržel rytmus. Žádný z tanců však také neseděl do počítání. Ať zkoušel třítaktový valčík nebo nebo jinak zkonstruovaný pochod, musel buď jeden krok natáhnout, nebo jej přeskočit. Z tohoto důvodu se zastavil a pohlédl na hodiny.

Valérie je neviděla. Možná si jich nevšimla. Nebo je ignorovala záměrně. Jen nemohl pochopit, proč by mu lhala. Proč, ale prvé jestli. Pokud je opravdu neviděla a neslyšela, možná pomalu přichází o rozum. Přeci jen je dostal od stařenky na ulici, která - na pokraji smrti - náhle zmizela. Již to bylo nanejmíň podivné a je dosti možné, že to byl pouze výplod jeho fantazie. Ale přes tohle všechno je slyšel. Viděl. Cítil vůni starého oleje.

Znovu zívl a zakryl si ústa dlaní. Oči se mu samy zavíraly a svět okolo něj se točil jako na zvonkohře. Musel se usadit zpět do křesla, aby ho síla gravitace, která nad ním pomalu, ale jistě získávala převahu, neskolila. Obě paže položil na opěradla a uvolnil i tlak v nohou, když si je opřel o stůl.

Teprve nyní k němu docházely následky únavy. Myšlení bylo sice již tak dosti pomalé a nelogické, ale přesto zvládal souvisle přemýšlet nad jedním nebo dvěma tématy. Teď nedokázal v hlavě udržet ani tu vzpomínku na umírající paní... ale rytmus hodin jakoby se mu vryl do paměti jako cejch. A ačkoli se ručičky nepohnuly ani o píď, stále tikaly. Jako voda kapající ze střech při vydatném dešti. Jako nepravidelný klapot bot při jeho chůzi...

Žádnou podobnost tomu však nepřivlastňoval. Ačkoli byla zjevná, připadalo mu to hloupé - možná až z nějakého vědecko-fantastického filmu, ve kterém se malý neviditelný skřítek strojí za staré hodiny a snaží se dohnat vlastníka tohoto skvostu k šílenství. Ale byl opravdu jejich vlastníkem? Pouze je převzal od té stařenky... Ale nějak věděl, že patří jemu. Skoro jakoby měly na tom tmavém třešňovém dřevě vyryto jeho jméno. A každým dalším úderem ho v jeho tvrzení upevňovaly...

Tik tak... tik tak... tik tak...

Jeden úder, jeden další krok. Cítil se stále malátněji a unaveněji. Občas i zavřel oči na několik krátkých momentů, kdy se v černém plášti temnoty míhaly drobná světla pouličních lamp. Sem tam se stačil podívat ven, ale i slunce se chystalo ke spánku a mizelo za střechami panelových domů naproti jeho bytu.

Spánek nedokázal dále odkládat. Znavené paže nechal na opěradle, prsty volné a nehybné. Nohy svěsil z křesla a opřel se dozadu, aby měl pohodlnější polohu. Nechtělo se mu vstávat, proto zůstal sedět s úsměvem na rtech a neustálým opakováním rytmu. Tři... dva... tři...

A usnul.

Přestože se jeho vědomí ponořilo do tvrdého spánku během několika málo sekund, nepřipadal si jako duchem jinde. Propadal se do tmy, ale ihned na to otevřel oči. A nestačil se divit.

Malá, rovnoměrně do čtverce navržená místnost jeho obývacího pokoje zmizela. Najednou neměl okolo sebe nic, co poznával; jeho oblíbené okno s výhledem na rušné náměstí, starý kávovar, který dostal jako dárek při nástupu do práce od Valerie, dokonce ani to pohodlné prosezené křeslo, na němž usnul. Všechno to bylo pryč. Jen jedna věc tam zůstala. Ty zatracené, prokleté kukačky.

A tikaly. Nezastavili se na jediný okamžik. Přestože se jejich ručičky nepohnuly ani o píď...

