⊱━━━━༺༻༺༻༺༻━━━━⊰

𝐏řišel jsem za tebou s nově nalezenou empatií. Vypadal jsi jinak. Byl jsi to pořád ty, stejný jako kdykoliv předtím, ale já tě viděl ve světle, které na tebe vrhalo Andrewovo vyprávění z předchozího dne. Viděl jsem v tobě kus sebe. Nikdy jsem ti to neřekl, ale já věděl, jaké to je, když tě vytrhnou z milující náruče toho, kdo tě s láskou vychoval, a vhodí tě do světa, ve kterém nechceš být. Ani ty, ani já jsme tu nechtěli být. Ty i já jsme snili o domovu, kde jsme se narodili a kam jsme se nesměli vrátit.

„Napráskal jsi mě," řekl jsi místo pozdravu.

Měl jsi ve zvyku začít konverzaci bez pozdravu a ukončit ji bez rozloučení. Nepamatuju si, jestli jsi mi vůbec někdy řekl 'ahoj'. Nikdy jsi mi nedal sbohem.

Vzhlížel jsi ke mně a já si nebyl jistý, jestli mhouříš oči kvůli ostrým slunečním paprskům, jež ti dopadaly na tvář, nebo protože jsi byl naštvaný. Mrzelo by mě, kdybych tě naštval.

„Já-"

„Ptal ses na mě." Jedno tvoje obočí cuklo vzhůru. Usmíval ses stejným způsobem, jako když jsem ti prozradil svoje jméno. Jako bys dosáhl přesně toho, čeho jsi chtěl.

„Musel jsem se ujistit, že jsi mi nelhal."

„V čem?"

„Že jsi Andrewův synovec."

„Proč bych v tom lhal? Andrew není zas tak dobrej strýc, aby si kdokoliv vymýšlel, že je jeho synovec. Věř mi."

Vzpomněl jsem si na Andrewův zjihlý pohled, když mluvil o tom, že mu říkáš pouze jménem, a v tu chvíli jsem ho pochopil mnohem lépe. Byl jsi hravě přidrzlý a nestydatý, dvakrát jsi nepřemýšlel nad tím, co vypouštíš z pusy. Ale dělal jsi to kouzelně.

Usmál ses zářivěji. Poklepal jsi místo vedle sebe na molu. Bez zaváhání jsem si přisedl.

„Taky jsem se na tebe ptal. Musel jsem se ujistit, že jsi vážně Emory Jones a ne někdo jiný."

Ze všech sil jsem se snažil nedat před tebou znát svůj neklid. Nechtěl jsem v tobě vzbudit pochybnosti. Ale bál jsem se. Koho ses ptal? Co ses dozvěděl?

„Neřekl jsem ti svoje příjmení."

„Ne?" Odmlčel ses na několik vteřin. „Jsem Joseph Bryant, jestli ti to nějak pomůže v téhle ošemetné situaci. Jsme si kvit."

„Tobě vážně záleží na tom 'být si kvit'."

„Ne, tobě záleží na tom 'být si kvit'. Proto jsi mě málem přejel koněm potom, co sis málem ufikl prst mojí vinou."

„Nepře-"

„Doufám, že to jsi Andrewovi nenapráskal. Ten incident se sekerou. O tom koni mu klidně řekni. Aspoň si uvědomí, jakou chybu udělal, když mě na ně neupozornil."

Tiše jsem na tebe hleděl. Netuším, jak jsem se tvářil, ale hádám, že ne zrovna vesele. Nebylo to tak, že by mě pohoršilo cokoliv z toho, co jsi řekl. Jenom jsem si pomalu uvědomoval, že poprvé za velmi dlouhou dobu za mnou někdo z vlastní vůle přišel a z vlastní vůle si se mnou povídal, aniž by ode mě něco očekával nazpátek nebo aniž by tím plnil svou povinnost. Nebyl jsi placený od toho, abys tu se mnou seděl. Ne tak jako doktorka Sandra. Nikdo tě nepřemlouval, abys mě vzal na milost. Ne tak jako Andrewa. Zcela určitě tě nikdo nenutil, aby ses vracel. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy naposledy mi věnoval pozornost někdo jako ty. Jestli vůbec někdy...

Nikdo není jako ty. Nikdo nikdy nebude jako ty. Nikdo mi tě nikdy nevynahradí. Protože ty jsi v mém životě chyběl ještě předtím, než ses v něm objevil.

„Promiň. To to vedro. Nevím, co mluvím."

„Neměl bys být na teplo zvyklý?"

„Proč? Protože jsem teplej?"

„Ne? Protože jsi ze Španělska."

„Oh... Já jsem ti neřekl, že jsem ze Španělska." Významně ses na mě podíval s pozvednutým obočím. Uculil ses.

