⊱━━━━༺༻༺༻༺༻━━━━⊰

𝐏ár dní poté jsem na tebe narazil v lese. Málem doslova. Vynořil ses z postranní pěšinky mezi stromy. Na poslední chvíli jsem tě jen tak tak minul, klisna pode mnou zafrkala. Adrenalin mi rozpumpoval srdce. Zatahal jsem za otěže a přiměl klisnu zastavit a obrátit se. Bohudík se nesplašila. 

Stál jsi na stejném místě, kde jsem se s tebou téměř srazil. Do toho okamžiku jsem netušil, že jsi to ty. Ten kluk, který se ke mně zezadu připlížil, když jsem v rukách držel sekeru.

„V pořádku?" zavolal jsem na tebe.

Přikývl jsi. Očima rozevřenýma dokořán jsi střídavě těkal po mně a po klisně.

„Musíš si dávat pozor. Projíždí tudy koně."

„To jsem nevěděl," hlesl jsi zadýchaně. Jako by ti strach ze srážky vyrazil dech. 

Špatně jsem tě slyšel, a tak jsem pobídl klisnu, aby k tobě přistoupila blíž. Všichni tři jsme byli trochu vylekaní. Chtěl jsem uklidnit sebe tím, že se ujistím, že nejsi zraněný, a klisnu tím, že chviličku postojíme.

 Couvl jsi.

„Bojíš se koní?"

„No, teď mě jeden skoro zabil."

„Nezabil," hájil jsem sebe i zvíře.

Nechtěl jsem na tebe zvyšovat hlas. Mlaskl jsem a klisna k tobě opět pomalým krokem popošla. Tentokrát jsi neuhnul. Pořád ses však tvářil vystrašeně. Pohladil jsem klisnu po krku. Jako pochvalu za to, jak klidná je, a snad abych ti dokázal, že se jí vůbec nemusíš bát.

„Měl jsem to vědět," zamumlal jsi. „Ty velký h- bobky, co potkávám po cestě, nemohly být jen tak něčí."

Shlížel jsem na tebe z koňského sedla. Vteřinu nebo dvě jsem si tě prohlížel, jako bys byl hádanka, kterou potřebuju rozluštit. Vybavil jsem si naše první sekání a to málo, co jsi mi o sobě prozradil. Andrewův synovec. Joe.

Abych byl co nejvíc upřímný, v ten moment mě znervózňovalo, čí jsi byl příbuzný. Co jsi byl zač. Že jsi pocházel ze světa mimo centrum, mimo mříže. Byl jsi svobodný, zdravý, normální kluk ze slušné rodiny. Lišil ses ode mě tak diametrálně moc. Choval jsem vůči tobě spoustu předsudků, aniž bych tušil, že jednoho dne - velmi brzy - všechno to, co mě na tobě zneklidňovalo, využiješ ve svůj prospěch a já si tě oblíbím o to víc. Právě proto, kdo jsi byl. Co jsi představoval. Svobodu.

Klisna přešlápla z nohy na nohu. Vytrhla mě tím ze zamyšlení a navrátila zpátky do reality. Ztratil jsem slova. Nevěděl jsem, co dalšího ti říct. Jak se rozloučit. Chtěl jsem odjet. Chtěl jsem odsud zmizet co nejrychleji, protože tvoje přítomnost mě přiváděla do rozpaků a tvůj pohled mě pálil. Už už jsem povoloval otěže, aby se klisna otočila, když vtom jsi prolomil vzniklé ticho.

„Je to ona nebo on?" 

„Ona."

Udržoval jsem mezi tebou a klisnou odstup. Její hlava od tebe byla natolik vzdálená, že by ses jí nemohl dotknout, ani kdybys natáhl ruku. Očividně ses jí bál a já bych tě nerad děsil víc, než už se stalo.

„Jak se jmenuje?"

„Nefertiti."

„Pěkné jméno... Pro koně."