Nohama zašoupal v zemi. Teprve nyní si začal všímat toho, kde se objevil. Podlahu nenahmatal, ačkoli se sebevíc snažil. Zul si modré chlupaté bačkory a zahrabal v mokré hlíně palcem levé nohy. Ošil se, jakmile narazil na slizkého plže, který se v nakyslé půdě skrýval. Ihned si bačkoru nazul a klekl si na jeden z kamenů.

Byl v listnatém lese, který si jen těžko vybavoval. Jak se opět zvedl na nohy a couval ven po krátkých krocích, drobné suché větvičky se pod váhou jeho těla ohýbaly a praskaly jako prskavky na Nový rok. Zhnědlé listy z minulého podzimu se vpíjeli do půdy, ty žlutější je překrývaly a dodávaly krajině nadpřirozený vzhled.

Sem tam si mohl všimnout i listů podivných barev; od sytě červené jako karneol, až po liliově a ametystově fialovou. Však barvy nebyly jedinou podivností, kterou tyto listy měly. I tvary byly něčím zvláštní. Tak jako u obyčejných se žilnatina sbíhala do kopinatých či lalokovitých tvarů, tyto měly nepravidelný tvar, jako kdyby byly jen fleky na půdě. Bez žilnatiny, bez řapíku. Pouze duhově zbarvené listové čepele.

Dlouze na ně upíral pohled bez možnosti jediného pohybu, dokonce ani mžiknutí oka. Nechtěl uhnout a přijít tak o něco, čeho by si nebyl povšimnul. Čím déle se na 'listy' díval, tím zvláštnější, ale zároveň přirozenější mu připadaly. Pomalu zacouval o kus dále, kde zády narazil do stromu, jehož kmen byl také pokrytý něčím slizským a lepkavým, podobně jako smůla.

Bleskurychle se otočil ke kmenu čelem a nestačil se divit. Kmen byl nejen pokryt namodralým probleskujícím slizem, ale také ani nevypadal jako obyčejné kmeny stromů. Celý viditelný povrch tvořily lesklé duhové šupiny - podobné, jaké mají i ryby. Byl se i vsadil, že se prohýbaly směrem k němu. A nejen to, pohybovaly se.

To už na něj bylo příliš. Vyjekl a zacouval rychleji než předtím. To však narazil na kořeny - alespoň doufal, že to tak bylo - a nedokázal udržet rovnováhu, což jej donutilo k tvrdému pádu na záda. Jakmile sebou šlehl na zem, necítil nic. Žádnou bolest. Jen slizko okolo něj a neskutečnou zmatenost. A šupinaté stromy se seskupily okolo něj jako smečka zvědavých vlčat.

Opřel se o lokty a chtěl po rakovsku couval dále, utéct před bizardními stromy a jejich umělecky vyhlížejícími listy, narazil však na další z nich a strnul v pohybu. Nemohl nikam uniknout, byl v pasti. A podivnější past si ani nedokázal představit...

Zvedl hlavu k obloze, která nabrala zeleného odstínu, jakým se těší vltavín. Vltavíny prší z nebe... Slunce samotné měnilo barvy jako ta barevná světla na diskotékách. Když však začalo měnit i svůj tvar, usoudil, že jen blouzní.

Tohle rozhodně nebylo skutečné. Nic z toho. Určitě spal. Jistě. Pamatoval si, že usnul. Ale vůně i ostatní vjemy byly tak skutečné, jako by to byla realita. A ty stromy... děsily ho. Strach byl nyní jeho nejsilnějším pocitem.

Stromy se k němu stále přibližovaly, zem se třásla pod jejich váhou. Již se ani neodvažoval pohlédnout na některý z nich, proto skryl hlavu mezi lokty a zakryl si uši, aby neslyšel to příšerné tikání. Zdálo se být mnohem hlasitější než obvykle, jako kdyby byl celý svět jen obřím reproduktorem. A stromy šly přesně v rytmu. Tři... dva... tři...

Možná ztrácím rozum, pomyslel si. Hlavou se mu vířily nejrůznější představy - jedna podivnější než ta předchozí. Třeba si stromy chtějí jen... promluvit. To by ani nepřekvapilo, kdyby ano. Pokud dokáží chodit, proč by rovnou plynule nešprechtily německy? Nebo česky. Vrcholem všeho by bylo, kdyby se na něj usmály a zamávaly na pozdrav.

