Aven si mumlal pro sebe při čtení onoho listu. Odvodil jsem si, že některá jeho slova byly nadávky. Zvláště podle výrazu jeho tváře. Otočil se ke mně zády, ale přesto jsem viděl, že se snaží uklidnit. Zhluboka se nadechoval a prudce vydechoval. Když to udělal asi po padesáté, odhodlal jsem se zeptat: „Pomáhá to?"

„Ne, ale zkouším to. Protože tady je napsáno, že se musíme neprodleně vrátit do vesnice. Na konci zdůrazněné a tučně napsané slovo oba." Snažil jsem se vyčíst z jeho hlasu, zda to myslí vážně, ale pak mi došlo, že o takových věcech by nevtipkoval.

Vyšel ven a onen štít zrušil. Následoval jsem ho, protože bych sám bych zpět do vesnice netrefil. Byla to léčka, jak nás nahnat oba zpět? Nebo proč by chtěli, aby se vrátil i člověk, kterého se snažili zneškodnit? Těchto myšlenek mě zbavil až zvuk válečných bubnů, při jejichž zvuku Aven začal zrychlovat. Utíkali jsme z poklidné vesnice, která sice neměla ráda lidi, ale stála si za těmi svými. Čímž je i chránila. Avšak nyní to bylo bitevní pole.

Na první pohled to vypadalo na pouhý vliv počasí, že vesnici zaplavila vlna z blízkého jezera. Nebylo tomu tak. Oproti vílám se čněly vodí bytosti v horní polovině připomínající člověka a v té druhé hada. Museli jsme přeběhnout do domu, kde jsem se probudil.

Až uvnitř jsem se udýchaně rozhodl zeptat: „Co jsou zač?"

Aven však pokýval hlavou směrem k oknu. Bylo to zvláštní, ale i tak jsem se k němu přesunul a ony příšery pozoroval. Aven mezitím něco hledal a přecházel po místnosti jako vítr. Občas něco zachrastělo nebo zacinkalo. Nevěnoval jsem mu takovou pozornost jako situaci venku.

Záblesky moci víl proti obrovské síle vody. Sledoval jsem, jak to některé z nich odhazuje i několik metrů zpět. Nevzdávaly se však. To jistě nebylo v jejich povaze. Ovšem zajímalo mě, co bylo motivem vodních bytostí k boji se služebníky přírody, jako byly zrovna víly. O chvilku později mi Aven zaklepal na rameno a podával mi podobné brnění jako měli jeho druhové venku. Znamenalo to tedy, že se budeme muset přidat. Takže mě zabije jedna z těch potvor místo vlády.

Avšak muž stojící nedaleko mi potichu odpověděl: „Nikoho zabít nechtějí, ale musíš být chráněn, kdyby náhodou." Až poté jsem ho s vřelou náručí přijal.

Vždy věděl, co říct, když jsem byl na pochybách nebo si s něčím nevěděl rady. Doufal jsem, že toto umí všichni. Jinak by mě to asi vykolejilo z mého přesvědčení. Hluk z venku sílil. Aven mi sice naznačil, abych zůstal zde, ale když sám vyběhl ven, následoval jsem ho. Chvílemi jsem si připadal jak ocásek svého pána, což on očividně nebyl. Už v chatce mi to ukázal, když na půl dne zmizel bůh ví kam.

Zastavil mě křik, který uvnitř slyšet nebylo. Několik víl trpělo v ocasech oněch potvor a shluky dalších se jim pokoušely pomoci. Zatím však bezvýsledně. Odněkud z lesa se však vynořila rudě oděná skupina, která ihned vyrazila vílám z vesnice na pomoc. Zmátlo mě to, ale mohl jsem tušit, že tyto víly nejsou jediné. Úplně nevypadaly na válečníky, ale ti, co nyní přišli, ano.

Boj pokračoval ještě několik hodin, ale opravdu se nezdálo, že vodní tvorové přišli s účelem víly vyhladit. Spíše vzbuzovali nepokoje, aby vláda mohla jednat o jejich území. Tuto teorii jsem v mozku přesvědčil z důvodu, že jsem odpoledne viděl jednu z bytostí vplazit se do budovy, kde probíhal onen soud, po kterém mě Aven musel schovat v domě mimo vesnici. Najednou ale nikomu nevadilo, že jsem byl zpět. Avšak mozkem mi prolétla jedna myšlenka. Stihl jsem ji zachytit a udržet. Jejich vyjednávání vůbec nemuselo být kvůli ploše, na které bydleli. Rozběhl jsem se a všude hledal svého společníka. Musel jsem se spoléhat na pouhé dvě věci, barvu kůže a vlasů. V této kombinaci jsem zatím jiného nespatřil. Jako poslední jsem se nechal vést instinktem až k němu.

„Avene, musíme si promluvit," naléhal jsem a každému slovu dodal na důrazu.

Předal meč muži po pravé ruce a vběhli jsme za první dům, který se nabízel. Sledoval mě a při tom měl vykulené oči, z nichž jsem nepoznal, co se mu honí v hlavě. Stejně jsem musel jít se svou myšlenkou ven, když už jsem ho vytrhl ze zápalu boje. Kolem nás byl hluk, ale naše uši čekaly jen na odpověď toho druhého.

„Asi vím, proč chtěli abychom se vrátili. Viděl jsem jednu příšeru vstoupit do budovy k vládě," poslední slovo jsem skoro spolkl, jako kdyby mi nechtělo jít přes jazyk. Zamhouřil oči a bylo vidět, že úpěnlivě přemýšlí nad mou teorií.

Najednou se však ozvala prudká rána. Oba jsme se naklonili přes roh budovy a čekali, co se bude dít dále. Kouř stoupal od budovy, kam před několika hodinami vešla příšera. Jiskry poletovaly vzduchem následované vodní vlnou. Bylo to až nepřirozené, ale bitevní pole to zklidnilo. Vše se zastavilo a obě strany jen sledovaly, co se to děje. Z budovy se odtrhlo několik kusů omítky, které letěly přímo na hlouček víl kdysi bojujícími s bytostmi. Ty však zvedly ocasy a nějakým záhadným způsobem je ochránily před spadem. Až tak byli zmatení. Jako poslední jsme uslyšeli zvuk dopadajících zbraní na zem. Vetřelci se otočili a plazili se pryč.

Obloha se zatáhla a vypadalo to, jako kdyby se nás svět chtěl zbavit. Aven se přikrčil k zemi a já jen sledoval jeho ladné pohyby. Bylo to stále nezvyklé.

Rudé blesky zasáhly vesnici, ale víly se nebály. Vítaly je s otevřenou náručí. Vyběhly ven z domů a začaly tančit. Měl jsem chuť se smát, ale popadla mě touha se k nim přidat. Bylo to velmi oživující oproti životu ve vesnici. Hlavou mi jen proběhla myšlenka, že bych tu mohl zůstat navždy. Avšak to možné nebylo. Aven mi řekl, že zde člověku nemohou poskytnout vše, co potřebuje. Navíc vláda mi dala jasně najevo svůj názor. Rezonovalo mi to v uších. Nemohl jsem se vrátit, když jsem poznal takto skvělé místo, kde jsem se nemusel stydět za svou jinakost.

Jako kdybych ho přivolal, cítil jsem jeho přítomnost přímo za sebou. Polkl jsem a otočil se. Hleděl na mě zvláštním pohledem.