Nezareagoval jsem. Nefertiti zastříhala ušima.

„Můžu si ji pohladit?"

Souhlasně jsem zamručel. Krůček po krůčku jsi přišel blíž ke klisně, a tím pádem i ke mně. Bylo zvláštní sledovat tě, jak opatrně hladíš zvíře, na jehož hřbetu jsem seděl. Řekl jsi, že se bojíš, že tě kousne, a tak ses vyhýbal její hlavě. Přistoupil jsi k ní z boku, po mojí levé straně. Dotkl ses jí kousek od mojí holeně. Skoro jsem si nedovolil dýchat nebo polknout nebo mrkat.

Nefertiti si odfrkla a ty jsi sebou cukl. Nechápal jsem, proč ses nutil sahat na ni, když ses jí tolik bál. Nemusel jsi to dělat. Nikdo to po tobě nevyžadoval. Tehdy jsem ještě nevěděl, že takový prostě jsi. Vystupoval jsi ze své komfortní zóny, zkoušel nové věci. Zvědavost u tebe vítězila nade vším. Všechno tě zajímalo, všechno tě hned zaujalo, jako by ses snažil pojmout celý svět. Byl jsi tak plný života. Často přemýšlím nad tím, co jsi kdy viděl ve mně.

Ustoupil jsi stranou. Přesměroval jsi svoji pozornost ze zvířete na mě. Hleděl jsi kamsi do výše mého trupu. Následoval jsem tvůj pohled. Na rozsoše sedla bylo uvázané moje mokré tričko. To odpoledne bylo velmi dusné a horké. Svlékl jsem se u jezera, kam jsem vzal Nefertiti, aby se svlažila. Na trapný moment jsem se domníval, že mě okukuješ.

„Vážně mě to mrzí," řekl jsi. Nerozuměl jsem. „Potřeboval jsi stehy?" Až pak jsem si uvědomil, že zkoumáš moji obvázanou dlaň. Chtěl jsem se proplesknout.

„Pár."

„Omlouvám se."

„Už ses mi omluvil-"

„Ale je to moje vina. Kdybych-"

„I kdybys tam nestál, nejspíš by se to stalo. Mám na to smůlu."

„Možná, ale teď-"

„Zapomeň na to."

Protočil jsi očima. „Přestaň mi skákat do řeči. Já se tady snažím o dobrou věc."

„To nemusíš."

„Vlastně jsem sem přišel, abych se omluvil znovu, protože předtím... To bylo vážně zlý. Nemohl jsem kvůli tomu spát."

„Vidíš. A teď tě málem srazil kůň. Jsme vyrovnaní."

„To je divná matika." Zagestikuloval jsi rukama. „Můžu se na něco zeptat?"

„Uhm."

„Ty... Jsi z centra? Protože když jsem se ptal, kluci z centra říkali, že tady to už strýci nepatří. Já bych mu fakt nerad udělal ostudu před jeho sousedy."

„Tohle je pořád část krizového centra."

„Ou... Aha."

Rozhostilo se mezi námi ticho, do kterého zafuněla Nefertiti. Když se začala na můj popud otáčet, couvl jsi o několik kroků vzad. Mlaskl jsem a Nefertiti se rozeběhla opačným směrem.

„Neřekl jsi mi svoje jméno!" volal jsi za mnou.

Následující odpoledne jsi vysedával na molu. Další den znovu a znovu. Dokud jsem za tebou nepřišel.

„Těší mě, Emory." Usmíval ses a já si pomyslel, že je to vítězoslavný úsměv.

⊱━━━━༺༻༺༻༺༻━━━━⊰

BEHIND THE SCENES OF ILL FATED LOVERS:

„Díval jsem se na jeho břišáky," přizná Joe a významně loupne pohledem do neviditelné kamery. „Až potom jsem si všiml jeho ruky. Myslím, že mi to zachránilo krk. Ten kůň si nepřišel hrát."