,,Pomozte mi..." zašeptal Michael tak tiše, že by to sotva slyšel i někdo, kdo by stál těsně u něj. A stromy se zastavily. Jako na povel.

Konečně se odvážil zvednout zrak. A neviděl nic. Ani podivné stromy s jejich uměleckými listy, ani vltavínovou oblohu. Byl sám ve tmě, jeho jediným společníkem byly kukačky a jejich neustávající tikání. Toužil natáhnout ruce a vzít je do rukou, prásknout s nimi o zem. Zničit je. A nikdy - nikdy - se na ně nepodívat. Ale nedokázal se pohnout. Ať poroučel rukám cokoliv, nic se nedělo.

,,Majiteli?" zašeptal vysoký hlas. Jeho přeskakavý tón by Michael přirovnal k hasičské siréně, ale přesto na něm bylo něco, co jej zesladčovalo. Jako chili v čokoládě.

Přestože chtěl odpovědět, nebo se jen zeptat, jestli se ptal hlas jeho, nedokázal ani pohnout rty ke slovu. Celé jeho svalstvo ochablo, mohl jen koulit oči a sledovat hodiny. A poslouchat...

,,Vím, že mne slyšíš, Michaeli. Tak se probuď!" Konečně rozumná slova. Chtěl se probudit již od samého začátku, ale nedokázal to. Teď to nebude jiné.

Alespoň jsou ty stromy pryč. Jen ho děsila ta tma, to tikání a upištěný vysoký hlas. Nějak vytušil, že to byla žena. Možná malá holka. V jejím tónu bylo cosi dospělého, ale melodie byla dětská. Kdyby však věděla, jak těžké to je se-

,,Probrat? Ano, poprvé to snadné není. Ale získáš cvik." Četla jeho myšlenky. Nyní si připadal nejen ztracený ve tmě, ale i nahý a prostoduchý. ,,Vysvětlím ti to později, nyní se musíš probudit."

Zavřel oči, protože to bylo to jediné, na co se zmohl. Opravdu moc se chtěl probudit. Na to by přišel i bez těch inteligentních rad. Přece nejsem hlupák... probudit se ještě zvládnu.

Snažil se silou vůle probudit. Nebo alespoň ovládnout strach natolik, aby nad řešením mohl přemýšlet. Nic se však nedělo. Něco dělal špatně. Bylo to těmi kukačkami?

,,Jsi mnohem větší hlupák, než jsem si myslela," poznamenala neznámá a v ten okamžik, kdy její hlas dozněl v do dálky, jej zalil chladný pocit. A nebyl to pouze pocit, celý se ponořil do ledové vody.

A otevřel oči.

Byl zase zpátky doma. Seděl v křesle ve stejné pozici, jako zde ulehl. Kukačky byly na svém místě, okno i ten kávovar. Usmál se. Upřímně. Nikdy nebyl tolik rád za skromnost svého bytu a pevnou podlahu pod nohama.

Najednou se nad ním objevil obličej. Dívčí. Usmívaly se na něj karneolově červené plné rty s perlově bílými zuby. Její tvář byla bledá jako sníh, ale tváře pomalu nabíraly barvu růžence, jak se na něj zubila. A oči? Na ty nikdy nezapomene. Byly tak tmavé jako noc, s odleskem miliard hvězd po stranách. Když se usmívala, dodávalo jim to kočičí vzhled. Společně v kontrastu s bledou tváří, byly i její lokny na ramenou tak temně černé, že na nich nešly vidět ani sebevětší náznaky odlesku.

V jedné ruce držela kytici, ve druhé vázu, z jejíž okraje odkapávala studená voda. Věděl, že je ta voda studená. Měl ji na sobě.

Dívka, které mohlo být tak pětadvacet, se stálým úsměvem na tváři vázu položila na stůl a kývla hlavou ke kukačkám.

,,Ahoj, Michaeli. Vidím, že se ti můj dárek líbil..."