V ideálním případě bych se této situaci vyhnul, ale řekněme, že realita většinou ideálním případům nepřeje. Daný bod v časoprostoru mi dává za pravdu, a to spolu s pod mez únavy vyhlížející ženou, která se klepe vedle mě navzdory tomu, že oplývá minimálně o 300 % víc podkožního tuku než-li já.
To se strhla průtrž. Právě ta pobídla mé kroky k běhu a zavedla je na aktuální souřadnici, která ve hmotném světě plném kauzalit odpovídá v zásadě suchým 2 metrům čtverečním pod markýzou kryjící vchod do železářství, které je již nějaký čas zavřené, ostatně jako vše tady. Krach.

Důvod, proč si tato lehká konstrukce zhotovená pro pohodlí nepočetných zákazníků malého obchůdku, kteří patří minulosti, zachovala existenci a lokaci, je záhadou. Avšak, udělejme důvodem tuto situaci. Je irelevantní, jak moc nežádoucí či nicotné to bude.
Rukou si odhrnu mokré vlasy z pravé tváře, na kterou se mi vinou vlhkosti a tření přichlíply. Žena mě bedlivě pozoruje za pomoci jejího levého oka a ne pravého, zkrátka monokulárně. Je velmi nápadná, možná vycítila, že prolomím ticho.

,,Déšť…” ozve se náhle její hlas, zní mlaději, než bych býval čekal, čekal-li bych vůbec něco.
,,Déšť.” Opakuji, jakobych se snažil potvrdit vlastní hypotézu, ale ve skutečnosti nečekal, že to bude fungovat. Otočím se na ni, abych se lépe seznámil s její přítomností, ona udělá to samé a naše pohledy se setkají. Chladné oči něco mezi modrou a šedou, lesklé více, než aby to vypadalo zdravě, neuhnou. Vyhlížejí velmi velmi smutně. Oční kontakt je dosti intenzivní, ale ne nepříjemný.

Po chvíli se usměje a spolu s težkým klesnutím víček pohodí hlavou. Nafialovělý cop na poněkud vyšším levelu než cop, co jsem plétával mé mladší sestře, když ještě měla dlouhé vlasy, pleskne o její rameno.
Pohledem uhnu na levé zapěstí s hodinkami. Žena si to okamžitě přebere a to takovým způsobem, že se výsledek celého procesu v její hlavě projeví jako náhlé šmatrání v plátěné nákupní tašce, ze které vytáhne červený deštník.
,,Vemte se ho, pokud spěcháte,” natahuje ke mě ruku se slovy, která znějí jako přesný opak naléhavosti.
Z této věty se mi poněkud roztřeští hlava, neboť nevím, jak vybruslit ven. Nikam nespěchám, ale zdá se mi poněkud nezdvořilé odmítnout.
“Nespěchám, ale jste moc hodná,” odpovídám tedy upřímně, a to přesně z poloviny, protože nevím, jestli je opravdu hodná, nebo jestli za tím vším nevězí něco víc. “Něco víc” zahrnuje mnoho scénářů včetně toho nejjednoduššího. Deštník je vražednou zbraní a proto se ho chce zbavit.

Zarazí se a (pravděpodobně) svůj majetek zastrčí tam, odkud ho vzala. Všimnu si, že na nejednom prstě má náplast. Že by se pořezala? Avšak to by muselo být vícečetné říznutí, neboť rozmístění náplastí neodpovídá žádnému úhlu, pod kterým lze sklopit nůž a jiné řezné náčiní. Navíc, žádnou náplastí, které jsou mimochodem různé, což jen podporuje mou teorii a nespolečném vzniku, neprosakuje krev. Je to snad jejím povoláním? Nejspíše ne, protože její ruce jinak vypadají hebce a měkce, neporušeně. Podle rukou bych věk určil něco k třicítce, ale zdání možná klame.

Jsem nervózní, protože chci začít konverzaci, a to není běžný stav, ale v tomto případě cítím, jakobych tím, že neproběhne, mohl o něco přijít.

Najednou přešlápne na místě, dost okázale, musím říci, k tomu hlasitě sykne.
Věnuji jí tázavý pohled.
,,To víte, kolena ví, co je za počasí.” Uchechtne se. Lehce deep první dojem opadává. Její úšklebkoidní úsměv vystřídá vážný, opět trochu bolestný výraz, jakoby se právě rozpomněla na nějakou nemilou věc anebo prostě na to, že je unavená. Zdá se bledší než před chvílí. Husí kůže jí opět zvedne chloupky na rukou. Vidím, jak se jí mokrá blůza lepí k tělu, to mě vcelku zaujme, přeci jenom se moc neobklopuji kyprými lidmi, a vůbec lidmi. A už vůbec si je s chutí neprohlížím v jejich neduhu z důsledků přeháňky.
Když mluvíme o lidech, rád bych se pozastavil nad tím, že i na to, že prší, je dost mrtvo. Přeci jen je pátek navečer, lidé mají kam se vracet nebo kam vyrážet, tak proč nikde nejsou? Jediní živáčci v dohledu jsou naše maličkosti.

