⊱━━━━༺༻༺༻༺༻━━━━⊰

𝐒ršela z tebe dětská nevinnost a rozjařenost. Byl jsi tak nádherně optimistický a hravý. Nakazil jsi mě. Doslova jsi mě infikoval svým štěstím. Stačilo, abych zahlédl ty jiskry v tvých očích a přísahal bych, že jsem se taky rozzářil. Jen pohled na tebe...

Nechápal jsem, jak to děláš. Trochu jsi mě tím děsil. Dařilo se ti něco, co nikomu před tebou, a já se ptal sám sebe: Proč ty? Proč teď? Když už jsem se rozhodl to vzdát?

Nevěděl jsi, jak slabý a zničený jsem. Neuvědomoval sis, co děláš. O to krásnější to bylo. Nevědomé. Nenásilné. Nepřemlouval jsi mě. Nesnažil ses mě vyléčit. Neradil jsi mi, co bych měl změnit, abych se cítil líp. Neanalyzoval jsi mě, nesoudil jsi mě.

Vůbec jsi mě neznal, a proto jsi přede mnou byl tak volný. Tak svůj.

Říkal jsi mi: „Kdyby mě takhle viděli moji kamarádi, mysleli by si, že jsem se zbláznil."

Ale mně jsi dovolil tě takhle vidět. Připadal jsem si, jako bych držel tvoje srdce ve své dlani. Jako bych viděl dovnitř, celé tvoje nitro. Svěřil jsi mi každou svoji myšlenku, sebehloupější se ti mohla zdát. A neočekával jsi ode mě to samé nazpátek. Nenutil jsi mě nikdy do ničeho.

Tím jsi mi pomáhal. Tím jsi mě léčil. Tím sis mě získal.

⊱━━━━༺༻༺༻༺༻━━━━⊰