Bylo to zvláštní. Tělo se chovalo trochu jinak. Bylo ohebnější, ale zase v něčem pevnější. Navíc mě překvapovalo, jak bledý jsem byl. Občas jsem jen pozoroval svá černá tetování a přemýšlel nad jejich významem. Dokázalo mě to zabavit na několik hodin, i když okolo to žilo. Pracovalo se na opravách budovy, jež se poničila při bitvě. Jedno se však změnilo. Nikdo si na mě neukazoval, jako kdybych byl maso vystavené v obchodě. Avšak trápila mě jedna věc. Od rituálu a změny jména již uběhlo několik dní a on se mi stejně vyhýbal. Občas místo sebe poslal Tenerife, se kterou jsem si překvapivě rozuměl.

Nebylo to takové jako si povídat s Avenem, ale chápala některé mé pocity. Dokonce mi pomáhala pochopit věci jako historii víl, ale vlastně i vše ostatní. I díky ní jsem byl ve vesnici jediný, kdo nosil vlasy stažené do ohonu.

„Haló?! Víš, o čem jsem právě mluvila, nebo ses zase zasnil?" vyjekla na mě, až jsem málem nadskočil půl metru vysoko. Pravdu jsem jí říct nemohl, musel jsem si tedy vyhrabat z mozku něco, co by jí upokojilo.

„Mluvila jsi o řeči? A o vílích válečnících," pokusil jsem se připojit lehce omluvný tón hlasu.

Změřila si mě pohledem a poraženě odpověděla: „Protentokrát máš pravdu, ale to, že budeš myslet na mého bratra, ničemu nepomůže. Musíš se naučit o našich zvycích, pokud tu máš zůstat."

„To máte všichni takové schopnosti, zjišťovat, co si myslím?" vypadlo ze mě najednou, což jsem ani nečekal. Avšak Tenerife se zasmála, a až poté stále vesele nadhodila věc, nad kterou jsem přemýšlel už dlouho.

„Ne neumíme, ale z těch vašich pohledů by to došlo každému. A pokud to někdo umí, tak jen proto, že jsou spojeni osudem," zamyslela se na chvíli, ale přesto nepokračovala. V uších mi na chvíli zněla její slova.

Když viděla, že mě úplně dostala, tak na mě z ruky poslala menší šok. Probralo mě to do dokonalého vědomí. Ještě to na mě nepoužila, ale asi to bylo nutné. Poté si stoupla do bojového postoje a pohledem mě vyzvala. Odmítnutí bylo nepřípustné. Soustředil jsem a vyslal směrem k ní menší rázovou vlnu. Vykolejilo ji to a poté zatleskala.

„Zlepšuješ se, na to že jsi Rufit," opět nadhodila pojem, který jsem nepoznával. Nemusel jsem se ani zeptat a pokračovala: „To znamená přeměněná víla. Není jich mnoho, protože je k tomu potřeba velmi vzácný květ Zufritu. Není nemožné ho získat, ale každému čaroději se povede získat pro svou vesnici za život kolem tří kusů. Tento byl náš první a zároveň poslední, který Rowan prozatím našla." Skládačka se díky jejím slovům začala zobrazovat jako stále ucelenější část.

A pak jsem ucítil velmi slabou energii. Stoupl jsem si a rozhlížel se kolem sebe. Plahočil se z lesa, krev mu crčela z několika ran na pažích a hrudi. Na obličeji viditelné pohmožděniny. Chvilkově jsem se otočil na Tenerife, ale stejně jsem se k němu rozběhl. Potřeboval mě. Sotva stál na nohou a víly se kolem něj začaly srocovat. Ale nikdo nepřišel až přímo k němu. Musel jsem se přes ně protlačit, což nebyl vůbec lehký úkol. Přesto jsem se nevzdával.

Mezitím padl na zem a krev tekla přímo na zem, kde se vsakovala do hlíny a zásobila zemi jeho živinami. Padl jsem vedle něj, stáhl ze sebe košili a začal ji párat na pruhy. I to mě naučila Tenerife během pravidelných lekcí. Nevnímal jsem nic, pouze jsem přesvědčoval svoje ruce, aby se neklepaly. Někde v dáli jsem slyšel ženský hlas, jež rozháněl přihlížející. Nakonec to nevydržela a použila stejnou rázovou vlnu, jakou jsem na ni použil před nějakou chvílí. Až poté se přidala naproti mně. Vzala si kousek a zavazovala mu rány.

„Faol? Faole?" volal zesláble Aven. Položil jsem mu ruku na rameno, aby se uklidnil a nevysiloval se ještě více než doteď. Odkašlal si, trochu nadzvedl hlavu a dořekl to.

„Je tu. Ona tu je. Hlídka ji zahlédla na tom místě," po posledním slově mi zatrnulo.

Jeho sestra nevěděla, o čem mluví, ale když jsem otočil hlavou, tak spatřila jizvu po jejích zubech. Aven mezitím omdlel, ale někdo z přihlížejících nelenil a zavolal pomoc. Dvě zelené víly si ho odnesly s sebou na nosítkách. V hlavě jsem věřil, že bude v pořádku.

„To mu udělala ona?" zeptala se najednou Tenerife.

Ať už bych udělal jakékoliv posunky, tak bych to nezlepšil, a proto jsem jí položil ruku na rameno a řekl: „Bojím se, že ano. Nemůže mu zapomenout, že jí sebral oběť." Neuklidnilo ji to. Vlastně zčervenala ještě více, než byla její původní barva kůže.

Několik dní jsme pendlovali mezi učením, zraněným Avenem a hledáním slabých míst té potvory z lesa. Sepisovali jsme vše, co se o ní dalo zjistit, hlídky pro nás kontrolovaly koridor lesa, kdyby se náhodou přiblížila k vesnici natolik, aby ohrozila její obyvatele. Avšak to vypadalo, že na mě čeká. Můj společník měl být něčím jako zprávou. Rozhodl jsem se ji vyslechnout, ale musel jsem počkat, než se zotaví. Bez něj bych se do něčeho takto nebezpečného nepustil.

Aspoň zbýval čas na vymýšlení dokonalé taktiky k jejímu přemožení.