Svůj podiv s podivem vynesu na hladinu: ,,Nezdá se vám tu být nějak ticho?” Trochu se ošiju nad tím, jak to znělo nahlas, zkrátka, představoval jsem si, že to řeknu poněkud jinak.

Ona se evidentně ani nepozastaví nad zněním věty, hned se zaposlouchá do jiných zvuků nežli deště. Respektive, nezaposlouchá se do jiných zvuků, neboť mimo déšť zvuk nic nevyluzuje. Samozřejmě ještě kromě nás.
Žádná auta, houkačky, kroky, hlasy, nic. Jen souvislé dešťobití, dešťopleskání a jen další kapky tříštící se o všechny objekty v dosahu, voda slitá do potůčků na krajích silnice se vlévá do kanálu, hučí. Huuuu.

Jak žena dál více než trpělivě napíná sluch já přemýšlím za pozorování jejího těla, jak jeho ohyby prosvítají skrze promočenou látku. Umělé hedvábí spíše bílé nežli modré barvy, jinými slovy hodně světlé modré. Střih jindy volnější je nyní upnutý na kůži, na horní lem džínů s páskem, na kterém je připevněna pravděpodobně inzulinová pumpa, a na spodní prádlo. Prsa nemá moc velká, ani malá, dobrý tvar, kryje jí je bílá jednoduchá podprsenka, vypadá to hezky i díky jejímu dobrému držení těla navzdory únavě. Ale nakonec, to, že je unavená, jen jen a pouze má domněnka, třeba má jen unavené oči.
,,Máte naprostou pravdu, takové krásné ticho jsem dlouho nezažila.” Jak to řekla, jen s ní musím souhlasit. Ano, takové krásné ticho jsem dlouho nezažil. Mimoděkem se jí vděčně podívám do nyní už trochu světlejších očí, což je divné.
Najednou periferně zaznamenám pohyb asi deset metrů od nás. Oba se za ním ohlédneme.
Za tou nyní asi sedmimetrovou clonou kapek si to šine pes. Verbum “šine” v tomto případě neodpovídá vzdálenosti uražené za jednotku času, ale spíše způsobu pohybu, i když se slovem “šinout” by první asociace byla “šnek” nebo “Šine si to po pěšině”, alespoň tedy podle veřejného mínění. “Šine” je foneticky také podobné japonskému “shinu” psáno “死ぬ”, což drtí mezi zuby anime postavy, které přejí smrt svému nepříteli. Co je však ještě zajímavější než to, jak zanedbaný pes střední velikosti klade nohy před sebe, je to, že v tlamě má vodítko. Nese ho a vypadá při tom dost uvědoměle. Aspoň mně tak připadá. Říkám si, že uznávám jeho existenci, mezitím se jeho existence vytratí za silnější závěs z proudů z nebe.
,,Víte, jak jsou nějaký lidi, co vypadaj jako psi, a nějaký psi, co naopak vypadají jako lidi?”
,,Asi vím, co myslíte.” Věc, co právě popsala, pro mne byla asi před pěti lety fenoménem, který jsem si potvrzoval dost často.

,,Tak tohle byl přesně ten případ.”

,,Asi máte pravdu.”

,,Jak asi? To jste neviděl, jak si nesl to vodítko?”

,,Viděl,” odpovím poněkud zaskočeně nad její vervou s to přesvědčit mě o něčem, “co je přeci naprosto jasné”.

,,Tak vidíte. A celkem mi i připadáte, že se mnou souhlasíte.” Dvakrát zakýve hlavou a pokračuje: ,,Tak nemusíte říkat asi. To vás ve škole neučili, že je v pořádku vyjádřit svůj názor bez ostychu?”
,,Ne výslovně.”
,,Ale znáte to, ne? Nebuďte nervózní. To, jestli je pes člověk není totéž co první sex.”

Myslím, že příměr chápu, ale nemám zdání, proč byl zapotřebí právě tento. Každopádně nastává poněkud trapné ticho, kterého trapnost možná obtěžuje jen mě. Snažím se jí zbavit a uvolnit se, než mě zas začne třeštit hlava. Poslouchám déšť. Zase cítím, jak nabíhající tlak v lebce a krčním svalstvu povoluje, což přesně je účel. Zavřu oči.

Když už se mi skoro podaří vážně nemyslet na nic a zahrabat se do své veřejné samoty i s pomocí hlasitého dechu ženy vedle mě, přeruší mě zpěv. Nikoli lidský, ale ptačí. Konkrétně kos černý. Ještě konkrétněji samice. Narozdíl od samce je takový více pípavý, či jak to popsat. Zpěv pokračuje celkem dlouho. Se ženou si o sobě navzájem uvědomujeme, že jsme ho zaznamenali, ale možná je to celé jen v mé hlavě.
Každopádně, když to skončí, oba se pohneme a trochu se rozhlížíme. Je divné, jak máme podobné reakce. Trochu foukne vítr. Ten má také svůj zvuk. Déšť už je trochu řidší.