„Oh...," zopakoval jsem po tobě. „Jsem z Oregonu, jestli ti to pomůže."

„Spíš nepomůže. Právě jsem ti dost jasně naznačil, že jsem teplej. Během naší první pořádné konverzace."

Pokrčil jsem rameny. „Můžu na to zapomenout."

„Ne, ne. Pamatuj si to. Nebudeš pak překvapený, až mě načapáš, jak ti zírám na zadek nebo něco takového."

Odvrátil jsem se od tebe a pohled upřel kamsi do hlubin jezera pod námi. Rozesmál ses. Ten zvuk se mi prohnal hlavou v ozvěnách, které mě nutily přemýšlet nad tím, jak pěkně tvůj smích zní. Hodil se k tobě. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že se směješ mojí reakci.

„Neboj. To byl vtip. Jsem džentlmen, zeptám se na svolení. Teda jestli moje oči nebudou rychlejší než moje pusa. Což se může stát, protože jak asi víš, my lidi vnímáme svoje okolí z osmdesáti procent zrakem."

Zlehka ses dotkl mého ramene, snad abys mě uklidnil. To gesto na mě mělo opačný efekt. Nevzpomínám si, jestli jsem výrazně strnul nebo sebou cukl - tak či onak moje tělo samovolně zareagovalo a ty jsi ruku ihned stáhl k sobě. 

„Promiň. Je ti to nepříjemné? Nejsem gay, jestli ti to pomůže. Holky se mi taky líbí. Jestli ti to vadí, tak-"

„Nevadí mi to."

„Vážně ne?"

„Ne."

„Tak proč se na mě nemůžeš ani podívat?" zeptal ses a já slyšel, že se usmíváš.

Zakroutil jsem nad tebou hlavou.

„Takže," spustil jsi po krátké odmlce, „Emory Jonesi z Oregonu. Tohle je docela trapný. Můžeme se, prosím, překlenout z téhle trapné fáze poznávání a mluvit spolu normálně? Na formality stejně nemáme čas."

„Právě jsi přiznal, že jsi bisexuál a nejspíš mi budeš zírat na zadek. O kolik míň formálně si chceš povídat?" 

„To je fér argument. Takže ten, kdo to tady dělá trapný, jsi ty."

Vydechl jsem do překvapeného uchechtnutí, které mělo vyznít uraženěji, než vyznělo. 

„Urychlíme to. Kolik ti je? Tvoje oblíbená barva? Věříš v UFO? To jsou tři základní otázky, na které musíme vzájemně znát odpověď, než budeme přátelé."

„Proč?"

„Protože se nemůžu bavit s někým, kdo by byl tak arogantní, že by věřil, že jsme v nekonečném vesmíru jediní. Jenom v naší galaxii je sto miliard hvězd. To je sto miliard sluncí a každé obíhá minimálně jedna planeta. Nemůžeme být sami."

„Myslel jsem, proč bychom se měli přátelit."

„Protože ty tady jsi sám," odpověděl jsi upřímně. Bez filtru, bez medu kolem pusy. „Já jsem tady sám. Nikoho tady neznám. Takže je očividné, že jsme na sebe odkázaní."

„Nejsi na mě odkázaný. Centrum je plný lidí."

„Dobře," přikývl si. „Můžu se bavit s tebou?"

Na jazyku mě tížilo další proč, proč, proč, proč. Jen jsem se na tebe mlčky díval. Prozkoumával jsem tvoji tvář, tvoje oči, jako bych v nich hledal jinou odpověď. Tu správnou.

Měl jsi pravdu. Byl jsem osamělý a dokud ses neobjevil, nevěděl jsem jak moc. A tak jsem přestal pátrat po tvých důvodech a našel jsem ten svůj.

„Dobře," souhlasil jsem.

„Dobře?"

„Jo. Dobře, Joe."

Oslnivě ses usmál. „Tak dobře, Emory. Nemusíš ani věřit v UFO. Upustím od svých zásad. Že jsi to ty."

„Protože se chceš dívat na můj zadek?"

Rozšířily se ti oči. Na prázdno jsi otevřel a zavřel pusu. „Uhm... Tak teď jsi mě dostal. Nečekal jsem, že mě pochopíš tak rychle. Budeme ti nejlepší z nejlepších přátel, jací se kdy přátelili v tomhle zpropadeným centru." Hrdě ses zazubil.

Každá vzpomínka na tebe je šťastná, i kdybych v době kdy se vytvářela, šťastný nebyl. I když ani teď šťastný nejsem, ta vzpomínka s tebou je šťastná. Jak to? Protože zahrnuje tebe? Protože ty jsi moje štěstí. Pořád ve mně proudí. To, čím jsi mě tehdy nakazil. Ta tvoje jiskra. Tvoje teplo.

⊱━━━━༺༻༺༻༺༻━━━━⊰