Drahý nálezče.

Dnes se nebudeme věnovat ani moc tomu, co se dělo doopravdy. Skoro celý den jsem prospala, což mě samotnou překvapilo, když dělal spolubydlící neskutečný rámus. Ale o tom se zmiňovat nebudu, to není tak důležité jako to, co se chystám sdělit.

Zdál se mi sen. Další. To by nebylo nenormální, kdyby nebyl tolik živý. Dokonce natolik, že si nejsem jistá, jestli tahle skutečnost není snem.

Byla jsem v čisté bílé místnosti, nejspíš nějaká nemocnice. Všude to páchlo chemií, svítila mi do očí ostrá světla. Nade mnou se skláněl zvláštní týpek s hadrem přes ústa - snad proto, že si nečistil zuby a nechtěl, abych na to přišla.

Týpek: *zacvakal baterkou* Je při vědomí.

Týpka: Díky Bohu! Už jsem se obávala nejhoršího... Slyší nás?

Já: *zvedla se na loktech* Zkuste šeptat tišeji a nebyla by to pravda.

Týpek: *překvapeně se zamračil* Jak vám je, slečno?

Já: Co kdybyste mě vyhodili z okna a pak z mých zbytků uvařili vegetariánský guláš? Pak se budeme o něčem bavit.

Týpka: *přikývla - snad víckrát, než bylo nutné* Je v pořádku.

Já: Prosílu... *rozhlédla se okolo* Kde jsem?

Týpka: Pro co? Zlatíčko, ty si to nepamatuješ?

Já: Kde je Anakin?

Týpka: Ana-co? To... *otočila se na týpka* Je tohle normální? Jako obecně.

Týpek: *zavrtěl hlavou* Nejspíš stále spí.

Já: Cože?! Kde je Anakin?!

Týpka: *ignoruje její existenci a dál se tiše vybavuje s týpkem*

Týpek: *přikyvuje* Bude to nejlepší. Stejně brzy omdlí znovu.

Týpka: Dobře. *obrátila se na ni* Promiň, zlato. Ať se ti zdá o okurkách...

A to bylo vše. Pak jsem usnula a probudila se na gauči tady. Prapodivné... za čas mého spánku neuteklo mnoho hodin. A Násra mě pozoroval s podivnou sklenicí v ruce.

Já: J-jak dlouho mě pozoruješ?

Násra: Jen asi posledních deset minut. Mluvila jsi ze spaní, nedalo se to přeslechnout. O čem se ti zdálo?

Já: *chytla se za hlavu a posadila se* Nechci o tom mluvit.

Násra: Fajn. Respektuju to. *podíval se na sklenici a pak ji dívce podal*

Já: *prohlíží si podezřelou sklenici* Co to je?

Násra: No... dárek na uvítanou. To jsou okurky. *zvedl se ze židle a vytáhl na nohy i ji, aby jí mohl sklenici předat* Vítej v mý rodině, Kate.

Já: *usmála se od ucha k uchu a pevně ho objala* Ať tohle není sen, prosím...

Víc není třeba dodat.

Ztracená podivínka

PS: Ani netušíš, jak zmateně si teď připadám... a jak jsou ty okurky dobrý.