A pak před námi přistane drobný černý pták. Přímo naproti nám.
,,Tak tady je, maličký.”
,,To nebude náš zpěvák,” podám svůj názor pochybovačně. ,,Je to samec. Zpívala samice.”

,,Ale ale. Vy se nějak vyznáte.” Opravdu důrazně vyslovila slovo “nějak”. Přejdu to a nebudu si to nijak vykládat.
Ptáček k nám přihupá blíž. Nevím, proč je dobrovolně v takovém dešti. Působí podobně nepatřičně jako hejno motýlů v zimě, krácení ve zlomku přes mínusku nebo kombinace růžové a oranžové barvy.

Žena si dřepne, což musí být v durch mokré džínovině kalhot krajně nepříjemné.

,,Čiči…” snaží se přilákat ptáčka s nataženou paží a prsty do špetky, jakoby tam pro něj něco měla. Jaká to lež. Mimochodem, “čiči” na ptáka je asi další nepatřičná věc, ale jsem na ni zvyklý od jedné spolužačky ze střední. Byla dosti excentrická, co si pamatuji.
,,Pojď sem, pipi pipi.” Ano, “pipi” už je o “něco” lepší.
Pták na tuto akci nijak nereaguje, jen dál mokne. Možná se cítí jako mnich meditující pod vodopádem, ale je natolik exhibionistický, že potřebuje diváky a jejich obdiv.
Žena to vzdá. Dál jen dřepí, nejspíš zjistila, že je jí tak tepleji. Plátěná taška s nápisem “EGO” sklouzne na její předloktí a v zásadě jde celá její tíhová síla proti povrchu země, asfaltu. Čelo si opře o kolena, která si objímá. Dívám se na ni s divným pocitem. Vůbec nevím, co bych měl dělat či říct. Naprosto s ní dokážu empatizovat, ale to mi nenapovídá, tak jen postávám a pozoruji kosa, který tam už stojí bez hnutí. No a ten se pohne a odletí. Zčistajasna. Žena rychle zvedne hlavu, ale pozdě. Zmeškala odchod dalšího herce. Myslím, že o nic nepřišla. Ona asi také. Hlavu klidne položí zpět.

Slovo “herec” mi vnukne nevšední hypotézu.
,,Nepřijde vám, že slavíka ze Slavíka a růže od Oscara Wildea a čížečka z písničky Čížečku, čížečku, ptáčku maličký hraje stejný herec?”

,,Na to nemám odpověď.”
Je ticho. Tedy hluk. Dešťový hluk. Zkrátka odmlka.

,,Připomínáte mi Jakuba,” řekne tiše, úplně na hranici srozumitelnosti. A já čekám, jestli se to nějak vyklube. Například jestli mi řekne, kdo to je Jakub nebo proč jí ho připomínám.

Dál se krčí při zemi, vypadá, že by klidně usnula.

,,Proč?” Jsem zvědav.

,,Na tom nesejde, omluvte mne.” Zvedne se a z tašky, kterou si opět přehodí stabilně na rameno vytáhne peněženku a z ní vizitku.
,,Kdybyste měl někdy kancelář, pošlete mi email.” Peněženku zase zastrčí a podává mi, co z ní vyndala. Dívá se do země.
Po milisekundovém rozmýšlení kartičku převezmu z její ruky, při tom se jí omylem dotknu, má studenou pokožku. Ucukne a otočí se. Vzápětí kolem projede cyklista v oranžovém dresu, jehož bicyklu pláště od sebe odhodí dost a dost vody při projetí asi té největší kaluže, která se tu vyskytuje. Jak voda vystříkne a dopadne na silnici, část steče zpět, část se připojí k proudu tekoucímu do kanálu a zahučí dolů. A přestává pršet.

Na vizitce stojí psáno:
  Natálie Pelová

  profesionální úklid kanceláří

  pečení 3D dortů na objednávku
  tel.: 210 477 481

  email: [email protected]

Natálie odchází.

Stojím jako zařezaný, nějak nejsem schopen pobrat situaci, tak se musím smířit s tím, že ji nijak pobírat nemusím.
Najednou cyklista, který tu před chvílí projel, přijíždí z opačné strany, tentokrát však bez helmy hodící se k jeho dresu a i dopravní prostředek se liší.

Natálie Pelová se otočí a zavolá na mě o poznání veseleji: “To kolo mohlo pamatovat jeho pradědu.”

Jakmile z nebe spadnou poslední kapky a zvuky města se zase rozezní, vyjdu zpod markýzy a podívám se do nebe. Mám déjà vu a je mi trochu těžko u srdce.