⊱━━━━༺༻༺༻༺༻━━━━⊰

𝐊éž bych si pamatoval den, kdy jsem tě potkal poprvé, lépe. Přál bych si, abych v moment, kdy jsem tě spatřil, věděl, jak důležitý se pro mě staneš. Abych si vštípil do paměti každičký detail. Každé tvoje slovo, každou emoci vepsanou ve tvé tváři, každý tvůj pohyb. Protože ten den, kdy ses poprvé objevil na protější straně jezera, nenávratně změnil trajektorii mého života. A já bych si přál navždy znát každou vteřinu toho dne, abych si jej mohl přehrávat ve vzpomínkách napořád. Pro jeho významnost.

Ale já to samozřejmě nevěděl. Neměl jsem ani tušení. Byl jsem uzavřený do sebe, nestál jsem o ničí společnost, o ničí přátelství. Myslel jsem si, že bude lehčí a méně bolestivé, když se odříznu od ostatních dřív, než oni zanevřou na mě. Myslel jsem si, že nebudu schopný někomu znovu důvěřovat. Nechtěl jsem si před nikým připadat zranitelný, k čemuž však nakonec vždy dojde, když se dva lidé poznávají. Já tě nechtěl poznat.

„Tady nemáš být. Jdi pryč." To byla první slova, která jsem ti řekl.

Navždycky to budou moje první slova tobě. Nemůžu to změnit. Tehdy mě ani na okamžik nenapadlo, že by ses mohl stát někým, koho si budu chtít pamatovat. Lituju toho. Protože ty nejsi nic jiného než nezapomenutelný.

Nenechal ses odradit. Po našem prvním zmařeném setkání jsi přišel znovu a znovu. Nejdřív, aby ses mi omluvil. Řekl jsem ti, že se nemáš za co omlouvat. Obhajoval ses, přestože jsem na tebe nebyl naštvaný. Ne doopravdy a je mi líto, jestli jsem tě svými činy přiměl věřit v opak. Nezasloužil sis to. A kdybych dokázal vrátit čas... Ne. Vlastně vůbec netuším, co bych udělal jinak, abych to napravil. Nevím, jak to spravit.

Omluvil ses mi a já myslel, že tím to skončí. Zatoulal ses na opačný břeh jezera, k domku, ve kterém jsem čirou náhodou bydlel já. Nešťastnou náhodou jsi mě svou přítomností vylekal a já se zranil a tobě to bylo líto. Toť vše. Nečekal jsem, že tě někdy znovu uvidím. Ale pak jsi seděl na kraji mola. Všiml jsem si tvé siluety, když jsem vyhlédl z okna. Nemohl jsem si být jistý, jestli jsi to ty, ne z takové dálky. Tušil jsem to. A zcela upřímně... doufal jsem v to. Teď to přiznávám. Tehdy bych si to nepřiznal, protože bych se musel zamyslet nad tím, proč v něco takového doufám. Neznal jsem tě. Neznal jsi mě. Ale byl jsem tebou zaujatý.

Ptal jsem se sám sebe, proč ses vrátil? Proč opakovaně chodíš tam, kde víš, že najdeš mě? Proč se tomuhle břehu jezera nevyhýbáš?

Snažil jsem se předstírat, že se nikdy nic nestalo. Jako bys tu nikdy nebyl. Snažil jsem se tě ignorovat. Neuspěl jsem. Přemohla mě zvědavost. Pravděpodobně ne jen to.

Nervózně jsem opustil bezpečí domku. Pomalými kroky jsem se vydal za tebou. Cesta od domku k molu mi nikdy nezabrala takovou dlouhou chvíli.

Poučil jsem se z naší minulosti a oslovil tě dřív, než bys mě mohl podezírat z toho, že se za tebou plížím.

„Joe."

Ohlédl ses přes rameno. Vzhlížel jsi ke mně. Usmál ses, jako bych byl někdo, kdo je ti milý.

„Víš, že mi teď musíš říct svoje jméno? Protože já jsem ti řekl svoje a ty sis ho zapamatoval. Takže musíš," odpověděl jsi mi.

Nerozuměl jsem ti. Hlavou mi vířilo proč, proč, proč, proč, proč. 

„Emory," hlesl jsem ne zcela úmyslně. Vypadlo to ze mě a já se na moment zarazil nad tím, jak snadno jsem ti dal, oč jsi žádal. 

„Těší mě, Emory."

Proč?

Beze slov jsem si k tobě přisedl.

Prasklina po prasklině ses začal probourávat mými ochrannými zdmi. Alespoň jsem se domníval, že mě chrání. Hádám, že ve skutečnosti mi škodily. Ale od toho jsi tu byl ty, viď? Abys mě zbavil všeho zlého.

⊱━━━━༺༻༺༻༺༻━━━━⊰